BYL JEDEN Z TĚCH dokonalých podzimních dní, tak běžných v příbězích a tak vzácných ve skutečném světě. Počasí se vydařilo teplé a suché, výborné pro dozrávající pšenici a kukuřici na polích. Stromy po obou stranách silnice měnily barvu. Vysoké topoly se barvily máslově žlutě, keřovité škumpy, jež se natahovaly do cesty, byly jako postříkané jasnou červení. Jen staré duby se zdráhaly vzdát svého léta a zbarvení jejich listů tvořila vyrovnaná směs zlaté a zelené. Zkrátka, člověk si ani nedokáže představit krásnější den na to, aby ho půl tuctu bývalých vojáků s loveckými luky obralo o všechno, co má. „Tahle kobyla není vážně nic moc, pane," řekl Kronikář. „Jen o málo vyšší než tažný kůň, a když prší, tak –" Muž ho uťal ostrým posunkem. „Poslyš, kamaráde, královské vojsko platí za všechno se čtyřma nohama a aspoň jedním okem. Kdybys byl úplný blázen a jel tudy na houpacím koni, stejně bych si ho vzal." Vůdce bandy měl velitelské chování, Kronikář odhadoval, že byl ještě nedávno jedním z nižších důstojníků. „Hezky seskoč," poručil mu vážně. „Ať už to máme za sebou a ty můžeš pokračovat v cestě." Kronikář slezl z koně. Už byl oloupen i dřív a věděl, že přemlouváním nic nezíská. Tihle chlapi se ve své práci vyznali. Neplýtvali energií na chvástání nebo plané pohrůžky. Jeden z nich prohlédl koně, prověřil kopyta, zuby a postroj. Další dva s vojenskou úsporností prohledali sedlové brašny a rozložili veškerý jeho světský majetek na zem. Dvě deky, plášť s kápí, plochou koženou kabelu a jeho těžký, dobře zásobený cestovní vak. „To je všechno, veliteli," oznámil jeden z nich. „Ještě asi dvacet liber ovsa." Velitel si klekl, otevřel koženou kabelu a nahlédl dovnitř. „Není tam nic než papír a pera," ozval se Kronikář. Velitel se ohlédl přes rameno. „Takže jsi písař?" Kronikář přikývl. „To je moje živobytí, pane. A pro vás to nemá cenu." Muž prohledal kabelu, zjistil, že majitel mluví pravdu, a odložil ji stranou. Pak obrátil pytel dnem vzhůru na Kronikářův rozprostřený plášť a líně prošel jeho obsah. Sebral většinu soli a pár tkaniček do bot. Potom si ke Kronikářově značné nelibosti vybral košili, koupenou v Linwoodu. Byla z jemného lnu, v barvě tmavé královské modři, příliš pěkná na cestování. Kronikář ještě ani neměl příležitost si ji obléknout. Povzdechl si. Všechno ostatní nechal velitel ležet na plášti a zvedl se. Ostatní se vystřídali při prohrabávání Kronikářových věcí. Velitel se ozval: „Ty máš jen jednu deku, viď, Jannsi?" Jeden z mužů přikývl. „Tak si vezmi jednu z jeho, na zimu budeš potřebovat dvě."  „Jeho plášť je lepší než můj, pane."  „Vezmi si ho, ale nech mu svůj. Totéž platí pro tebe, Witkinsi. Nech mu svoji krabičku s troudem, když si bereš jeho."  „Já tu svou ztratil, pane," řekl Witkins. „Jinak bych mu ji nechal." Celá záležitost probíhala překvapivě zdvořile. Kronikář přišel o všechny jehly až na jednu, oba náhradní páry ponožek, balíček sušeného ovoce, homoli cukru, půl láhve alkoholu a slonovinové hrací kostky. Nechali mu zbytek šatů, sušené maso a zpola snědený bochník neuvěřitelně zatuchlého žitného chleba. Jeho plochá kožená kabela zůstala netknutá. Zatímco mu muži znovu balili cestovní pytel, vrátil se velitel ke Kronikáři. „Teď se podíváme na peněženku." Kronikář mu podal váček. „A prsten."  „Sotva je v něm nějaké stříbro," zamumlal Kronikář, když ho stahoval z prstu. „Co to máš kolem krku?" Kronikář si rozepnul košili a ukázal kroužek z matného kovu na koženém řemínku. „Jenom železo, pane." Velitel přistoupil těsně k němu a promnul kroužek mezi prsty, než ho nechal znovu klesnout na Kronikářovu hruď. „Tak si ho nech. Nechci se stavět mezi člověka a jeho víru." Pak si vyprázdnil obsah váčku na dlaň a vydal zvuk příjemného překvapení, když rýpl prstem do mincí. „Psaní se platí lépe, než jsem myslel," prohlásil a začal počítat podíly pro své muže. „Nemohl bys mi nechat jednu nebo dvě pence?" zeptal se Kronikář. „Aspoň na trochu teplého jídla?" Šest mužů se na něj podívalo, jako by nemohli uvěřit tomu, co slyšeli. Velitel se zachechtal. „Tělo boží, ty máš ale koule, co?" V jeho hlase se ozývalo jakési nabručené uznání. „Připadáš mi jako rozumný člověk." Kronikář pokrčil rameny. „Musím přece něco jíst." Vůdce se poprvé usmál. „Pro tohle mám pochopení." Vzal dvě pence a zamával jimi, pak je vrátil zpátky do váčku. „Tady dvě pence za dvě koule." Hodil mu zpátky váček a strčil si krásnou modrou košili do vlastní brašny. „Díky, pane," řekl Kronikář. „Možná by tě zajímalo, že ta láhev, kterou si vzal jeden z tvých lidí, je dřevný líh, kterým čistím pera. Když ho vypije, nebude mu z něj dobře." Velitel se usmál a přikývl. „Vidíte, jak se vyplácí zacházet s lidmi slušně?" obrátil se ke svým mužům a vyhoupl se na jeho koně. „Bylo mi potěšením, pane písaři. Když hned vyrazíš, dojdeš ještě před setměním do Opatova Brodu." Když už Kronikář neslyšel ani vzdálený klapot kopyt jejich koní, rozbalil a znovu zabalil svůj cestovní vak, aby se ubezpečil, že má vše na svém místě. Pak si stáhl botu, strhl podšívku a vyndal z ní pevně stažený balíček mincí, který byl zastrčen do špičky. Pár jich přesunul do peněženky. Potom si uvolnil kalhoty, vytáhl další balíček mincí zpod několika vrstev šatů, a něco z těchto peněz také přemístil do váčku. Základem všeho bylo mít v peněžence patřičnou sumu. Příliš málo, a zklamaní lupiči budou mít sklon hledat další. Příliš mnoho je zase vzruší a probudí v nich chamtivost. Ještě měl třetí paklíček peněz, zapečený v zatuchlém bochníku chleba, o který by se mohli zajímat jen ti nejzoufalejší zločinci. Ten zatím nechal na pokoji, právě tak jako stříbrný talent, který ukryl do láhve s inkoustem. Během let si zvykl považovat ho za minci pro štěstí. Ten nikdy nikdo nenašel. Musel připustit, že tohle byla snad nejslušnější loupež, jakou kdy zažil. Ti muži byli vychovaní, schopní, ale zase ne přespříliš bystří. Bylo zlé, že přišel o koně a sedlo, ale může si koupit jiné v Opatově Brodu, a pořád mu ještě zbude dost peněz na pohodlný život, dokud neskončí s touhle hloupostí a nesejde se v Treye se Skarpim. Kronikář pocítil nutkavé volání přírody a prodral se krvavě rudými škumpami po straně cesty. Když si dopínal kalhoty, zahlédl v podrostu náhlý pohyb a z blízkého křoví se s rámusem vynořilo cosi tmavého. Kronikář zavrávoral, ucouvl a poplašeně vykřikl, než mu došlo, že to byla jen vrána, která prudce mávala křídly, vzlétajíc do vzduchu. Uchechtl se vlastní pošetilosti, upravil si šaty a zamířil zpátky na silnici. Stíral si přitom neviditelná vlákna pavučin, která mu ulpěla na tváři a šimrala ho. Hodil si přes rameno cestovní vak a kabelu a cítil, jak se mu ulevilo. To nejhorší se už stalo, a nebylo to zase tak hrozné. Stromy kolem cuchal vítr, utrhané listy topolů shazoval ve spirálách dolů na rozježděnou prašnou cestu jako zlaté mince. Byl krásný den.