„Vstávej, ospalče.” ozvalo se nade mnou. Nebo ten hlas přišel z levé strany?

„Ještě chvíli budeš dělat, že spíš, tak tě uškrtím.” uchechtl se hlas a já pomalu otevřel oči.

Bolest hlavy.

To jediné, co jsem pociťoval, byla ukrutná mučivá bolest, která mi svírala hlavu jako v kleštích.

Kde to jsem? Co se stalo?!

Matně jsem si vybavoval, co se v uplynulých dnech stalo.
Plánování, zrada, útěk, psi, voda.

VODA!

Počkat, když jsem skočil do vody, tak co dělám tady? Suchý, pod dekou a s ukrutnou bolestí hlavy?! Zmateně jsem pohlédl na svou pravou paži, která byla téměř celá obvázaná pevnou bílou látkou.

Rychlostí blesku, jsem se vymrštil do sedu a bolest hlavy vystřelila na maximum, což mě přinutilo opět si lehnout.
„Co tady dělám?” mnul jsem si horké čelo.

„To fakt nevíš, co tady děláš?” uchechtla se dívka „Sedíš tady na mé dece a máš blbý otázky.”
Dobře, nemám jí rád!

„Aha,” řekl jsem mírně nakvašeně a zpět si lehl „myslel jsem, jak si mě našla.”

Dívka po mně vrhla nic neříkající pohled.
„Našla jsem tě na břehu řeky. Byl jsi promrzlý a vypadal jsi jako mrtvý. Jenže v tu chvíli jsi vyprskl vodu. Potom jsem tě dotáhla sem, vytáhla hrot ulomeného šípu, obvázala ti ránu a po pár hodinách jsi se vzbudil.” zamumlala.

„A kdo jsi?” zvedl jsem se a opřel se o vratké ruce. Musel jsem vynaložit mnoho ze své síly, která v ten moment nebyla nijak závratná, aby se mi ruce nepodlomily.

Poprvé jsem si jí pozorněji prohlédl. Měla úzké křivé oči, opálenou bronzovou pleť a její tmavé havraní vlasy byly zastřižené do přesně rovného sestřihu, sahajícíhopo ramena.
Byla by krásná, jen kdyby se na jejím tváři neusadila zamračená grimasa.

Chtěl jsem se od její tváře odtrhnout, když vtom jsem si všiml čehosi lesklého. Byl to nádherný nůž, s vyřezávanými znaky ležící na trávě vedle ní.

Mohl jsem ho sebrat a zabodnout jí ho hluboko do krku. Jen kdybych měla více síly...

Když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že se nacházíme na jakési mýtině. To znamená, že mě neodtáhla daleko. A to znamená, že pořád mohou být poblíž nějací strážní se psy, co by mě mohli vyčmuchat.

„Kdo jsi?” zeptal jsem se se strachem v hlase.
Dívka mě chvíli pozorovala, jakoby v mé tváři hledala známky toho, jestli mě nezná či jestli jsem zdejší.
„Jsem Noa, dcera Cornvillova.” řekla a jala se přikládat dříví do ohně.
„Takže jsi z Minrenu?” zeptal jsem se, jelikož lidé z této části králoství měli vždycky druhé jméno - příjmení po svých otcích.
Noa se zamračila a zvedla oči od ohně: „Ano. A ty?”
„Já jsem Rickon a jsem z paláce. Pracoval jsem tam ve stájích.” zalhal jsem a doufal, že mou lež neodhalí.

Noa se zamračila, až jsem měl pocit, že to byla moc průhledná lež. A taky že byla.
Sakra, proč já jsem se nikdy nenaučil lhát?!

„Jasně. Takže jsi koňák.” zamručela ironicky mezitím, co nožem špičatěla dlouhý kus klacku. Nevěřila mi, cítil jsem to.
„Tak odkud jsi?” přihmouřila oči.
„Utekl jsem z vězení.” zakroutil jsem svýma světle hnědýma očima s náznakem zeleného odstínu a už se na ní zpět nepodíval „Jak jsi poznala, že lžu?”

„Prostě to poznám.” pokrčila rameny a foukla do ohně „A teď už jdi spát. Zítra za rozbřesku jdu pryč a budu hasit oheň. A bez ohně ti bude zima.”

