Po zbytek Vánoc v jeho drahém dětském domově se Sirius i Snape vyhýbali obyvatelům domu jako jedovatým hadům. Siriusovi se povedlo vkrást do spižírny pro dost jídla pro ně oba a několik dní strávili zavření ve svých pokojích, až na okamžiky, kdy mu Snape kontroloval ránu. Potom se vždycky i nějakou dobu zdržel, ale nepříjemné ticho a napětí se na moc dlouho narušit nepodařilo.

Jediná světlá chvíle byl samotný Štědrý večer, na který se Siriusovi podařilo štípnout láhev koňaku, a další den ráno se probudili oba u něho v pokoji na zemi pod huňatou červenou dekou s velice mlhavými vzpomínkami a nutnou potřebou doběhnout do koupelny. Potom konečně přišel čas přesunout se k Severusovi domů.

Sirius byl na jednu stranu rád, že se dostane pryč z Grimmauldova náměstí, na druhou stranu byl nervózní z toho, co ho v Cokeworthu čeká. Severus nebyl co se týče svojí rodiny sotva otevřený. Sirius se jej během posledních pár týdnů snažil povzbudit. Doufal, že řekne víc, ale pokaždé, když na jeho rodiče přišla řada, se Snape po pár velice obecných sděleních pomalu ale jistě uzavřel. Věděl, že jeho otec a alfa je mudla, matka čarodějka, omega jako on. Dozvěděl se o jeho čistokrevné babičce, která stála za potřebou jeho rodiny vdát ho za Blacka. Věděl, že jejich dům není nic moc, a že se Sev cítí mnohem víc doma v Bradavicích než tam, ale nic víc.

Jenom malé, znepokojující náznaky.

Když je tedy Krátura toho odpoledne lupnul do pochmurné ulice plné cihlových domků, sevřel Sirius pevně svůj kufr, a obezřetně následoval Severuse dál. Dům, před kterým zastavili, byl jako každý jiný v té ulici očouzený a zašlý. Uvnitř se však svítilo, a když Snape zazvonil, netrvalo dlouho, a otevřela jim jeho matka. Podoba mezi ní a Sevem byla nepopiratelná. Stejné rovné vlasy, stejné hluboké černé oči, stejný hákovitý nos. Byla o něco nižší než její syn, ale když Severuse spatřila, tak se jí na tváři objevil drobný úsměv a objala jej.

„Vy musíte být Sirius Black,“ otočila se na něj a zdvořile mu pokývla na uvítanou. Skoro čekal, že to bude následovat i pukrle. „Já jsem Eileen Snapeová, těší mě. Pojďte dál, prosím,“ vyzvala je a uvedla do domu.

Uvnitř to bylo cítit cigaretami. U dveří si sundali kabáty, šály, i čepice, a potom už se Sirius začal rozhlížet kolem. Vypadalo to tam jinak, než byl zvyklý. Dům plný mudlovských věcí, paní Snapeová v mudlovském oblečení, na zdech staré zažloutlé tapety… Ve svých relativně nových kouzelnických hábitech tam Severus i Sirius působili poněkud nepatřičně.

„Tvůj otec tady ještě dnes není. Můžete se jít nahoru převléknout a pak se uvidí,“ řekla Severusovi a ten přikývl, než vzal svůj kufr a vydal se po schodech nahoru. Sirius ještě jednou pokývl na pozdrav jeho matce a rychle ho následoval. Prakticky cítil, jak se mu její zkoumavý pohled vpíjí do zad.

Sevův pokoj byl napravo od schodů, hned vedle malinkaté koupelny, a první věcí, které si všiml, když za sebou zavíral dveře, byla kovová západka na nich. Snape mezitím položil svůj kufr do rohu pokojíku a posadil se na malou rozvrzanou postel s hlavou skloněnou, zatímco Sirius dal své věci vedle. Když se zhluboka nadechl, došlo mu, že i když se tady před jejich příjezdem větralo, tenhle pokoj byl tak hluboce nasáklý vůní lékořice a bergamotu, že ji zkrátka nešlo vyhnat. Cítil, že se lehce začíná červenat. Tohle bude dlouhý den.

…

Věci z kufrů si nevybalili, jenom vytáhli, co potřebovali, a pak se vystřídali v koupelně, aby se převlékli z vyšívaných hábitů do mudlovských kalhot a svetrů. Vládlo mezi nimi celou dobu ticho, ale ne to klidné, na které si Sirius už docela zvyknul a neměl problém porušit. Tohle bylo plné napětí a jakési odtažitosti. Severus od něj odvracel zrak, neodpovídal na otázky víc než pár slovy. Potom, co se dole znovu otevřely vstupní dveře, a následný hovor prozradil, že se vrátil i jeho otec, už mlčel úplně. Když pro ně přišla paní Snapeová na večeři, bylo to skoro jako vysvobození.

Sešli dolů, Sirius jako první, Severus pár kroků za ním, a vešli otevřenými dveřmi skrz obývací pokoj až do kuchyně, kde už paní Snapeová nakládala všem porci masa s jakousi omáčkou a šťouchanými bramborami. U stolu, s dlaní na opěradle židle, stál středně urostlý, rozložitý muž středního věku, s vysokými kouty, a pár denním strništěm na hranaté tváři. Ten, jak vešli dovnitř, si Siriuse ihned poměřil pohledem, než se narovnal a s bodrým úsměvem k němu natáhl ruku.

