Kapitola třetí: Dřevo a slovo
KOTE LÍNĚ LISTOVAL knihou a pokoušel se nevšímat si ticha prázdného hostince. Vtom se otevřely dveře a do místnosti zacouval Graham. „Právě jsem to dokončil." Graham se s přehnanou opatrností proplétal mezi stoly. „Chtěl jsem to donést už včera, ale pak jsem si řekl ‚ještě jednou to natřu olejem, přeleštím a nechám zaschnout'. A nelituju toho. Páni a dámy, tyhle ručičky to opravdu umějí." Hostinskému se mezi obočím udělala maličká vráska. Pak, když uviděl plochý balík v mužových rukou, se mu rozjasnila tvář. „Aha! Závěsná tabule!" Unaveně se usmál. „Promiň, Grahame. Už je to hodně dlouho, skoro jsem zapomněl." Graham mu věnoval poněkud udivený pohled. „Čtyři měsíce není tak dlouhá doba, když se musí dřevo dovézt až z Aryenu, obzvlášť když jsou silnice takhle mizerné." „Čtyři měsíce," opakoval Kote. Neušlo mu, jak ho Graham sleduje, a spěšně dodal: „To člověku může připadat jako celý život, když na něco čeká." Pokusil se povzbudivě usmát, ale vyšlo mu to chabě. Vlastně se celkově cítil nevalně. Ne přímo nemocně, spíš prázdně. Trochu jako rostlina, kterou přesadili do nesprávné půdy a jí teď chybí něco životně důležitého, takže začíná chřadnout. Grahamovi ten rozdíl neunikl. Hostinský už neměl tak rozmáchlá gesta, ani tak hluboký hlas. Dokonce ani oči neměl tak jasné jako před měsícem. Jejich barva jako by zmatněla. Chyběl v nich ten nádech mořské pěny a zelené trávy, který tam býval dřív. Teď se ta barva podobala spíš říčním chaluhám, dnu zelené skleněné láhve. A jeho vlasy byly předtím zářivé jako oheň. Teď se zdály -červené. Prostě rezavé jako každé rezavé vlasy. Kote odhrnul plátno a nakoukl pod něj. Dřevo bylo uhlově temné s černým žilkováním, těžké jako železný plát. Nad slovem, vyrytým do dřeva, byly umístěny tři skoby. „Pošetilost," přečetl Graham. „Divné jméno pro meč." Kote přikývl, ve tváři měl najednou prázdný výraz. „Kolik ti dlužím?" zeptal se tiše. Graham se krátce zamyslel. „Po tom, cos mi dal jako zálohu na cenu dřeva..." V oku se mu mazaně zablesklo. „Asi tak jeden a tři." Kote mu podal dva talenty. „Zbytek si nech. S tímhle dřevem se těžko pracuje." „To je pravda," přisvědčil Graham s jistým uspokojením. „Když na něj vezmeš pilu, je jako kámen. Zkus dláto, a je jako železo. A po všem tom trápení ho zase nešlo žíhat." „Toho jsem si všiml," řekl Kote se zábleskem zvědavosti a přejel prstem po tmavším žlábku, který tvořila v povrchu dřeva písmena. „Jak jsi to dokázal?" „No," odpověděl samolibě Graham, „když už jsem nad tím ztratil půl dne, vzal jsem ten kus do kovárny. Spolu s chlapcem jsme ho opálili žhavým železem. Trvalo nám přes dvě hodiny, než zčernal. Ani proužek kouře, ale páchlo to jako stará kůže a jetel. Zatracená věc. Co je to za dřevo, které nehoří?" Graham chvíli vyčkával, ale hostinský nejevil známky, že poslední větu slyšel. „Kam to budeš chtít pověsit?" Kote se probral natolik, že se rozhlédl po místnosti. „To nech na mně. Ještě jsem se nerozhodl, kam to dám." Graham mu nechal hrst železných hřebíků a popřál mu hezký den. Kote zůstal za pultem, líně přejížděl dlaněmi po dřevě a vyrytém