Les byl tichý a poklidný, prosluněný paprsky teplého ranního slunce. Sem tam přes pěšinu plaše přeběhl jelen či malý zajíc uhánějící co nejdál od strašlivých liščích tesáků. Vše tam fungovalo ve své přirozené rovnováze, ničím nenarušené lidskými činy. Ale i to se mělo co nevidět změnit.
Z houští vystřelil párek vystrašených ptáků - první známka toho, že se něco děje. Vtom však ze stejného křoví vykoukl neméně vystrašený Rickon schovávající se před strážnými nedalekého vězení.
Očima mechové barvy nervózně těkal sem a tam, vdechoval chladivý čerstvý vzduch a svým způsobem si i užíval jistou volnost, která se mu po dlouhé době naskytla.
Nejistě vykročil směrem ze spleti trní. Stále ho mohli hledat a on se nehodlal chytit. Ne znovu. Ne, když už byl tak blízko bezpečí.
Bezpečí - to slovo pro něj mělo nejasný význam. Co to je? A kde ho najde? Bezpečí byl jeho starý známý, který se však vytratil a nehodlal se znovu vrátit. Možná bezpečí zemřelo v den, kdy ho gardisté krále Lockarda odvedli za trest, který nespáchal. A možná to slovo pro něj nikdy neexistovalo. V ten den to však bylo jedno, žil přítomností a minulost už byla bez tak zapsaná moc hluboko než aby šla vymazat. Jizvy na zádech toho byly jasným důkazem.
Nebraje ohledy na škrábance od všudypřítomného trní, vyrazil jako střela po vyšlapané pěšince od zvěře. A to neměl dělat. Jako ozvěna se za ním vyřítilo snad pět strážných s hlídacími mohutnými psy, vzrostlými však spíše do šířky než do délky. I tak ale budili hrůzu. Křičeli na něj jen samé nadávky zapříčiněné nejspíše strachem z toho, že jim uteče jejich nejcenější vězeň.
V celé Eurolii se nacházelo pouze jedno vězení a to bylo skryté v jednom z nejrozlehlejších lesů králoství - tedy pokud bychom nepočítali lesy bývalého Aporisu, a ty nikdy nikdo nepočítá. Toto vězení však poskytovalo úžasnou vyhlídku na blízkou smrt bezmála tisíci nepohodlných obyvatel. Dříve jich bývaly stovky, avšak s novým králem přícházejí nové věci...a noví vězni. A se smrtí toho starého si sem pro smrt přichází i náš Rickon. Jenže smrt si pro něj ještě nestihla kosu dobrousit, a tak hnědovlasý chlapec, již téměř muž, seděl celé dny obklíčen čtveřicí tlustých hliněných stěn a čekal. Společnost mu dělal pouze dřevěný kbelík na výkaly, párek nenechavých myší a Utrhnos, jak protivnému žalářníkovi říkali všichni ostatní vězni, kteří přežili alespoň týden v drsném prostředí plném těch nejkrutějších mužů, co by z vás vymlátili duši jen proto, že jste na ně křivě mrkli. Utrhnosovi byl přidělen nejcenější kousek...vrah starého krále. Nikdo se nedozvěděl, jak krále vlastně zabil a co ho k tomu neodpustitelnému činu vedlo, ale prý to udělal a tím ti končilo. Ostatně, koho to zajímalo, mohl se zeptat Rickona, jenže ten by mu stejně neodpověděl jinak, než že to neudělal. A to byla pravda, jenže kdo by poslouchal sotva dospělého kluka s chmýřím na bradě? A tak ho Utrhnos nebil tak často jako ostatní a Rickon od něj někdy dokonce dostal i čistou vodu místo té nahnědlé smradlavé tekutiny.
Utéct nebylo vůbec snadné a Rickon sám sbíral síly téměř tři měsíce. Sotva co Utrhnos otevřel železem pobité dveře jeho cely, hnědovlasý mu vytrhl bič z ruky a než si žalářník stihl uvědomit co se děje, už se dusil. Poté si Rickon oblékl těžký černý kabátec, protože černou ve vězení nosili pouze žalářníci a tak tato barva nebudila přílišnou pozornost. Prolezl odtokovou šachtou a dostal se ma svobodu.
