BYL KÁCEN A VEČER se v hostinci U pocestného kamene sešla obvyklá společnost. Pět lidí vlastně nebyla žádná velká společnost, ale v době jako tahle se U pocestného kamene nikdy neukázalo víc než pět hostů. Starý Cob se jako obvykle ujal role vypravěče a poskytovatele rad. Muži u výčepního pultu popíjeli a poslouchali. V zadní místnosti stál za dveřmi mladý hostinský a neviděn také s úsměvem naslouchal podrobnostem známého příběhu.

„Když se Taborlin Velký probudil, zjistil, že je zavřený ve vysoké věži. Vzali mu meč a všechny nástroje: klíč, mince a svíčka byly pryč. Ale to ještě nebylo to nejhorší, abyste věděli..." Cob se pro větší efekt odmlčel, „...protože lampy na stěnách hořely modře!" Graham, Jake a Shep si pro sebe přikývli. Tři přátelé vyrůstali spolu, společně naslouchali Cobovým příběhům a nedbali na jeho rady. Cob zamžoural na novějšího, pozornějšího člena svého malého obecenstva, kovářova učedníka. „Víš, co to znamená, chlapče?" Kovářova učedníka každý oslovoval ‚chlapče', přestože byl o pěst vyšší než kdokoli v sousedství. A protože malá městečka jsou, jaká jsou, pravděpodobně zůstane ‚chlapcem', dokud mu nenaroste plnovous nebo dokud někomu v té záležitosti nerozbije nos. Chlapec pomalu přikývl. „Čandríni."    „Správně," přisvědčil Cob. „Čandríni. Každý ví, že modrý oheň patří k jejich znamením. Teď byl –"  „Ale jak ho našli?" přerušil ho chlapec. „A proč ho nezabili, když měli příležitost?" „Buď zticha, všechno se dozvíš, než to skončí," okřikl ho Jake. „Nech ho vyprávět dál." „Nerozčiluj se, Jaku," ozval se Graham, „chlapec je prostě zvědavý. Napij se."  „Já už dopil," zabručel Jake. „Dal bych si ještě, jenže ten hospodský tam vzadu snad stahuje potkany." Zvedl hlas a poklepal prázdným džbánkem o mahagonový pult, vydalo to dutý zvuk. „Hej! Jsou tady žízniví lidi!" Hostinský se objevil s pěti miskami dušeného masa a dvěma teplými kulatými bochníky chleba. Natočil Jakovi, Shepovi a starému Cobovi další pivo a pohyboval se přitom čile a výkonně. Muži se věnovali večeři a příběh zatím odložili. Starý Cob spořádal svou misku s hltavostí celoživotního starého mládence. Ostatní do jídla teprve foukali, a on už dojídal poslední kousek chleba, načež se znovu pustil do vyprávění. „Takže Taborlin se odtamtud musel dostat, ale když se rozhlédl, viděl, že jeho vězení nemá dveře. Ani okna. Všude kolem byl jen tvrdý, hladký kámen. Byla to kobka, ze které nikdy žádný člověk neunikl. Jenomže Taborlin znal jména všech věcí, a tak ho všechny věci poslouchaly. Řekl kameni: ‚Rozbij se!' a kámen se rozbil. Stěna se roztrhla jako kus papíru a tou dírou Taborlin uviděl oblohu a nadechl se sladkého jarního vzduchu. Přistoupil ke kraji, podíval se dolů, a bez váhání udělal krok rovnou do vzduchu..." Chlapec vykulil oči. „Ne!" Cob vážně pokývl. „Takže Taborlin padal, ale nezoufal si. Protože znal jméno větru, a tak ho vítr poslouchal. Promluvil k větru a ten ho začal houpat a laskat. Snesl ho k zemi jemně jako chmýří bodláku a postavil ho na nohy měkce jako matčin polibek. A když se tak dostal na zem a pocítil v boku místo, kam ho bodli, uviděl, že je to jen škrábnutí. Možná to bylo jen štěstí," Cob si vědoucně poklepal na nos. „Nebo to možná mělo něco společného s tím amuletem, který nosil pod košilí."   „Jaký amulet?" zeptal se chlapec dychtivě s plnou pusou masa. Starý Cob se zaklonil na židli, vděčný za příležitost děj rozvést. „O několik dní dříve totiž Taborlin potkal na cestě dráteníka. A i když toho neměl moc k jídlu, rozdělil se se starým mužem o svůj oběd."  „To je vždycky rozumná věc," poznamenal Graham tiše k chlapci. „Každý přece dobře ví: dráteník se za laskavost dvojnásobně odvděčí."  „Nene," broukl Jake. „Správně se to říká takhle: ‚Když dráteník poradí, dvakrát se to vyplatí.'" Hostinský poprvé za večer promluvil: „Vlastně vám tam oběma chybí víc než polovina," prohlásil ve dveřích za pultem.

 „Dráteník, ten nezůstane dlužný,

 jednou zaplatí při nákupu,

 dvojnásob, když prokážeš mu službu,

 trojnásobně splácí potupu."