„Proč mi pomáháš?” vyhrkl jsem.
„Protože kdybych tě z té řeky nevytáhla, s horečkou by jsi zemřel.” zamumlala a oblékla si černé pončo.
Slyšel jsem, že podobný typ oblečení se nosí v Minrenu. Vždycky jsem se tam chtěl podívat.

„Když jsi byl ve vězení, tak za co tě odsoudili, Rickone?” zeptala se mě po chvíli Noa a pevně stiskla vyřezávanou dýku v kapse u kalhot. Kde se jí tam vzala? Vždyť před chvílí ležela na zemi!

„Za vraždu krále.” přetočil jsem se na bok a zachumlal se do teplé kožešiny, kterou mi Noa dala. Podzimní noci hold nebyly vždycky teplé.
„Tak to jsi byl ty!” zasmála se Noa a prohlédla si mě. Očividně si myslela, že někdo jako já by krále nezabil.
„Já to nebyl.” přiznal jsem se „Zrovna jsem se procházel a sbíral šišky na zatopení, když vtom přiběhli nějací ozbrojenci a odvedli mě do vězení za vraždu krále.”
Povzdychl jsem si, nerad jsem na to vzpomínal.
A ještě nejneraději jsem vzpomínal na to, co se stalo před tím, než mě chytili.

„Když už jsme tady všichni tak upřímní, nechceš mi říct něco o sobě?” zvedl jsem tázavě obočí a ukousl jablko, které mi Noa během mého monologu podala. Sladkokyselá chuť se mi okamžitě rozlila na jazyku. Nic tak dobrého jsem nejedl nejméně od té doby, co mě odvedli do vězení.
„Ne.” zamručela a obrátila se ode mně zády „A teď už spi, budu držet hlídku.”

Taktéž jsem nespokojeně zamručel a odhodil ohryzek od jablka kamsi za sebe. Tak tedy dobrou noc! To je teda přístup.
Párkrát jsem se zavrtěl a ulehl na tvrdou zem. Tak zase zítra.
Tedy pokud mě v noci má záhadná společnice nezabije!

---

Z ohniště vycházel až k bleděoranžovému nebi úzký sloupec dýmu. Ohniště už pomalu dohasínalo a Slunce vycházelo s prvními paprsky teplého podzimního rána, když vtom jsem se vzbudil. Rychle jsem si obličej zastínil rukou, avšak tento krok se ukázal marný, protože ranní paprsky mělu větší moc.

„Noo, spíš?” zašeptal jsem a zaposlouchal se do raního zpěvu ptáků. Jenže Noa neodpovídala.

„Noo!” sykl jsem už víc nahlas, ale znovu se mi nedostalo odpovědi.
V rychlosti jsem se posadil.
Takže ona přece jen odešla!

Už jsem se cítil o dost lépe. Bolest hlavy mě téměř opusta a zima mi už také nebyla. V rychlosti jsem kožešinu sroloval a vymrštil se do stoje. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Kudy jen mohla jít?
Cítil jsem se bezradný. Nechtěl jsem putovat sám, jelikož jsem se bál, že by mě strážní hned našli. Ale kdybych byl s Noou, možná by mě našli později. Koneckonců měla dobrou dýku a vypadala, že s ní umí zacházet.

S pokrčením ramen jsem se rozešel náhodným směrem a zhluboka se nadechl.
„Noo!” zakřičel jsem, když vtom se mi na krku ocitlo ostří nože.
„Ticho!” sykla Noa a přirazila mě ke stromu.
Co to sakra dělá?!

„Hej, co takhle trocha mírnějšího zacházení, co?!” zamumlal jsem skrz její prsty.

Noa po mně opět střelila nebezpečným pohledem a hlavou kývla směrem k vysokým borovicím opodál.

Strážní si to vykračovali jen pár metrů od nás. Bylo jich opravdu hodně, rozhodně víc než v den, kdy jsem utekl z vězení. Oblečeni v brnění s tmavými levnými pláty, nesli si stejně levnou, avšak ostrou ocel. Jejich psi, uvázaní na lýkových provazech, hladově čichali ke všem listům co se jim připletli do cesty. Postavit se jim by bylo čiré bláznoství i přesto, že Noa vypadala, jako jim rovnicený soupeř.