slově. Zanedlouho vyšel z kuchyně Bast a podíval se svému učiteli přes rameno. Nastalo dlouhé mlčení jakoby za mrtvé. Nakonec Bast promluvil: „Smím se na něco zeptat, Reshi?" Kote se jemně usmál. „Vždycky, Baste." „Nepříjemnou otázku?" „Jedině takové stojí za to klást." Ještě chvilku tiše upírali zrak na předmět na pultu, jako by se snažili vrýt si ho do paměti. Pošetilost. Bast chvíli hledal slova, otevíral ústa a zase je rozčileně zavíral. „Ven s tím," řekl Kote nakonec. „Na co jsi myslel?" zeptal se Bast se zvláštní směsicí zmatku a znepokojení. Kote si dal s odpovědí na čas. „Mám sklon myslet až příliš, Baste. Mé největší úspěchy vycházely z rozhodnutí, která jsem učinil, když jsem myslet přestal a prostě udělal, co mi připadalo správné. I když jsem pro to neměl žádné rozumné vysvětlení." Teskně se usmál. „Dokonce i když jsem měl dobré důvody nedělat to." Bast si přejel rukou po tváři. „Takže se pokoušíš vyhnout předtuchám?" Kote zaváhal. „Dalo by se to tak říct," připustil. „Já bych to tak mohl říct," pravil Bast domýšlivě. „Ovšem ty bys tím všechno zbytečně zkomplikoval." Kote pokrčil rameny a znovu upřel zrak na tabuli. „Teď už zbývá jen najít místo, kam tohle pověsit." „Někam sem, ven?" Bast se zatvářil zděšeně. Kote se zlomyslně zašklebil, do tváře se mu vrátilo trochu života. „Ovšem," odpověděl a vychutnával Bastovu reakci. Zkoumavě si obhlédl zdi a našpulil rty. „Mimochodem, kams ho schoval?" „Do svého pokoje," přiznal Bast. „Pod postel." Kote roztržitě přikývl a dál si prohlížel stěny. „Tak ho přines." Drobným posunkem ho popohnal a Bast se s nešťastným výrazem spěšně vzdálil. Bar byl vyzdoben třpytícími se láhvemi a Kote stál na prázdném pultu mezi dvěma těžkými dubovými sudy, když se Bast vrátil do místnosti s volně se pohupující černou pochvou v ruce. Kote právě upevňoval závěsnou tabuli nad jeden ze sudů, ale teď s tím přestal a pohoršeně vykřikl: „Opatrně, Baste! Držíš dámu, žádnou děvečku při tancovačce ve stodole!" Bast se zastavil a svědomitě uchopil pochvu oběma rukama, než znovu vykročil k výčepnímu pultu. Kote zatloukl do zdi pár hřebíků, zkroutil kus drátu a pověsil dřevěnou desku pevně na stěnu. „Podej mi to, prosím," požádal zvláštním, jakoby přiškrceným hlasem. Bast poslechl a na okamžik vypadal jako nějaký panoš, který oběma rukama podává meč rytíři v zářivé zbroji. Jenomže tu nebyl žádný rytíř, jenom hostinský, jen muž v zástěře, který si říkal Kote. Vzal od Basta meč a napřímil se. Vytáhl meč bez okázalých gest. V podzimním osvětlení místnosti se kov matně šedobíle zaleskl. Meč vypadal jako nový. Nebyly na něm žádné zuby ani rez, jeho matně šedý povrch nepoznamenaly žádné zřetelné škrábance. Ale přestože nebyl nijak poničený, byl starý. A i když to očividně byl meč, neměl ten správný tvar. Přinejmenším nikdo v tomto městě by ho nepovažoval za správný. Působil tak trochu, jako by alchymista provedl destilaci tuctu mečů, a když tyglík zchladl, na dně leželo tohle: meč ve své prvotní formě. Byl štíhlý a elegantní. Byl smrtonosný jako ostrý kámen pod vodou v prudkém proudu. Kote ho chvilku podržel. Ruka se mu