Od chvíle, kdy spatřila Jonathana se sušenkou ve svých štíhlých prstech, počítala s tím, že toho muže vidí naposledy. Že odejde, že se vzdá, i přestože podepsal takříkajíc Angelinu pojistku. Když však hleděla na jeho zuřící tvář, skrývajíc se za rohem dílny, hledíc skrz špinavé okno, nevěřila vlastním očím. Kde byl ten sympatický vstřícný slušný muž? Jakmile už tak dost nadrogovaného chlapíka donutil vdechnout, či lépe řečeno šňupnout další dávku- a to byla zcela jistě dávka obrovská- odvrátila obličej a ukryla tvář ve své dlani. Setsakramentsky doufala, že je Jonathan dostatečně dobrý herec a to, co viděla, byl jen dokonalý a bezchybný herecký výkon.
Jela do Devonu, jen aby se uklidnila a samu sebe přesvědčila, že je Jonathan stále alespoň uvnitř sebe ten světem zkoušený, zkroušený muž. Porušila tím Angelin zákaz, všechna pravidla i vlastní zásady. Odmítala nechat život dalšího muže pohasnout jen kvůli tomu, co není jeho prací. Musela se ujistit, že Jonathan do své role nezapadl úplně, že je to stále on, ačkoliv jejich nadřízená chtěla přesně tohoto dosáhnout. Georgianna měla své zásady i úctu k sobě a ostatním. Bylo by sice výhodné a to velmi, kdyby se své roli odevzdal zcela, ale tam v srdci musel zůstat sám sebou. Krátce zavřela oči a zhluboka se nadechla.
Zrovna, když se rozhodla odejít a počkat na něj u pronajaté chaty, rozlétly se dveře, z nichž se vzápětí vyřítil on s zuřícím výrazem připomínajícího býka. Ona pro něj byla jako rudý prapor. Okamžitě ji zbystřil. Násilím ze své tváře vyhnala starost a nahradila ji profesionálním nicneříkajícím výrazem. Ačkoliv Jonathan viditelně zaváhal, udržel si on svou masku strach nahánějícího pološílence a rázným krokem se vydal jejím směrem. Lhostejně však kolem ní prošel, rozhodl se ji ignorovat. S trochou štěstí se rozhodne odejít. Georgianna se však hořce pousmála a vyšla za ním.
"Jacku!" zavolala za ním, dobře si vědoma jeho vypůjčené identity. Nevšímal si jí, či to alespoň předstíral. Nenechala se však odbýt. Koutkem oka postřehla skupinku starších lidí, kteří doufali v milostnou aféru a nejlépe mileneckou hádku. Rozhodla se sehrát svou roli a alespoň něco jim dopřát. Musela být stejnou herečkou jako on.
"Jacku!" zavolala tedy znovu a naléhavěji, načež se v podpatcích za ním rozběhla. Zastavila se až přímo u něj, když už byl Jonathan donucen věnovat jí pozornost. Vrhla se mu kolem krku, pevně se k němu natiskla a na moment přitiskla své rty k jeho líci. Ačkoliv zatrnul v takové pozici, připomněl si povahu grázla Lindena, stiskl její boky a přitlačil ji k sobě těsněji.
"Neměla byste tady být," sykl jí tiše do ucha a zpražil ji přísným pohledem, když se na pár centimetrů odtáhla. Výčitky ani nic podobného však necítila. Naopak. "Anno, slyšíš?" zvýšil hlas a zatřásl s ní. Georgianna se stala Annou, rozhodnutou vetřít se do Jackovy přízně a být citlivou svůdnou hlupačkou. Zamrkala dlouhými řasami.
"Musím s tebou mluvit," řekla dostatečně hlasitě. Vědoma si vzdálených pohledů přítomné skupinky prahnoucí po hrstce drbů, stehny se přilepila k těm jeho a dodala poněkud povolně: "Chybíš mi." Přitom vemlouvavě zvedla jeden koutek úst. Jonathan nakrčil nos a přemýšlivě našpulil rty, podle jeho pohledu však jistě pochopil hned. Stačilo, aby trhl hlavou, usmála se a nasedla na motorku za něj.

"Jde vám snad o to přerušit mou snahu, či jen trpíte nutkáním rozmlouvat má rozhodnutí?!" křikl jí do obličeje, jakmile za jejími zády zabouchl dveře chaty. Oplatila mu naštvaný pohled. Čekala křik, ale pořád tady měla vyšší postavení ona. "Mám toho dost!" 
"Už jsem řekla, že byste tady neměl být a svou snahu byste měl přenechat na zkušené a vycvičené!" oplatila mu stejně hlasitě. "Mou prací je udržet všechny v bezpečí a myslíte-li si, že podle slov Angely, jste v tom sám, mýlíte se!" Stane-li se něco, bude to částečně má vina, dodala v duchu.
