Rychle jsem uskočila před lavicí přehozenou přes vojáky. Než jsem se stihla vzpamatovat, já, Shenne a ti dva zvláštní cizinci jsme utíkali ke stájím u hostince.

„Ty jsi snad blázen, Rickone!” vykřikla dívka s tmavými vlasy mezitím, co si čistila dýku od krve.

„Počkat,” zastavila jsem se u svého koně „proč nám pomáháte?”.
„Teď není čas. Heleď se, nevím, proč vás hledají, princezničky, ale kdyby našli vás, mohli by najít i jeho a to nechci! Takže, pomohli jsme vám a těd pomůžete vy nám. Chceme jednoho koně a teď musíme odsud co nejdál, Rickone!” obořila se na mě dívka s krátce zastřiženými havraními vlasy, která před chvíli křičela na kluka stojícího vedle ní.
„Hele, žádné my není!” oplatila jsem jí to a nasedla na koně „Shenne, jedeme tudy.”

Obrátila jsem koně, ale v tu chvíli z hostince vyběhla garda.
„Dobře, pojedeme s váma.” rozhodla jsem se a otočila koně zpět k nim.
„Tak jedeme!” vykřikl kluk s oříškově hnědými vlasy a rozjel se pryč na nejspíše ukradeném koni.
Vyměnila jsem si s Shenne nedůvěřivý pohled a rozjela se za tou tajemnou dívkou a podivným chlapcem.

---

Zastavili jsme se až na vysokém kopci nad vesnicí. Slunce už pomalu zapadalo a z nedaleké vísky k nám doléhal křik členů královské gardy, kteří mě a Shenne marně hledali.
Jen kdyby věděli, že dívky, po jež pátrají, jsou dávno pryč z vesnice a z dálky je pozorují.

Šikmooká dívka již vedla koně mezi stromy.
„Tady zůstat nemůžeme,” kluk s krátkými hnědými vlasy se dotkl mé paže.
Otočila jsem se jeho směrem a se sotva znatelným přikývnutím jsem ho následovala mezi vysoké stromy a houští.
„Pojď, Shenne,” kývla jsem jejím směrem.

Stromy se před náma rozestoupily a mně se nabídl výhled na měkkou zelenou trávu, se kterou si pohrávaly růžové paprsky zapadajícího Slunce.
Kluk právě rozprostíral po zemi kožešiny, když se šikmooká dívka ozvala.
„Rozdělám oheň,” oznámila a jala se do sbírání malých kousků dřeva na kraji mýtinky.

„Já jsem Rickon a tohle je Noa,” usmál se kluk a posadil se na jednu z kožešin rozprostřených po zemi.
„Ahoj Rickone, já jsem lady Madison a tohle je lady Shenne,” odpověděla jsem mu a posadila se do trávy. Bohužel, kožešin bylo málo. A mé důvěřivosti ještě méně.

„Posaď se sem, já se klidně uvelebím na trávě...” vstal Rickon a s úsměvem mi pomohl zvednout se ze země.
Posadila jsem se do měkké podložky a Shenne mě ihned následovala.

„Kam putujete?” zeptala se Noa mezitím, co skládala nasbírané dřevo k sobě. Úplně dolů shromáždila kusy seschlé trávy, přes kterou poskládala klacíky dřeva. Poté vzala dva bílé kameny a začala je o sebe třít.  Zvláštní, nikdy jsem dívku jako byla ona rozdělávat oheň neviděla.
U nás v paláci to dělaly služebné, nebo panoši. A Noa nevypadala ani jako služebná ani jako panoš.

„Míříme k lesu v Aporisu.” oznámila jsem.
Noa zpozorněla a zvedla pohled od nerozdělaného ohně.
„Děje se něco, Noo?” otázal se Rickon.
Copak oni neputují spolu?

„Taky tam jdu,” zavrtěla se dívka a usedla na vedlejší kožešinu vedle Shenne. Ta se otřásla strachem z blízké přítomnosti záhadné šikmooké dívky.

„Cože?” vyhrkl hnědovlasý chlapec „Asi jsi nepociťovala potřebu oznámit mi cíl tvé cesty, že ne?”
Párkrát jsem se podívala střídavě na Nou a potom na Rickona.
Noa protočila očima a následně do mě zapíchla nicneříkající pohled.

„Tak dobře,” přerušila jsem napjatou atmosféru a chvíli se odmlčela „tak to můžeme jít s vámi, ne?”.

„Ne.” řekla Noa narovinu.
„Jo!” přitakal ve stejnou chvíli Rickon a vrhl po Noe výhružný pohled, který černovlásku nezastrašil, spíše pobavil.
„Půjdeme s vámi,” odfrkla si Noa „ale nebudou žádné cesty po královských cestách, tadytoho hledají-”
Rickon v rychlosti svoji ruku položil na dívčina ústa.
„Hledají mě, protože jsem zapomněl zaplatit daně!” dodal rychle.