nezachvěla. Pak pověsil meč na desku. Jeho šedobílý kov zazářil na temném pozadí roahu. Jílec bylo sice vidět, ale byl tak tmavý, že se dal stěží odlišit od dřeva. Slovo pod mečem, černé na černi pozadí, vyznívalo vyčítavě: Pošetilost. Kote slezl dolů a chvilku tak s Bastem stáli bok po boku a tiše vzhlíželi vzhůru. Bast porušil mlčení. „Je to dost nápadné," prohlásil, jako by toho litoval. „Ale..." Umlkl, pokoušel se najít vhodná slova. Otřásl se. Kote ho poklepal po zádech, najednou podivně rozveselený. „O mě se nestarej." Zdálo se, že ožil, jako by mu činnost dodala energii. „Mně se to líbí," dodal s náhlou jistotou a zavěsil černou pochvu na jednu ze skob na desce. Potom bylo potřeba udělat pár věcí. Vyleštit láhve a dát je na místo. Uvařit oběd. Uklidit nepořádek po vaření. Na nějakou dobu zavládl příjemný, čilý ruch. Oba při práci probírali různé drobnosti. A jak se tak pohybovali, bylo jasné, že se zdráhají dokončit jakýsi úkol, který už se chýlí k závěru, jako by se obávali okamžiku, kdy dodělají tuhle práci a místnost znovu naplní ticho. Pak se stalo cosi podivného. Otevřely se dveře a do Pocestného kamene se jako vlídná vlna vlil hluk. Dovnitř se nahrnuli lidé, povídali si a odkládali své rance. Vybírali si stoly a přehazovali kabáty přes opěradla židlí. Jeden muž v košili z těžkých kovových kroužků si odepjal meč a opřel ho o stěnu. Dva nebo tři lidé měli na opascích nože. Čtyři či pět mužů už si objednávalo pití. Kote a Bast chvilku jen zírali, načež se hladce pustili do díla. Kote se usmál a začal nalévat. Bast vyrazil ven podívat se, zda tam nejsou koně, které je potřeba zavést do stáje. Během deseti minut se hostinec změnil v úplně jiné místo. Na pult pršely mince. Objevily se podnosy se sýrem a ovocem, v kuchyni nad ohněm visel velký měděný kotlík. Lidé přesunovali stoly a židle, jak to vyhovovalo skupině téměř o tuctu členů. Kote poznal, co jsou zač, jakmile vstoupili. Dva muži a dvě ženy, vůdci karavan, ošlehaní léty pobytu pod širým nebem a potěšení vyhlídkou na noc, kdy budou chráněni před větrem. Tři strážci s tvrdýma očima, páchnoucí po železe. Břichatý, usměvavý dráteník, který vesele cenil zbývající zuby. Dva mladíci, jeden s vlasy barvy písku, druhý tmavovlasý, oba dobře oblečení a uhlazeně hovořící: dva cestovatelé, kteří měli dost rozumu, aby se kvůli bezpečí přidali k větší skupině. Trvalo hodinu či dvě, než se ubytovali. Chvíli zabralo dohadování o cenách pokojů. Začaly přátelské pře o to, kdo s kým bude spát. Poutníci si nosili z vozů a sedlových brašen různé drobnosti. Někteří požadovali koupel, ohřívala se voda. Koně dostali seno a Kote doléval olej do všech lamp. Dráteník pospíchal ven, aby využil zbývajícího denního světla. Vyrazil s dvoukolákem do ulic městečka. Kolem něj se shlukovaly děti, škemraly o cukroví, o příběhy a drobné. Když už bylo jasné, že se ničeho z toho nedočkají, většinou ztratily zájem. Utvořily kruh, doprostřed se postavil chlapec a začal tleskat do rytmu písničky, která byla stará, už když si ji prozpěvovali jejich prarodiče:
„V krbu modré plameny,
Čeho je to znamení?
Jen nekřič! Uteč pryč!"
