Další kámen si našel cestu do mnou vyhrabané dírky uprostřed louky. Následovaný dalším kamínkem, spadl do ní a tak to šlo přád dokola.
Z hlubokého přemýšlení mě vytrhl Menderekův hluboký hlas, kterým promlouval k Madison a Shenne.

„Tam zatím kopečkem je jedna vesnice. A tamhletím směrem je jiná vesnice - všechny domky tam mají bílé střechy.” Menderek svými křivými prsty postupně ukazoval do všech světových stran.
„Jasně, odtamtud pocházím,” přikývl Temmer.
„Takže půjdeme do té vesnice za kopečkem?” otázala se Shenne, hledíc směrem, který měla na mysli.

„Jasan!” přikývl muž a poškrábal se na bradě.
Madison zamyšleně hlěděla směrem jako ostatní: „Noa se už stejně nevrátí, vyrazíme hned! Bezpečné to taky bude, doufám...”

Jsme daleko od všeho a hlavně všech, kdo po nás pátrá. Kdo by tady na nás mohl natrefit?, pomyslel jsem si a osedlal si koně. Celé dopoledne jsem dřepěl kus od nich, vyhlížel Nou, házel kamínku do žlábku a žvýkal kyselé listy, jež jsem našel ve vaku u sedla. Chutnaly příšerně, avšak v tu chvíli mi to bylo jedno.

Stále se tu nacházela jedna otázka: Jak se znavíme Mendereka, až budeme téměř v Minrenu. Cíl naší cesty znát nemohl - zatím jsme pro něj byli jen malá tlupa dospívajících, co by ráda okusila krásy světa. Madison tvrdila, že přeci nemůžeme ublížit náhodnému člověku, avšak nikdo žádnou jinou možnost neobjevil. Mohli bychom se mu nenápadně vypařit...jenže jak?

Ostatní měli své koně osedlané nedlouho po mně a brzy mohi vyrazit dále.

---

Čím déle, jsem neudržovaného muže, jemuž nemohlo být více než padesát let, znal, tím méně mi připadal nebezpečný. Povětšinu cesty byl plný různých písní a jeho upovídanost mi alespoň částečně vyplnila prázdnotu po šikmooké dívce.

Když jsme přijeli do malé vísky, bylo poledne. Lidé se roztroušeni v nevelkých skupinkách, scházeli na oběd a usedali za těžké lavice ve svých domovech.

Nervózně jsem těkal očima po jakýmkoliv náznaku nebezpečí.
Lidé si nás měřili neduvěřivými pohledy, avšak neodvažovali se nás vyrušovat, a tak jsme projížděli vesnicí pomalu a klidně.

Zastavili jsme až u hostince pod čtveřicí mohutných dubů, jejiž zelenavé koruny se skláněli nad pororozpadlou střechou a vytvářeli tak útulný stín. Samozřejmě jsme neměli v plánu zastavovat se v hostinci na obědě - z toho jsme se již poučili - avšak nenápadně se zbavit nežádaného muže.

Madison to vymyslela takto: Ona a Shenne půjdou za statkářem pro kus sýra a možná i uzeninu, pokud bude levná a chutná. Mezitím, co budou pryč, já a Temmer pošleme Mendereka do hostince pro dobré pivo. Madison a její blonďatá přítelkyně se mezitím vrátí a my všichni v poklidu odjedeme a muže tam necháme.
Nejdůležitější na tom všem byl statkář, za kterým jsme opravdu potřebovali, jelikož se nám díky Menderekovi zásoby velmi ztenčili.

Pomalu jsem sesedl z koně, připravený uskutečnit náš plán.
„Madison? Shenne? Zajdete tedy k tomu statkáři? Potřebujeme sýr a maso...” ozval jsem se jakoby nic.
Dívky stroze přikývly a vzdálily se. Přes hlavu si přehodily kápě, pro případ, že by i zde měl Lockard své zvědy.

Sledoval jsem dvě postavy vzdalující se od nás.
„Mendereku, nechtěl bys-” S těmito slovy jsem se otočil na neznámého muže s prosbou o dobře chmelené pivo.

Jenže v tu chvíli se to všechno pokazilo.

---

Pohled 3. osoby:

Šikmooká dívka se zavrtěla na nepohodlné pichlavé slámě, která jí posloužila jako peřina v chladné podzimní noci. S hbitým výskokem ze sebe setřásla slámu a její poslední zbytky si vytahala z krátkých havraních vlasů.

Když u opasku nahmatala hned několik dýk, s úlevou vydechla a sesunula se podél stěny stodoly na zem.

Tak hloupá, byla jsem tak hloupá, že jsem odešla, nadávala si vduchu. V břiše jí kručelo hladem a rty jí už dávno z nedostatku vody popraskaly. Už den nejedla a stejně tak nepila.
Se zamračeným obličejem si pohladila břicho, s tichým příslibem jídla se odlepila od zdi a vydala se na průzkum oné vesnice, ve které se snažila pár dní schovávat.