"Ale já v tom jsem sám!" zakřičel téměř nepříčetně. Georgianna zavrtěla hlavou a trpce se usmála. Opřela se zády o zeď a nepřestávala muže před sebou probodávat vyčítavým pohledem.
"Zatím ne. Zatím vás pořád máme na dosah. Ale jakmile se dostanete k němu, pak bude konec. Pochopte, že i kdybychom se snažili sebevíc, zpod smrtelné rány Ropera, Corkorana či Hamida vás nedostaneme. To vím až příliš dobře, Pine," šeptla nakonec jeho jméno, aby mu připomněla, kým je doopravdy. "Nebudu pro vás schopna udělat nic. Proto jsem nechtěla, abyste se do tohohle svinstva vůbec pouštěl jen kvůli pocitu, že se ve světě děje příliš zlého a vy máte touhu tomu zabránit, jelikož dobře víte, co zbraně, včetně těch Roperových, dokáží. Jsme v tom minimálně my oba." Záměrně použila část jeho vlastních slov. Jonathan však postřehl její oči zastřené slzami.
"Co se vám stalo, že se mě tak naléhavě pokoušíte přesvědčit o špatnosti mého rozhodnutí?" zeptal se naráz klidně, čímž ji překvapil i zaskočil. Odvrátila se a odešla se usadit ke stolu v rohu místnosti.
"Dala bych si kafe," řekla a zvedla uslzený pohled k jeho zamračené tváři. Pokud si k ní měl vybudovat důvěru, byla vhodná příležitost.
"Mluvte," pokynul jí, přesto se vydal kávu připravit. Rozčilovala ho, nejraději by ji vynesl v zubech a třísknul za ní dveřmi. Zapadl by do role ještě víc a navíc si ulevil. Začal to vážně zvažovat. Bohužel- pro něj- byl až moc slušný.
"Je to asi dva měsíce, kdy se jeden z našich agentů dostal k Hamidovi, snad nejblíže v celé historii našeho pátrání. Byl Hamidovi přímo pod nosem, když udělal jeden špatný mrňavý krůček. Angela, její lidi i já jsme byli na opačné straně planety, když jsme zjistili..." musela se zastavit a zadržet vzlyk. Kousla se do hřbetu ruky a zavřela oči. Ne, ještě to příliš bolelo, než aby byla schopna o tom mluvit. Klesla na desku stolu a násilím držela pláč skrytý uvnitř své hrudi, již pohltila bolest tak silná, že měla pocit, že se každou chvílí prodrásá skrz kůži a beze slov Jonathanovi ukáže, jak zlomená uvnitř je.
Sledoval její záda, jež se nadzvedávala v nepravidelném krátkém tempu jejího dechu. Plakala snad? Ta žena, která mu od prvního setkání připomínala kostku ledu? Neměl ji rád, odmítala vyjít vstříc jeho přátelskému chování. Stále mu něco vyčítala. Proto byl poněkud na rozpacích z jejího nynějšího počínání.
"Georgianno, můžete pokračovat?" zeptal se, načež si přitáhl židli kousek vedle ní a posadil se. Zvedla se, utřela si slzy a vlasy si zastrčila za ucho.
"Hamid... Hamid přišel na to, že ten muž byl... špeh, agent. O týden později přišla zpráva..." kousla se do tváře a zavřela oči. Stále viděla před sebou ty fotografie. "Že jej zabili a pohodili kdesi v poušti, nejspíš. Co se dělo mezitím, je... je snad jasné. Byl to týden," zašeptala. Zavládlo krátké ticho. "Neřekl jim ani slovo, ani hlásku, neprozradil jediný krok našeho plánu. Mlčel." Jonathan nejlépe věděl, jaké to je, nemoci pro někoho udělat nic a vydat ho svému osudu, jenž má v rukách někdo jiný. Vzpomněl si na Sophii. "Ač byly pokusy, nenašlo se jeho tělo."
Vrátila se do chvíle, kdy zuřila a již tak vykřičenými hlasivkami stále křičela dál a požadovala přesun jí a několika lidí do Egypta zachránit toho muže. Nebylo jí vyhověno, a tak vyhrožovala a už se chystala vydat se tam na vlastní pěst. Angela však Georgiannu zavřela do vazby s plnou péčí a nechala ji tam, dokud nepřišla osudná zpráva. Tehdy Angelu proklínala, křičela po ní, znovu a znovu do doby, dokud vyčerpáním neklesla a nezkolabovala. Týden strávila zavřená, šílela a běsnila jako zvíře. Věděla, že tam on umírá a nemohla nic pro to udělat. Nebylo jí dovoleno něco udělat.
Zalapala po dechu, aby se vrátila do přítomnosti. Přesto nadále cítila tu odpornou ohavnou bezmoc.
