Vší silou jsem se držela Noyina ponča a snažila se nedívat dolů. Výšky - snad jediná věc, které jsem se opravdu děsila. Mrkáním jsem se snažila zaplašit obavy.
Jak to vždycky říkal Lockard: 'Bát se je lidské, ale i lidskost je mi někdy proti srsti!' Nebo to snad bylo: 'Bát se je jako nemoc - buď pomine, nebo zemřeš.' ? Upřímně doufám, že to druhé to nebylo..., pomyslela jsem si a zaryla prsty do Noyina ponča.

Vítr mi šlehal do tváře, takže jsem nic neslyšela, ale i přesto se k mým uším dostala slova zastávka, poslední člen a víla.
Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, a tak jsem jen lehce pokrčila rameny a snažila se nevnímat rychle ubíhající krajinu pod námi a prudké klesání.

Dobře, klesání asi nejde nevnímat...

Najednou se pod námi objevily sněhobílé střechy a my během chvíle přistáli na kraji jakési vesnice. Zřejmě jsme přiletěli nepozváni, protože vyděšení lidé utíkali zpět do svých domovů zvlášť po tom, co drak shltl jednu z ovcí jako malinu. Neznámá žena sklouzla z dračího hřbetu a už si to šla směrem do vesnice.
„Kam jde?” zeptal se zmatený Rickon.
„Prý nejsme úplní a ještě se k nám má přidat jakýsi 'poslední nezbytný článek',” pokrčila Noa rameny.
„Hlavně že už nejsme ve vzduchu,” úlevně jsem vydechla.
Noa nadzvedla obočí a s úšklebkem se otočila směrem k mé maličkosti: „Tady se někdo bojí výšek.”
„To nic,” vložil se do rozhovoru hnědovlasý „každý se něčeho bojí.”.
Cítila jsem na zádech Rickonův pohled, seděl přímo za mnou a určitě se lehce smál. Rickon měl na tváři malé hnědé pihy, které se mu při sebemenším úsměvu roztomile pohly. Přistihla jsem samu sebe, jak se zasněně usmívám a zavrtěla jsem hlavou.

„Ahoj lidičky, tohle je Temmer,” oznámila nám žena, která se nám vlastně doposud nepředstavila a vylezla zpět na draka.
„Ahoj!” usmál se vysoký blonďatý chlapec se svalnatými pažemi a bouřkovýma očima.
„Ahoj, Temmere!” pozdravili jsme ho sborovým hlasem a posunuli se, aby se k nám ještě nasoukal.
Rozhlédla jsem se po farmářské vesnici - nikdy jsem bíle zbarvené střechy neviděla, ale dále jsem to neřešila, jelikož jsme se opět vznesli do vzduchu.

„Příští zastávka - konečná - bude za ani ne pět minut, je to za tamtou loukou.” ukázala kamsi před sebe. Kam to bylo jsem neviděla, jelikož mi výhled začláněla šikmooká dívka. Nevěděla jsem, co si mám o Noe myslet. V jednu chvíli se mi jevila jako silná, odvážná dívka, avšak jindy byla nabručená a nevrlá. Zkoumavým pohledem jsem jí skenovala záda tak dlouho, dokud jsme nepřistáli na tvrdé zemi.

Neviděla jsem nic jiného, než samé stromy, ale po chvíli si mé oči přivykly a já spatřila směsici tisíce barev.

POHLED 3. OSOBY:

Když všichni členové úspěšně seskákali z obrovitého zvířete, otáčeli se dokolečka a pohledem zkoumali každý kousíček lesa. Bylo na něm cosi tajemného. Ač to na první pohled nebylo vidět, každý z nich to cítil. Světlo v tenkých paprscích prosvítalo jak listím, tak jehličím obalené větve a dopadalo na partu mladých lidí.

Opatrně odstoupili od draka, a on ihned křídly zavířil vzduchem a odletěl kamsi pryč.
„To si ho nikdk nevšimne?” otázal se nejnovější člen prazvláštní skupinky a ukazováčkek ukázal na místo, kde ještě chvíli stál oranžovohnědý drak.
„Les je velký desítky a desítky kilometrů, pochybuji, že by se v něm nacházel někdo, komu by drak přišel nenormální,” odvětila žena s pokožkou plnou tetování, které bylo znakem toho, že se jedná o dračí jezdkyni.

Chvíli všichni mlčeli. Madison, dcera lorda pobočníka, se otáčela kolem své osy v domnění, že zahlédne cosi, co bylo pouze v její hlavě. Byl to nenechavý pocit, jako by jí tichý hlas volal...a byl čím dál hlasitější. Dívka si to nedokázala vysvětlit...zatím. Rickon dlouhým pohledem sledoval již zmiňovanou Madison a les kolem něho neexistoval, mnohem důležitější pro něj byly dlouhé hnědé vlasy a zamyšlené zelené oči. Taktéž pociťoval pocit, který si nedokázal vysvětlit, i když to byl pocit zcela jiný.

„Tak pojďte, tamhle je mýtina a tam už se všechno dozvíte,” vyzvala je žena a bez váhání se rozešla, kam řekla. Ostatním nezbylo nic jiného, než jí následovat.

Mýtinka byla lehce ozářená odpoledním světlem, které hrálo s okolními stromy svou oblíbenou hru stínů. Temmer, přemítaje nad skutečností, že ještě před chvílí nosil společně se svými staršími bratry pytle s moukou, loudal se za ostatními. Strnul, když si všiml nevelkých skupinek prapodivných lidiček stojících kolem mýtiny. Vzrušeně si šeptali a drželi své drobné dlaně u rtů, aby zamaskovali překvapení.

Děti? pomyslel si Rickon, avšak pravda se skrývala úplně někde jinde.