 Muži u pultu se zdáli téměř překvapeni, když viděli, že tam Kote stojí. Celé měsíce přicházeli každý kácen večer k Pocestnému kameni a za tu dobu Kote sám nikdy nic nepoznamenal. Ne že by se od něj dalo čekat něco jiného. Byl v městečku teprve něco přes rok. Kovářův učedník tady žil od svých jedenácti, a pořád o něm mluvili jako ‚o tom klukovi z Rannishe', jako by Rannish byla kdovíjaká cizí země, a ne město necelých třicet mil odtud. „Jen jsem to někde zaslechl," řekl Kote do ticha, očividně v rozpacích. Starý Cob kývl, pak si odkašlal a vrátil se k příběhu. „Tedy, ten amulet by stál za plné vědro zlaťáků, ale vzhledem k Taborlinově laskavosti mu ho dráteník prodal za pouhou železnou pencí, měděnou penci a stříbrnou pencí. Byl černý jako zimní noc a na omak studený jako led, ale dokud ho měl na krku, byl Taborlin chráněn před zlou mocí. Před démony a tak."  „Dal bych celé jmění za něco takového," pravil Shep temně. Během večeře pil nejvíc a mluvil nejméně ze všech. Všichni věděli, že na jeho statku se minulý žehen v noci stalo něco zlého, ale protože byli dobří přátelé, nechtělo se jim nutit ho do podrobností. Přinejmenším ne tohoto večera, kdy byli takhle střízliví. „No, kdo by nedal?" poznamenal rozšafně starý Cob a dlouze se napil. „Nevěděl jsem, že Čandríni jsou démoni," podivil se chlapec. „Slyšel jsem –"  „Však nejsou," prohlásil Jake pevně. „Vzešli z prvních šesti lidí, kteří odmítli Tehluovu volbu cesty, a on je za to proklel, aby se navěky museli plížit po koutech –" „Chystáš se ten příběh vyprávět, Jacobe Walkere?" zeptal se ostře Cob. „Pokud ano, nechám tě pokračovat." Chvíli na sebe upírali hněvivé pohledy. Nakonec se Jake odvrátil a zamumlal cosi, co případně mohlo znamenat omluvu. Cob se obrátil k chlapci. „To je záhada Čandrínů," vysvětloval. „Odkud se vzali? Kam odcházejí, když dokonají své krvavé činy? Jsou to lidé, kteří zaprodali své duše? Démoni? Duchové? Nikdo neví." Střelil po Jakovi pohrdavým pohledem. „I když kdejaký hlupák tvrdí, že to ví..." V tomto místě musel příběh ustoupit hašteření, týkajícímu se povahy Čandrínů, znamení, která ostražitým ohlašují jejich přítomnost, a také amuletu a otázky, zda Taborlina ochrání před bandity nebo vzteklými psy nebo před pádem z koně. Přítomní se dostávali do ráže, když se přední dveře s třeskem rozlétly. Jake se ohlédl. „Nejvyšší čas, žes přišel, Cartere. Vysvětli tady tomu zatracenému pitomci rozdíl mezi démonem a psem. Každý přece ví –" Jake se zarazil uprostřed věty a rozběhl se ke dveřím. „Proboha, co se ti stalo?" Carter pokročil blíž ke světlu. Obličej měl bledý a umazaný od krve. Tiskl si ke hrudi starou sedlovou pokrývku. Měla podivný, nemotorný tvar, jako by v ní měl zamotanou otep dříví. Jakmile ho přátelé uviděli, vyskočili ze židlí a chvátali k němu. „Nic mi není," odehnal je a pomalu pokračoval do výčepu. Oči měl trochu zdivočelé, jako plašící se kůň. „V pořádku. Jsem v pořádku."

