„Vždy když mě Tieno obejme,
ostrovy Jižní hned ucítím.
Pár bot z mých nohou sejme,
teď je jen má - já to vím.
Kůži má jako z ebenu vyřezanou,
oči jsou jako dva rudé ohně.
Jistě je královnou sesazenou,
nechce králoství - Tieno chce mě,”

zpíval Rickon a Temmer mu pískal do rytmu. Píseň o vášnivé dívce z Jižních ostrovů znal snad každý obyvatel Eurolie.

„Tieno mi mimo boty ještě
svleče další šaty mé
Srdce sevřely mi kleště
vášně Tieno - krásky neznámé!”

pokračovali dál, dokud posledním hlubokým tónem neskončili.
„Už bylo na čase.” Hlas Noy byl nevrlý jako vždy.

Dokonce i přes skutečnost, že den byl teplý a slunečný, Noa se na všechny vrhala svým sarkasmem.
Dnes ale Slunce nesvítilo, ba naopak. Obloha se proměnila v šedou plochu pokrytou jen o něco málo světlými chuchvalci mraků. I krajina kolem nich se změnila. Uplynul již týden od doby, co koně, ubohá utahaná zvířata,  zanechali u farmáře a od té doby si brašny nesli na ramenou.
Po pár dnech zeleň ubývala nahrazena sněhem a větrem, jehož chlad se cestovatelům zarýval až do morků kostí a nutil je tisknout se v noci k sobě.

Madison Hovard se však usmála a poplácala Rickona po zádech: „Rickon je dobrý zpěvák. Dokonce se mi jeho písně začínají líbit.”
Shenne souhlasně přikývla, avšak nic neřekla a místo toho se rukou nenápadně dotkla té Temmerové.
Madison si toho všimla a naježila se.
Proč se ho tak dotýká? Ať to nedělá...nehodí se k sobě! Má přeci mně...nebo ne?
Každým dnem se jí přítelkyně vzdalovala a spíše si všímala vysokého blondýna se širokými rameny a svalnatými pažemi.

To už se ale vzduch kolem nich začal plnit nasládlým pachem žvýkavých listů z Aporisu a divoké cibule.
Ačkoliv ještě nebyl čas oběda, Temmer jedl, kdykoliv se mu k tomu naskytla vhodná chvíle - jedl, když někdo vykonával svoji potřebu. Jedl, když ostatní spali a on držel hlídku. A jedl, když zrovna nemluvil.
„Nedivím se, že se nám zásoby tak tenčí,” uculila se hnědovlasá lady a taktéž si nenápadně ukousla žvýkavých listů.

„Tady někde by to být mělo!” Přerušil je Rickonův nechápavý hlas a Noyino souhlasné zamručení.
„Co by kde mělo být?” Madison k nim přistoupila a zvědavě jim nakoukla přes ramena do zažloutlé mapy. Dopadaly na ní malé bílé vločky, jež se během mrknutí okna měnily na loužičky vody.

„Hledáme most. Někde poblíž by tu měl týct potok nebo nějaká říčka.” S těmito slovy se Rickon opět rozešel a ostatním nezbylo nic jiného, než jej následoval. Zanechávaly po sobě na čerstvém poprašku sněhu stopy.

„Něco slyším!” upozornila je Noa a než kdokoliv stihl cokoliv namítnout, rozeběhla se za zvukem. I ostatní to slyšeli - burácení vody. Tohle rozhodně nevypadalo na malou říčku. A také že nebyla.

Zastavili se těsně na okraji a kdyby to neudělali, jejich těla by ležela rozlámaná na dně srázu. Z dola k jejim uším doléhaly zvuky dravé řeky, spíše bílé než modré a až moc prudké na přebrodění. Sejít sráz a přejít ji se jevilo jako ta nejhorší možnost - pokud by tam tedy někdo nechtěl skočit a nezabít se.
Jako jejich záchrana vypadal provazový most ledabyle zavázán na dvou kolících zaražených do země na každé straně útesu. Most se nebezpečně houpal ve větru a vypadal, že se každou chvílí zhroutí.
Prkna byla na pohled ztrouchnivělá a jejich tvar nejspíše držel pouze všudypřítomný mráz, avšak i přesto to bylo lepší než hřebíky, kterými byla prkna stlučena ke kusu dřeva a následně k provazům. Ty vypadaly, že se při sebemenší váze přelámou na malé kousíčky.

