ABENTHY BYL PRVNÍ arkanik, kterého jsem kdy poznal; pro mladého chlapce podivná, vzrušující postava. Byl vzdělaný ve všech možných oborech: botanice, astronomii, psychologii, anatomii, alchymii, geologii, chemii... Byl statný, jeho jiskřivé oči rychle těkaly od jedné věci ke druhé. Vzadu kolem hlavy se mu táhl pruh tmavě šedých vlasů, ale neměl (a to si o něm pamatuju nejvíc) žádné obočí. Nebo spíš ho měl, ale zpravidla ve stavu neustálého dorůstáni po spálení při některém z alchymistických pokusů. Díky tomu neustále působil současně překvapeně a zmateně. Mluvil mírně, často se smál a nikdy se nesnažil být vtipný na úkor jiných. Uměl klít jako opilý námořník se zlomenou nohou, ale uplatňoval to jen na svých oslech. Jmenovali se Alfa a Beta a Abenthy je krmil mrkví a kousky cukru, když si myslel, že se nikdo nedívá. Jeho obzvláštní láskou byla chemie a můj otec tvrdil, že nikdy nepoznal nikoho, kdo by to lépe uměl s destilačním přístrojem. Od jeho druhého dne v naší společnosti jsem si navykl jezdit s ním ve voze. Kladl jsem mu otázky a on mi odpovídal. Pak si řekl o písně a já mu je vybrnkával na loutnu, kterou jsem si vypůjčil z otcova vozu. Někdy dokonce zpíval. Měl jasný, neukázněný tenor, který vždycky trochu bloudil a hledal tóny na nesprávných místech. Často se sám zarazil a smál se sám sobě, když se mu to přihodilo. Byl to dobrý člověk, nebyl ani trochu nafoukaný. Zanedlouho poté, co se k nám přidal, jsem se ho zeptal, co to obnáší, být arkanikem. Upřel na mě zamyšlený pohled. „Už jsi někdy nějakého potkal?"  „Jednou jsme nějakému zaplatili, aby nám na cestě opravil zlomenou nápravu." Odmlčel jsem se. „Mířil do vnitrozemí s karavanou s rybami." Abenthy přezíravě mávl rukou. „Ne, ne, chlapče. Já mluvím o arkanicích. Ne o nějakých ubohých kouzelnících, kteří putují tam a zpátky s karavanami a snaží se uchránit čerstvé maso před zkažením."  „A jaký je v tom rozdíl?" zeptal jsem se, protože mi bylo jasné, že to ode mě čeká. „No," pravil, „to by chtělo trochu delší vysvětlení..."  „Mám spoustu času." Abenthy si mě změřil pohledem. Na to jsem čekal. Ten pohled znamenal: ‚Nemluvíš tak mladě, jak vypadáš.' Doufal jsem, že mu to brzy dojde. Člověka unaví, když s ním každý jedná jako s dítětem, i když jím zrovna náhodou je. Zhluboka se nadechl. „To, že někdo zná pár triků, z něj ještě nedělá arkanika. Tihle lidé možná umějí napravit zlomenou kost nebo číst ve staré vintštině. Možná se i trochu vyznají v sympatii. Jenže –" „V sympatii?" přerušil jsem ho co nejzdvořileji.  „Ty bys to patrně nazval magií," pravil Abenthy zdráhavě. „Ale tak to ve skutečnosti není." Pokrčil rameny. „Ale ani znalost sympatie z tebe neudělá arkanika. Pravý arkanik musí projít studiem Arkana na Univerzitě." Jakmile se zmínil o Arkanu, vynořily se mi v hlavě nejméně dva tucty nových otázek. Mohlo by se zdát, že to není zase tak moc, ale když se přidají k té půlstovce, kterou už jsem v sobě nosil, kudy jsem chodil, byl jsem napnutý skoro k prasknutí. Jedině nejvyšším vypětím vůle jsem dokázal zůstat potichu a vyčkat, až bude Abenthy pokračovat sám. Abenthy si ovšem mé reakce všiml. „Takže ty už jsi o Arkanu slyšel, co?" Zdálo se, že ho to pobavilo. „Pověz mi, co jsi slyšel." To malé pobídnutí mi stačilo. „Od jednoho kluka v Temper Glenu jsem slyšel, že když máš uříznutou ruku, na Univerzitě ti ji klidně přišijí zpátky. Opravdu to dokážou? Podle některých příběhů se tam vypravil Taborlin Velký, aby se naučil jména všech věcí. Je tam knihovna s tisícem knih. Opravdu je jich tam