Když ranec z deky složil na nejbližší stůl, tvrdě to udeřilo o dřevo, jako by uvnitř bylo kamení. Šaty měl křížem krážem rozervané dlouhými, rovnými řezy. Šedá košile z něj visela v cárech až na místa, kde se přilepila k tělu ve tmavých, zasmušile červených skvrnách. Graham se ho pokusil opatrně usadit na židli. „Matko boží. Sedni si, Cartere. Co se ti stalo? Sedni si." Carter neústupně zavrtěl hlavou. „Povídám vám, nic mi není. Nejsem zas tak vážně zraněný." „Kolik jich tam bylo?" zeptal se Graham. „Jeden," odpověděl Carter. „Ale není to tak, jak myslíš –"  „Zatraceně. Říkal jsem ti to, Cartere!" vybuchl starý Cob v jednom z těch záchvatů vyděšeného hněvu, jaké se občas objeví u příbuzných nebo blízkých přátel. „Povídám ti to už celé měsíce. Nemůžeš chodit ven sám. Ani do Baednu. Není to bezpečné." Jake starci položil ruku na paži, aby ho uklidnil. „Tak už se posaď," opakoval Graham a snažil se dostrkat Cartera k židli. „Sundáme ti tu košili a umyjeme tě." Carter vrtěl hlavou. „Nic mi není. Jsem trochu pořezaný, ale ta krev je většinou Nellyina. Skočilo to na ni. Zabilo ji to asi dvě míle od města, za Starým Kamenným mostem." Po té zprávě následovala chvíle vážného mlčení. Kovářův učedník položil Carterovi soucitně ruku na rameno. „Zatraceně. To je hrozné. Byla mírná jako jehňátko. Nikdy nekousala ani nekopala, když jsi ji přivedl okovat. Nejhodnější kůň ve městě. Já..." Umlkl. „Zatraceně. Nevím co říct." Bezradně se rozhlédl. Cob se konečně vytrhl Jakovi. „Já ti to povídal," opakoval a zakýval prstem směrem ke Carterovi. „Poslední dobou jsou tam venku lidi, co tě zabijou pro pár pencí, natož koně a vůz. Co teď budeš dělat? Tahat ho sám?" Nastal okamžik nepříjemného ticha. Jake a Cob na sebe hněvivě zírali, ostatní nenacházeli slova, jimiž by přítele utěšili. Tichem se opatrně protáhl hostinský. S plnýma rukama hbitě obešel Shepa a na sousední stůl začal skládat různé předměty: mísu s horkou vodou, nůžky, čisté plátno, pár skleněných láhví, jehlu a střívko. „Nikdy by se to nestalo, kdyby mě býval poslouchal," mumlal si starý Cob. Jake se ho pokusil utišit, ale Cob ho odstrčil. „Říkám jenom pravdu. To s Nelly je hrozná škoda, ale radši ať poslouchá teď, než aby skončil mrtvý. S těmihle lidmi nikdy nemáš štěstí dvakrát za sebou." Carter sevřel ústa do tenké čáry. Natáhl se a zatáhl za kraj zkrvavené pokrývky. To, co bylo uvnitř, se převrátilo a zadrhlo se o látku. Zatáhl víc, ozval se rachot, jako by se na stůl vysypal pytel plochých kamenů z řeky. Byl to pavouk velký jako kolo od vozu, černý jako břidlice. Kovářský učedník uskočil dozadu a vrazil do stolu, převrhl ho a málem sám upadl na zem. Cobovi poklesla čelist. Graham, Shep a Jake zděšeně vyjekli, ustoupili a zvedli ruce ke tvářím. Carter také o krok ucouvl, téměř jako by sebou nervózně škubl. Místnost naplnilo mlčení, podobné studenému potu. Hostinský se zamračil. „Přece se nemohli dostat tak daleko na západ," ozval se tiše. Nebýt toho ticha, pravděpodobně by ho nikdo neslyšel. Ale takhle ho slyšeli. Odtrhli pohledy od té věci na stole a němě je upřeli na rudovlasého muže. Jake první našel hlas. „Ty víš, co to je?" Hostinský měl vzdálený pohled. „Skrael," odvětil roztržitě. „Myslel jsem, že hory –"  „Skrael?" přerušil ho Jake. „U zčernalého božího těla, Kote. Tys už něco takového viděl?" „Cože?" Rudovlasý hostinský prudce vzhlédl, jako by si náhle vybavil, kde je. „Aha. Ne. Ne, jistěže ne." Uvědomil si, že je jediný, kdo stojí na vzdálenost paže od té temné věci, a o krok poodstoupil. „Jen jsem o nich slyšel." Pořád na něj civěli. „Pamatujete si na toho kupce, který tudy projížděl před dvěma jedenníky?" Všichni pokývali. „Ten mizera ze mě chtěl vyrazit deset pencí za půl libry soli," vyhrkl Cob bezděčně už asi posté. „Kéž bych si býval nějakou koupil," zamumlal Jake. Graham mlčenlivým kývnutím vyjádřil souhlas. „Byl to špína chlap," vyplivl Cob, jako by v těch slovech nacházel úlevu. „Ve špatných časech bych zaplatil dvě, ale deset, to je loupež." „Ne, pokud je na silnici víc takovýchhle potvor," pravil Shep temně. Všechny pohledy se vrátily zpátky k věci na stole. „Povídal, že o nich slyšel poblíž Melcombe," řekl Kote rychle a sledoval tváře přítomných, kteří si prohlíželi tvora na stole. „Myslel jsem, že se jen snaží zvednout ceny."  „Co ještě povídal?" zeptal se Carter. Hostinský se na okamžik zamyslel, pak pokrčil rameny. „Neslyšel jsem to celé. Zdržel se ve městě jenom pár hodin." „Nemám rád pavouky," ozval se kovářův učedník. Zůstal na druhé straně stolu, o nějakých patnáct stop dál. „Přikryjte to."  „To není pavouk," namítl Jake. „Nemá žádné oči."  „Nemá ani tlamu," zdůraznil Carter. „Jak může žrát?"  „A co vlastně žere?" doplnil Shep temně. Hostinský si tvora dál zvědavě obhlížel. Naklonil se blíž, natáhl ruku. Všichni ostatní od stolu ucouvli. „Dávej pozor," varoval ho Carter, „má nohy ostré jako nože."  „Spíš jako břitvy," řekl Kote. Přejel dlouhými prsty po skraelově černém, hladkém těle. „Je to tvrdé jako hrnec."  „Nesahej na to," radil mu kovářův učedník.

