Vzbudil ho štiplavý zápach kouře mísící se se zápachem kožešin a kozího mléka. Nikdy mléko neměl rád, natožpak kozí. Nenáviděl, jak se mu jeho kyselá pachuť rozlévala na jazyku a jak horké mléko bylo, když ho matka ohřála nad plamenem.
Také cítil ukrutnou bolest hlavy, jakoby se mu měla každou chvílí rozpadnout na tisíce kousků. Po pár minutách se mu však podařilo nějak se dostat do polosedu a rozhlédnout po obydlí.

Rickon se nacházel uvězněn mezi kůžemi prosáklými pachem onoho mléka. Celkem kruté vězení pro někoho, jako on. Jednalo se o jednu místnost se slamníkem pokrytým kožešinami, otvorem v kulatém stropu, aby se kouř z malého ohniště uprostřed nehromadil dole. Nepřekvapilo ho, že plenta byla taktéž vyrobena z kůží.

Jeho rty zoufale prahly po kapce vody. Čelo mu spalovala horkost, jakou dosud nikdy nepocítil. Toužil vyskočit a vyběhnout ze zatuchlého smradlavého stanu ven, avšak každičkým pohybem jakoby se mu rozvlnil svět. Protřel si prsty hnědozelené oči a soustředil se na jediné - vstát. Když vstane, bude se moct napít. Když se napije, uleví se mu.

Popadl tedy veškeré své síly a přinutil se vstát. První kroky pro něho byla učiněná muka. Sotva se komíhal ze strany na stranu, ale po chvilce už kráčel jako dříve. S ledabylým gestem odhrnul provizorní dveře a jeho tvář se ocitla vstříc mrazivé spršce chladu a severáku.
Kde jsem?
Nechápavě zavrtěl hlavou.

„Tady se nám někdo vzbudil!" Veselý hlas Rickona donutil otočit hlavou směrem k dívce s rudými vlasy, která si to kráčela jeho směrem.
Na tváři plné bronzových pih jí hrál bezstarostný úsměv. Ačkoliv celá zahalená v kůžích různých živočichů, působila dojmem drobné dívky s hbitostí zajíce a rychlostí šavlozubáka. Když k němu přišla, pohodila hustými kudrnatými vlasy, aby si je odhrnula z obličeje a vykouzlila na tváři široký úsměv od ucha k uchu. Měla bílé zuby, mezi prvními však vykukovala malá mezírka a byly sice bílé, ale ani zdaleka ne rovné tak, jak by měly. Mezi velkýma zelenomodrýma očima měla nos tak drobný, jako byl knoflíček od haleny.
Rickon neodpověděl, jen se na ní dlouze díval a přemýšlel, zda jí má považovat za krásnou nebo ošklivou - nebyla ani jedno.

„Jsem Wanda," ujala se slova dívka když viděla, že on se k řeči nemá.
S nakloněním hlavy na stranu na něj mávla, aby jí následoval a svižnou chůzí se rozešla k jednomu z velkých ohňů v táboře. Rickon měl co dělat, aby jí stačil a ještě k tomu se rozhlížel kolem sebe. Tábor byl plný stanů z kožešin - stejných, v jakém se probudil.
Když vítr profičel mezi stany, teprve tehdy si uvědomil, že ho někdo během bezvědomí oblékl do obleku sešitého z kůží. Byl jím doslova zahalený od noh až po uši.

Tábor byl velmi rozlehlý, on sám by se v němi nikdy nevyznal. Dívka však nejevila žádné známky toho, že by nevěděla, kam míří.
Jak tady asi najdu ostatní? při té otázce, zkroutil obličej do smutné grimasy.
Připadal si u onoho kmene spíše jako vězeň, avšak Wanda nevypadala na to, že by s ním měli nějaké špatné plány.

Když se dívka posadila na špalek u ohniště, poslušně jí napodobil a hladově se rozhlédl po zdroji té nádherné vůně, kterou vdechoval už hodnou chvíli.
„Neboj se, za chvíli taky dostaneš kus žvance!" uchechtla se zrzka a lehce ho štouchla do žeber.
Při jeho tichém zaskučení se znovu uchechtla: „Vypadáš, jako by tě rozsápal šavlozubák a my tě znovu sešili dohromady. Vnímáš mě vůbec? No ble, vypadáš fakt sešle, Renne."

„Jsem Rickon..." zašeptal sýpavým hlasem.
„Rickone...aspoň že jsi nezapomněl mluvit. Kdyby jsi nepromluvil tam u srázu, myslela bych si, že jsi němej nebo tak něco. Jo,...to bude asi tím, jak tě chudák starej Mrkáč flákl. Jasně, to bylo něco, jak jsi-"
„Kde jsou ostatní?" vyhrkl chlapec a s nezájmem zapomněl na to, co Wanda mluvila předtím. Teď bylo nejdůležitější najít ostatní a co nejrychleji dokončit, co začali.

