Ze Záchraného autobusu Severus lezl málem po čtyřech, v obličeji bledý jako smrt, a když hlasitě smějící se Sirius vynesl ven oba jejich kufry, on se odklopýtal opřít o blízkou zeď. Na Prasinky již dávno klesla tma, ale noční osvětlení zajistilo, že padající bílé chumáčky vloček byly víc než vidět, zatímco celou vesnici pokrývaly důkladnou posypkou čerstvého sněhu. Za okny podniků bylo taky rozsvíceno, všudypřítomné skupinky bavících se lidí uvnitř vesele slavily probíhající volno.

„Co teď?“ otočil se na Blacka, který se od celé události v obýváku tvářil, že ví, co dělá.

„Well, když chvilku vydržíš, tak si z kufru vytáhnu měšec, a pro mě za mě si po tomhle můžeme koupit láhev něčeho ostřejšího, pronajmout pokoj u Tří košťat, a pořádně si zanadávat na naše rodiny,“ rozhodil Black rukama a Severus nemohl donutit svoje rty, aby se přestaly kroutit do úsměvu.

„Už jsem ti někdy řekl, že míváš i skvělé nápady?“

„Mohl bys to říkat častěji,“ zamrkal na něj Sirius a to už Snape vyprskl smíchy.

„Nic se nemá přehánět,“ zamával nad tím rukou, vzal si svůj vlastní kufr, a vydali se k Prasečí hlavě.

…

„No, královská ložnice to není, ale dá se to,“ zhodnotil Sirius kriticky jejich malý kamrlík, kam se sotva vešla jedna trochu větší než jednolůžková postel, a jejich kufry. Severus se uchechtl, zatímco odložil jejich pronesenou láhev mentolové vodky na svůj kufr alá noční stolek.

„Co víc bys chtěl? Jsou Vánoce, jasně, že má madam Rosmerta plno,“ mávnul nad tím rukou a svalil se na postel. „Hlavně, že to není Cokeworth,“ dodal a pomalu se vysoukal zpátky do sedu, aby mohl otevřít onu láhev mentolově zelené vodky. Vypadalo a vonělo to jako klasický peppermintový likér, ale jakmile si Severus dal loka, došlo mu, že se opravdu jedná o nepříliš naředěnou vodku. Chutnala jako hodně silné, lehce nasládlé mentolky a Severus si rovnou přihnul znova. Netrvalo dlouho a svět konečně začínal mít o trochu měkčí okraje.

To už se Sirius posadil vedle něj a dal si taky. Chvíli seděli jenom tak, sem tam upíjející z lahve, než už to nebelvír nevydržel.

„Je takový vždycky?“ zeptal se. Severus nejdřív sevřel rty k sobě, ale pak si povzdechl. Jaký má smysl to dál držet uvnitř. Black už o něm věděl tolik věcí, že držet pod pokličkou i tohle se zdálo zbytečné.

„Co si pamatuju,“ přikývl tedy. „Když jsem byl malej, myslel, že budu alfa, ale čím starší jsem byl, tím víc jsem byl hubenej a podobnej matce. Jak jsem nastupoval do Bradavic, už si byl prakticky jistej, že budu v nejlepším beta. No a pak na mě přišla první horkost, a bylo. Jasně, že jsem si všímal, že k mamce se nechová nejlíp, ale tehdy jsem si to zase tak nespojoval s pohlavím. Ale od určitý chvíle už před tím nešlo zavírat oči,“ vysypal ze sebe, bez ohledu na to, že mu pod vlivem alkoholu a stresu začal unikat přízvuk.

„Já měl strýčka. Omegu. Rozhodl se neprovdat a procestovat svět. Matka ho nesnášela. Vypálila ho z rodové tapisérie. Po jeho smrti jsem to byl já, komu odkázal svoje jmění, a od té doby jenom čekám, až z ní vymaže i moje jméno. Odstěhoval bych se za sestřenkou, nebo za Jamesem a mohl začít nový život. Popravdě jsem tak trochu doufal, že by pro ni tohle mohla být poslední kapka. Ale očividně ne. Vydědit alfu zkrátka nepřichází v úvahu, to by mi raději kouzlem vymyla mozek a měla jako panáčka. Až mi bude sedmnáct, tak odejdu z domu a nikdy se tam nevrátím,“ řekl Black odhodlaně a znova si přihl z lahve. Severus sledoval, jak se mu v očích leskne odhodlání a možná i trocha slz.

