Doprdele.

Sirius se posadil ke krbu v nebelvírské společenské místnosti a hleděl do žhavých uhlíků. Před očima mu tančil obraz něžně usmívajícího Severuse, s temnýma očima plnýma něčeho nevyslovitelného. Černé vlasy se mu v té tmě leskly s každým zábleskem ohňostrojů a bledé tváře byly díky mrazu kouzelně narůžovělé. Potom si zmijozel přetáhl šálu přes půl obličeje, ve snaze schovat se před půlnočním mrazem.

Sirius se snažil nebýt zklamaný, že Sev odmítl pozvání do nebelvírské věže.  Nemohl za to, že byl unavený. Jemu se teď ale za Merlina nechtělo vracet nahoru do prázdné kolejní ložnice, aby se pokoušel usnout. Prohrábl pohrabáčem žhavé v krbu a přihodil do ohně další poleno, než si přivolal z hromady huňatou červenou deku a uvelebil se na křesle.

Když se mu konečně někdy nad ránem podařilo usnout, zdálo se mu o černých vlasech, ještě černějších očích a drobném úsměvu, který skoro nikdy nikdo neviděl.

…

Den po novém roce se vrátil zbytek studentů, a kde předtím byly prázdné chodby, kterými se Severusem kráčeli bok po boku, se nyní míhaly studentské hábity sem a tam. Sirius byl rád, že jsou Poberti zpátky, ale… nebylo to jako předtím. Na snídani skoro neposlouchal, jak mu James vypráví, co stihli o prázdninách u nich doma, protože se v davu zmijozelů snažil najít Severuse, a když si jej konečně všiml, sklopil rychle oči dolů a nechal vlasy spadnout přes červenající se tváře.

Během hodin, které měli se zmijozelem společné, nedělal nic jiného, než že zasněně hleděl na Severusovy záda, ruce, oči… a v hodinách, které měli odděleně, věčně jenom zíral do prázdna. Když už mu potřetí naprosto unikl význam vykládaného učiva, položil si hlavu na lavici a dovolil si vnitřně panikařit.

Byl čas si přiznat, že se mu Snape líbí mnohem víc, než by si jen pár měsíců zpátky byl kdy ochoten přiznat. Co líbí… ano, Severus byl nádherný muž, když se zrovna před ničím neschovával, ale to nebylo všechno. Siriusovi imponovala jeho chytrost, ostrost, kousavý humor a neskutečné odhodlání zlepšit svět pro sebe a další omegy.

Nejspíš už od okamžiku, kdy ho zmijozel viděl na schodech po setkání s matkou, a trval na tom, že mu pomůže, přes jejich společné Vánoce v jeho pokoji, tragickou návštěvu Sevových rodičů, opilý večer U Tří košťat, nebo zbytek volna v Bradavicích, se do něj Sirius bezmocně kousek po kousku zamilovával a teď, když mu to došlo, bylo už příliš pozdě na to s tím cokoliv dělat.

Chtěl k němu být blíž. Zažít znovu ten božský klid a teplo, když byli spolu sami, jenom oni dva, bez žádných očekávání. Bezděčně si zvedl ruku k tváři a spíš po paměti než hmatu našel místo, kde by bez zmijozelovy pomoci ještě teď byl ošklivý šrám. Povzdechl si.

Celý první povánoční týden školy byl pro něj téměř utrpení. Všichni učitelé mluvili jenom o pololetí a teď, když nebyli v hradu prakticky sami, ani jeden z nich očividně netušil, jak překonat nově vzniklou vzdálenost mezi nimi. Teprve v sobotu ráno, když Sirius odmítl jít s Jamesem na famfrpálový trénink, se mu konečně povedlo zastihnout Severuse v relativně prázdné knihovně.

Když uviděl, že je u jejich klasického rohového stolku sám, nemohl potlačit široký úsměv z tváře a došel až k němu.

„Máš tady volno?“ zazubil se, když Snape zvedl hlavu od knížky a s malým úsměvem naklonil hlavu na stranu.

„Můžeš hádat, Blacku. Jednou.“ Zdálo se to Siriusovi, nebo měl zmijozel lehce narůžovělé uši? Nebelvír se tedy svalil na lavici vedle svého přítele a s těžkým povzdechem začal ze své brašny vytahovat svitky, brk, a potřebné učebnice.

„Mimochodem, ještě jsem ti asi pořádně nepoděkoval za všechno, co se za posledních pár měsíců stalo,“ začal Sirius a položil si ruce do klína. Tohle mu taky leželo na srdci už od Vánoc.

„To nemusíš. Taky nemůžeš za to, že debilní hormonálka měla výpadek,“ zamumlal Severus, ale Sirius nesouhlasil. Otočil se čelem ke zmijozelovi a odhodlaně mu hleděl do očí.

„Za to nemůžu, ale nebýt toho, že jsem se choval jako idiot, a nepoznal, kde jsou hranice žertu, nic z tohodle by se nestalo. Ty… jsi absolutně úžasný, víš?“ řekl a sledoval, jak Severus rudne a klopí oči.

„Nedělej si ze mě srandu, Blacku,“ prohlásil, ale Sirius zuřivě zavrtěl hlavou.

„Takhle bych nežertoval ani já. Myslím to vážně. Jsi talentovaný, máš ty nejšlechetnější ambice, jaké jsem u koho kdy viděl, jsi neskutečně odhodlaný… A já ti to málem všechno pokazil. Vůbec bych se nedivil, kdybys mě za to, co se stalo, až do smrti nenáviděl, ale ty ne. Tobě nevadí se mnou trávit volný čas, pomoct mi s úkoly, dokonce jsi na mě čekal tehdy, když si mě zavolala matka. U mě doma, tam pro mě nikdy nikdo takhle nebyl, Seve,“ přiznal a věděl, že se mu oči musí lesknout slzami.

„Takže ti mockrát děkuju. Jsi úžasný,“ usmál se znovu.

„Ty taky nejsi nejhorší, Blacku,“ povzdechl si nakonec Snape a poplácal ho po rameně.

Seděli tam tak naproti sobě, Sirius na pokraji slz, Severus se smutným úsměvem na tváři, a hleděli si do očí.

Šedivý rozbouřený oceán a žhnoucí uhlíky, exploze páry, jak se ty dva živly potkaly, a oni se nakláněli blíž a blíž k sobě, dokud Siriuse v nose nezašimrala štiplavá vůně lékořice. Severusovy oči ho pozorovaly, a když mu na okamžik pohled spadl k úzkým červenajícím se rtům, jednou jedinkrát pomalu mrkly.

„Mohl bych… můžu tě… chceš aby…“ zkusil ze sebe dostat. Srdce mu bušilo až v krku.

Severus byl ten, co ho políbil jako první.