Madison - Nechápu

Chlapec s pískovcovými vlasy a s úsměvem na rtech otevřel oči a zadíval se do země. S nechápavostí jsem ho sledovala. Připadal mi opravdu zvláštní...avšak Shenne na něm mohla oči nechat.

Je tak svalnatý a tak milý!” zašeptala u oběda. S úsměvem jsem zakroutila očima a raději si do pusy strčila další kus výborného sýra. Když kolem nás prošel, povzdychla si a tváře se jí zbarvily do nachova.
„Nevím, jestli to je tvůj typ,” zamumlala jsem a chytla za ruku „Nemůžeš se zamilovat do někoho, koho sotva znáš.”.
„Srdci neporučíš - vybírá si samo.” svýma poměnkově modrýma očima se mi zadívala hluboko do těch mých, očí v barvě tmavého jehličí, a vytrhla se mi.

---

Ode dne u stolu ve tvaru Eurolie, uplynulo mnoho dalších dnů. Nic nového jsme se nedozvěděli, víly a vílové kolem nás procházeli obloukem a za našimi zády si vzrušeně špitali.

Čím delší čas jsem v lese strávila, tím méně jsem věřila tomu, že se můj život vrátí zpět do zaběhnutých kolejí.
Uvidím se vůbec někdy s otcem a matkou?
Hledají mě?
To, asi těžko, protože jinak by mě už dávno našli. I když budoucí králova manželka nemůže zůstat nehledána, nebo ano...?

Z proudu myšlenek mě vytrhlo zafučení větru mezi proutěnými stěnami. Jak mohou víly žít v takové zimě na stromech?

Drobné stvoření, sahající mi po lopatky, šikovně splétalo dlouhé hnědé vlasy do složitého drdolu a blaženě se při tom usmívalo.

„Je mi ctí, že vám mohu zaplést vlasy,” promluvila po chvíli sotva slyšitelnšm hlasem lehkým jako pírko a křehkým, jako květ růže
„Děkuji!” pousmála jsem se. Víla měla dlouhé hubené prsty, kterými hbitě překládala mé vlasy.

„Takže je to pravda...přivedete nám ostatní?” otázala se nervózně a o krok odstoupila. Otočila jsem se jejím směrem a pohlédla jí do malých vodově modrých očí: „Budeme se snažit.”.

„Já to věděla.” Nervozita z víly opadla a stiskla mou ruku v té své. Víliny úzké rty, kontrastující s bledými tvářemi a rovnými taktéž bledými vlasy, se roztáhly v milém úsměvu.

„Věděla jsi co?” nechápala jsem.

„Že nás spasíte. Jste naše svíce v ponuré jeskyni, náš meč v bitvě. Bez vás bychom neměli jak ostatní kontaktovat. Bez vás bychom neměli šanci!” vyhrkla víla a tvář jí celá zářila štěstím.

„Tak moc vám závidím, že uvidíte venek. Tak moc ti závidím, že jsi člověk,” vydechla a krátce mě objala.
Beze slova jsem si na svém obličeji  vynutila nervózní úsměv.

Víme toho tak málo, a přece jim pomáháme, pomyslela jsem si a skousla si spodní ret.

Víla mi ještě rychle uvázala okolo ramen teplý plášť. Ona sama na sobě měla pouze krátké zelené šaty porostlé mechem a ve vlasech čelenku z popínavé rostliny.

Víla si lidskou dívku naposledy zkoumavě prohlédla a potom se otočila k odchodu: „Kdyby jsi ještě někdy potřebovala splést vlasy, hledej mě u víl opatrovnic.”
Madison se usmála a přikývla: „Určitě si tě tam potom najdu, jen mi pověz: Co tam děláš?”.

„Víly opatrovnice se starají o nemocné. Pokud tě to opravdu zajímá, dělíme se do pěti skupin: víly ochránci, víly stavitelé, víly opatrovnice, víly vědmy a víly potřebné. Ale o tom jindy, už by jsi měla jít!” S těmito slovy se víla otočila na patě a vyběhla z místnůstky, během vteřiny sešplhala žebřík a zmizela mezi stromy.