„Pane, chytili stopu!” vykřikl jeden strážný a rozeběhl se směrem, kterým ho pes táhl.
„Rychle, následujte ho! Vidím tam ohniště!” vykřikl druhý z nich a se všemi ostatními se rozeběhl za prvním strážným.

S Noou jsme úlevně vydechli, když stráže odběhli a les opět utichl. Rychle ode mně odstoupila a strčila dýku do zdobené pochvy. Odstoupil jsem od stromu a prohrábl si spocené hnědé vlasy slepené potem. Noa se otočila a s rázným krokem se vydala pryč, nesoucí na rameně velkou koženou brašnu.

„Můžu jít s tebou, Noo?” zeptal jsem se opatrně a vydal se za ní. Potřeboval jsem co nejrychleji odsud zmizet co nejdál to šlo. Oni se nezastaví, dokud mě nenajdou. Oni se nezastaví před nikým a nikdy!

„Ne!” řekla rozhodně, aniž by se zastavila.
„Prosím, nebudu tě nijak omezovat,” zaškemral jsem a rychle jí doběhl. Prosebně jsem zkrabatil čelo a sepnul dlaně.
„Ne, akorát bys mě zdržoval,” zavrtěla hlavou, ale já si všiml, že si nerozhodně zkousla spodní ret.
„Prosím,” zašeptal jsem zoufale a zastavil se. Opravdu jsem nechtěl cestovat sám. A ona mě opravdu nechtěla.

Chvíli jsme se na sebe bezeslova koukali. Sice jsme v tu chvíli nic neříkali, ale jako kdyby naše oči říkaly všechno za nás. Už nikdo se nedozví, co si naše oči říkaly, ale ten moment byl momentem zlomovým. Protože kdyby tehdy stručně nepřikývla, moje cesta by skončila kdesi na kraji bezejmenného lesa.

„Dobře,” protočila očima a otočila se k odchodu. Po tom, co se otočila, jsem vítězoslavně vyskočil a poslušně jí následoval.

---

„A pak jsem skočil do jezera a ono vůbec nebylo tak teplé, jak říkali. Bylo studené jako kdyby byla zima. A kluci se najednou zatvářili fakt vyděšeně, jakoby viděli obra. Ale ona tam plavala jenom nějaká ryba!” zasmál jsem se. Noa jen nezaujatě zvedla obočí, při slovech o obru se nepatrně otřásla a ukousla kus z kuřecího stehýnka.
„Je fakt dobrý,” pochválila ho a začala olizovat kost.

„Áha. Popravdě já mám radši krocana,” řekl jsem se smíchem v hlase a začal se věnovat svému koláči s játrami „Je to opravdu dobrý, dlouho jsem nic takového nejedl. Zasloužili jsme si to.”

„To jo, po třech týdnech cesty.” uchechtla se Noa a odložila kost na dřevěný talíř.

Dveře od hostince se náhle otevřely a všem uvnitř se naskytl pohled na dvě mladé dívky zahalené v zaprášených pláštích z dobré látky.
Sotva, co vešly, pár mužů v se s převrhnutím velkých dřevěných lavic zvedlo a ruce položili na rukojeť mečů skrytých pod záhyby jejich oblečení. Tělem mi projelo zvláštní zachvění po tom, co můj pohled spočinul na krásné hnědovlasé dívce.

„Jsme královská garda, mé lady, a odvedeme vás zpět do paláce!” oznámili sborovým hlasem a já urychleně vstal.

„Co děláš, sedni si!” sykla na mně Noa „Ještě si tě všimnou a bude to...”

„Hele,” ukázal na mě jeden člen gardy, který držel v ruce plakát s nákresem mého obličeje „není to...”
Doříct to však nedokázal, jelikož mu krk proklála Noanina dýka.

Vystrašeně jsem se otočil na svou společnici a naše vystrašené oči se opět střetly.
„Utíkej!” vykřikla a převrhla lavici na ostatní gardisty.

---

Tak, co na to říct...
O karanténě je opravdová nuda. I když, jak se nad tím teď zamýšlím, tak to taková nuda není, jelikož tolik úkolů jsem ještě nikdy neměla.
Ř

ekněte sami, přijde vám úvaha o globalizaci jako úplně normální úkol?!

Tak já se prozatím rozloučím a budu se těšit na vaše reakce u jakékoliv kapitoly.

Tak páčko!

Úkoly zaneprázdněná Káťa