Přilepená k jeho hrudi, přemýšlela. Nad ničím a zároveň nad vším. On dokázal zahnat vše- strach, napětí i žal.
"Myslíš, že je to brzy?" šeptla do ticha přerušovaného jejich výdechy a hromy a kapkami deště dopadajících na okna.
"Co myslíš?" optal se. Přetočila se na břicho a pohlédla mu do očí. Zase, tam hluboko uvnitř, v nich viděla bolest.
"Půl roku je půl roku," usmála se, "A já jsem se asi se vším vypořádala příliš rychle."
"Chápu," pokýval hlavou. Nechtěla se zmiňovat konkrétně, ale Archera milovala celým srdcem a teď? Neuplynula ani zpropadená tři čtvrtina roku a leží v posteli s někým jiným.
"Ale cítíš to tak, ne?" řekl opatrně a zadíval se jí do očí. Krátce uhnula pohledem, bloumajíc po jeho tváři.
Pak přikývla.
"Potom si nemáš co vyčítat, Anno."
"Život se mi hroutí jako hromádka karet. Jsem hloupá, nepřemýšlím. Ohrožuju sebe i tebe. Ale někde v podvědomí si uvědomuju, že stojíme na tenkém ledě a každým dnem to všechno může skončit. A pokud něco neudělám teď, už nebudu muset mít tu příležitost říct ti to všechno." Nepoznával by ji. Připomínal si její chladnou odtažitou, přesto upřímnou stránku, kterou poznal jako první. Rozkládala se před ním a on věděl, že to pro ni mnohé znamená. A to znamenalo něco pro něj. Nebyl si zcela jist, jestli si může dovolit chovat k ní city, zvlášť tak silné, ale i tak se už dávno zformovaly. Vždyť i ona rada, vzpomínat ve chvílích krize, mu byla příjemnější než cokoliv jiného. Roky se schovával, ukrýval se, aby utekl démonům minulosti a stejně jej nakonec dohonili. Ale Jonathanovi bylo lépe v jejím objetí, v jejích pažích. Mohl by být v samotném pekle a kdyby tam byla ona, přežil by vše. Byla jeho motivací, touhou. Nevěděl, co víc jí říct. Utápěl se v jejích očích a nepřál si víc, než aby tato chvilka trvala týdny.
"Pověz mi, co víš. Já budu muset jít," řekla po chvíli a posadila se. Pak se posunul za ni a nahlížel jí přes rameno k rukám, prstům, které pevně svíraly jeden druhý. Přičichl k ní, pak tiše začal.
"Momentálně jsem Andrew Birch, jako ten strom. Roper ze mě udělal spekulanta s obchodní historií, slušňáka. Nahradil mě, udělal ze mě majitele firmy. Major Corkoran dělá... přinejmenším problémy, a tak jsem na jeho místě. Roper stále jezdí na nějaké schůzky, každou chvíli jsem slýchával, že někdo zrušil obchod. Předpokládám, že s tím má co do činění Angela."
"Stojíš v čele jeho firmy?" zopakovala podezřívavě a zapřemýšlela. "Mění stráže. Potom musí vědět, že je něco v pohybu... Co Halo a Felix? Nikdo nezmiňoval jména?" optala se tiše a pootočila tvář k němu.
"Pouze tyhle přezdívky. Ale jsou něco jako záštita, prostředníci."
"Je možné, aby někdo, například od MI6, kryl Ropera?" Zamyslel se. Bylo poněkud nepříjemné myslet na to, že by dokázal zradit i někdo z tajné zpravodajské služby, která má za úkol chránit svou vlast. Už ani doma se nemohl cítit v bezpečí? Ač se mu to dělalo velmi těžce, přikývl.
"Byla jsem v Londýně," špitla, díky čemuž si od něj vysloužila překvapený výraz. "Když mě Angela vyhodila, posadila mě na letadlo zpět. Doma jsem vyhodila kufry a pak jsem šla do River house. Vrátila jsem se a dům jsem měla vzhůru nohama. Nic důležitého nevzali, jen..." nadechla se a opřela záda o jeho hruď. "Někdo vzal jednu fotku, jsem na ní já a Archer. A pokud ho někdo pozná, pokud někdo ví, že Angela do téhle záležitosti strká prsty a na tu fotku se podívá pořádně..."