Teď už budou někde za horami, přemítala Noa. Nemohla přijít na jiné myšlenky. Ač si to nechtěla přiznat, nevelká skupinka jí za tu krátkou dobu, co s ní pobývala přirostla k srdci.
Skoroutonulý chlapeček, nájemný vrah, vesničan, blonďatá princezna a...A, uchechtla se a nakrčila spodní ret při vzpomínce na místokrálovu dceru.

„Možná jsem to trochu přehnala,” zamumlala neslyšně a už se kradla ulicí s kápí na hlavě stejně tiše a jako její vlastní stín. Nepozorovaně ukradla kus pečiva povalujícího se na stolku před hospodou. Kariéra nájného vraha jí dosti pomáhala - být nenápadná a rychlá byl její každodenní chléb. A ona to dost dobře věděla.

Mezitím, co šikmooká dívka okusovala ztvrdlý chléb, lačnila po doušku vody a plížila se dál vesnicí, její přátelé se ocitli v nebezpečí.

Hnědovlasý chlapec bezmocně zalapal po dechu, když se otočil a spatřil před sebou muže s mečem v ruce.

„Mendereku?” vykoktal zmateně mužovo jméno a těkal při tom pohledem mezi vesnickým chlapcem Temmerem a osloveným.

„Nikomu se nic nestane, jen pojď ke mně, chlapče,” promluvil Menderek.

„Ty nejsi tulák, že ne. Jsi rytíř, nebo tak něco?!” Temmer si vykasal si rukávy své haleny, pod kterou se mu rýsovaly velké svaly.

„Ne,” přiznal Menderek „Jsem ve službách krále Lockarda. Když se dozvěděl, kam míříte, nechal poslat k lesu několik mužů. Zahlédl jsem vás, jak vycházíte ven. Když jste v noci všichni usnuli, už jsem zde - v této vesnici - posílal vzkaz králi. Našel jsem totiž vraha jeho otce.”

„C-cože? My jsme ale-” vyhrkl Temmer.
Menderek se zasmál hrubým smíchem: „-Nikoho nezabili?”
Odfrkl si a jeho pohled se přesunul na Rickona. Ten se snažil nebýt vyděšený, avšak prsty se mu nepříjemně potily. I na čele se mu usadil chladný pot.
„To se zeptej tvého společníka. Najednou se tak dobře neznáte, co?”

Temmer vyjeveně zabodl pohled do hnědovlasého. Nebyl schopen slova.
Vítr prohrábl všem vlasy. Stromy se se zaskučením prohly a v tu chvíli se Noa z okraje náměstí přesunula za obrovitý strom. Nikdo si jí zatím nevšiml.

Madison a Shenne se opodál dohadovaly se statkářem o ceně pár klobás. Přes hlavu měly přetažené velké kapuce a mluvily zastřeným nářečím, aby nikdo nepoznal, kým doopravdy jsou. Ani ony si nevšiml jako pěna tiché dívky s opálenou bronzovou pletí a šikmýma hnědýma očima. Hubenými pažemi se tiskla ke kůře stromu a doufala.

„Tak pojď, chlapče,” pobídl ho muž se sebejistým úsměvem. Byl si jist, že nyní je má v hrsti.

Rickon se nehnul ani o píď. Nebyl s to uvěřit, že Menderek je opravdu zradil.
Po delší odmlce váhavě udělal krok dopředu: „Mendereku, já krále nezabil.”
Dlouze si povzdychl.

Ale to už si jejich rozhovoru všimly i dívky, které právě úspěšně nakoupily čtveřici tučných klobás. Neslýšely jejich slova, avšak i přesto raději nazasahovaly a zůstapy stát pěkný kousek od nich. Tušily, že se něco zvrtlo.

Kolem postav opět profičel vítr a rozvířil jim pláště.
„To mě nezajímá - chci peníze.” Menderek si s nezájem odfrknul, ale poté znovu nahodil široký úsměv.

„Cestou ti neublížím, neboj,” lákal ho a rukou mu ukazoval jeho směrem
„Přece nechceš, aby se těm ostatním něco stalo. Jo,...málem bych zapomněl - tu hnědovlásku si vezmu s sebou - král jí už také postrádá. Ani tou černovlasou bych nepohrdl - je mi samotnému moc smutno. Avšak když půjdeš, černovlasou nechám na pokoji. Záleží ti na ní, ne? Tady malý Rickon se nám málem rozplakal, když mu její ploché tělo zmizelo z dohledu.”

S odkašláním vycenil své zažloutlé zuby v drzém úsměvu.

„Seš magor!” vykřikl hnědovlasý a už se rozebíhal, aby uštědřil muži pěknou ránu do tváře.

Když vtom...

---

Tak co si myslíte, že se dál stalo?
Budu vám moc vděčná, když mi do komentářů napíšete vaše teorie.
Určitě si je ráda přečtu.

Pac a pusu!
Káťa