„Já si najdu praxi pod nějakým mistrem, a pokud mě nevezmou, tak vezmu jakoukoliv práci a budu si financovat vlastní výzkum. Chtěl bych vynalézt hormonálku, která z tebe při delším používání neudělá cvoka. Už na tom pracuju dva roky, to byl ten lektvar, na kterém jsem dělal v té koupelně. Kdyby se to povedlo, už by se omegy nemusely hnedka po škole hnát do svatby. Mohli bysme si vybrat vlastní cestu,“ řekl poprvé v životě někomu nahlas a otočil se na nebelvíra. Ten na něj zíral s pusou pootevřenou a zorničkami v šeru rozšířenými.

„To je úžasné, Seve!“ řekl nakonec, na tváři výraz plný obdivu, a Severus cítil, jak mu rudnou tváře. Znova si přihnul z lahve, třeba to bude moct svést na alkohol.

„Není to zase tak revoluční nápad. Progresivní omegy si stěžujou už roky, že ty současné bez těžkých zdravotních důsledků po dvacítce brát nejde, ale protože většinu výzkumů vedou tradicionalistické alfy, není příliš motivace s tím nějak hnout,“ zamumlal. Že by se mu už z tolika pití motala hlava?

„Nezmenšuj to,“ podíval se na něj Sirius vážně. Přeskládal se na posteli do tureckého sedu tak, aby byl Snapeovi naproti, a podíval se mu upřeně do očí. Severuse chytily šedavé hlubiny a on věděl, že není úniku.

„Je to absolutně skvělý plán. Jsi úžasný, ten nápad je úžasný. Dopad, jaký by takový lektvar měl, je naprosto nepředstavitelný. Páni, Seve,“ Sirius Black na něj zíral beze slov pouze s lehce pootevřenými ústy.

„Co, Siri?“ nemohl Severus odolat, a srdce se mu rozbušilo v hrudi snad dvakrát tak rychle, když si všimnul, jak Black postupně rudne.

„Dej sem tu lahev,“ zamumlal Black a Severus mu ji se smíchem podal.

…

Další ráno se probudili zamotaní jeden do druhého, i když si Severus živě pamatoval, jak se v noci snažil mezi nimi vytvořit zdravou mezeru. Black byl holt ve spánku jako chobotnice, a v pokoji se přes noc udělalo trochu chladno, takže i Severus využil blízký zdroj tepla. Black opravdu hřál jako nějaké huňaté zvíře.

Ve tváři byli lehce zelení, ale vodku naštěstí nevypili celou, a tak její zbytek Sirius sbalil do svého kufru, a šli si dolů do Tří košťat dát nějakou snídani. Po vydatném talíři vajec, párečků a chleba pro každého poděkovali paní Rosmertě za nocleh a vydali se nyní zasněženým chodníčkem zpátky do Bradavic. Neměli nejmenší ponětí, co na to učitelé, ale do Nového roku zbývaly ještě nějaké čtyři dny a oni neviděli důvod, proč se ochudit o komfort Bradavic.

U bran je nikdo nezastavil, a tak se uvnitř hradu rozloučili a Sirius se vydal do nebelvírské věže, zatímco on odnesl svůj kufr zpátky do téměř prázdného sklepení. Chvilku zabral vybalováním, než na něj zůstala koukat hromádka hotových úkolů, které stihl vypracovat za dobu u Blackových, a povzdechl si. Co teď?

Pořád moc nevěřil, že to otci konečně řekl. Už dlouho si proti němu takhle neotevřel hubu. Ten pocit zadostiučinění, když jeho obličej zrudl vzteky, za to ale setsakramentsky stál. Zvlášť, když si z toho díky Siriusovi tentokrát ani neodnesl žádnou modřinu na památku. Nikdy se ho nikdo takhle nezastal…

S tím si však vzpomněl i na Siriusův vlastní šrám, který už se stihl zahojit do bleďounké bělavé barvy, a pokud vše půjde, jak má, naštěstí do pár týdnů zmizí úplně. Mohl by zkusit namíchat něco lepšího, přece jen on sám moc otevřených jizev nikdy neměl. Spíš modřiny… S tohle motivací se zabral do výpočtů a rovnic, a sotva si uvědomil, že je čas na oběd. Tam to může Siriusovi říct a odpoledne rovnou vyrobit vzorek, pokud teda nevymyslí nějaké plány. Ha. Severus Snape a Sirius Black vymýšlející společné plány. Kam to ten svět spěje.

…

„Tohle je strašně debilní nápad,“ zamrmlal Severus, když nohou v brusli, kterou Sirius přeměnil ze staré boty, došlápl na zamrzlou hladinu jezera. Nebýt toho, že na něj Black celý oběd dělal psí oči, nikdo by ho sem nedotáhl.