---

Pohled třetí osoby:

Čas, kdy měla skupinka lidí odejít, se neodvratně blížil. Během dvou týdnů, které parta strávila rozhovory s Yratheou, museli i strážkyni říct své Sbohem. Bohužel, odchod už nešel oddálit, jelikož král nebude čekat, až budou připravení.

A nikdo nevěděl, kdy hodlá zaútočit.

Madison si naposledy upravila tmavé vínové šaty, které dostala darem od vůdkyně víl. Netušila, kde lidské šaty sehnala, ale od jejích minulých, cestou otrhaných a zaprášených šatů, to byla vítaná změna. A navíc, šaty sahaly sotva do úrovně kolen a pod nimi měla navlečené úplé černé kalhoty, takže jí nic neomezovalo v pohybu. Zhluboka vzdychla a slezla ze stromu.

Pod ním už čekali ostatní. Shenne, Temmer, Rickon, Noa a dokonce i Yrathea s Karol - ti všichni vyhlíželi příchod poslední. Černovlasá dívka menší postavy si jednou rukou pohrávala se sadou dýk, jež dostala od Karol a v druhé ruce žmoulala lem černého koženého pláště. I ona byla lehce nervózní, i když by si to jistě nepřiznala. Temmer stál opodál a tiše se bavil s jediným člověkem, kterém se dokázal svěřit - tiché a nevýrazné Shenne.

Hnědovláska dopadla na špičky těsně v jejich blízkosti a odhrnula si vlasy z čela.

„Můžeme?” otázala se Yrathea.
„Můžeme,” potvrdila Madison a sklopila pohled k zemi.

Trvalo jim necelých dvacet minut, než došli k shluku stromů, u kterých byly přivázáni koně.
„Odkud asi jsou?” zamumlala Noa a pohladila černého koně po husté hřívě.
„Jsou z poslední vesnice před Aporisem. Před několika měsíci se zaběhli a my je nezabili.” usmála se Karol.
„A co se stane s lidmi, co se jen tak zaběhnou do lesa?” zamračila se šikmooká a její otázka zůstala ve vzduchu viset navždy.

„Tito koně vás dovezou všude, avšak až budete u obrů, ponechejte je radši pod horami. V Minrenu jsou hory skalnaté a prudké, nezvládli by je vyjít.” oznámila Yrathea a ostatní lehce přikývli na souhlas.

„Jelikož vás nikdo nesmí zahlédnout vyjíždět z lesa, aby nepojal podezření, musíte jet stále na západ - tam nejsou žádné vesnice. A nezapomeňte - to, že vás poslala strážkyně, nesmíte nikomu říct, protože by král Lockard mohl zaútočit dříve. Celkově se raději nikde neukazujte. Jídlo mají v brašnách koně,” řekla dračí jezdkyně a nedůvěřivě si je prohlédla. Nevěřila, že by to mohli zvládnout.

Rickon si promnul prsty. Oddalovat odchod již bylo zbytečné.
„Tak jedeme?” otázal se neklidně.
Ostatní mlčky přikývli a vyhoupli se na koně. Na zádech cítili bodavé pohledy víly a dračí jezdkyně.

„Hodně štěstí, budete ho potřebovat,” pravila Yrathea těsně před tím, než jí a dračí jezdkyní ostatní zmizeli z dohledu.

„Snad to zvládnou,” povzdechla si Karol.
„Oni to musí zvládnout!” vydechla strážkyně s klidnou tvaří a vzbesla se pár centimetrů nad chladný lesní mech.

---

Konečně vyrazili!

Popravdě - tato kapitola mi vůbec nešla napsat, ale nakonec je na světě, tak jsem vás s snad moc nezklamala :/.

Budu se na vás těšit u další kapitolky...děkuji za všechny hvězdičky a komentáře - nesmírně to těší, děkuji.

S pozdravem,

Káťa

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top