Hostinský opatrně uchopil jednu z dlouhých, hladkých nohou a pokusil se ji oběma rukama přelomit jako větvičku. „Není to jako vypálená hlína," oznámil. Položil nohu na kraj stolu a nalehl na ni plnou vahou. Zlomila se s ostrým třesknutím. „Spíš jako kámen." Podíval se na Cartera. „Jak to přišlo k těmhle prasklinám?" Ukázal na tenké, vlasové trhliny na hladkém černém povrchu těla. „Nelly na to upadla," odpověděl Carter. „Seskočilo to ze stromu a začalo to na ni šplhat, řezalo ji to těma nohama. Bylo to hrozně rychlé. Já ani nevěděl, co se děje." Carter si konečně dal od Grahama říct a klesl na židli. „Zamotala se do postroje a upadla na to, zlámala tomu pár nohou. Pak se to vrhlo na mě, začalo to lézt po mně." Zkřížil ruce na zkrvavené hrudi a otřásl se. „Nějak se mi povedlo to setřást a dupl jsem na to, jak nejvíc jsem dokázal. Pak se to na mě vrhlo znovu..." Jeho hlas se vytratil, tvář mu popelavě zbledla. Hostinský si pro sebe pokývl a dál šťouchal do tvora. „Není tu žádná krev. Žádné orgány. Uvnitř je to jenom šedé." Zašťoural dovnitř prstem. „Jako houba." „Velký Tehlu, nechte to na pokoji," zaprosil kovářův učedník. „Pavouci sebou někdy škubou, i když už jsou zabití."  „Jen si sám sebe poslechni," ozval se kousavě Cob. „Pavouci nejsou velcí jako prase. Všichni víte, co tohle je." Rozhlédl se, podíval se každému do očí. „Tohle je démon." Znovu upřeli pohledy na tu polámanou věc. „Ale no tak!" Jake projevil nesouhlas převážně ze zvyku. „Tohle přece..." Udělal neurčité gesto. „To nemůže..." Všichni věděli, co má na mysli. Na světě pochopitelně byli démoni. Ale to bylo něco jako Tehluovi andělé. Jako hrdinové a králové. Patřili do příběhů. Jejich místo bylo někde jinde. Taborlin Velký přivolal oheň a blesky, aby zničil démony. Tehlu je rozdrtil holýma rukama a vyjící je svrhl do bezejmenné prázdnoty. Nestávalo se, že by váš přítel z dětství jednoho z nich udupal k smrti na silnici do Baedn-Brytu. To bylo prostě směšné. Kote si prohrábl rukou rusé vlasy, pak porušil mlčení. „Je jeden způsob, jak se o tom přesvědčit," prohlásil a sáhl do kapsy. „Železo nebo oheň." Vyndal vyboulený kožený váček. „A jméno Boha," zdůraznil Graham, „démoni se bojí tří věcí: chladného železa, čistého ohně a posvátného božího jména." Ústa hostinského se stáhla do rovné čáry, která ještě neznamenala, že by se mračil. „Ovšem," přisvědčil a vysypal obsah váčku na stůl. Prsty začal prohrabovat směs mincí: těžké stříbrné talenty, tenké stříbrné osminky, měděné joty, zlámané půlpence a železné draby. „Nemáte někdo šim?" „Použij drab," navrhl Jake. „To je dobré železo." „Já nechci dobré železo," namítl hostinský. „Drab má v sobě moc uhlíku. Touž je skoro ocel."

„Má pravdu," přidal se kovářův učedník. „Až na to, že to není uhlík. Při výrobě oceli se používá koks. Koks a vápno." Hostinský směrem k chlapci uctivě pokývl. „Ty to víš nejlíp, mladý mistře.Je to koneckonců tvoje práce." Jeho dlouhé prsty konečně v hromádce mincí našly šim. Zvedl ho. „Tady je." „Co to má udělat?" zajímal se Jake. „Železo zabíjí démony." Cobův hlas zazněl nejistě. „Jenomže tenhle už je mrtvý. Třeba to neudělá vůbec nic."  „Nezbývá, než to zkusit." Hostinský krátce pohlédl na každého z nich, jako by je v duchu hodnotil. Pak se cílevědomě obrátil ke stolu a ostatní ustoupili. Kote přitiskl železnou minci na černý bok tvora, ozval se ostrý praskavý zvuk, jako když v prudkém ohni zapraská borové poleno. Všichni se lekli, ale pak se zase uvolnili, když ta černá věc zůstala nehybná. Cob a ostatní si vyměnili roztřesené úsměvy jako kluci, vyplašení povídačkou o strašidlech.  Jejich úsměvy se změnily v kyselé úšklebky, když místnost naplnil nasládlý, štiplavý zápach hnijících květin a pálených vlasů. Hostinský s hlasitým cvak položil minci na stůl. „No," řekl a otřel si ruce o zástěru. „Počítám, že tím se to vyřešilo. Co budeme dělat dál?"