"Nedovolila mi pomoci mu. Držela mě jako šílence v cele a bránila mi zachránit ho. Byla jsem jako nepříčetná, vypadávala mi paměť i vědomí, Jonathane. Byl tam, a ačkoliv jsem já šéf bezpečnosti Angelinina oddělení, nezmohla jsem nic. To mým úkolem bylo držet ho v bezpečí, schovat veškeré údaje o něm a podsunout jim ty falešné. On byl mozek a nervy celého plánu, já vzruchy. A jednou se ten nerv skřípl a já jsem skončila ve slepé uličce. Nešlo se vrátit, nešlo pokračovat," zašeptala co nejtišeji.
"Co pro vás ten muž znamenal?" zeptal se, zároveň se snažil o ten nejjemnější a nejopatrnější tón. Zeptal se, i když tušil.
"Milovala jsem ho," špitla. "Ale i kdyby ne, byl první člověk, o nějž Angela přišla pod mým velením. Každý mi říká, že si nemám co vyčítat, ale oba víme, jak to bývá. Cítíte výčitky, máte pocit, že jste měl udělat víc, že jste udělal málo. I kdyby to nebyl on, zničilo by mě to."
Jenže o to samé šlo jemu. Litoval ji, byla upřímná, otevřená a podle všeho dočista zničená. Propadala i nadále svým slzám, když znovu cítila tu bezmoc. Krom něj neměla nikoho takového. Jonathan natáhl paži, kterou omotal kolem jejích ramen, a přitiskl ji k sobě.
Nevěděl, co jiného udělat.
Vděčně zaryla svou tvář do jeho hrudi, dusila v ní své vzlyky a jeho černé tričko nechávala vsakovat své slzy. Druhou rukou ji hladil ve vlasech.
"Vážil by si toho, věřte mi, Georgianno. Nesmíte si připustit výčitky, každý je máme, ale nesmíte." Neviděl před sebou tu arogantní chladnou potvoru, za kterou ji měl. V náručí mu bolestivě vzlykala mladá žena, která se propadla na své dno, zatímco se tvářila, že sebejistě pluje na hladině.
Dlouho se s ní houpal ze strany na stranu, aby ji uklidnil, aby ztišil její bolest. Věděl, že se to dá jen velmi těžko. Nakonec ji pozdě v noci a v náručí přenesl do své postele, zul jí boty, lehl si vedle ní a nechal ji klidně spát.

Následující ráno se probudila s očima nateklýma a s vlasy přilepenými k tváři. Ačkoliv věděla, že se nechala utěšovat Jonathanem, rozhodla se o tom akademicky mlčet. I tak už byl podle zvuků v kuchyni. Zaklela si pro sebe a zvedla se z postele. Myslela, že se jí hlava rozskočí, ale postavila se na nohy, upravila svou košili a kalhoty, vlasy si zastrčila za uši. Viděl ji na svém dně, zlomenou plačící, už jí bylo k smrti jedno, co si pomyslí o jejím vzhledu. Snad jen ještě utřela černé cestičky řasenky plížící se po polovině její tváře a vydala se do kuchyně. Celou noc myslela na něj.
"Dobré ráno," pozdravila se zmučeným úsměvem Jonathana a opřela se o futra dveří ložnice. Chatka byla maličká, z ložnice se jedněmi dveřmi dostala přímo do kuchyně. Jonathan tam seděl u stolu s šálkem kávy v ruce.
"Dobré," odpověděl. V jeho tváři se odrážela starost a lítost. Tyhle pohledy ze srdce nenáviděla, viděla jich tolik.
"Omlouvám se za včerejšek," řekla tiše, když se šla posadit naproti něj.
"Hádám, že jste to potřebovala," odvětil jemně a přisunul k ní její kávu. Vděčně se pousmála.
"Krom něj jsem neměla nikoho a Archer byl podobně tvrdohlavý jako vy..." Nadechla se a na rtech se jí objevil smutný srdce trhající úsměv. "A vlastně jako já. Nepřesvědčila jsem ho, aby zůstal. Chtěl být hrdinou a postavit se Hamidovi sám. Vrátím se, Georgianno, sliboval mi ještě před odchodem v Angelině kanclu." Jen si vzpomněla na jeho zvučný hlas vyslovující její jméno a po šíji jí běhal mráz. Ovšem pláč už si dovolit nemohla.
"Proto, Jonathane, nemůžu dopustit, aby se vám něco stalo." Na dlouhou dobu se mu zahleděla hluboko do očí a donutila jej tím uvědomit si, že už jen kvůli ní se nesmí nechat načapat.
"Georgianno, udělám cokoliv, abych se vrátil," přesvědčoval ji.
"To řekl i Archer. Zařiďte, aby se vám to povedlo."