"Měla jsi zůstat v Londýně," přerušil ji. Nechtěl ani tu myšlenku slyšet nahlas. Jestli by ji někdo našel, skončila by.
"Já vím. Ale tam jsem ještě k větší škodě než tady."
"Co vlastně děláš?" zeptal se.
"Všechny ty zatykače, pátrání, všechna ta špína, co se k tobě přilepila. To je má práce. Stvořila jsem tvé zločinecké já," ušklíbla se. "Mám na starosti... měla jsem na starosti tvé krytí, to dobré schovat a to špatné ti připsat. Udržím tě naživu, i kdyby mě to mělo stát konec spolupráce s MI6... Z čehož bych pořád vyšla jako vítěz." Usmála se.
"To ale nemění nic na tom, že..."
"Fajn, mlč," zastavila ho a otočila se tak, aby mu mohla koukat do očí. "Proč to děláš ty?" Tlačila na pilu, ve výrazu byla naráz tvrdá jako kámen. 
"Udělal by to každý, kdo má kousek svědomí," odpověděl bez váhání. Georgianna kývla.
"Přesně proto. Tak už se mě neptej a hleď si své práce." Kousek toho mrazivého já se vrátilo.
"Jsi neskutečně krásná, víš to?" řekl nahlas a zvedl jeden koutek úst. Zamračila se. Že by něco takového neposlouchala ráda, říci nemohla, ale přesto se pozastavila nad jeho úsměvem.
"Tím si mě neudobříš," oznámila podezřívavě. Jonathan se natáhl k jejím rtům, povalil ji na postel. "Máme na práci něco jiného," šeptla se smíchem. Jonathan se na pár centimetrů odtáhl.
"Někdo nás sleduje." V jejích očích šel znát šok, ale pohyby měla stále uvolněné. Chytila Jonathana za ramena a strhla jej pod sebe, seděla mu na klíně.

"Kdo?" naznačila rty, načež se sehnula pro polibek.
"Corky," šeptl. Nic horšího přijít nemohlo. Georgianna se však povzbudivě pousmála, viděl tu upřímnost v jejím pohledu. Nechápal to. Ačkoliv ji uvnitř svíral vztek a byla vyděšená, nesměl to na ní poznat. Corky ani Jonathan. Zaplavila ji myšlenka, že už není zaměstnancem MI6, nepodílí se na tomto projektu, je sama a hraje za sebe. Přijela pouze za mužem, ke kterému něco cítí. Pokud se Corkoran dozví pouze toto, nemá se čeho bát. Jonathan se posadil a přitiskl ji ke své hrudi, shlížela k jeho tváři s širokým úsměvem na rtech. Plně se odevzdala té Anně, která přijela za svým milovaným do Devonu. Byla znova tou naivní zamilovanou svůdnou hlupačkou.
"A co ta vysoká blondýna?" šeptla a povytáhla obočí. Pochopil jej záměr, ve tváři mu zajiskřilo. "Je vysoká jako ty. Vedle tebe vypadám jako škvrně, ale vedle ní bych vypadala komicky. Co myslíš?" pokračovala.
"Jed má ráda malé lidi," řekl tiše. "Dost si rozumí s Dannym, jeho synem. Řekl bych, že by byla dobrá matka."
"Plánuje děti?" Namísto odpovědi ji políbil. Má tedy dítě, to ostatně mnohé vysvětluje. Roper nebyl totiž jediný, kdo věděl o transakcích, převáděných penězích na jiný účet. Žádné závratné částky, dost malé na to, aby se týkaly jeho věcí.
"Žárlíš?" zeptal se mezi polibky a povalil ji pod sebe. Svraštila obočí a chystala se promluvit, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zaklonila hlavu do polštářů, aby dohlédla ke vchodu, Jonathan vzhlédl a pootevřel ústa, načež se dveře otevřely a odhalily Corkyho s pažemi spojenými za zády.
"Pardon?" ozvala se první Georgianna a překryla se dekou, tváříc se uraženě a dotčeně.