„Já první nejdu,” prohlásila Noa a zvedla ruce v obranném gestu. Všichni si povzdechli a Temmer dokonce naštvaně nakopl povalující se kámen, jež s tichým žuchnutí dopadl na most.

„Vrátit se nemůžeme, tak pojďme,” pobídl ostatní Rickon a vynaložil veškeré své sebeovládání, aby svým slovům uvěřil a nerozběhl se do houštiny za ním. Hleděl vpřed.
Madison se ohlédla na ostatní v očekávání, že někdo protestuje, ale kupodivu všichni mlčeli a vydali se za chlapcem.

Stačil jeden krok a most se pod Rickonem nebezpečně zhoupnul a lano se napnulo.
Tohle nemůžeme přežít! křičel brunetčin hlas v hlavě.
Shenne pro jistotu zavřela oči a Madison po chvíli uslyšela tichá slova modlitby:

Bože života, nenech nás spadnout do pekel. Dopřej nám života dlouhého.
Ó Bože života zachraň nás!...

Noa, aby dala všem najevo co si o tom myslí, se uchechtla: „Ó Bože všech lan! Hoď nám sem jedno prosím!”
„To není vtipné...” namítla Shenne.

„Nechte toho a zbytečně se nehýbejte!” okřikl je Rickon popuzeným hlasem.
A tak všichni křečovitě svíraly hrubá lana rukama promrzlýma až na kost. Očima plných strachu těkaly po bledě modrém nebi vstříc padajícím vločkám a malým chundelatým mráčkům než aby hleděly dolů, na dřevo a pod ním hluboké prázdno slibující rychlou smrt.
Voda duněla, jak přebíhala přes kameny a naplavené dřevo a brala je s sebou po proudu.

Vtom dřevo mostu zapraskalo a pod Temmerovýma nohama prasklo. Jedna příčka se uvolnila a padal skrz mokré náruči. Světlovlasý chlapec tiše vyjekl a sevřel lano, které se pod jeho vahou prohlo a už už vypadalo, že se přetrhne.

„Temmere!” Hlas Shenne byl tichý, avšak plný obav. Temmer se však narovnal a naoko bezstarostně, i když ustrašeně zamručel: „To nic nebylo, hlavně že lana-”
Zarazil ho náhlý otřes celého mostu, který donutil všechny na něm se zastavit a pevně chytit. Poryv větru sfoukl sníh napadaný na všech provazech a nechal je spadnout do hlubin hladové řeky.
Provazy se napnuly, zaskučely a s tichým škrh se kousek po kousku trhaly. Nebylo času nazbyt.

„Pryč!” zakřičel Rickon a tryskem se rozeběhl dál, následovaný ostatními. Všem bylo najednou jedno, že mají hlad a že cad je pomalu sžírá zevnitř a pohlcuje je - teď bylo hlavní zachránit se.
Už zbývaly jen čtyři skoky, tři. Tvrdá zem jako by je vítala - už jen pár metrů a oni nebudou v ohrožení života. Už jen pár metrů a budou si moct gratulovat, že to zvládli. Na Rickonově prochladlé tváři se objevil široký úsměv, ale nedovolil si zastavit.
Odrazil se a náraz do sněhu mu přisvědčil to, co už věděl - on to dokázal. Ale co ostatní?