„Ty musíš být Sirius, že ano? Já jsem Tobias, Severusův otec, ale můžeš mi říkat Tob. Moc mě těší,“ pozdravil jej a Sirius, lehce zaražen vřelým přivítáním, ruku přijal. Stisk Tobiase Snapea byl pevný a jeho dlaně lehce vlhké.

„Také mě těší. Je mi ctí být uvítán v Severusově domě,“ usmál se nazpátek.

„Pojďme tedy pojíst,“ splácl pan Snape ruce.

Jídlo to bylo obyčejné, ale dalo se, a Sirius už byl popravdě od oběda v podobě zbytků jejich ukořistěných krekrů tak hladový, že by snědl i jahelnou kaši, a tu bytostně nesnášel. Když byly talíře prázdné, paní Snapeová se dala do sklízení stolu, zatímco oni se přesunuli do obývacího pokoje, kde Tobias zabral křeslo a pokynul Siriusovi se Severusem na sofa. V téhle místnosti už pach cigaret nešel nevnímat, a skutečně, Tobias si ihned jednu zapálil. Nabídl i Siriusovi, ale ten ji lehce překvapeně odmítl. Jasně, že už zkoušel kouřit, ale popravdě řečeno ho to moc nebralo.

I Severus vedle něj lehce nakrčil nos a Sirius si všiml, jak strašně strnule sedí.

„Dáš si trochu skotské, Siriusi? Já si dám. Najil nám, synku,“ pokynul Tobias a Sirius překvapeně sledoval, jak se Severus strnule zvedá a opravdu jim jde oběma nalít.

„Ty si nedáš, Seve?“ nevědomky vypustil z úst přezdívku, kterou začal v duchu používat od jejich propité vánoční noci.

„Omegy by neměly pít tvrdý alkohol, to se přece ví,“ mávl nad tím rukou Tobias Snape a Sirius měl co dělat, aby mu obočí nevystřelilo až kamsi do nebes.

„Hmm,“ dostal ze sebe jen, než mu Severus vrazil do ruky panáka, obličej zamračený jako nikdy, a on ho do sebe jenom beze slov kopl, stejně jako Snape starší.

„Takže, rád jsem slyšel, že jste se opravdu zasnoubili. Popravdě jsem se bál, jestli si omega jako Severus vůbec někdy někoho najde, ale vidím, že se na něj přece jenom usmála štěstěna,“ pokračoval vesele Snape starší a Sirius si byl vědom toho, že už ani on není schopen se na muže před sebou nemračit. Co to sakra…? Podíval se na Seva vedle sebe, zamračeného, se zatnutými pěstmi a poníženě sklopenýma očima.

„Nevidím důvod, proč by si Severus neměl najít partnera. Je chytrý, ambiciózní. Neznám většího odborníka přes lektvary a měl byste vidět, jak mu jdou uštknutí a kletby,“ nemohl se zadržet a koutkem oka viděl, jak se na něj Sev překvapeně otočil. Jako kdyby se ho ptal, co to sakra dělá.

„Koho zajímá chytrost, tu má po matce, a kam ji to dotáhlo? Za plotnu, jako každou správnou omegu. Aspoň že ta vaše škola je jenom do sedmnácti. Akorát tak čas pořídit děcka,“ pokyvoval si Tobias Snape, skálopevně přesvědčen, že s ním druhá alfa v místnosti bude souhlasit. Sirius se už už nadechoval ke kousavé odpovědi, když v tom…

„Matka nemůže za to, že naletěla hajzlovi, jako jsi ty. Nesahals jí ani po kotníky, ty líný zmetku,“ prohlásil Severus. Oči mu jiskřily jako dva temné plameny a Tobias Snape na okamžik zbledl, než začal velice rychle rudnout a vyskočil na nohy. V reakci na to se postavil i Severus, bleskurychle se snažící vyhnout okolo stolku, když jeho otec natáhl paži a rozmáchl se k úderu, který nedopadl. Sirius ho nenechal. Vzduchem se vznášela lehká vůně vyděšené a naštvané omegy, agresivní cizí alfy, a teď se k nim začínal přidávat i jeho vlastní tlumený vztek, jako odpověď na to všechno. V ruce zmáčknul pěst Severusova otce a odhodil ji stranou.

„Okamžitě ho necháte být,“ promluvil. Hlas měl zhrublý špatně potlačovaným hněvem.

„Nebudeš mi poroučet, co udělám se svojí zatracenou omegou,“ odsekl Snape starší.

„Tahle omega už není vaše,“ zpražil ho Sirius pohledem, otočil se na patě, a lehce nasměroval Severuse ven z obýváku. Ten setinu vteřinky zaváhal, než se roztřeseně nadechl, narovnal, a rázně vydal nahoru po schodech. Sirius ho následoval, koutek oka ještě pořád na Tobiasi Snapeovi pěnícímu ve dveřích, dokud za nimi nezabouchl západku Severusova pokoje.

„Ještě štěstí, že jsme si nevybalili,“ zamumlal a ujistil se, že je jeho kufr zapnutý.

„Co chceš teďka dělat? Nevím jak ty, ale já odsud fakt nemám kam jít a zpátky k vám to nezní jako ten nejlepší nápad,“ zeptal se ho Severus, když si svých pár švestek taky sbalil zpátky.

„Řekni, Seve, už si někdy cestoval Záchranným autobusem?“