To už ale byla také minulost.
Rickon zakopával o kameny a kořeny pletoucí se do cesty. Věděl, že dlouho běžet nevydrží. Jeho tělo bylo pořád zesláblou schránkou s jiskrou života a do chodidel se každou vteřinou zarývalo více a více jehličí a třísek. Jenže nemohl zastavit! Nemohl se dokonce ani ohlédnout, jak daleko jsou jeho pronásledovatelé! Nemohl nic...jen běžet a doufat, že je setřese.
Jenže to se k jeho smůle nestalo. Naopak. Věznitelé přestali mít strach, že jim Rickon uteče a dokonce se sem tam i zachechtali jeho bezmoci.
„Stůj, koloušku. Stůj, ty malý skřivane, už jsi v pasti!" posmívaly se mu za zády hlasy strážných. Rickonovi to nahnalo slzy do očí, ale běžel dál. Vnímal jen svůj zrychlující se dech, bolest pro něj byla dobře známou společnicí.
Kolem levého ucha mu se sykotem prosvištěla krátká šipka z kuše. Nejenže muži za ním zpomalili - ještě si našli čas na to nabíjet své zbraně. Nikomu jistě nebude vadit, když ho zpátky dovedou polomrtvého. Mrtvého však ne! - tohle král Lockard zakázal. Z myšlenek na nenáviděného uvěznitele ho vytrhlo mlasknutí šipky a prudká bolest v zádech. Dostali ho, šipka ho dostala. Vyděšený Rickon měl před očima mžitky, jeho tělo vyčepráním zkomíralo, ale i tak v sobě našel cosi, co ho donutilo pokračovat dál a nezastavovat. Kolem prolétla další smršť šipek. Možná jich bylo pět, možná i více - to Rickon říct nedokázal.
Jenže poté se stalo něco, co se stát nemělo. Možná, že kdyby před chvílí zabočil, nemusel by být tam, kde se ocitl. Jenže osud si vybral jinak a Rickon se s tím musel smířit ač chtěl nebo ne. Usměvavý Rickon plný vtipů by hlasitě zanadával s nakopl jeden z povalujících kamenů. Jenže tenhle bláhový kluk zemřel ve věznici a nynější Rickon se nezmohl na nic víc než jen zklamané zírání do propasti. Tak takhle to skončí, řekl si s povzdechem.
Mezitím ho však dohonili strážní a zdálky na něj pořvávali neslušné poznámky.
„Tak jsi skončil, Rickone. Pojď na řemen, ty prašivý pse, ať tě můžeme zavýst do psince, kam patříš! Tvůj pán už tě čeká s náloží čerstvé bolesti a utrpení! Bude se ti to líbit..." uchechtl se obzvlášť odpudivý muž s vlasy černými jako uhel.
V tu chvíli zelenookému došlo, že tohle není jeho konec. Nemůže. Přeci neriskoval vše pro to, aby takto skončil.
Neodvažoval se otočit se k nim. Věděl, že by se při pohledu do tváře mučitelů zlomil a rozbrečel. Přikročil na samý kraj propasti a pohlédl do hladové řeky tekoucí na dně.
„Opovaž se skočit!" vyhrkl jeden z mužů, jenže ten druhý ho zarazil: „Jen ho nech, aspoň budeme mít od něj pokoj! Pád z takový vejšky by nepřežil!"
Z kraje lesa lehce zafoukal vítr Rickonovi do zad, jakoby ho pobízel ke skoku. Jenže mladý muž cítil jenom ukrutnou bolest v zádech, chladný kámen pod jeho bosými chodidly, slabé roztrhané kalhoty a zažloutlou košili třepající o stehna a hruď. Nic z toho však nebylo cítit tolik jako jeho strach.
„Tak přestaňme s tím představením," zabručel černovlasý muž, který před chvílí mluvil o Rickonovi jako o psu. Ve stejnou chvíli, kdy vykročil, krok vpřed udělal i Rickon. A nebyl to pouze krok do prázdna, ale i krok ku novému životu bez chladných plísněmi porostlých stěn vězení.

~