tolik?" Odpověděl na poslední otázku, ostatní se přehnaly kolem něj příliš rychle, aby na ně stačil zareagovat. „Vlastně víc než tisíc. Desetkrát deset tisíc. Ještě víc. Víc knih, než kdy dokážeš přečíst." Jeho hlas zazněl jaksi teskně. Víc knih, než bych dokázal přečíst? O tom jsem pochyboval. Ben pokračoval: „Lidé, které někdy potkáš s karavanami – kouzelníci, kteří chrání potraviny před zkažením, proutkaři, kartáři, polykači žab – nejsou arkaniky o nic víc než kočovní umělci jako Edemští Ruhové. Někdy se trochu vyznají v alchymii, trochu v sympatii, v medicíně." Potřásl hlavou. „Jenomže to nejsou arkanici. Mnozí to jen předstírají. Nosí všelijaká roucha a snaží se oklamat nevědomé a důvěřivé lidi. Ale já ti ukážu, jak poznáš pravého arkanika." Abenthy si přetáhl přes hlavu jemný řetízek a podal mi ho. Tehdy jsem poprvé spatřil medailon Arkana. Nevypadal nijak působivě, prostě plochý kus olova s nějakým vyraženým neznámým nápisem. „Tohle je pravý gilthe. Nebo, chceš-li, gulden," vysvětlil mi s jistým uspokojením Abenthy. „To je jediný způsob, jak se přesvědčit, kdo je a kdo není arkanik. Tvůj otec mě požádal, abych mu ho ukázal, než mi dovolil přidat se k vaší společnosti. Je vidět, že je to světaznalý muž." Pozoroval mě s potutelným nezájmem. „Nepohodlné, co?" Zaťal jsem zuby a přikývl. Jen co jsem se medailónku dotkl, ruka mi strnula. Rád bych si byl prohlédl znaky na líci i rubu, ale po chvilce, která trvala všehovšudy dva nádechy, mi zmrtvěla celá paže až po rameno, jako bych si ji v noci přeležel. Přemítal jsem, jestli by mi takhle otupělo celé tělo, kdybych ho držel dost dlouho. Ale toho zjištění jsem byl ušetřen, protože vůz narazil na hrbol a moje strnulá ruka téměř nechala Abenthyho gulden spadnout na podlahu. Chňapl po něm, přetáhl si ho přes hlavu a přitom se pochechtával. „Jak to můžeš vydržet?" zeptal jsem se a pokoušel jsem se přitom vmasírovat do ruky trochu citu.  „Takhle to vnímají jen ostatní lidé," vysvětlil. „Majiteli připadá jenom teplý. Tak poznáš rozdíl mezi arkanikem a někým, kdo dovede najít vodu nebo předpovídat počasí."  „Něco podobného má Trip," řekl jsem. „Hází sedmičky."  „To je něco trochu jiného," zasmál se Abenthy „To není tak nevysvětlitelné." Posunul se na svém sedadle dolů, nahrbil se. „Patrně je to tak lepší. Před pár stoletími byl člověk prakticky mrtvý, jakmile si ostatní všimli, že má nějakou zvláštní schopnost. Tehlíni tomu říkali znamení démonů a lidi kvůli nim upalovali." Zdálo se, že se jeho nálada zhoupla směrem dolů. „Jednou nebo dvakrát jsme museli Tripa vytahovat z vězení," prohlásil jsem, pokoušeje se dodat rozhovoru lehčí tón. „Ale nikdo se ho nesnažil upálit." Abenthy se unaveně usmál. „Předpokládám, že Trip vlastní pár šikovných kostek nebo má nějaký podobný trik, který možná uplatňuje i v kartách. Díky za včasné varování, ale zvláštní schopnost je něco naprosto odlišného." Nikdy jsem nesnášel, když se se mnou jednalo blahosklonně. „Trip by nikoho nešidil, ani kdyby na tom závisel jeho život," odsekl jsem patrně ostřeji, než jsem zamýšlel. „A každý z naší společnosti rozezná poctivé kostky od falešných. Trip hází sedmičky. Nesejde na tom, čí kostky používá, vždycky mu padne sedm. Když si na někoho vsadí, je z toho sedmička. Když vrazí do stolu, kde volně leží kostky – sedm."  „Hmm." Abenthy si pro sebe kývl. „Omlouvám se. To zní skutečně jako zvláštní schopnost. Na to se moc rád podívám." Přikývl jsem. „Vezmi si vlastní kostky. Už léta jsme ho nenechali hrát." Něco mě napadlo. „Třeba to už nebude fungovat." Pokrčil rameny. „Tyhle vlastnosti se tak snadno neztrácejí. Když jsem vyrůstal ve Staupu, znal jsem jednoho mladíka, který to mimořádně uměl s rostlinami." Abenthy se přestal ušklibovat a zahleděl se někam, kam já neviděl. „Jeho rajčata se červenala, když ostatním teprve vyrážely úponky ke slunci. Jeho dýně byly větší a sladší, jeho hrozny se snad ani nemusely dávat do láhví, aby se z nich stalo víno." Umlkl, pohled měl vzdálený. „Upálili ho?" zeptal jsem se s morbidní zvědavostí. „Cože? Ne, jistěže ne. Tak starý zase nejsem." Zamračil se na mě s předstíranou přísností. „Nastalo velké sucho a jeho vyhnali z města. Jeho ubohé matce to zlomilo srdce." Nastala chvíle ticha. Slyšel jsem, jak si dva vozy před námi Teren a Shandi nacvičují verše z Pasáčka vepřů a slavíka. Zdálo se, že Abenthy jakýmsi odtažitým způsobem také naslouchá. Poté, co se Teren ztratil uprostřed Fainova monologu v zahradě, jsem se k němu otočil. „Učí se na Univerzitě také herectví?" zeptal jsem se. Abenthy zavrtěl hlavou, jako by ho ta otázka mírně pobavila. „Mnoho věcí, ale tohle ne." Zahleděl jsem se na něj a zjistil jsem, že mě pozorně sleduje a oči mu jen rejdí. „Mohl bys mě něco z těch mnoha věcí naučit?" požádal jsem ho. Usmál se, a bylo to.

* * *

Abenthy mi postupně poskytl stručný přehled o všech vědách. Jeho největší láskou byla sice chemie, ale věřil ve všestranné vzdělání. Naučil jsem se zacházet se sextantem, kompasem, logaritmickým pravítkem, počitadlem. Co bylo důležitější, naučil jsem se obejít bez nich. Během jedenníku jsem dokázal rozeznat všechny chemické látky v jeho voze. Za dva měsíce jsem se naučil destilovat alkohol, až byl příliš silný na pití, obvázat ránu, napravit kost a stanovit diagnózu stovky nemocí podle příznaků. Znal jsem postup výroby čtyř různých afrodiziak, tří antikoncepčních směsí, devíti na impotenci a dvou nápojů, označených jako ‚pomoc dívkám'. Abenthy se k účelu těch posledních vyjadřoval poněkud neurčitě, ale já měl ohledně toho určitá podezření. Naučil jsem se složení tuctu jedů a kyselin a stovky léčiv a všeléků, z nichž některé dokonce účinkovaly. Zdvojnásobil jsem své znalosti bylin, přinejmenším teoreticky, když už ne v praxi. Abenthy mi začal říkat podle vlasů Rudo a já jemu Bene, nejprve na oplátku, později z přátelství. Až teď, s tak velkým odstupem, poznávám, jak pečlivě mě Ben připravoval na to, co mě mělo čekat na Univerzitě. Dělal to lstivě. Jednou či dvakrát za den, mezi běžným učením, mi poskytl drobné mentální cvičení, které jsem musel zvládnout, dřív než jsme se pustili do něčeho dalšího. Přiměl mě hrát Tirani bez hrací desky, abych si musel polohu hracích kamenů pamatovat. Jindy se zarazil uprostřed rozhovoru a nutil mě zopakovat všechno, co řekl za posledních pár minut, slovo od slova. Tohle poněkud přesahovalo běžné učení nazpaměť, na jaké jsem byl zvyklý kvůli vystupování na jevišti. Má mysl se musela učit pracovat jinými způsoby a sílila. Podobně se cítí tělo po dni štípání dřeva nebo plavání nebo sexu. Připadáte si vyčerpaný, lenivý, a málem jako bůh. Ten pocit byl známý, až na to, že znavený a uvolněný, malátný a současně skrytě mocný byl můj intelekt. Cítil jsem, jak se má mysl začíná probouzet. Připadalo mi, jako bych postupně nabíral tempo, jako když voda začíná podemílat přehradu z písku. Nevím, jestli víte, co znamená stoupat geometrickou řadou, ale to je nejvýstižnější popis. A Ben mě po celou dobu podroboval duševním cvičením, o nichž jsem byl napůl přesvědčen, že si je vymýšlí z čiré zlomyslnosti.