Chlapec uprostřed se snažil prorazit kruhem ven a smál se přitom, ostatní děti ho strkaly zpátky. „Dráteník!" Hlas starého muže zazněl jako zvon. „Spravuju hrnce! Ostřím nože! Hledám vodu vrbovým proutkem! Řezaný korek! Mateřinka! Hedvábné šátky z města! Psací papír! Cukrovinky!" Tohle děti znovu upoutalo. Nahrnuly se zpátky k němu a v malém průvodu pochodovaly za jeho vozíkem ulicí a vyzpěvovaly: „Černý pepř, kůže na opasky. Pestré peří a jemné krajky. Dneska pracuju až do večera, tak přijďte paní a přijďte dcery!" Po několika minutách se muž usadil před Pocestným kamenem, postavil si tam brus a pustil se do ostření nožů. Když se kolem starého dráteníka začali shromažďovat dospělí, vrátily se děti ke hře. Holčička uprostřed kruhu si zakryla rukou oči a snažila se chytat ostatní děti, které jí utíkaly, tleskaly a prozpěvovaly:
„Černé oči havraní
Kam tě strach zahání?
Daleko a nebo blíž?
Uvidíš, uvidíš!"
Dráteník obchodoval se svými zákazníky postupně, někdy se dvěma nebo třemi současně. Za drobnou minci dělal z tupých nožů ostré. Prodával nůžky a jehly, měděné kotlíky a různé lahvičky, které hospodyně schovávaly, jakmile je koupily. Prodával knoflíky a sáčky skořice a sůl. Limetky z Tinuë, čokoládu z Tarbeanu, leštěný roh z Aeruehu... A děti zpívaly:
„Vidíš muže bez tváře?
V koutech se ti ukáže.
Co chtějí? Po čem jdou?
Čandríni už blízko jsou."
* * *
Kote odhadoval, že poutníci už společně cestují přibližně měsíc, dost dlouho na to, aby si na sebe zvykli a cítili se spolu příjemně, ale ještě ne tak dlouho, aby se hašteřili o maličkosti. Byli cítit prachem cest a koňmi. Vdechoval to jako vzácnou vůni. Nejlepší ze všeho byl hluk. Vrzání kůže. Lidský smích. Oheň praskal a prskal. Ženy flirtovaly. Kdosi převrhl židli. Poprvé po dlouhé době nebylo U pocestného kamene ticho. A pokud tu nějaké zůstalo, bylo tak slabé, že si ho nikdo nevšiml, nebo se až příliš dobře ukrylo. Kote byl nestále uprostřed toho všeho, neustále v pohybu, jako člověk, který se stará o obrovský, složitý stroj. Vždy měl připravený nápoj, zrovna když o něj host požádal, mluvil a naslouchal přesně tolik, kolik bylo třeba. Smál se vtipům, potřásal si se všemi rukama, usmíval se a shraboval mince z pultu, jako by skutečně potřeboval peníze. Potom, když nadešel čas písní a každý si zazpíval svou oblíbenou, Kote se zpoza pultu přidával a tleskal do rytmu. S odlesky ohně ve vlasech zazpíval ‚Dráteníka' s tolika slokami, že jich ještě nikdy nikdo neslyšel víc, a nikomu to ani v nejmenším nevadilo.
* * *
Ještě o pár hodin později bylo ve společné místnosti příjemně teplo. Kote klečel u krbu a připravoval dřevo na oheň, vtom za ním někdo promluvil. „Kvothe?" Hostinský se obrátil s poněkud zmateným úsměvem. „Pane?" Byl to jeden z těch dobře oblečených cestujících. Trochu se kymácel. „Ty jsi Kvothe." „Kote, pane," odpověděl Kote shovívavým tónem, jaký používají matky vůči dětem a hostinští vůči opilcům. „Kvothe Bezkrevný." Muž se zarputilostí opilých trval na svém. „Připadals mi povědomý, ale nevěděl jsem, odkud tě znám." Pyšně se usmál a poklepal si prstem na nos. „Pak jsem tě uslyšel zpívat, a hned mi došlo, kdo jsi. Jednou jsem tě slyšel v Imre. Potom jsem si vyplakal oči. Nikdy