Mlha se líně táhla v nekončících provazcích až ke kraji lesa. Trvalo nám celkem dlouho, než jsme mlčky dojeli až sem. Nyní se před námi rozléhal poslední pár stromů a louka sahala až za daleký obzor.
Slunce se pomalu přehouplo za mraky a i ty se zbarvily do krvavě rudé barvy.

„Konečně se odsud dostaneme,” usmál se Temmer a nejistě svého koně pobídl do klusu. Jak jsem si všiml - v jízdě na koni moc nevynikal. Ani já jsem nebyl kdovíjaký jezdec, avšak párkrát jsem na koni už seděl, a tak pro mě jízda nepředstavovala až takový problém.

Velký zlatý míč ozářil naše překvapené tváře, když jsme vyjeli zpoza stromů. Všude, kam až oko dohlédlo, panovala zeleň. Kilometry a kilometry se táhla souvislá louka.

„Tak jedeme?” zeptala se hnědovlasá dívka a rozhlédla se po nás. Noa si nervózně poposedla a stroze přikývla. Bylo zvláštní vidět i jí s nejistotou v šikmých tmavých očích.

Všichni jsme pobídli koně do kroku a vyrazili vstříc novému dobrodružství. Příští zastávka = hory v Minrenu. Noa se konečně vrátí domů, určitě to přivítá - tedy myslím, u ní si nejsem ničím jistý. Vlastně nevím téměř nic o nikom z nás. A to s nimi mám strávit celou cestu po Eurolii...

---

Hvězdy a Měsíc se sešli na tmavé inkoustové obloze, když jsme konečně sesedli z koní a otevřely brašny uvázané k sedlům.
„Tak co tam máte?” otázal jsem se, mezitím, co jsem prohlédával svůj vak. Měl jsem tam pouze bochník bílého chleba, malou složenou kožešinu, kožené rukavice, pár kusů zelených jablek a mincí. Moc toho nebylo, na dně jsem nahmatal ještě malou krabičku zápalek. Doufal jsem, že ostatní toho mají daleko víc.

„Mám tam nějaké ovoce, bochník sýra, malou dýku, deku a jakési listy,” oznámila jako první Madison a povzdechla si.
„Já hřebínek, deku a tři lahve s vodou,” ozvala se tichým hlasem plavovlasá dívka.
Temmer po chvíli přehrabování taktéž zamručel: „Deku, lahev s vodou, kus plátna, nůž a jakousi smaragdovou plošku.”

„Plošku?” Madison zapnula brašnu, z níž vytáhla deku v podobě jakési zvířecí kůže a uvázala koně ke stromu. Temmer pomalu vyndal tmavý plíšek  protkaný zelenými žilkami, které ve světle hvězd slabě světélkovaly.
Všichni se sešli a bezeslova zírali na malý čtvereček velký stejně jako blonďákova dlaň.

„Co to je?” Shenne prstem ukázala na vyrytý znak listu uprostřed hranaté plošky.
„Nemám páru.” Pokrčil jsem rameny.
„Myslím, že to zjistíme, až přijde správný čas,” zapřemýšlela hnědovlasá dívka a Temmer krátce příkývl. Plošku z neznámého materiálu schoval zpět do kapsy jedné z brašen.

Trochu jsem upil vody z kožené lahve s vodou a přivázal svou kobylu k bříze stojící opodál.

„Tohle je dobré místo - nikdo nás tu nenajde,” zamručel jsem a rozložil si chlupatou deku vedle ostatních.

„To si nemyslím, ” zašeptala šikmooká dívka, když se zpoza kopce vynořila postava zahalená v kápi.
„To jako fakt? A to jsme ujeli jen pár kilometrů!”

Madison vstala: „Co teď?”
„Utéct už nestihneme...” Ostražitě jsem pozoroval člověka, jež si to pomalým tempem šinul rovnou k nám. Kulhal na jednu nohu, ale raději jsem ho nepodceňoval.

S Noou jsme si vyměnili nicneříkající pohledy, když k nám člověk došel. Na jeho tváři, pokryté hustým hnědým plnovousem, se usadil široký úsměv a usadil se na jednu z našich přikrývek, jako by se nechumelilo.

„Nechť vás provází bohové, jsem Menderek,” muž se rozesmál „A vy jste? Koukám, že máte jídlo - padám hlady!”
Už už se natahoval pro kousek sýra, když vtom ho Noa pleskla plochou stranou dýky: „Co tu chceš?”

Menderek vrhl ublížený pohled na šikmookou dívku. Lačnící po mužově odpovědi, přešlápl jsem na noze a tiše zamručel. Toho si všiml neznámý a jeho pohled spočinul na mé maličkosti. Zkoumavě si mě prohlížel a poté se obrátil znovu na Nou, jež mezitím netrpělivě podupávala nohou o zem.

„Cestuji a...jste první cestující, které jsem za posledních pár dní potkal,” promluvil Menderek po dlouhé chvíli mlčení. Mluvil pomalu, jakoby si rozmýšlel každé slovo, které vypustí z jeho širokých úst plných zkažených zubů.

