„A po světe dav poutníků chodí.
A jde jich celkem šest šest šest!
A jejich zpěv jak pěst pěst pěst
nemile tě do uší uhodí.

A jdou a jdou sami lesem,
A polem a dlouhou strání,
A jdou za nosem a bez váhání.
A jdou a jdou právě sem!

A Jdou-“

Tak přesně tato písnička mě mučila už celé týdny.
„A jdou-” prozpěvoval si usměvavý chlapec a nakláněl se přitom při jízdě na koni sem a tam.
„Bohové, zmlkni už, Rickone! Krvácí mi z tebe uši,” vykřikla jsem a obrátila se v sedle na hnědovlasého za mnou.

„Hele jako, tuhle písničku mám z dětství!” zašklebil se Rickon.
„Vždyť pomalu nemá ani melodii...a slova nedávají smysl,” dodala Madison.
„Heleď se, řeknu ti to takhle: Sedíme dva na jednom koni a už to mě dost mě štve, takže jestli nezmlkneš, jdeš pěšky!”
„A pořád se tam opakuje "a", ” ozvala se Shenne.
Madison souhlasně pokývala hlavou.

„Zpíváš to už čtyři týdny,” odfrkla jsem si.
„U nás máme lepší písničky. Téměř každý týden se u nás zastaví nějaký potulný zpěvák. Ráda bych vám je zazpívala, ale myslím, že Shenne je zná lépe,” řekla Madison a důležitě se podívala na svou přítelkyni, sedící na stejném koni za ní. Během tolika týdnů se bohužek dva koně ztratili. Zásoby se nám tenčili každým dnem.

Jen ne další zpěv, pomyslela jsem si, ale to už se Shenne dala do zpěvu. Zpívala jemně a tiše, její hlas, jakoby se vznášel nad kolem povalující se mlhou a odlétal až za štíty dalekých hor.

Byla to tklivá píseň o udatném rytíři Florianovi Drakobijci a krásné panně Jonquil. Bohužel zkončila jejich smrtí...

Na víčku jsem pocítila slanou kapku slzy.

Flashback:

„A teď schválně, kolik je jedna a jedna,” usmála se černovlasá šikmooká dívka a pohladila svou malou neteř po vlasech.
„Dva!” vykřiklo děvčátko a nadšeně zatleskalo drobnými dlaněmi.
„Správně,” usmála se černovláska. Úsměv jí slušel, barvil její tváře do nachové barvy a oči jí při něm hrály štěstím.

Když se teprve třináctiletá dívka otočila, spatřila, jak k ní jde pomalou chůzí starší bratr s manželkou. Drželi se za ruce a usmívali se od ucha k uchu.

„Quinoye, ty už jsi se vrátil?” objala Noa svého bratra. Quinoy, jak se její bratr jmenoval, sloužil u královského dvora jako osobní stráž Dancena, staršího královského syna.
„Jo, vrátil,” usmál se.
„Tebe propustili, nebo proč?” nechápala dívka.
„Vlastně -” začal černovlasý muž, avšak větu již nedořekl.

Ničím nerušený klid přerušil ostrý hvizd píšťaly a dusot kopyt.
„Co se to děje?” otázala se překvapená dcerka Quinyova.
„Utečte!” vykřikl muž, ale bylo již pozdě. Sekera mu usekla hlavu dříve, než se stihl odlepit od země. Malé děťátko vykřiklo hrůzou.
Noa se překvapeně sehnula a popadla malou dívenku.
Za sebou uslyšela ženský křik a ryk několika vojáků. Do nosu jí uhodil smrad spáleniny a hned jak se otočila, všimla si, jak jejich nověkoupený dům hoří.

Zády jí projela ostrá bolest a ona se i s děvčátkem, které jí vypadlo z ruky, zřítila na zem. Hluk, zmatek a pach zeslábl a Noyiny oči se ve ztrátě vědomí zavřely.

Po necelé hodině otevřela své šikmé oči a sykla bolestí. 'Co se stalo?' pomyslela si, než se v její mysli začaly oběvovat střípky vzpomínek. Opět ucítila zápach kouře a mrtvol.
„To ne!” vykřikla, když spatřila Quinoya pár metrů od ní se sekerou v krku. Po tváři se jí řinuly proudy slz.

„Noo?” ozvalo se pár metrů před ní a otázaná dívka zvedla uplakaný pohled od země.
„Já-” zakoktala.
Příchozí dívka stejné rodiny rychle pochopila, co se zde stalo a rychlým krokem vyrazila ke své sestře.
„Ty pitomá nicko! Proč jsi je neuchránila?” zakřičela a vlepila své mladší sestře velký políček.
Noa cukla hlavou a rozhlédla se po předdomoví. Na zemi u chlívku, jenž byl nyní skryt za pláštěm ohně, ležel Quinoy. Na druhé straně se povalovalo tělo malé dívenky, o které Noa zavadila jen letmým pohledem. Dívenka byla proměněna k nepoznání. V hlavě měla zasunutou dýku a její ruce se válely v kaluži krve blízko těla.
Noe bylo na zvracení.
„Měla jsi umřít taky!” pokračovala Nyo, jež byla její starší osmnáctiletou sestrou „Měla jsi je ochránit!”
Teprve třináctiletá dívka vzlykla a dlouho panovalo ticho.
„Musíme pryč, dělej!” rozhodla starší vysoká černovláska, se stejně šikmýma očima jako ta mladší z nich.
„Kam jdeme?”
„Co budu dělat já tě nemusí zajímat, spíš by ses měla zeptat, kam jdeš ty!” plivla na ní s náležitým odporem. „Zavedu tě někam, kde tě naučí se chovat. Udělají z tebe silnou ženu!”.
V očích starší dívky se objevil smutek
„Udělají z tebe mě...”.
„Ne, já nechci být jako ty!” zakřičela menší z nich a zatahala sestru za ruku.
Ta rychle vytáhla svou dýku a ostří přiložila Noe na krk: „Měla bych tě zabít za to, že jsi je neochránila a místo toho sis hrála na mrtvého brouka...můžeš mi děkovat, že jsem tak milosrdná.”
'Milosrdná' blesklo dívce hlavou, když téměř neznatelně přikývla na souhlas.