* * *

O pár hodin později stál hostinský ve dveřích Pocestného kamene a nechával  oči odpočinout pohledem do tmy. Na prašnou silnici dopadaly stopy světla lamp z oken hostince a ze dveří kovárny naproti přes cestu. Nebyla to široká cesta, ani na ní nebyl velký provoz. Nezdálo se, že by vůbec někam vedla, jako některé jiné cesty. Hostinský se zhluboka nadechl podzimního vzduchu a neklidně se rozhlédl, jako by čekal, že se něco stane. Říkal si Kote. To jméno si pečlivě vybral, když se přistěhoval. Zvolil si nové jméno z mnoha obvyklých důvodů, a také z několika neobvyklých, z nichž nikoli nejmenší byl ten, že jména pro něj byla důležitá. Když pohlédl vzhůru, spatřil tisíce hvězd, mihotajících se na temném sametu noci bez měsíce. Znal je všechny, znal jejich příběhy i jména. Znal je důvěrně, tak jako své vlastní ruce. Pohlédl dolů, povzdechl si, aniž o tom věděl, a vrátil se dovnitř. Zavřel dveře a široká okna hostince zakryl okenicemi, jako by se chtěl odloučit od hvězd a jejich rozmanitých jmen. Metodicky vytřel podlahu, nevynechal žádný kout. Trpělivými, účelnými pohyby umyl stoly a výčepní pult. Po hodině práce byla voda v jeho kbelíku tak čistá, že by si v ní dáma klidně mohla umýt ruce. Nakonec si k pultu přitáhl stoličku a pustil se do leštění rozsáhlé sbírky lahví, uložených mezi dvěma obrovskými sudy. Tuto činnost neprováděl zdaleka tak břitce a účelně jako předchozí, a brzy bylo zřejmé, že leštění mu slouží jako pouhá záminka, aby mohl věci uchopit a držet. Dokonce si i trochu pobrukoval, přestože si to neuvědomoval, a kdyby si toho všiml, nechal by toho. Jak tak obracel láhve v dlouhých, úhledných rukou, důvěrně známé pohyby u vymazávaly z tváře unavené vrásky a dělaly ho mladším, určitě pod třicet. Hluboko pod třicet. Vlastně byl na hostinského moc mladý. Moc mladý na muže s tolika unavenými vráskami, které mu ještě pořád zbývaly na tváři.