předtím ani potom jsem nic takového nezažil. Zlomilo mi to srdce." Jak mladík pokračoval, jeho věty se začaly míchat dohromady, ale jeho tvář zůstávala vážná. „Věděl jsem, že to nemůžeš být ty. Ale myslel jsem, že ano. I tak, stejně. Ale kdo jiný by měl takové vlasy?" Potřásl hlavou, jako by se marně snažil si ji vyčistit. „Viděl jsem v Imre to místo, kde jsi ho zabil. U kašny. Dlažební kostky jsou všechny roztřeštěné." Zamračil se a soustředil se na poslední slovo. „Roztříštěné. Prý tu dlažbu nikdo nedokáže opravit." Muž s pískovými vlasy se znovu odmlčel. Zašilhal, pokoušel se zaostřit, a zdálo se, že ho hostinský překvapil. Rusovlasý muž se totiž široce usmíval. „Chceš říct, že vypadám jako Kvothe? Ten Kvothe? Vždycky jsem si to myslel. Mám vzadu jeho obrázek, rytinu. Můj pomocník si ze mě kvůli tomu utahuje. Řekl bys mu to, cos teď povídal mně?" Kote přihodil do krbu poslední poleno a zvedl se. Ale když odstoupil od krbu, zkroutila se mu noha, těžce dopadl na podlahu a převrhl židli. Několik poutníků přispěchalo, ale hostinský už byl zase na nohou a máváním je vracel zpátky na místa. „Ne, ne. Jsem v pořádku. Omlouvám se, že jsem vás polekal." Přestože se usmíval, bylo jasné, že se poranil. Tvář měl bolestně napjatou a ztěžka se opíral o židli. „Před třemi lety jsem cestou přes Stařinu chytil šíp do kolena. Občas mi takhle vynechá." Bolestně se ušklíbl a dodal teskně: „Kvůli tomu jsem se musel vzdát života na silnici." Sehnul se a opatrně se dotkl podivně zkroucené nohy. Jeden z nájemných strážců se ozval: „Dal bych na to obklad, nebo to hrozně oteče." Kote se kolena znovu dotkl a přikývl. „To je rozumné, pane." Obrátil se k plavovlasému muži, který pořád postával u krbu a lehce se kymácel. „Mohl bys mi prokázat laskavost, synu?" Muž otupěle kývl. „Zavři větrací trubku." Kote ukázal směrem k ohništi. „Baste, pomůžeš mi nahoru?" Bast přispěchal a položil si jeho paži kolem ramen. Kote se o něj opíral při každém kroku ke dveřím a nahoru po schodech. „Šíp v noze?" zeptal se Bast potichu. „To tě ten pád vážně uvedl do takových rozpaků?" „Díky Bohu jsi právě tak lehkověrný jako oni," prohlásil Kote ostře, jakmile se octli mimo dohled. Začal si pod vousy klít a pokračoval v chůzi do schodů. Koleno měl očividně v pořádku. Bast vykulil oči, pak je zúžil. Kote se zastavil nad schody a protřel si oči. „Jeden z nich ví, kdo jsem." Zamračil se. „Má podezření." „Který?" zeptal se Bast se směsí obav a hněvu. „Zelená košile, světlé vlasy. Ten, co stál u krbu nejblíž ke mně. Dej mu něco, po čem usne. Už toho dost vypil. Nikomu nebude divné, když ho to náhodou složí." Bast se krátce zamyslel. „Černohřív?" „Mhenku." Bast zvedl obočí, ale kývl. Kote se narovnal. „Poslouchej pozorně, Baste." Bast mrkl a znovu přikývl. Kote promluvil břitce a zřetelně. „Pracoval jsem jako průvodce, najatý městem Ralienem. Byl jsem zraněn, když jsme úspěšně bránili karavanu. Šípem do pravého kolena. Před třemi lety, v létě. Vděčný cealdský kupec mi dal peníze do začátku, abych si mohl zařídit hospodu. Jmenuje se Deolan. Tehdy jsme cestovali z Purvisu. Můžeš se o tom jen tak mezi řečí zmínit. Máš to?" „Poslouchal jsem pozorně, Reshi," odvětil Bast formálně. „Tak běž."
