Pohled 3. osoby:

A tomu máme věřit? pomyslela si šikmooká.
„Zní to jako pohádka pro malé děti,” odfrkla si a rozhlédla se po mýtině.
„A co tedy po nás chcete?” zeptal se Rickon, nechápavý jako vždy.

„Po Eurolii se ukrývají obři a ostatní národy, které za nás budou bojovat. Potřebujeme je přivést sem,” pravila Yrathea. Velice pomalu a vševědoucně se zadívala černovlasé dívce do očí a chvíli pozorovala šedé panenky ukryté v nich. Noa se nervózně zavrtěla.
„Je to pravda,” vydechla „viděla jsem je.”
Ostatní překvapeně zvedli obočí, avšak nic neřekli.
„A co když řekneme ne?” otázal se blonďatý chlapec a přešlápl z nohy na nohu. Nejraději by se vrátil domů a na celý tento den zapomněl.
„Domů už se vrátit nemůžete, nesmíme riskovat, že někdo z vás prozradí naše plány. Zůstali by jste do konce života zde,” rozhodla.

Shenne si skousla ret a vykročila dopředu: „A proč zrovna my? Proč ne někdo jiný? Proč-”
Yrathea jí lehce stiskla ruku: ”Protože patříte mezi nás. Vy nejste normální lidé, máte prazvláštní dar.”

Shenniným tělem projelo zvláštní zachvění. Nic nechápala, nebo to možná ani nechtěla chápat. Chtěla domů - za rodinou, vrátit se do dob, kdy její jediná přítelkyně byla Madison a jejich jediným společným problémem byl král Lockard.
Temmer nevěřícně zavrtěl hlavou a mávl rukou.

Madison si unaveně mnula čelo ve snaze přijít na něco, co nedávalo smysl. Bylo toho tolik...

„Jste unavení,” přikývla vílí žena a vševědoucně si je prohlédla „Zavedu vás do vašich pokojů.”
Ostatní zamyšleně přikývli a rozešli se za vílou. Nyní nepozorovali okolní úchvatnou flóru, ale hleděli si svého a ztraceni v myšlenkách hleděli na zem pod nimi. Než se nadáli, mýtina byla daleko za nimi a oni se ocitli v hustém, avšak ne tmavém, lese. Rozhlédli se kolem v očekávání domků, avšak nic nezahlédli.
„A kde jsou ty domy?” zeptala se Shenne a pomněnkově modrýma očima těkala z místa na místo.
„Nahoře.” zašeptala Yrathea a v tu ránu ostatní zalapali po dechu. Koruny okolních stromů byly posety nespočtem malých příbytků. Domky byly porostlé zelenkavým mechem a osvíceny matným světlem hvězd.

„Páni!” vydechla dívka s plavými vlasy nad krásou jemné vílí práce.
„Váš příbytek byl vytvořen víly stavitely přímo pro vás,” řekla strážkyně a drobnou ručkou ukázala do koruny majestátního dubu a poté na proutěný žebřík vedle.

Mladí lidé zapřemýšleli, zda je žebřík unese a jali se vystoupit až do koruny stromu.

Noa, která vystoupala do domku jako první, vydechla úžasem a přejela polštářky svých prstů po lehkých sítí, jež jim poslouží místo postelí.
„Každý máte svou vlastní síť. Nebojte se, je dosti pevná i pro lidi, ” pronesla víla, která nemusela použít schody, ale stačila jí její křídla. Byla jediná z víl, která je měla. Strop byl nízký, ale nebylo se čemu divit, když dům stavěli vílové, kteří i tí nejvyšší z nich jsou normálním lidem maximálně do výšky hrudníku.

To už ale na stromě byli všichni a zabrali si každý svou síť na spaní. Dům neměl dveře, a tak místnosti proudil chladný večerní vánek.

„Nechám vás vyspat, jste jistě velmi unavení,” rozhodla Yrathea a s vlídným úsměvem každého políbila na čelo. Sotva, co se rty dotkla jejich kůže, tělem každého z nich projela jako blesk vlna energie a zároveň i klidu.
Víla chytila Madison na zlomek vteřiny za ruku. Když jí pustila, bezeslova opustila příbytek.