"Takže sám, starý brachu," řekl Corky a zabouchl za sebou, zatímco Jonathan slezl z Georgianny a posadil se vedle ní, ona se schovávala. "Zvedni ten svůj zadek a přiklusej sem, potřebuju s tebou mluvit." Jonathan pohlédl na Georgiannu, která se nevinně usmála. Zvedl se na nohy a vyrazil za Corkoranem. Prohlížela si narušitele, tu její zvrhlou paralelu na opačné straně obrazovky. Působil poměrně neškodně, avšak v pohledu se skýtala všechna ta jeho jedovatost, obezřetnost, cynismus. Mluvil s Jonathanem, každou chvíli jeho zrak padl na ni. Snažila se netvářit se vyděšeně, vykopala v sobě sebejistotu, až aroganci. Pokud tady má zůstat, udělá pro to vše.
"Zlatíčko," oslovil ji Corkoran, "můžeš na moment?" Zvedla se tedy z postele a obtočila se dekou. Když se zastavila přímo před ním, povytáhla obočí a koukla na Jonathana.
"Jméno."
"Daisy Reidová." Následoval krátký výslech. Co tam dělá, proč přijela, zda nebyla schopna bez svého milého vydržet, práce, věk, příbuzní, vše. Nepochybovala o tom, že si vše Corky stejně prověří. Jonathan jen mlčel a poslouchal. Odpovídala bez zaváhání, jakoby to měla naučené. Když se zdálo, že Corkoran skončil, promluvil Jonathan.
"Odejde a nevrátí se." Menší muž po něm střelil pohledem.
"Přece bys svou krasotinku nevyháněl. Šéf ji jistě rád pozná, až se vrátí. Takové lži, Andrew... Neměl jsi snad potřebu chránit ji, že ne?"
"Má spíš nutkání nesvěřovat se mi s jeho životem, s tím, který přede mnou ukrývá. Nejste jediní, před kterými se tvářil jako noční recepční," usmála se Georgianna a přilepila se k Jonathanově boku v přeslazeném vtíravém, přesto s nadhledem něžném a sexy gestu.
"Tak tady blond drahoušek zůstane. Na jak dlouho, o tom rozhodne Roper." A pak jednoduše odešel.
Jonathan se posadil na nejbližší židli a zaklonil hlavu, zcela očividně vydechl pod napětím. Kousla ji výčitka, je opravdu neústupná. Samu sebe by nejspíš přivázala někde na osamoceném ostrově, jen aby nedělala obtíže. Skrz víčka se jí ale protlačily slzy, byla jimi zmatená. Klekla si před Jonathana a chytila jeho dlaň.
"Promiň mi to, promiň," zašeptala, čímž si vynutila jeho pozornost. "Ale vzpomeň si na tu dobu, kdy jsme se poznali. Byli jsme na tom úplně stejně, akorát ty jsi stál na mém místě." To jí popřít nemohl, nemohl jí říct: Jsi hloupá, tvrdohlavá a naivní. On byl tím samým. Pohlédl jí do očí a vzdychl.
"Takže Daisy?" pousmál se.
"To je mé druhé jméno. Reidová byla má matka za svobodna."
"Corky tě bude hledat, víš to?" Zvedla se na nohy a posadila se mu do klína, pohladila jeho čelist. Obdivovala ho za to, jak dokázal překousnout téměř cokoliv a ještě k tomu se usmát. To Archer si nikdy nenechal do ničeho povídat. Líbla ho na tvář a zavřela oči, užívajíc si jeho blízkost.
"Každý agent má pro tyto příležitosti své druhé já. Někdy ho ale není možné využít... jako v jeho případě." Opřel čelo o její rameno, nedokázal to vstřebat. Byla snad ještě klidnější než on. Nechápal to. Její slzy zaschly a jakoby se nic nestalo. Právě stanula tváří v tvář samotnému majoru Corkoranovi, lhala mu do očí a ani u toho nehnula brvou. Stála před ním skoro nahá, hleděla do obličeje muži, kvůli němuž a jemu podobným zahynula její velká láska. A nic. Byla silnější, než se zdála.
"Tak tě tedy vítám v chaosu," šeptl.