* * *
O půl hodiny později Bast přinesl svému pánovi do pokoje misku s jídlem a ujistil ho, že dole je vše v pořádku. Kote pokývl a vydal stručný pokyn, že po zbytek noci nechce být rušen. Bast za sebou se znepokojeným výrazem zavřel dveře. Chvíli postál na vrcholu schodiště a pokoušel se přijít na něco, co by mohl udělat. Těžko říct, co Basta tolik trápilo. Kote se nechoval jinak než obvykle. Až na to, že se pohyboval o něco pomaleji, a ta jiskřička, kterou za jeho očima zažehla večerní činnost, už zase zmatněla. Vlastně se to dalo stěží rozeznat. Vlastně tam možná ani žádná nebyla. Kote seděl před krbem a mechanicky pojídal večeři, jako by pouze zaplňoval prostor pro potravu, který v sobě měl. Po posledním soustu zůstal sedět a hleděl do prázdna, nevzpomínal si, co jedl, ani jak to chutnalo. Oheň zapraskal, přiměl ho k mžiknutí. Rozhlédl se po pokoji. Podíval se na ruce, schoulené k sobě, jež mu spočívaly v klíně. Po chvíli je zvedl a roztáhl, jako by si je hřál u ohně. Byly úhledné, elegantní, s dlouhými prsty. Pozorně si je prohlížel, jako by čekal, že provedou něco samy od sebe. Pak je znovu spustil do klína, jednu přikryl druhou, a vrátil se k pozorování ohně. Seděl bez výrazu, bez pohybu, tak dlouho, dokud nezbylo nic než šedý popel a matně žhnoucí uhlíky. Když se svlékal a chystal se do postele, oheň náhle vzplanul. Rudé světlo mu po těle, na zádech a pažích, nakreslilo tenké čáry. Všechny šrámy byly hladké, stříbřité, a pokryly ho sítí paprsků jako blesky. Záře plamenů je všechny nakrátko odhalila, staré rány a nové. Všechny jizvy byly stříbřité a hladké až na jednu. Oheň zablikal a pohasl. Spánek ho uvítal v prázdné posteli jako milenka.
* * *
Poutníci odjeli následujícího dne brzy ráno. Bast se o ně postaral a vysvětlil jim, že jeho pánovi koleno hrozně oteklo a že se takhle po ránu necítí na šplhání po schodech. Každý to pochopil, až na kupcova syna s pískovými vlasy, který sotva stál na nohou a nechápal skoro nic. Strážci si vyměnili úsměvy a obrátili pohledy k nebi, když dráteník pronesl spatra kázání o zdrženlivosti. Bast doporučil několik nepříjemných způsobů léčby kocoviny. Když odjeli, Bast v hostinci uklidil, což mu nezabralo moc času, protože neměl žádné hosty. Většinu času strávil snahou vymyslet něco, čím by se zabavil. Chvíli po obědě sešel Kote po schodech dolů a našel ho, jak na pultu louská ořechy pomocí těžké knihy, vázané v kůži. „Dobré ráno, Reshi." „Dobré ráno, Baste," odpověděl Kote. „Nějaké nové zprávy?" „Zastavil se tu Orrisonův kluk. Chtěl vědět, jestli nechceme skopové." Kote přikývl, jako by něco takového předpokládal. „Kolik jsi objednal?" Bast protáhl obličej. „Nesnáším skopové, Reshi. Chutná jako mokré palčáky." Kote pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. „Mám nějaké pochůzky. Dohlédni tady na všechno, ano?" „Jako vždycky." Venku před hostincem U pocestného kamene ležel nad prázdnou prašnou cestou, procházející středem městečka, nehybný, těžký vzduch. Nebe se podobalo beztvaré šedé dece mraků, ze které jako by chtělo pršet, ale nějak se na to nezmohla. Kote přešel cestu k otevřené kovárně. Kovář měl nakrátko ostříhané vlasy a vousy husté jako křoví. Kote se díval, jak obratně dvěma hřebíky připevňuje čepel kosy k prohnuté dřevěné násadě. „Zdravím, Calebe." Kovář opřel kosu o stěnu. „Co pro tebe můžu udělat, mistře Kote?" „Stavoval se tady Orrisonův kluk?" Caleb