V místnosti zavládlo ticho, jenž přerušovalo občasné zahoukání sovy, či vzdálený šum dračích křídel.

„Tak jsme tady,” usmála se hnědovlasá lady a usadila se na svou síť.

„Počkat počkat!” vyhrkla Noa „Takže si to ujasněme: máme se vydat ven, abychom jim pomohli vyhrát válku, která se nás mimochodem vůbec netýká.”
„Asi tak...” přitakal Rickon zamyšleně. Vůbec nic nechápal: Proč zrovna oni? Sledovali je? Jak? Proč? Co to znamená být vyvolený?.
„Nic nechápu.” dodal s hlubokým povzdechnutím a taktéž se posadil. Síť se pod jeho vahou, ačkoliv byl hubený, prohla.
Temmer si prohrábl vlasy v barvě slámy.

„Měli by jsme jim pomoct,” řekla hnědovláska.
„Takže ty najednou rozhoduješ za nás!” Noa rozhodila rukama a poté si je založila na hrudi.
„Nevidím jediný důvod, proč jim nepomoct!” vyhrkla Madison a zprudka se postavila. V Noe vřel hněv.
„Já jich vidím spoustu: neznáme se, jsou divní a rozhodně jim neskočím na tu povídačku se žezlem, či nějakým jiným klackem,” rozkřikla se.
Madison a ostatní se zarazili. Takový nával vzteku nečekali.

„Podívejte se,” vzdychla Shenne a taktéž se postavila, aby svou kamarádku podpořila. Chytla jí za ruku.
„Nic jiného nám nezbývá. Když jsme sem přiletěli, ucítila jsem něco zvláštního. Nedokážu si to vysvětlit, ale vím, že to cítíte i vy. V lese vládne energie, dobro. A neříkejte, že to cítíte jinak. Nerozumím tomu, ale copak máme na výběr? Vždyť nás stejně nepustí ven. A navíc...nikdo z Eurolie nechce vidět Lockarda na trůnu. Až zničí magii...nic mu nebude bránit v tom, aby byl největším vládcem všech dob. A kdyby náhodou získal to druhé, temné, žezlo...na to nechci ani pomyslet!”
Z obyčejně tiché dívky se řinula slova v neutuchajícím proudu - jakoby se všechny věty, které obyčejně zadržovala v sobě, chtěly dostat na povrch. Madison jí děkovně stiskla ruku.

„Shenne má pravdu, pokud se Lockard opravdu chystá zaútočit, radši pomohu straně dobra, než krutému králi,” přitakal Rickon a s úsměvem pohlédl na za ruce se držící Madison a Shenne.

„Sice toho moc nevíme, ale stojí to za to,” řekl Temmer „A navíc...procházky na čerstvém vzduchu jsou zdravé!”
Rickon se nervózně rozhihňal a s očekáváním pohlédl na Nou: „Tak co teda?”

Šikmooká se zamračila a pohledem přelétla své společníky. Každý upíral oči na dívku s havraními vlasy sahajícími po ramena a ani nedutali. Dokonce i víly a vílové od vedlejších stromů, napjatě napínali své zašpičatělé uši a čekali, co se bude dít dál. Les ztichl.

„Noo, prosím!” zaprosil Rickon a zkroutil obličej do čehosi, co mělo nejspíše naznačovat obrovskou prosbu. Ohrnul spodní ret. Madison už se nadechovala, že zasáhne, avšak Noa promluvila: „Dobře. Avšak nedělám to kvůli vám, ale kvůli tomu, co jsem viděla.”

„A co jsi-” nechápal Temmer a zakroutil hlavou.
„Obry. Už to zmínila ta žentština na mýtina,” odsekla a zahleděla se na špičky svých špinavých vysokých bot.

Všichni bezeslova, avšak s myslí plnou různorodých myšlenek, ulehli do sítí a zavinuly si je kolem sebe. Po pár minutách mlčení všichni pronikli do říše snů.

