Pohled Temmera:

„Neviděl jsi Madison?” ozvalo se odkudsi a já byl nucen odlepit oční víčka od sebe. Posadil jsem se a zmateně se rozhlédl po místnosti.

„Co-cože?” vyhrkl jsem a upřel nechápavý pohled na hnědovlasého chlapce.

„Jestli jsi neviděl Madison, jsem se tě ptal!” zatřásl se mnou a já ho nato odstrčil od sebe. Svalil se na zem jako pytel brambor. Hold jsem měl větší sílu než on.

„Ne, neviděl,” zamumlal jsem, ale to už všichni slézali po žebříku dolů. Dívka s blonďatými vlasy se na mě lehce usmála a já jí úsměv opětoval. Nevím proč, ale ona se ihned na to začervenala a slezla za ostatními.
Celá skupinka začala hulákat jméno ztracené dívky a já nechtěl zůstat pozadu - přidal jsem se k nim.

Po chvíli hledání jsme jí opravdu našli na pasece, jak kouká kamsi do dálky.

„Co jsi tady dělala?” vykřikla Noa a rozmáchla rukama.
„N-nic,” zamumlala dívka a úmyslně se vyhnula pohledu nevysoké černovlásky „Pojďme, bude snídaně.” S těmito slovy nás obešla a kráčela zpět mezi domky.

Noa, tedy myslím, že se tak Minrenská dívka jmenuje, ihned zkonstatovala, že hnědovlasá je divná a měla zůstat v zámku, když ani neumí zavolat nazpět - vydala se za ní.
Rickon na to odpověděl pouze dlouhým povzdechem.

„Děje se něco, Temmere?” optal jsem se ho po chvíli mlčení. Snažil jsem se vypadat bezstarostně, i když pravda byla, že jsem ostatní vůbec neznal a cítil se jako páté kolo u vozu.
Hnědovlasý zavrtěl hlavou: „Je toho na mě trochu moc.”

„To na nás všechny,” usmál jsem se „Například já jsem vás před pár dny vůbec neznal. Najednou se z nebe snesl drak a ta ženská mě odvedla až k vám.”

Silnými pažemi jsem ho objal kolem ramen a vydal se za ostatními.

Když došli mezi domky, zaraženě zůstali stát.
Kde jsou všichni?, pomyslel si Temmer a rozhodil rukama. To už si jich ale všimla jiná víla a bezeslova je táhla do vysoké šedé budovy z mramoru. Nejspíše to byla i jediná kamenná stavba v lese. Byla nádherná - klenutý strop byl poset hned několika malebnými obrazy a stěny zobrazovaly výjevy ze spojení čtyř králoství. Na bělostné podlaze stál veliký stůl ve tvaru Eurolie.

„Dobré ráno,” usmála se Yrathea a všechny si nás prohlédla zkoukavým pohledem. Na jejích očích se odráželo cosi zvláštního a znepokojivého, jako by věděla všechno na světě.

Její pohled padl opět na vyřezávaný stůl.
„Toto je mapa Eurolie,” řekla „Zde, leží Krovell.”
Štíhlým prstem ukázala na jihovýchodní část králoství. Okolo malého flíčku, znázorňující královský palác, bylo postaveno deset figurek vojáčků.
„A zde je Aporis,” promluvila, když prst přesunula na rozsáhlé lesy. Okolo nich postávaly dva panáčci v podobě víl. „Jak vidíte, moc nás není, ale to nevadí.”
Dlouze si povzdechla a podívala se na severozápadní část králoství.

Po delší odmlce promluvila: „Zde se nechází bývalý Minren. Tam žijí obři a skalní lidé-”

„Kdo jsou skalní lidé?” přerušil jsem jí.
„To jsou jediní lidé, kteří se baví s obry. Žijí ve vysokých horách, kde povětšinu času vládne sníh. Myslím, že se někdo z vás s nimi a obry už  určitě setkal.” odvětila a zadívala se do očí černovlasé dívky. Ta jen němně zalapala po dechu.

„Jak jsem řekla, obři by nám byli schopni pomoci. Za nimi se vydáte jako za prvními. Pokud s nimi budete jednat slušně, jistě si vás vyslechnou. Obři nejsou tak chytří a velice neradi čekají - budete proto muset mluvit jasně a stručně,” usmála se Yrathea,
Když se Noa zeptala, co se stane, když nebudou slušní, Yrathea přejela polštářekm prstů po třech figurkách obrů a odpověděla: „Pak nepřežijete.”

Víla ukázala na severovýchod, na bývalý Siabin - králoství draků.
Řekla: „Zde přebývá většina dračích jezdců. Bydlí tam s nimi i pár draků, ale většina jich je zde. Bez nich nám jsou dračí jezdci k ničemu - musíte je k nám přivést oklikou přes bažiny a lávovitá pole.”

