Pro Georgiannu to byl těžký den, který proseděla u klávesnice. Až večer se zvedla od své stolu v Angelině skromné kanceláři, rozloučila se s posledním pracovníkem za počítačem a vydala se domů. Byla tma a ona už byla unavená. Sama se ptala, jak je vůbec možné, že když je takto utahaná, nemůže normálně spát. Nedávalo to smysl. Ale jednu pozitivní věc v tom vším zmatku našla: Neměla tolik času myslet na Archera. Paradoxně ho měla stále v hlavě, ale přehlušoval ho Pine a její touha po udržení ho při životě. Byla posedlá.
Došla ke svému malému domku, ale dole u vchodu stál muž. Zdálky a v té tmě ho nepoznávala, zpozorněla a přidala do kroku, už sahala po služební zbrani. Když však došla dostatečně blízko, vydechla v uvolnění.
"Co tady... Pojďte dovnitř," šeptla na Jonathana, popadla ho za ruku a vtáhla ho dovnitř.
"Jonathane?" oslovila ho tázavě a zamkla za sebou. "To, že tyhle věci dělám já, je jedna věc. Ale... neměl byste tady být."
"Já jsem tě potřeboval vidět," pověděl upřímně a pohlédl jí do očí. To ji zcela zaskočilo, zalapala po dechu a vykulila oči. Vzpamatovala se, odložila svou bundu a beze slov ho odvedla do kuchyně.
"Jonathane, děje se něco? Stalo se něco? Je něco špatně?" sypala na něj otázku za otázkou.
"Ztrácím se. Potřebuju si připomenout, že nejsem tím chlapem, co po mně chce Angela," opřel čelo o své dlaně. "Prosím, připomeň mi to. Jsi jediná, která to se mnou myslí upřímně." Vydechla, postavila vodu na čaj, posunula před něj talíř zvlhlých sušenek. Přisunula si židli vedle něj a posadila se. Položila mu dlaň na záda. To vše automaticky. Byla naučená takto vracet do reality Archera... Ksakru, zase se k němu vracela. Nemohla si ale pomoci. Potlačila mrtvou lásku. Nebyl na tom špatně, byl silný. Tento stav se ale ukazoval skoro vždy. Pochybení o vlastní identitě, navíc nikoho neměl. A to se nedostal do toho nejhoršího. Potřeboval v něco věřit.
"Četla jsem o Sophii," řekla tichounce a naklonila k němu tvář. Prudce se nadechl. "Ty vzpomínky bolí, Jonathane, a je dobře, že bolí. Právě ony ti dodají sílu, když ji budeš potřebovat, když se budeš chtít vzdát, když ztratíš motivaci. Mysli na Sophii, mysli na Angelu, mysli na svého otce, mysli na..." odmlčela se. Zvedl k ní pohled tak náhle, až ji zarazil do dřevěné židle.
"Tebe?" optal se tiše. Byla tak blizoučko, stačilo by pár centimetrů a... zapískala konvice. Zvedla se hbitě ze židle a přiskočila ke sporáku. Zmateně zamrkala, ztratila se na moment v sobě samé a nemohla se najít. Mysl jí přepnula do pohotovosti, maskovala se.
"Pro mě, za mě, mysli třeba i na mě," řekla zády k němu a na moment zavřela oči. Proč jí z toho bylo těžko?
"Anno," oslovil ji, ale přerušila jej.
"Jsi jediný, kdo mi tak říká. Otec mě tak kdysi oslovoval... Anno. Georgianna mu přišlo příliš dlouhé a matce vyčítal, že se to jméno ke mně nehodí." Postavila před něj šálek bylinkového čaje. "Nemáš hlad?" Byla opět v kolejích.
"Chtěl jsem se zeptat, jestli tady můžu přespat. Jen jednu dvě noc. Angela mi sice zařídila ubytování, ale..." Uchechtl se. "V hotelech jsem strávil dost času." Koukla na něj a zapřemýšlela.
"Vlastně proč ne. Trocha společnosti mi prospěje. Nám oběma."

Sledoval ji, zatímco chystala něco k večeři z toho mála, co našla v lednici a nebylo prošlé. Mezitím mu znovu opakovala vše, co věděla o Roperovi a jeho lidech a společnících. Pořád dokola, jako básničku. Byla unavená, pletly se jí ruce, nohy i jazyk.
"Anno, slyšel jsem to už stokrát," pokusil se ji zastavit.
"A pořád je to málo," oponovala. Opřela se o linku a svěsila hlavu. "Vracím tě do reality, tohle bych neměla dělat." Ucítila jeho dlaně, které zlehka dopadly na její boky. Vydechla a zesílila sevření desky stolu. Co to dělá?
"Já neměl chodit." S výdechem se vyrovnala v zádech, opřela se o něj a zaklonila hlavu. Stěží mu dohlédla do očí, v nichž viděla čisté ztraceno.
"Neměl jsi dělat spoustu věcí," pousmála se. "Neměli bychom se ani bavit o tobě, když už je u toho řeč. Máš být zloděj, dealer a vrah."
"Tak mi řekni něco o sobě. Znáš Jonathana, znáš Jacka Lindena, znáš všechny. A já neznám pořádně ani tvé jméno," navrhl. V jeho zoufale ztvrdlé tváři zajiskřil drobounký úsměv, ty jiskřičky se objevily i v očích.
"Dobře. Ale jen proto, abychom si byli kvit. A měli si o čem povídat. Ale nejdřív můj pokus o večeři. Pak si dáme sprchu, každý sám, aby bylo jasno, a najdu ti něco k převlečení. Nevypadáš, že by sis něco balil. Souhlas?" Otočila se čelem k němu a přes to všechno- přes celý ten bláznivý povyk, šílený svět- se zeširoka usmála. I jeho úsměv se proto rozšířil.

