Věděla, že bude problém, ale co víc než běžet skrz ulice Londýna mohla udělat? Také si velmi dobře uvědomovala, že její nadřízená bude šílet. Takový pedant jako ona. Svou šéfovou považovala za blázna, dost možná právem, přesto si vážila jejího přímého charakteru. Alespoň svým způsobem. Její práce přinášela spoustu nervů a odnášela si trpělivost. Přesto byla spokojená se svým místem u MI5. Ovšem do doby, než ji před pár měsíci hodil do jámy lvové postrach celého River House, Angela Burrová, jakožto svou bezpečností specialistku, jak ji s oblibou nazývala. Nebylo na ní nic speciálního, jen se měla starat o bezpečí jejich agentů. Nyní si ji Angela volala do své kanceláře, díky níž bylo jasně znát, jak moc je Angela u MI6 oblíbená- nebylo tam ani funkční topení. Přesto své práci byla neskonale věrná a stále se nevzdávala honu na Richarda Onslow Ropera. Mnozí se vzdali a svěsili pušky. Angela úpěnlivě mířila dál k cíli. Proč ji k sobě ale Angela volá, to neprozradila. Tak nezbylo nic jiného, než se zpožděním spěchat přes půl Londýna.

Když doběhla zadýchaná do oné kanceláře a hodila do rohu svůj batoh, rozhlédla se po malé místnosti, jež využívali jako odpočívárnu. Vlasy ještě měla vlhké ze sprchy doma.
"Jsem tady," oznámila, jakoby to snad nebylo zřejmé, a prohlédla si muže sedícího na stolku. Už z jeho pohledu usoudila, že ačkoliv je zde dle všeho dobrovolně, není příliš nadšený. Neznala ho. O nikom se jí Angela nezmiňovala.
"Že ti to trvalo," poznamenala se sarkastickým podtónem její šéfová a zavřela krabičku se sušenkami. Až pak si všimla jedné, kterou mezi štíhlými prsty držel onen neznámý. "Georgianno, spadla jsi z višně?" Oslovená trhla hlavou a zamračila se jejím směrem, když si všimla jejího zjevu. Vlasy měla velmi, velmi ledabyle stažené v rozcuchaném drdolu, z konečků občas ukápla kapka vody. Světle modrou košili, poněkud volnou, měla zastrčenou v džínách. Oblečení Georgianny zas tolik Angelu neznepokojovalo, ale kruhy pod jejíma očima, suchá pokožka, pobledlá pleť a prokřehlé tělo. Za normálních okolností by svou podřízenou nějak povzbudila, potěšila ji, rozesmála. Nebyl však čas, příležitost a už vůbec nebyla vhodná doba. Potřebovali řešit důležitější záležitosti.
"Chtělas po mně něco?" optala se Georgianna po delší době ticha, kdy na ni padly dva pohledy a zkoumaly ji od hlavy k patě a nazpět.
"Posaď se." Nemusela být kdovíjak všímavým agentem, aby Georgianně docvaklo, o co se jedná. Zvláště když Angela spustila spoustu nových informací o Roperovi. Se slovy, že právě muž se sušenkou poslal po britském velvyslanectví důkazy o Roperově obchodu se zbraněmi přímo do Londýna, si ho znepokojeně přeměřila pohledem. Po čtyřech letech ho osobně potkal ve Švýcarsku uprostřed Alp. Angela, s plánem poslat toho chudáka přímo do spárů ďábla, požadovala Georgianninu pomoc.

"To nemyslíš vážně," vydechla a nechápavě otevřela ústa. Odmítavě se postavila ze židle a přešla k oknu. "Je to riskantní, nebezpečné."
"A co v našem oboru není?" oplatila vyčítavě Angela. Georgianna zavrtěla hlavou a nakrčila obočí.
"Je to náš obor, ne jeho," rozhodila rukama a jednou mávla směrem Jonathana Pina, nočního recepčního, který se snad k celé Roperově situaci dostal náhodou či velmi nezávidění hodnou shodou okolností.
"Chci to udělat," vložil se do rozhovoru on. Jeho hlas byl přesvědčivý, možná až příliš, což značilo, že chce přesvědčovat i sebe. Georgianna se hořce usmála a zavrtěla hlavou. Již zažila pár hrdinů, kteří chtěli pomoci s jejich prací. Častokrát nedopadli dobře.
"Pine, nevíte, o co se jedná. Za to Angela by to měla vědět nejlépe."
"Pracuju na tomhle případu roky, holčičko, a já se Ropera nevzdám kvůli výčitkám sebelepšího zaměstnance. Ptám se naposledy, pomůžeš?" Georgianna si založila paže na hruď, jen aby ukázala, jak moc by nejraději řekla NE. Avšak ona i Angela dobře věděly, že to neudělá. Byla až příliš zásadová, než aby odmítla. Navíc říct ne a nechat vyjít do terénu bývalého vojáka z Iráku, bylo pro Georgiannu až příliš zbabělé a sobecké. Skočil-li on, musela ona. Chtěla pomoci, ale neměla v plánu pouštět se na příliš tenký led, na který nechtěla pouštět ani Jonathana. Ale právě ona byla jejich nadějí a to nepopírala ani její šéfová.
"Jste si jistý, že víte, co děláte?" optala se Georgianna Pina a tázavě povytáhla obočí.
"Je si někdo jistý čímkoliv?" oplatil otázku a pousmál se. V jeho pohledu bylo něco nepřesvědčivého, ale moudrého. Něco hluboko zakořeněného, co mu dodávalo sílu. Poznala to. 
"Jste blázen, Pine."