Pouze jedna z nich, světlovlasá dívka s pomněnkově modrýma očima ještě dlouho přemáhala spánek a pozorovala světlušky svítící ve tmě před domkem. Po pár hodinách s rukou za hlavou usnula.

---

Dívka se s trhnutím probudila. Možná za to mohl podzimní chladný vítr nebo slunce, které si dralo cestu skrz proutěnou zeď až k Madisonině tváři.
Dívka vstala a rozhlédla se po místnosti. Všichni ještě poklidně podřimovali.

Chraaauuu, ozvalo se. Madison se neklidně otočila, avšak nic nespatřila. Po pár minutách se zvuk ozval znovu.

Zvláštní, pomyslela si.

Dívka pár kroky vyšla z místnosti, ale ještě před tím ze zdi sundala tmavězelený plášť, který tam nejspíše pověsily víly. Pomalu sešplhala po žebříku a stejně pomalým krokem směřovala do neznáma jí neprobádaného lesa. Ačkoliv nevěděla, co to dělá, její kroky směřovaly stále hloub a hloub do tajemna.

Silná magie rezonovala v hnědovlásčině hlavě a nutila jí šlapat dál a dál. Ranní paprsky osvětlovaly první rosu na hebké trávě, když Madison vešla na paseku.

Na druhém konci poklidně přešlapovaly tři obrovitá zvířata a při dívčině příchodu zvedli hlavu. Byli celí pokrytí silnou vrstvou srsti. Ačkoliv byli opravdu velcí, ouška měla malá a téměř neviditelná. Jejich oči, taktéž menší, tmavé a s hlubokým odleskem, chronotlapové upírali na neznámou dívku. Největší z nic přestal přežvykovat trávu a zvedl svou tlapu o velikosti té největší dýně ma světě do vzduchu a poté jí dupl o zem. Dlouhé ostré drápy tiše zacinkaly o kámen, avšak zelenooké ten zvuk nebyl vůbec nepříjemný.

„Chronotlapové!” vydechla Madison omámeně a nespouštíc pohled z trojice zvířat, vydala se blíže k nim. Připadala si jako okouzlená. Srst chromotlapů byla zbarvena do šediva, pouze každý z nich měl k tomu jiný odstín fleků, kterých bylo na jejich kožichu sice poskrovnu, avšak byly velké jako lidská hlava.

Madison omámeně došla až k nim a poprvé v sobě ucítila zárodky strachu.
Co to vyvádím? Co když mě zabijí? Stačil by jim k tomu jen jednou mávnutí tlapou..., uvažovala lady.
Nebyla si jistá, jak se zachovat, ale to už se ten největší z nich, šedý s tyrkysovými skvrnami, vydal k ní. Madison se donutila nehýbat se.

Nejistě natáhla ruku před sebe a dotkla se chromotlapovi srsti. Tělem jí projelo zvláštní zachvění.
Chronotlap vydal ze sebe zachrčení a z nozder se mu vyhrnul slabý obláček vzduchu, který se pri raní teplotě změnil na páru.

Dívka se nepatrně usmála, ale v tu chvíli okolní klid prořízlo hlasité zavolání a chronotlapové nemotorně odběhli z paseky a nezbylo po nich ani památky.
Madison se sklopenou hlavou ucouvla.

„Madison?!” ozvalo se znovu. Hnědovláska ve volání rozeznala Temmerův hlubší hlas.

„Tady jsem!” zavolala nazpět a naposledy se otočila na místo, kde před chvílí postávala trojice podivných stvoření. Netušila, že ji oči jednoho z nich tiše pozorují.

---
Po necelém týdnu vám přináším další kapitolu a mám pro vás jednu úžasnou zprávu: Přijali mě na obě dvě střední školy. Vybrala jsem si tedy peďák a bude ze mně učitelka ve školce.

Také vám moc děkuji za ohlasy a doufám, že vás tato kapitola nezklamala :).

Zdraví,
Káťa :*