Vůbec jsem mu nevěřila. Vždyť jsem ho ani neznala. A to, jak na mě koukal, jak si mě prohlížel, bylo mi z toho na zvracení.
Neurčitě jsem kývla, jako že rozumím a vstala.
„V brašně máme ještě trochu jídla, nedáte si s námi?” otázala jsem se spíše ze slušnosti.
„Rádi!” přikývl Rickon a hladově si oblízl rty.

---

„A tak jsme se vlastně potkali...” dovyprávěl hnědovlásek.
Netušila jsem, že už od začátku necestovali spolu, avšak hlavou mi pořád vrtalo, jak se chlapec ocitl v řece.

Záda mi ovanul chladný podzimní vítr a stromy tiše šeptaly nad našimi hlavami. Na nebi svítily tisíce malých drahokamů, kterým vládl sněhobílý Měsíc.

Podívala jsem se na svou jedinou přítelkyni, která se se strachem v očích dívala do hravých plamenů v ohništi.

„Jak to vypadá v paláci?” zeptal se hnědovlasý chlapec, s očima navrch hlavy „Totiž, nikdy jsem tam nebyl. A vy jste říkaly, že jste lady, ne?”

„Věř mi, o nic jsi nepřišel. Všude tam svítí stovky loučí, v nocích se procházíš po nekonečných mramorových chodbách a ve dne je všude takový hluk, že na nádvoří neslyšíš vlastního slova,” usmála jsem se. Myšlenky na palác a můj nyní již bývalý život, nebyly vždycky tak špatné. Když jsem si odmyslela všemi nenáviděného Lockarda a vlastně i ostatní urozené obyvatele paláce, nebylo to tam tak špatné.
Často tam svítilo Slunce, které si se svým světelným představením pohrávalo se skleněnou střechou Domu bohů .

Dům bohů. Velká stará budova v blízkosti paláce, ležícího na kopci. Město bylo často plné smíchu, voňavé levandule a dětí honící malá koťata. V každé ulici stálo několik krámků s exotickým kořením z nejjižnějších částí Krovellu, čerstvých ryb ze Siaronu, či masa z nedalekých luk, kde se pásali krávy a ovce. Avšak čím více jste šli k paláci, tím ubývalo dětí, smíchu a krámků s kořením a potravinami. Ulice byli bezpečné, to ano. Lidé, obývající uličky pod kopcem, obývali povětšinou služebné a kuchaři, co se již nevešli do palácových ubytovacích pokojů. A ti se báli mladého krále, jelikož věděli, co je zač. Věděli, jak přemýšlí, a jak moc krutý je. Nejhorší na tom všem bylo, že obyvatelé města neměli ani ponětí o tom, co Lockard dělá v celém králoství. Že ničí jedinou hrozbu, která by ho mohla připravit o trůn - magii.

Každopádně, Dům bohů byl v době vlády krále Marcella, Lockardova otce, mimořádně vyzdoben. Prastaré chrliče byly pokryty zlatými pláty a staré lavice byly nahrazeny novými, s květovanými výřezy.

To všechno bylo hezké, ač jsem nikdy nebyla věřící v žádného z bohů. Nevěřila jsem v bohyni lásky a plodnosti Calleandru, boha smrti Charllashe, jehož jméno je velmi těžko vyslovitelné. Taktéž jsem nevěřila v zástup nespočet bohů a bohyň téměr všeho. Dokonce i kameny povalující se po zemi, na které právě sedím, měly své bohy.
Shenne na bohy narozdíl ode mně věřila a do Domu bohů, kde jejich moc byla prý nejsilnější, se chodila modlit téměř denně.

Unaveně jsem se zavrtěla na nepohodlné zemi a ztěží vstala. Nohy jsem měla těžké a ztuhlé. Ostatní si o něčem povídali, avšak já je neposlouchala. Zabraná ve svých myšlenkách, jsem došla ke koním, odsedlala je a potom jsem si z mé brašny, připevněné k sedlu, vyndala dvě deky a donesla je zpět k teplému okolí ohniště.

„Tady máš, Shenne,” podala jsem jí deku a usmála se, když blondýnka opatrně vstala a sedla si na deku, na jaké jsem před tím seděla já.

Takže se opravdu bála té záhadné Noy.

Zpětně jsem usedla na svou podložku vedle své přítelkyně, stejně jako ona, i já se přikryla dekou a opřela těžkou hlavu o její rameno.
Okolí kolem nás potemnilo a já s otevřenou náručí přivítala říši snů.

---

Konečně se naše oblíbená skupinka sešla. Ale co myslíte? Nechybí nám tady někdo? Nebo snad Rickon zůstane v týmu jako jediný chlapec?

V médiích jsem vám tam přidala aesthetics na Madison. Snad se vám budou líbit.
Opět budu ráda za vaše komentáře s názorem na mou tvorbu.

S pozdravem
Káťa♥