„Nevim. Jak to mám asi vědět, hmmm?! Jsem snad nějaká...já nevim co...e?" Rickonovo rozladění Wandu nanejvýš popudilo, a tak si uraženě založila ruce na hrudi.
Vítr jí sotva rozcuchal husté vlasy, jinak nádherné svítilo slunce a obloha byla jedním plátnem bleděmodré barvy.

„Wando!" Hlasitý výkřik jiného chlapce Rickona vylekal. Neznámý přiběhl ke své sestře a poplácal jí po rameni: „He? On už je taky vzhůru? Podle toho, jak ho Mrkáč fláknul, jsem myslel, že-"
„Jasně, že je vzhůru, ty kozo vydojená! Robyne, ty jsi fakt...grr!" obořila se na něj zrzavá, setřásla jeho ruku na svém rameni a s prosmýknutím se kolem Rickona odešla pryč.

Robyn se nechápavě otočil jejím směrem a potom zpět k Rickonovi: „Asi jsi jí naštval. Po pravdě ses jí celkem líbil! Myslím...když jsi byl mimo, tak říkala, že se tě nesmíme ani dotknout. No nic, tak pojď za mnou."
Rickonovi nezbývalo nic jiného, než uposlechnout, a proto se nemotorně postavil.

Robyn byl o mnoho vyšší než Wanda i Rickon, a byl i stejně drobný, což bylo divné, jelikož ostatní tací zrovna nebyli. Narozdíl od své starší sestry měl hnědé rozcuchané vlasy a mezi tmavě modrýma očima se mu usadil orlí nos. Brada byla pokryta hnědým chmířím, jež by se stova dalo mazývat vousy. Se svou sestrou se moc nepodobali, i když to také mohlo být jinak - konec konců Rickon viděl pouze obličej, jinak byl chlapec zabalen v několika vrstvách barevné kůže. Mezi tu nejbarevnější patřila srst šavlozubáka. Temně hnědá s černými pruhy se vyjímala na šedé srsti neznámého zvířete.

„Máš hlad, co?" Aniž by Robyn očekával odpověď, vtiskl zelenookému misku s hnědou tekutinou do ruky.
„Jez!"
Rickon opět uposlechnul a hltavě do sebe převrátil horkou polévku. Pramínky husté tekutiny se mu plazily po tváři a stékaly až za chundelatý kožich.

„Tak už pojď," pobídl ho mladý muž jménem Robyn a lehce do něj drcnul.
„Co po nás chcete?" zachraptěl Rickon a následně si odkašlal a vyplivl dlouhý nazelenalý hlen.
Modrooký jakoby to neviděl: „No to je teda otázka! Chtěli jsme vás zabít, protože nikdo nesmí vědět polohu našeho tábora, chápeš ne? Tam nahoře bydlí obři."
Wandin hnědovlasý bratr ukázal na zasněžený vrcholek jedné z hor, co je obklopovaly a poté dál pokračoval:
„Jenom ti vědí, kde jsme. Nevšímají si nás, takže jsem s nima v pohodě. Občas jim nosíme kozy. Jenže...našli jsme ve vašich brašnách něco velice zajímavého."
„A co?"
„Však ti to náš ghar poví."
„Cože? Jaký ghar?" nechápal Rickon.

Míjeli další a další stany, z nichž každý byl navlas stejný tomu předešlému.
U každého desátého hořel malý či velký oheň, u kterého se tísnili starci, ženy s dětmi u prsu míchající cosi ve velkých hrncích, muži s ostrými sekerami a také velké nebo malé děti hladící poslušné ochočené vlky.
Každý z nich zvědavě pokukoval po nově příchozím.
Pár mužů dokonce zavrčelo.
Divoši.

Robyn si nikoho z nich ani nevšiml.
Velí tu snad Robyn?
Jenže Robyn nevypadal jako někdo, kdo by byl schopen vést tak silné a mohutné muže ze severských kmenů.
Mohla by to být Wanda...
Znělo to celkem logicky, byla to drzá kopinice - to jistě. Ti muži jí poslouchali. Ale že by se nechaly vést tak mladou ženou? To neznělo moc přesvědčivě. A navíc, proč by Rickona vedl tak daleko? Wanda takovou dálku během svého "útěku" nemohla urazit.
Než-li stihl dokončit myšlenku, Robyn ho s trhnutím ramenem zastavil.
„Tady stůj," řekl tiše. Následně sebejistým krokem vykročil směrem k největšímu stanu v táboře.
Muži u plenty mu zahradily cestu sekerou.
„Ghar derma-a nhar! Ghayo Rickon mitt." zamručel Robyn neznámou řečí, kývl na Rickona a vešel do stanu.
Hnědovlasý ho následoval, ale ještě před tím pohlédl do očí dvojici děsivých potetovaných mužů. Jednomu z nich chyběl nos, druhému obě uši.