* * *

Kote vyšel do schodů a otevřel dveře. Jeho pokoj se zdál strohý, téměř mnišský. Uprostřed stál černý krb, pár židlí, stolek. Zbytek vybavení tvořila úzká postel s prostornou tmavou truhlou v nohou. Stěny nebyly nijak ozdobené, dřevěná podlaha byla holá. Na chodbě se ozvaly kroky a do pokoje vstoupil mladík s kouřící mísou, z níž se linula vůně pepře. Byl snědý a okouzlující, s pohotovým úsměvem a chytrýma očima. „Takhle dlouho už ses nezdržel celé týdny," řekl a podával mu misku. „To tam dnes musely být opravdu dobré příběhy, Reshi." Reshi bylo další ze jmen hostinského, téměř přezdívka. Její zvuk mu zvedl jeden koutek úst do křivého úsměvu. Klesl do hluboké židle před krbem. „Tak co ses dnes naučil, Baste?" „Dnes, mistře, jsem se dozvěděl, proč mají velcí milovníci lepší zrak než velcí učenci." „A to proč, Baste?" zeptal se Kote s náznakem pobavení v hlase. Bast zavřel dveře a posadil se na druhou židli, kterou si otočil ke svému učiteli a k ohni. Pohyboval se s nezvyklou, křehkou ladností, jež neměla daleko k tanci. „No, Reshi, všechny hodnotné knihy se nacházejí uvnitř, kde je špatné osvětlení. Ale krásné dívky tíhnou ke slunečnímu svitu, takže se dají zkoumat bez ohrožení zraku." Kote přikývl. „Ale mimořádně moudrý student si může vzít knihu ven, a tudíž se vzdělávat, aniž by si musel dělat starosti o své vysoce ceněné zrakové schopnosti." „To mě také napadlo, Reshi. Neboť jsem, přirozeně, výjimečně moudrý student."  „Přirozeně."  „Jenomže když jsem našel na slunci místo, kde bych mohl číst, prošla kolem krásná dívka a zabránila mi v tom," dokončil Bast s rozmáchlým gestem. Kote vzdychl. „Takže předpokládám, žes dnes nepřečetl nic z Celum Tinture?" Bastovi se podařilo zatvářit poněkud zahanbeně. Kote se zahleděl do ohně a pokusil se nasadit přísný výraz, což se mu nepovedlo. „Ach, Baste, doufám, že byla milá jako teplý vítr ve stínu. Jsem špatný učitel, když to takhle říkám, ale jsem rád. Právě teď se moc necítím na dlouhé výklady a učení." Chvilku bylo ticho. „Dnes večer na Cartera zaútočil skraeling." Bastův nenucený úsměv spadl jako popraskaná maska a zanechal jeho tvář polekanou a bledou. „Skrael?" Napůl vyskočil na nohy, jako by se už chystal vystřelit ven z místnosti, pak se rozpačitě zamračil a přiměl se znovu sednout. „Jak to víš? Kdo našel jeho tělo?"  „Je pořád naživu, Baste. Přinesl ho s sebou. Byl tam jen jeden." „Nic takového jako jeden skraeling neexistuje," prohlásil Bast rozhodně. „To přece víš."   „Vím," přisvědčil Kote. „Nicméně skutečnost je taková, že tam byl jen jeden."   „A on ho zabil?" přeptal se Bast. „Tak to nemohl být skraeling. Třeba –"   „Baste, byl to jeden ze skraelů. Já ho viděl." Kote na něj upřel vážný pohled. „Ten člověk měl štěstí, to je všechno. I tak byl dost vážně poraněn. Osmačtyřicet stehů. Spotřeboval jsem skoro všechna střívka." Kote se chopil misky s jídlem. „Kdyby se někdo ptal, pověz, že můj děda byl strážce karavan a naučil mě, jak se čistí a zašívají rány. Dnes večer byli příliš otřeseni, aby se vyptávali, ale zítra by někdo mohl začít vyzvídat. Nestojím o to." Foukl do misky, kolem obličeje se mu zvedl obláček. „Co jste provedli s tělem?"  „Já s ním nic nedělal," odpověděl Kote kousavě. „Já jsem jenom hostinský. Tohle je úplně mimo moje možnosti." „Reshi, nemůžeš je přece nechat, ať se v tom plácají sami." Kote vzdychl. „Vzali to ke knězi. Ten udělal všechny správné věci ze všech možných nesprávných důvodů." Bast otevřel ústa, ale Kote pokračoval, dřív než mohl něco říct: „Ano, dával jsem pozor, jestli je ta jáma dost hluboká. Ano, ujistil jsem se, že přiložili do ohně dřevo z jeřabiny. Ano, hořel dost dlouho a byl dost rozžhavený, než tam to tělo dali spálit. A ano, ověřil jsem si, že si nikdo nenechal kousek na památku." Zachmuřil se, svraštil obočí. „Nejsem idiot, abys věděl." Bastovi se viditelně ulevilo, usadil se pohodlněji. „Vím, že nejsi, Reshi. Jenomže půlce z těch lidí bych nevěřil, ani kdyby šlo o to vyčůrat se po větru." Na okamžik se zatvářil zamyšleně. „Nedokážu si představit, proč tam byl jenom jeden." „Třeba zahynuli, když přecházeli přes hory," navrhl Kote. „Všichni, až na toho jednoho." „Je to možné," připustil Bast zdráhavě. „Třeba za to mohla ta bouřka před pár dny," pokračoval Kote. „To byla opravdu vichřice, která překotí vůz, jak jsme říkali v naší společnosti. Mohla jednoho oddělit od smečky."

„Ten první nápad se mi líbil víc," pravil Bast znepokojeně. „Tři nebo čtyři skraelové by tímhle městečkem prošli jako... jako..."   „Jako horký nůž máslem?"   „Spíš jako několik horkých nožů několika tucty sedláků," upřesnil Bast suše.  „Tihle lidé se neumějí bránit. Vsadil bych se, že ve městě není ani šest mečů. Ne že by proti skraelům byly meče něco platné." Nastalo dlouhé zamyšlené ticho. Po nějaké době se Bast zavrtěl. „Máš nějaké další zprávy?" Kote zakroutil hlavou. „K novinkám se dnes nedostali. Carter je vyrušil, když ještě vykládali příběhy. To jsou mi věci. Však oni zítra přijdou zase. Aspoň budu mít co dělat." Líně zavrtal lžící do dušeného masa v misce. „Snad jsem toho skraela měl od Cartera koupit," zauvažoval. „Mohl by si za ty peníze pořídit nového koně. Lidé by se na to odevšad přicházeli podívat. Obchody by se pro změnu trochu rozhýbaly." Bast mu věnoval tichý, zděšený pohled. Kote udělal rukou se lžící uklidňující gesto. „Žertuju, Baste." Slabě se pousmál. „Ale stejně by to bylo pěkné." „Ne, Reshi, to by tedy nebylo pěkné," prohlásil důrazně Bast. „‚Lidé by se odevšad přicházeli podívat'," zopakoval posměšně. „Vskutku." „Obchody by se pěkně pohnuly," objasnil Kote. „Bylo by pěkné mít co na práci." Znovu zabodl lžíci do jídla. „Cokoli by bylo pěkné." Seděli tak hezkou chvíli, Kote se mračil do misky s masem, pohled měl vzdálený. „Musí to být pro tebe hrozné, Baste," řekl nakonec. „Určitě jsi nudou polomrtvý." Bast pokrčil rameny. „Ve městě je pár mladých vdov. A hrstka dcer." Zazubil se jako kluk. „Zabavím se po svém." „To je dobře, Baste." Znovu zavládlo ticho. Kote si nabral další lžíci, žvýkal, polkl. „Víš, mysleli si, že je to démon." Bast znovu pokrčil rameny. „Klidně by mohl být, Reshi. To je nejspíš to nejlepší, co si můžou myslet." „Já vím. Vlastně jsem je v tom trochu povzbuzoval. Ale víš, co to znamená." Vyhledal očima Bastův pohled. „Kováře teď čeká pár dní čilého obchodování." Bast nasadil pečlivě prázdný výraz. „Ach." Kote přikývl. „Neměl bych ti za zlé, kdybys chtěl odejít, Baste. Jistě bys našel lepší místa než tohle." Bast se zatvářil otřeseně. „Nemůžu odtud odejít, Reshi." Několikrát otevřel a zavřel ústa, jako by nenacházel slova. „Kdo jiný by mě učil?" Kote se ušklíbl, a v té chvíli se na jeho tváři projevilo, jak mladý ve skutečnosti je. Pod unavenými vráskami a poklidným výrazem hostinského nevypadal o nic starší než jeho tmavovlasý společník. „No vážně, kdo asi?"