Nebelvír už stál na ledu a pomalu zkoušel, jak že vlastně to bruslení funguje. Nebyli venku sami. Těch pár studentů, kteří Vánoce trávili ve škole, se ten den očividně rozhodli také věnovat zimním radovánkám. Páreček mladších havraspárských studentů se už proháněl po ledě dál na jezeře, zatímco rozmanitá skupinka pár mrzimorů a nebelvírů spustili na louce pořádnou koulovačku.

Severus si přetáhl šálu přes svůj mrznoucí nos a pomaličku se šoupavými krůčky přes led dostal až k Blackovi, kterému do očividně začínalo jít, a tak zkusil jít rychleji, načež sebou ihned bez špetky elegance plácl na zadek. Zatímco se klející Sirius snažil zvednout, Severus nemohl potlačit škodolibé uchechtnutí. Pak se ale Black konečně postavil a než se zmijozel stačil začít bránit, rozjel se plnou rychlostí přímo na něj.

Nějakou záhadou odcházeli po setmění z jezera ještě promočenější než koulující se skupinka.

…

Den potom na snídani vypadal Sirius velice pochmurně, a když se ho Severus zeptal, co se děje, dozvěděl se, že pan Black za celou dobu prázdnin ještě neudělal ani jeden domácí úkol, ani ty, které měli zadány už dlouho předtím, a tak se po jídle vydali do knihovny. Severus alespoň mohl pokračovat ve svém výzkumu, zatímco Black se bude trápit.

Knihovnu opustili jenom na oběd, kde už Sirius úplně skuhral ohledně toho, že nikdy nestihne všechno dokončit, i když měl ještě pět dní do začátku školy.

Po další hodině Blackova útrpného vzdychání a úpění Severusovi ruply nervy a dal mu k nahlédnutí svoje úkoly, načež Sirius s oslavným výkřikem vyskočil z lavice a obejmul ho, absolutně ignorující Severusovo blekotání a rudý obličej, když ho od sebe odstrčil. Snape by přísahal, že Black opravdu je jenom velké štěně. Nebelvír se uklidnil teprve ve chvíli, kdy mu paní Pinceová řekla, že pokud nepřestane, může po zbytek školního roku na knihovnu zapomenout.

Od knížek se zvedli se ztuhlými zády až dávno potom, co skončila večeře ve velké síni, ale o hladu nebyli, jelikož ho Sirius zatáhl tajným vchodem do školní kuchyně mezi skřítky, kteří byli víc než ochotní jim vystrojit hostinu, a ještě zabalit jídlo s sebou.

Každý den až do Silvestra probíhal podobně. Škola, jídlo, noční návštěvy kuchyně, procházky ven, kde se to zvrhnulo v koulovačku… Někdy během toho koloběhu Severus večer ležel ve svojí posteli a uvědomil si, že jakkoliv to bylo nečekané, z Blacka se stal jeho opravdový přítel. Nový recept na mast také zafungoval a jizva na jeho obličeji už téměř nebyla vidět. Vždy, když se podíval na jeho tvář, věděl, že nějak pomohl, a u srdce ho příjemně zahřála vlna hrdosti.

Na nový rok si počkali nahoře na jedné z Bradavických střech a sledovali ohňostroje vypuštěné učitelským sborem. Severus koukal na shluky barevných jisker putující oblohou a otočil se na Blacka s úmyslem mu říct, že velký zelený ohňostroj právě sežral nebelvírského lva, když zůstal beze slov zírat na jeho barevnou září osvětlenou tvář. Kudrny mu poletovaly okolo hlavy, protože si na tu chvilku odmítal brát čepici, v doširoka otevřených očích se mu míhaly rudozelené odlesky a Severus měl náhle v krku knedlík, přes který žádná kousavá poznámka nedokázala proniknout.

Když se na něj Sirius s tázavým výrazem otočil, jenom se pousmál a zavrtěl hlavou. Všechno je v pořádku.

Potom, co se vrátili dovnitř, Sirius chtěl ještě pokračovat v nebelvírské společence, ale Severus se vymluvil na únavu a vrátil se do sklepení. Pak ležel v posteli, zíral do kamenného stropu, a ne a ne usnout. Z nějakého důvodu mu nepřestávalo bušit srdce a jeho postel mu připadala příšerně nepohodlná. Něco v ní chybělo, a to něco vonělo po dubu a šajvěji. Doprdele.