„Vzácná, jako orchidej v poli červených máku."

Prstem přejel po řádku básně. Rozepsal už několik desítek básní. Celkem dvě sbírky. Ani jednu nedokončil.

„Krásna, jako," zašeptal.

Zhoupnul se na židli a vzhlédl ke stropu. Měl by se snažit dohnat látku, ne psát básně, které stejně nikdy nedopíše. Ucítil bodnutí u srdce.

Nikdy.

Nikdy.

Nikdy.

Už od malička chtěl být básníkem, ale nedařilo se mu. Na konzervatoř se nedostal. Podal přihlášku, ale neodevzdal portfolio. Nedokázal se přimět pracovat na jednom jediném projektu tak dlouho, aby jej dokončil. Vždy ztratil zájem, a tak skončil u oboru, o kterém věřil, že ho uživí i kdyby vybuchlo několik hvězd a zkolabovala síť. Šel studovat řízení kvality vesmírného provozu.

Opět se zhoupl na židli. Zahodil učení i báseň. Chtěl jít ven, nadechnout se čerstvého vzduchu. Ale kam? Místní prostředí neznal. Na obzoru za hlavním městem vídal stromy. Byli tu lesy vůbec přístupné? Nebo se za ně muselo platit? A jak by se tam vůbec dostal? Měl strach jít někam kde to neznal. Dokud se nedostal do kola výměnného pobytu, nikdy ho nenapadlo, že by mohl mít z něčeho takového strach.

Další povzdechy.

Flákač.

Flákač.

Flákač.

Tak ho nazývala babička když, dle jejího mínění, něco odfláknul. Dle jeho názoru to udělal jen rychle.

Vzal svůj krásný notes a otočil jej na druhou stranu.

Dlouhé chodby bez špetky radosti.

Dlouhé chodby bez trochy života.

Stejně jak ty, bez náznaků radosti.

Stejně jak ty, bez nadšení ze života.

Šel jsem jimi, chodbami.

Šel jsem jimi, a tebe potkal.

Nikdy nenapsal celou sloku v jediném zátahu. Usmál se. Tvorba ho bavila. A to je přeci na tvorbě to nejdůležitější ne? Unaveně zvedl zahozené učení. Hezky dodělá školu, aby mohl tvořit bez strachu, že nebude mít co jíst. Zvládne to.