To, co hnědovlasý chlapec nazval "dětmi" byly ve skutečnosti víly.
„Jsou to víly, ty hlupáku.” zasmála se dračí jezdkyně.
Rickon nechápavě zavrtěl hlavou: „A kde mají křídla? Myslel jsem -”

„-Křídla má jenom Yrathea, královna všech bytostí, strážkyně žezla.” Drsný hlas dračí jezdkyně přerušil ten jeho tak ostře, jako vykřiknutí v tichu.
„Kdo?” nechápala Shenne, ale to už šuškání okolních víl zaniklo.

Mýtinu ozářilo světlo pocházející z velkých zlatých křídel, když vešla jedna z víl v dlouhé bílé róbě. Jako každá víla či víl byla menší postavy a její delší nos byl zakončen špičkou, stejně tak jako uši. Po zádech jí splývaly dlouhé a dokonale rovné vlasy světlé barvy a na hlavě si hověl proužek čistého zlata. Vypadala jako stvořená ze světla a dobra, zvlášť, když kdokoliv pohlédl na velká zlatá křídla, z nichž jako vodopád, padaly jiskry a jasný třpyt, jež nikdy nedopadl na zem, ale ztratil se, sotva co opustil křídla. Yrathea si vševědoucím pohledem prohlédla příchozí a na její tváři se usadil lehký úsměv.

„Patří ti mé díky, Karol. Můžeš odejít,” hlasem jako cinkání lučních zvonků promluvila k dračí jezdkyni a lehce sklonila hlavu. Karol stroze přikývla a zmizela z mýtiny bez sebemenšího rozloučení. Noa, Shenne, Madison, Rickon a Temmer s neskrývaným zaujetím hleděli na stvoření před nimi.

Yrathea se otočila k nim a chvíli se nedělo vůbec nic.
„Buďte vítáni!” řekla víla tiše, avšak ne docela, aby jí každý rozumněl.
„Dobrý den, také vás vítám!” vyhrkl Rickon. Hned, jak slova vypustil z úst, potlačoval nutkání plácnout se do čela. Yrathea to však přešla bez náznaku posměchu.
„Čekali jsme na váš příchod dlouho, ale naše čekání se vyplatilo,” promluvila.

„Vy jste na nás čekali?”odfrkla si šikmooká. Prvotní překvapení opadlo, a nyní byla schopna opět přemýšlet po svém. Strážkyně si jí změřila nic neříkajícím pohledem a dlouze přikývla: „Ano, Noo. Vím, proč jste tu. Někde v hloubi své duše to víte i vy, jen si to ještě nedokážete správně vyložit. Celou dobu jsme vás sledovali.”
„Tak vy jste nás sledovali,” Noa se ironicky zašklebila.
„Ano, čekali jsme vás. Dávali jste si načas, tak jsme to museli s pomocí draka urychlit. Poslat draka mimo les byl risk, ale pro sjednotitele cokoliv.” pronesla víla, jakoby to bylo nad slunce jasné.
„Sjednotitele?” nechápal opět zmatený Rickon.

Víla se s tajemným úsměvem otočila zády ke skupince a prsty prejela po křídlech. Malé třpytivé kousky kouzelného prachu se jí usadily na drobných polštářcích prstů.
Jemně protřela prach mezi ukazováčkem a palcem, a vyhodila ho do vzduchu. Tam se prach zatočil a postupně vytvářel dechberoucí obrazce.
Víla přešla do středu mýtiny:

„Existují dvě stránky magie - světlá a tmavá. Bílá magie přebývá v našich duších a plní naše srdce radostí. Avšak existuje ještě druhá - magie temnot. Živí se naším strachem a dokáže se zhmotnit do čehokoliv, čeho se bojíme. Naštěstí před dávnými lety vytvořili čtyři zástupci lidu - víla, obr, drak a člověk, dvě žezla. První žezlo chrání bílou magii. Dokud žezlo existuje, magii nelze zcela potlačit. Stejně tak to má i druhá magie. Temnou moc uvěznili za portál do jiného světa, aby už nikdy neškodila tomu našemu.
Kdysi dávno každý vládce ze tří králoství, uznával to čtvrté - Aporis. Věděli, že bez kouzel, sídlící v něm, by se náš svět rozpadl a upadl do chaosu. Jenže jednoho dne jeden z vládců, oslepen touhou po nekonečné moci, otevřel bránu mezi magiemi. Zlo proudilo do našeho světa a zabíjelo nevinné po tisících. Podařilo se nám ho vymítit, avšak střípky zanechaly v lidech ošklivé rány. Někteří lidé zůstávají dodnes ovlivněni špatnou stranou a snaží se nám jakkoliv uškodi-”

„Dobře, a jakou to má spojitost s námi?” vyhrkl Rickon. Madison ho nenápadně nakopla do holeně a hnědovlasý rychle zmlknul.

„-t. Před několika týdny, pár dní před tím, než jste vyrazili, jsem se doslechla, že král Eurolie se chystá napadnout naše lesy. Nemůže nás zcela vyhubit, jelikož naše žezlo je dobře skryté, avšak ztráty by byly nepředstavitelné. Má matka před tisíci lety předpověděla velkou válku dvou světů. A ta válka právě přichází. Je nás málo, ale náš plamen stále hoří. Potřebujeme vaši pomoc - z lesa nikdo z nás vyjít nemůže, budili bychom nežádanou pozornost. Avšak vy jste lidé, ač ne obyčejní, jste jiní -magie je v hloubi vašeho srdce a byly jste  předpovězeni k tomu, že přivedete poslední z nás, abychom bojovali za to, co je naše. Protože my nenecháme náš plamen vyhasnout!”