Jen co se za ním zavřely dveře koupelny, vydala se do ložnice pro pyžamo a rozestlat si. Zavála k ní jeho vůně.
"Sakra," zavrčela. Tolikrát už to povlečení prala, uběhly dva měsíce a pořád... Nebo to měla v hlavě? Představovala si to? Vytáhla ze skříně tričko a pyžamové kalhoty, tělem si ti dva odpovídali. Začalo se jí něco kroutit u srdce, zvláštní pocit. To, jak ji ještě v kuchyni Jonathan chytil, ta blízkost, nebránila se. Jako by ji zavřel do klece a přesto si přišla v bezpečí.Cítila se přirozeně, dobře, blízko někomu, na kom jí záleží a komu záleží na ní. V hlavě měla chaos, mátla samu sebe. Jonathan jí ho připomínal, i když byl v mnoha ohledech zcela jiný.
Přilnula jsem k němu, uvědomila si poraženě. Byl to jen měsíc, co ho poznala, a v ní se probouzely city.

Když byli oba dva v pyžamu, posadili se na její posteli s velkými hrnky čaje a talířem čerstvých sušenek. Georgianna se pokoušela smát, být vlídná a ulehčit jim oběma.
"Co ti mám povídat?" zasmála se. Nechtěla se zrovna pouštět do osobních výlevů, ale... jeden už měli za sebou.
"Začni dětstvím," pousmál se. Georgianna upila čaje a prohrábla si vlasy.
"Žádný zázrak. Zpočátku možná idylka, přece jsem měla jiný pohled na svět, ale čím jsem dospívala, uvědomovala jsem si napětí mezi rodiči. Dlouho spolu nevycházeli dobře, až jednoho dne máma odešla a nechala mě s otcem samotnou. Bylo mi asi osm. Pak se chytil výchovy on a vedl mě k disciplíně. Díky němu jsem taková zatrpklá křížala," shrnula velmi krátce a povytáhla obočí. Jonathan se sice zasmál, ale zavrtěl hlavou.
"Nejsi křížala. Na povrchu možná ano, ale pod slupkou jsi dobrý člověk," řekl. Pak shlédl k hrnku, kolem něhož měl omotané své dlouhé prsty, hřál podobně jako její pohled. Jejich pohledy se poté setkaly, avšak sledovala ho téměř ublíženě.
"Promiň," šeptl. Georgianna odložila čaj.
"Pracovala jsem předtím u MI5 jako zpravodaj. Někdy v terénu. Ale nikdy jsem se nechtěla dát na dráhu opravdového agenta, špiona, Jonathane. Proč? Vyjma toho nebezpečí, které ale ohrožuje nás všechny, kteří jsme se vůbec kdy u MI5 objevili, to ničí lidi. Archer býval agent, jeden z nejlepších, a už tady není. Ale užíraly ho noční můry, paranoia, nedůvěra. Vím, pořád se k tomu vracím, ale myšlenka, že... že se to stane znovu, mi nedá spát. Mám strach. O sebe, tebe... těhotnou Angelu, probůh," uchechtla se. Nic hezkého v tom výrazu ale nebylo, byla zoufalá, stále sžíraná jeho smrtí. "Chci jen chvíli cítit jistotu. Bezpečí." Bolestně si uvědomila, že se bezpečně cítila u něj. Jonathan položil hrnek na noční stolek, beze slov se přisunul k ní a aniž by se ona bránila, nechala se ukrýt v jeho objetí.
"Neumím o sobě mluvit, Jonathane. Neumím si vylévat srdce, aniž bych své myšlenky zase nestočila k tobě. Mám tě v hlavě každou minutu, šílím z tebe a mám pocit, že kdyby se ti něco stalo, byl by to můj konec. Možná nejsem připravená pustit se do toho kolotoče znovu. Možná ses mi jen zažral pod kůži. Možná..." k němu něco cítí?
"V pořádku, Anno. Teď jsem tady pro tebe já," řekl jí tiše a pohladil ji ve vlasech. Ztráta je ztráta a s tou se člověk vypořádává sám. Ona evidentně potřebovala podržet, ujistit o tom, že je v pořádku a nyní v bezpečí. Zesílil sevření a vtiskl jí polibek do vlasů.
"Teď jsi v bezpečí."

Ležet opět vedle někoho bylo zvláštní. Naposledy byla dostatečně mimo sebe, aby to ani nevnímala. Teď si nebyla úplně jistá, co se sebou. Oba na toho druhého hráli, že spí a přitom zarytě zabodávali pohled do stropu.
Nakonec se Georgianna otočila na bok a zavřela oči, ztracená ve všem- pocitech, myšlenkách, zmatení i Jonathanovi.