Vzduchem se mihla Noyina silueta. Přistála podstatně ladněji než on a s úsměvem si popotáhla popruh vaku, jež jí při skoku sklouzl z ramene. Temmer postrčil Shenne a následně i on vkročil na pevnou zem. Sníh na chvíli přestal padat a čas jakoby se zpomalil, když se provazy přetrhly úplně. Nejdříve se most zřítil na pravé straně, ale postupně se blížil až k Madison, jež se snažila na poslední chvíli dostat  k nim.
Stihla to, avšak v tu poslední vteřinu, kdy se most zřítil zcela, jí smrt dýchala na záda.

---

Chvíli tam jen seděli na zmrzlé zemi a usmívali se na sebe šťastni, že vyvázli. Dokonce i Noa se usmívala, což bylo opravdu divné.
Jak tak seděli, neuvědomili si, že vítr přestal foukat, sníh padat a řeka burácet. Vše kolem jakoby na chvíli zatajilo dech a čekalo.

„Sedí se vám dobře?” ticho proťal tázavý hlas.
„C-cože?” Noa vyskočila na nohy jak nejrychleji uměla, avšak čísi ruka jí opět srazila k zemi a pevně jí držela na chladném kameni.

Dívka, jež patřil onen hlas vyšla ze své skrýše za keřem a obdařila celou skupinku zamračeným pohledem: „Zbořili jste most. Za to vás čeká smrt! Shodíme vás dolů, ale ještě před tím klukům odřežeme koule a holkám všechny ruce!”
Za ní vyšli dva vysocí statní muži se sekerami v rukou. Jednomu muži chybělo oko, a tak se Shenne při pohledu na něj rozklepala strachy.
Zpoza keřů a jiných stromů dál v lese vyšlo postupně další nejméně dvacet mužů a žen s hrozivě vypadajícími pohledy.
Dívka pohodila svými rezatými vlasy a nato se rozesmála chrochtavým smíchem: „Ha ha! Ty vaše ksichty jsou fakt něco! Pfff...jste mi na to skočili!”
„Jo, Wando, to bylo dobrý!” Chlapec jejího věku jí poplácal po rameni a poté se podíval na Rickona, načež se také rozesmál „Kdyby něco, ten most se už roky nepoužívá. Je celkem zázrak, že jste to přežili. Ale stejně...ty vaše pohledy! He, mi nezabíjíme lidi na potkání! Vlastně...někdy jo, ale to je něco jiného. To by jste museli-”

„Robyne, kazíš to,” zamručela zrzavá dívka.
Rickon, Shenne, Temmer, Noa a Madison si v tu chvíli přišli, jakoby se ocitli uprostřed hodně špatného vtipu. Střídavě pozorovali obezřetnými pohledy sourozence zabalené ve zvířecích kůžích tak, že jim koukala pouze hlava.
Jsou z hor, ještě víc na severu než jsme my. Je to nějaká část horského klanu, proto tak vypadají a chovají se tak, dovtípila se hnědovlasá dáma.
Jenže neříkala vždycky chůva, že horské klany zabíjejí a vysávají morek z kostí zabitých lidí?
Při té představě se jí málem obrátil žaludek.

„Tak co s nima?” zeptal se jeden z okolo postávajících mužů a založil si mohutné ruce v bok „Já bych je podříznul hned tady.”
„Ne, až v horách, aby se nenašly mrtvoly!” vykřikl další.
„Okradněme je a nechme jít!” navrhla žena s dítětem u prsu.
Zrzavovlasá hlasitě zavelela, ať všichni koukají ztichnout, nebo jim jazyky narve až do krku. Pro poutníky bylo celkem komické sledovat, jak vysocí svalnatí muži poslouchají sotva dospělou ženu, avšak neřekli ani slovo.

„Mrkáči, Hromado, klepněte je,” kývla směrem ke skupince, načež se s nezájmem otočila a vydala se zpět mezi houští následovaná ostatními..
„Počkat, cože?” vyhrkla Madison dříve, než se jí před očima zatmělo a její tělo se setkalo s mrazivým kamenem pod ní.

---

Omlouvám se, že mi tak trvalo vydat novou kapitolu. Nástup na střední je však těžký, takže nebyl čas. A co vy? Jak prožíváte nový školní rok?

Káťa