Ukázal lžící ke dveřím. „Tak si běž číst nebo obtěžovat něčí dceru. Určitě máš lepší věci na práci než se dívat, jak jím." „Vlastně..." „Odstup, démone!" Kote přešel do temštiny se silným přízvukem díky soustu v puse. „Tehus antausa eha!" Bast propukl v překvapený smích a rukou udělal neslušné gesto. Kote polkl a přešel do jiné řeči: „Aroi te denna-leyan!" „Ale no tak," pravil vyčítavě Bast a jeho úsměv se vytratil. „To mě uráží." „Při zemi a kameni, odvolávám tě!" Kote ponořil prsty do šálku vedle sebe a ledabyle stříkl pár kapiček směrem k Bastovi. „Kouzlo nechť je zažehnáno!" „Jablečným moštem?" Bast dokázal působit současně pobaveně i pohněvaně, zatímco se pokoušel setřít kapky z košile. „Doufám, že to nezanechává skvrny." Kote si vzal další sousto. „Namoč si to. Kdyby byla situace zoufalá, doporučuju použít některou z početných rozpouštěcích formulí z Celum Tinture. Tuším kapitola třináctá." „Skvěle." Bast se zvedl a mířil ke dveřím. Vykračoval si se zvláštním, přirozeným půvabem. „Zavolej mě, kdybys něco potřeboval." Zavřel za sebou dveře. Kote pomalu dojídal, poslední zbytky vytíral kouskem chleba. Během jídla vyhlížel oknem, nebo se o to spíš pokoušel, neboť světlo lampy spolu s tmou venku měnily okenní sklo v zrcadlo. Jeho pohled neklidně bloudil po pokoji. Krb byl vyroben z téhož černého kamene jako ten o patro níž. Stál uprostřed místnosti; technický výtvor, na který byl Kote docela hrdý. Postel byla malá, sotva lehátko, a pokud jste na ni sáhli, zjistili jste, že matrace na ní téměř chybí. Zkušený pozorovatel by zjistil, že je tu něco, čemu se jeho pohled vyhýbá. Stejným způsobem, jako se vyhýbáte pohledu dávné milenky na slavnostní večeři, nebo starému nepříteli, který pozdě večer sedí na opačné straně výčepu. Kote se pokoušel uvolnit, neúspěšně, ošil se, vzdychl, poposedl si na židli, a zrak mu mimovolně padl na truhlu v nohách postele. Byla vyrobena z roahu, vzácného, těžkého dřeva, černého jako uhel a hladkého jako leštěné sklo. Cenili si ho voňavkáři a alchymisté; kousek o velikosti palce by se snadno prodal za zlaťák. Mít z něj celou truhlu překračovalo veškeré hranice marnotratnosti. Truhla byla trojnásobně zamčená. Měla zámek ze železa, zámek z mědi a zámek, který nebyl vidět. Dnes večer ze dřeva vzlínala do místnosti téměř nepostřehnutelná vůně citrusů a kaleného železa. Když Kote upřel zrak na truhlu, neuhnul očima hned. Nesklouzly mu kradmo stranou, jako by chtěl předstírat, že tam není. Ale stačilo, aby se na ni chvilku díval, a v jeho obličeji se znovu ukázaly všechny vrásky, které předtím prosté denní radosti vymazaly. Potěšení z láhví a knih bylo ve vteřině to tam a za jeho očima zůstala jen prázdnota a bolest. Na okamžik se mu ve tváři svářily divoká touha s lítostí. Potom všechno zmizelo a nahradila to unavená maska hostinského, muže, který si říkal Kote. Znovu si povzdechl, aniž by o tom věděl, a zvedl se. Trvalo dlouho, než přešel kolem truhly k posteli. A když už byl v posteli, trvalo dlouho, než usnul.