[Konec flashbacku]

Zavrtěla jsem hlavou a mírně se otřásla. Vlastně ani nevím, proč jsem si vzpomněla zrovna na tuto vzpomínku. Najednou se v mé hlavě prostě objevila a do očí se mi nahrnuly slzy smutku. Byla to jenom vzpomínka, nic podobného se už nikdy nestane, uklidňovala jsem se. Shenne pravě dozpívala poslední sloku písně a mě dávná vzpomínka už úplně opustila.

„Dobře, tak pardon, že nejsem jeden z těch vašich potulných zpěváků!” rozhodil Rickon pažemi.
„Buď ticho,” osopila se na něj Madison a zvedla ruku do vzduchu „slyšíte to?”.
Zaposlouchala jsem se do pěvu ptáků, avšak nic dalšího jsem neslyšela.

„Třeba se ti to jenom zdálo,” pokrčil Rickon rameny a Madison nesouhlasně mlaskla: „Slyšela jsem zvuk, jako kdyby cosi velkého spadlo na zem.”.
Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nic jsem neviděla.
Je praštěná, pomyslela jsem si trpce.
Za obzorem jsem zahlédla obrys neznámé postavy. Zamžourala jsem proti slunci, ale bylo to k ničemu.

„Noo, být tebou, tak vytáhnu jednu z těch svých dýk,” zamumlal Rickon.
„Opatrnost je na místě,” přikývla Madison.
Stroze jsem cosi zamumlala a nahmatala dýku v pouzdře za pasem.

Postava, která se později jevila jako dívka, došla pomalým krokem až k nám. S nedůvěřivým odfrknutím jsem zastavila koně. Byla vysoká, tmavěhnědé vlasy, stažené do vysokého culíku jí povlávali ze strany na stranu a z jejích černých očí vyzařovala autorita.
„Noa, Corwinnova dcera?” otázala se a ukazováčkem na nás postupně ukazovala.

„To jsem já,” řekla jsem „Ale jak-”
„To vím?” nakrčila čelo a přešlápla. Celé její tělo bylo pokryté tetováními.
„Dračí jezdec,” vydechla Mad a šokovaně zvedla obočí.
„Dračí jezdkyně!” zasmála se dívka a dala si ruce v bok „Popravdě jsem si vás představovala úplně jinak, ale to už je jedno, následujte mě!”.
S těmito slovy se otočila na patě a rozešla se zpět. Madison a Shenne jí se slovy 'Páni!' následovaly.
„To není dračí jezdkyně...” zapochyboval Rickon, ale to už jsem zpoza kopce zahlédla pár křídel a postupně se před námi zjevil celý drak.
Koně vyděšeně ucouvli před velkým oranžovohnědým zvířetem a zaržáli.
Překvapeně jsem vydechla a pohlédla do jeho světlezelených očí.
„Tak to je něco!” vykřikla jsem a pobídla svého koně.

„A umí chrlit oheň?”zeptal se hnědovlasý, když jsme dojeli Madison a Shenne.
„Jasně,” přikývla o něco málo starší žena a pohladila draka po hrubých šupinách. Drak pod jejím dotylem spokojeně vyfoukl obláček páry.
Překvapeně a zároveň vyděšeně jsem sledovala ono zvíře.
„Tak nastupovat!” usmála se žena a jala se škrábat na draka.
„Cože?” vyhrkla Shenne a otřásla se strachem.
Jelikož mě drak svým způsobem nehorázně fascinoval, vylezla jsem hned jako druhá a pevně se chytila za pas ženy. Ta rukama svírala rohy draka. Ostatní neochotně vylezli za námi. Copak jsme měli na výběr? Samozřejmě že ne...

„Hlavně se pevně držte! Poletíme nad horami, aby nás nikdo neviděl,” zakřičela žena, když jsme všichni seděli na zvířeti. To se pouze nemotorně otočilo a s rozběhem se vzneslo. Blány křídel se napjaly a já na malou chvíli zavřela oči. Bylo mi krásně. Ani jsem si ten pocit vlastně neuměla vysvětlit. Vítr, proudící kolem mě obrovskou rychlostí, zaceloval rány minulosti a otvíral brány novým světům plných volnosti.

Taky bych chtěla být dračím jezdcem, blesklo mi hlavou.

---

Tak co? Jak přijímačky?
Já jsem je celkem zkazila, ale už to neodpářu! Snad se alespoň na jednu školu dostanu...

Těm, co přijímačky dělali, přeji hodně štěstí. Nebojme se, někam se určitě dostaneme!

-Káťa