V duchu jsem si spočítal figurky dračích jezdců. Byly čtyři, a to nebylo zase tak málo. Naše šance na výhru, se každou chvílí zvětšovaly.
„Zde, na jihozápadě, nepřebývají žádná jiná zvláštní stvoření. Avšak pořád tam zasahuje králoství Krovell. Jediné, o co by se král Lockard mohl na tomto území zajímat, jsou Rudé kápě.”

Znovu jsem si přišel úplně mimo.
Kdo jsou ty Rudé kápě?, pomyslel jsem si.
Noa se zamračila a opřela se o stůl.
„Dává to smysl, Rudé kápě zná snad každý. Pro ty, co to nevědí, jsou to ty nejlepší vražedkyně v celé Eurolii. Jednou jsem jednu z nich potkala a neskončilo to zrovna dobře. Nejspíše se o ně bude zajímat i Lockard,” zapřemýšlela šikmooká dívka a odhrnula si z čela krátké vlasy. Madison zkroutila tvář do zamyšlené grimasy a řekla: „Pořád to ale nejsou pěšáci do boje.”

„Madison má pravdu, avšak Rudé kápě znají svou cenu a nenechají koupit se levněji, než bude třeba.”
Ode dveří se ozval známý hrubý hlas a do místnosti vešla potetovaná svalnatá dívka.
Yrathea jí pokynula na pozdrav: „Pozvala jsem Karol, aby mi pomohla s plány na vaši cestu, nyní vás propouštím. Svou přibližnou trasu znáte.” usmála se strážkyně a okamžitě nám přestala věnovat jakoukoliv svou pozornost.

Opravdu jsme pro ní tak důležití? Protože jestli ano, tak proč se nevěnuje více nám? A jaký je důvod toho tajnůstkářství?

---

Celý den probíhal v relativním tichu a klidu. Nikdo si mezi sebou neměl co říct, a tak jsem byl zticha i já. Vždycky jsem byl ten tišší typ, narozdíl od mých bratří.

Z proudu myšlenek mě vytrhl až Rickonův hlas: „Co takhle, kdyby jsme si o sobě něco řekli? Znám jednu takovou hru-”
„Zamítá se,” vyhrkla Noa a zkřížila si ruce na hrudi „Tvé hry jsou jistě jedno velké utrpení, stejně jako tvůj zpěv!”

„Já bych si klidně něco zahrála,” usmála se Madison a vstala „Tak...jak se ta hra hraje.”
Rickon se zhluboka nadechl a spustil: „Všichni se posadíme do kruhu a postupně si budeme klást jakékoliv otázky. Ten, kdo přijde na řadu, se bude moct kohokoliv z kruhu zeptat na cokoliv a on musí odpovědět. Není to nic těžkého a ani to nezabere tolik času...jasné?”
Všichni souhlasně přikývli a usadili se do svých sítí. Udělal jsem nejinak.

„Začínám: kolik ti je let, Noo?” otázal se Rickon a pohlédl při tom na tmavovlasou dívku.
„Co ti je po-” odfrkla si „Sedmnáct.”.
„Dobře, teď jsi na řadě ty, Noo,” usmál se Rickon „Aspoň se o sobě více dozvíme.”. Nejspíše ho hra opravdu bavila, protože v očích se mu odrážely jiskřičky radosti.

---

„Něco nám o sobě řekni, Temmere...odkud jsi? Co jsi celý život dělal? Co tě baví? Máš rodinu? Holku?” zeptala se hnědovláska a tiše se zasmála.
Nikdy jsem nebyl moc výřečný, a proto mi trvalo hodnou chvíli, než jsem dokázal sestavit nějakou srozumitelnou odpověď: „Ehm,...je mi devatenáct a celý život jsem pomáhal taťkovi ve mlýně. Nikdy jsem neopustil naši vesnici, byl to můj domov a ani v tom nejbláznivější snu by mě nenapadlo, že se ocitnu namočenej v něčem takovým. Mám čtyři bratry - Dickona, Hansena, Murreye a Warda. Jsou fakt hrozní a všichni jsou starší. Jeden z nich se semnou dokonce pět let nebavil.”
Při zmínce o bratřích jsem se rozesmál a nevnímal další průběh hry.

Vše mi bylo jedno, protože v tu chvíli byly vzpomínky na domov tím jediným, co jsem doopravdy znal a věděl, že ti je skutečné. Ve vzpomínkách na domov jsem věděl kým jsem a kam patřím. S blaženým úsměvem jsem zavřel oči a hlavu zaklonil dozadu.

Kéž bych se tam ještě mohl vrátit!, problesklo mi hlavou, když jsem znovu otevřel oči.