* * *

Jak Kote správně uhádl, vrátili se k Pocestnému kameni hned příští večer na večeři a něco k pití. Došlo k několika polovičatým pokusům o vyprávění příběhů, ale ty brzy samy od sebe vyšuměly. Nikdo na ně jaksi neměl náladu. Takže bylo ještě poměrně brzy, když se hovor obrátil k závažnějším záležitostem. Probírali zvěsti, které dorazily do města; většinou vyznívaly znepokojivě. Král Kajícník měl potíže se vzbouřenci v Resaveku. To vzbudilo jistý zájem, ale jen všeobecně. Resavek ležel daleko odtud, a dokonce i Cob, z přítomných největší světák, by měl potíže najít ho na mapě. Probrali vliv války na život v městečku. Cob předpovídal uprostřed žní vypsání třetí daně. Nikdo se s ním nepřel, přestože rok s trojím pouštěním žilou tu nikdo nepamatoval. Jake odhadoval, že sklizeň by mohla být dost dobrá, takže většinu rodin by ani třetí daň nepoložila. S výjimkou Bentleyových, kteří na tom už tak byli špatně. A Orissonových, kterým se v jednom kuse ztrácely ovce. A Bláznivého Martina, který letos všude nasel ječmen. Každý sedlák, který má aspoň půlku mozku, přece nasází fazole. To je jediná dobrá věc na všem tom bojování – vojáci se živí fazolemi, a ceny půjdou nahoru. Po pár skleničkách došlo na hlubší obavy. Na cestách je plno dezertérů a jiných podezřelých pobertů, takže i krátké výpravy jsou nebezpečné. Silnice byly vždycky špatné, pochopitelně, právě tak jako zima je vždycky studená. Člověk si postěžuje, udělá pár rozumných opatření a dál se stará o vlastní život. Jenže tohle bylo jiné. Za poslední dva měsíce se stav cest tak zhoršil, že si lidé přestali stěžovat. Poslední výprava měla dva vozy a čtyři stráže. Kupec žádal deset pencí za půl libry soli, patnáct za homoli cukru. Neměl pepř ani skořici, ani čokoládu. Zato měl jeden malý pytlík kávy, ovšem za ten chtěl dva stříbrné talenty. Nejdřív se lidé jeho cenám vysmívali. Pak, když neustupoval, na něj plivali a proklínali ho. To bylo před dvěma jedenníky: dvaadvaceti dny. Od té doby se neukázal žádný skutečný obchodník, přestože na to bylo správné období roku. Takže i přes třetí daň, jež jim hrozivě vyvstávala v mysli, lidé nahlíželi do peněženek a přáli si, aby si bývali aspoň něco nakoupili, pro případ, že by brzy napadl sníh. Nikdo se nezmínil o předchozí noci, o té věci, kterou spálili a pohřbili. Ostatní lidé se o tom pochopitelně bavili. Městečko překypovalo klepy. Carterova zranění zaručovala, že lidé budou příběh brát alespoň napůl vážně, ale ne víc než napůl. Kdosi pronesl slovo ‚démon', ale opakovali ho s úsměvy zpola zakrytými dlaněmi na ústech. Jen šest přátel vidělo toho tvora, než byl spálen. Jeden z nich byl zraněn a ostatní popíjeli. Kněz ho viděl také, ale vidět démony patřilo k jeho povolání. Démoni mohli jeho podniku jedině prospět. Hostinský to zjevně viděl také. Ale ten nebyl zdejší. Nemohl pochopit pravdu, která byla tak jasná každému, kdo se zde v městečku narodil a byl zde vychován: příběhy se tu sice vyprávěly, ale stávaly se někde jinde. Tohle nebylo místo pro démony. Kromě toho situace byla dost zlá i bez nějakého přivolávání potíží. Cob a ostatní dobře věděli, že nemá smysl o tom mluvit. Kdyby se pokoušeli lidi přesvědčit, byli by všem jenom pro smích, jako Bláznivý Martin, který se už celá léta pokoušel vykopat studnu uvnitř vlastního domu. Aspoň si každý z nich od kováře koupil kus za studena tepaného železa, nejtěžší kus, jakým se ještě dokázali rozmáchnout, a nikdo z nich neřekl, nač myslí. Místo toho si stěžovali na špatný stav silnic, který se stále zhoršuje. Vykládali o kupcích a dezertérech, o daních a o nedostatku soli, která jim určitě nevydrží přes zimu. Vzpomínali, že před třemi lety by nikdo ani nepomyslel, že si má na noc zamykat dveře, natož aby na ně dával závoru. Tady začal rozhovor postupně upadat, a i když nikdo neřekl, na co myslí, skončil večer v ponuré náladě. Takhle teď končila většina večerů, a nebylo divu, v takových časech.

Taaakže :D Pokud jste tuhle kapitolu úspěšně přežily, tak vám  s radostí oznamuji, že jste zdolali více než 5200 slov. Ale nebojte ,v dalších kapitolách vás rozhodně šetřit nebudu. :DDD