kývl. „Pořád se jim ztrácejí ovce?" zeptal se Kote. „Vlastně se pár těch ztracených konečně objevilo. Ošklivě potrhané, prakticky na kusy." „Vlci?" zajímal se Kote. Kovář pokrčil rameny. „Na to není správná roční doba, ale co jiného by to bylo? Medvěd? Počítám, že prostě rozprodávají, co neuhlídali, když mají tak málo lidí a vůbec..." „Málo lidí?" „Museli ty najaté propustit kvůli daním, a jejich nejstarší zkraje léta vstoupil do vojska. Teď někde v Menatu válčí se vzbouřenci." „V Menerasu," opravil ho mírně Kote. „Kdybys toho kluka ještě viděl, pověz mu, že bych koupil tak tři půlky." „Dobře." Kovář mu věnoval významný pohled. „Ještě něco?" „No," Kote se odvrátil, najednou v rozpacích. „Napadlo mě, jestli se ti tu někde nepovaluje kus železa," řekl, nedívaje se kováři do očí. „Nemuselo by to být nic zvláštního, prostě nějaký starý ingot, to by mi úplně stačilo." Caleb se uchechtl. „Nevěděl jsem, jestli se tu vůbec zastavíš. Starý Cob a ostatní už tu byli předevčírem." Přešel k pracovnímu stolu a zvedl kus plachty. „Pro jistotu jsem jich pár přichystal." Kote zvedl železnou tyč dlouhou asi dvě stopy a ledabyle jí mávl. „Moudrý muž." „Vyznám se ve svém řemesle," pravil kovář samolibě. „Potřebuješ ještě něco?" „Vlastně ano," odpověděl Kote, když si tyč pohodlně vyvážil na rameni. „Ještě jednu věc. Nemáš náhradní zástěru a rukavice?" „Možná," přisvědčil váhavě Caleb. „Proč?" „Za hospodou mám takové staré ostružiní." Kote pokývl bradou směrem k hostinci U pocestného kamene. „Uvažuju o tom, že bych ho vytrhal a příští rok tam založil zahradu. Ale nerad bych přitom přišel o polovinu kůže." Kovář přikývl a posunkem ho vybídl, aby ho následoval dozadu do dílny. „Mám tyhle staré," řekl a vyhrabal pár těžkých rukavic a tuhou koženou zástěru; obojí bylo na několika místech popálené a umaštěné. „Není to moc hezké, ale před nejhorším tě ochrání, aspoň myslím." „Kolik za ně chceš?" zeptal se Kote a sáhl pro peněženku. Kovář potřásl hlavou. „Jot bude až dost. Mně ani chlapci nejsou k ničemu." Hostinský mu podal minci a kovář ji uložil do starého sáčku z pytloviny. „Víš jistě, že to chceš dělat zrovna teď?" zeptal se. „Už nějakou dobu nepršelo. Po jarním tání bude půda měkčí." Kote pokrčil rameny. „Děda mi vždycky říkal, že podzim je správný čas vytrhat i s kořeny všechno, co už nikdy nechceš zpátky." Kote napodobil stařecký třes hlasu. „‚Na jaře je všechno plné života. V létě je všechno silné a hned tak se to nevzdá. Podzim...'" Rozhlédl se po listí na stromech, které měnilo barvu. „‚Podzim je správný čas. Na podzim je všechno unavené a připravené zemřít.'"
* * *
Později toho odpoledne poslal Kote Basta, aby dohonil zameškaný spánek. Sám se lhostejně pohyboval po hostinci, dodělával drobnosti od minulé noci. Nebyli tu žádní hosté. Když konečně přišel večer, zapálil lampy a bez zájmu začal listovat knihou. Podzim by měl být nejrušnější částí roku, ale poslední dobou byli poutníci vzácní. Kote si s ponurou jistotou uvědomoval, jak dlouhá zima ho čeká. Zavřel brzy, něco, co dřív nikdy nedělal. Neunavoval se vytíráním. Podlaha to nepotřebovala. Neumýval stoly ani pult, nic z toho nebylo použito. Vyleštil několik láhví, zamkl dveře a šel do postele. Nebyl tu nikdo, kdo by postřehl ten rozdíl. Nikdo kromě Basta, který svého mistra pozoroval, dělal si starosti a vyčkával.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top