„Tak si ho tady nechme,” navrhla Madison, když jsme se vzdálili od záhadného a ponechali u něj pouze Temmera, kterého jsme znali nejméně a pořád mu moc nevěřili.

Shenne okamžitě souhlasila: „Ano, jistě padá hlady.”

„Ne! Ne! Ne, to vůbec nepřipadá v úvahu, vždyť máme cestovat v utajení!” vykřikla Noa a okamžitě ztlumila hlas.

„Je to jen nějaký kolemjdoucí. A navíc...nevypadal na to, že by nás poznal-” začala hnědovláska, než byla hrubě přerušena Noyiným odfrknutím: „Měla bych ho zabít dříve, než budeme odhaleni!”

„Měla bys hlavně zmlknout!” Madison se osopila na černovlasou dívku, která překvapeně svraštila čelo.

Náhlé překvapení nahradil vztek: „Ne! Dost! S tebou já se bavit nebudu!”

„Jsi strašná, hned by jsi každého zabíjela!” rozkřikla se zelenooká.

„Ty jsi horší! Jsi jen blbá princezna, která utekla ze zámku a myslí si o sobě, jak je úžasná!”

„A ty jsi jen holka s pončem od nikud, co zůstala úplně sama! Nedivím se, že tě nikdo nemá rád!” Madison nahněvaně vyprskla, ale potom ihned o krok ucouvla, smutná ze svých slov, které už nevezme zpět.

Noa ublíženě zamrkala a sklopila pohled k zemi, kde pozorovala špičky svých kožených bot v barvě inkoustu.
„Holky-” snažil jsem se do rozhovoru vložit.

„Ne...” přerušila mě dívka s havraními vlasy „Hledejte si obry sami, na tohle nemám. Jen vám řeknu jedno - ještě budete litovat, že jsme toho chlápka nezabili!”

S těmito slovy se otočila na patě a zamířila ke svému koni.
„Noo, prosím tě, zůstaň...” povzdychl jsem si „Bez tebe to nezvládneme!”

„Tady s paní dokonalou to jistě zvládnete! Kašlu na vás!” Noa hbitým pohybem přehodila nohu přes sedlo a následně se na něj posadila. Než jsem stačil já nebo Madison něco namítnout, dívka pobídla koně do cvalu a rychlostí blesku nám zmizela z očí.

Znaveně jsem si prohrábl vlasy a nakopnul nejbližší kámen.
„Je to moje chyba...” povzdychla si Madison a své krásné mechově zelené oči zabodla do trávy pod sebou.

Otočil jsem se na Mendereka, jež mě celou dobu opatrně sledoval. V uších mi zazněla Noyina slova.
Možná že opravdu budeme litovat, pomyslel jsem si, když jsem usedal do jemné trávy. Usoudil jsem, že by bylo dobré, kdyby jsme se střídaly v hlídkách - ne kvůli dalším možných narušitelům či divé zvěři, ale kvůli neznámému muži s tváří porostlou hrubým vousem a kalně modrýma očima.

---

Ode dne, kdy nás opustila šikmooká dívka s krátkými havraními vlasy, uplynuly už celé dva dny. Ten večer jsme všichni tiše seděli u ohně. Nikdo se nesnažil zlepšit naši náladu - dokonce ani cizí muž.
Nepochopil jsem, proč s námi dále setrvává. Na otázky typu "Proč je s námi? Co od nás potřebuje? Kdy nás opustí?" odpovídal, že nerad cestuje sám a že potřebuje více jídla (to jeho je prý více než nechutné).
Když nám to říkal, hlavou mi blesklo, zda-li to není lež...a kdyby byla, Noa by jí jistě poznala.
Když se nás on ptal, kam míří kroky našich koní, našlapovali jsme opatrně a zatím mu prozradili, že jdeme na severovýchod.
Ráno se nám nabídl, že nám ukáže cestu, avšak my stále čekali na stejném místě na dívku, která se už nejspíše nikdy nevrátí.

Měl bych za její "útěk" proklínat hnědovlasou dívku, která zažehla jiskru hněvu, ale nemohl jsem. Vždy, když jsem se nadechl k jejímu obvinění, podívala se na mě svýma očima barvy toho nejtmavšího lesa a já umlknul.

Nenáviděl jsem se za to - vždyť Nou jsem znal nejdéle a nejvíce si s ní rozuměl. Avšak mé srdce stále bilo směrem k jiné - dívce s dlouhým vodopádem hnědých vlasů a hebkým hlasem, který mě každým svým zazněním hladit po zkroušené tváři.

---

Něco mi říká, že tato kapitola se nebude líbit příznivcům shipu Noadison (Noa + Madison) a Nockon (Noa + Rickon)...
Doufám, že jste čtení této knihy pořád ještě nevzdali a nadále sledujete podivuhodnou cestu naší pětice.

Mnohokrát vám děkuji za (většinou) pozitivní ohlasy, jste prostě ÚŽASNÍ! Samozřejmě budu ráda i za konstruktivní kritiku - vždycky je prostor pro zlepšení.

Teď už se s vámi ale opravdu loučím a sejdeme se opět u nové kapitolky...

Vaše

Káťa