Vzduch uvnitř za plentou byl cítit kůží a pečeným masem. Opravdu se zde něvo peklo, nad malým ohněm stékala se syčením do hladových plamenů šťáva z kusu kozy. Na proti Rickonovi seděl mohutný muž s tmavě hnědým plnovousem. Pod hustým obočím Rickona pozorovaly drsné bledé oči, navlas podobné těm Wandiným.

Než se nadál, modrooký chlapec ho srazil na kolena.
„Ghar, seher alt Rickona, rthea hich mitt dafth," oznámil a poté s ním trhnul a opět ho zvedl.
Muž sotva znatelně přikývl a mávnutím ruky naznačil, aby se Robyn stáhl do kouta.

„Rickone!" všechny svaly na tváři Madison Hovard s úlevou povolily. Už si hnědovlasý chlapec myslel, že k němu přijde a políbí ho, ale nestalo se tak. Za chvíli se však usmívala od ucha k uchu. Zabalená v nespočtu kůží ani zdaleka nepřipomínala tu lady, jakou si on pamatoval. I tak byla nádherná. V záři ohně dostávala její kůže zlatavého nádechu a v očích se lesklo neskrývané štěstí. Objala ho.
Během chvilky už u něj byli i ostatní, ale nevěnovali pozornost jemu, avšak drsnému muži.

„Co chcete?" zeptal se bez okolků společným jazykem. Jeho hlas byl drsný, připomínající svou hloubkou zvuk válečného rohu.
„Můj pane," Madison vykročila směrem k němu a ujala se tak role řečnice.

„Tvůj pane?" Nejspíše to muže pobavilo „Já nejsem žádný pán. Natož váš. Říkejte mi Tharn Krvemlat. Jsem ghar tohohle kmene a tady mého syna už znáte. Doufám, že jednou bude taky ghar, ale je to zpomalenec..."
Rukou ukázal na hnědovlasého, který přivedl Rickona.
„Jmenuje se Robyn Orlí dráp, ale klidně mu říkejte třebas Krchk , má to rád."
„Ne, to teda nemám!" obořil se na něj Robyn zčervenalý ve tváři.

Muž se hlasitě rozesmál, až s sebou Shenne trhla.
Madison to znervóznělo: „Mám svou otázku zopakovat?"
„Hele slečinko, tady na mě naléhat nebudeš. Tady to je moje, takže si hezky počkej..." Muž se hltavě napil bílé tekutiny, hlasitě si odříhl a upřel na ně zkoumavý pohled.

„Tharne Krvemlate, potřebujeme se dostat k obrům. Byli jsme pověřeni tajným úkolem a..." začala již méně jistě hnědovláska
„Jakým úkolem?"
„Když je tajný, tak je tajný," zavrčela Noa.
„Tak když je tak tajný, jak vy říkáte, klidně vás můžeme zabít. Nás žádná vaše tajemství nezajímají. Vsadil bych svůj vous, že vás sem poslal ten nížinský král slídit a vyhnat. Vidíme a zabíjíme jeho lidi až moc často. Jenže tak to není, že? Rah! Já si to myslel, vidím vám ve tvářích, že jeho stoupenci zas tak moc nebudete, ba? Tak co tu teda chcete a proč jsme ve vašich brašnách našli tohle?! Kde jste to ukradli?"
Mezi jeho silnými prsty se objevil tenký plíšek ukutý z tmavého materiálu pulzujícího zelenými pavučinkami světla. Přesně uprostřed byl vyřezaný prapodivný list.
Moc dobře věděli, jak se do jejjich brašen dostal. Už ho tam přece jednou našel Temmer.

„My..." Shenne vypadala na pokraji pláče.
„My ho neukradli, dostali jsme jej od Yrathey, moudré vládkyně králoství Aporisu, nejvyšší z víl. Opravdu, přece bysme vám nelhali! Poslala nás za obry, aby jí pomohli ve válce, ke které se schyluje. Král Lockard sbírá veškeré své síly, aby vyhubil magii!"
Z Madisonina hlasu bylo cítit zoufalství zvlášť ve chvíli, kdy se ghar uchechtl.
„Tak válka. Proč by mě měla zajímat?" zvedl tázavě obočí.
„Protože když padne magie, padneme my s ní. Měli byste o tom něco vědět, když důkazy něčeho napřirozeného žijí mezi vámi. Nedaleko vás sídlí obři, ty by vám mohli o magii povídat!" vyhrkl Rickon rudý v obličeji. „Neurazili jsem tak dlouhou cestu jen proto, že nás tady zabijete!"

Skupinka napjatě očekávala reakce velkého ghara. Ten však bezeslova pokýval hlavou a dlouho se nic nedělo. Poté ale udělal něco, co nikdo z nich nečekal - vstal, vytáhl zpoza ohně sekeru a jedním ledabylým máchnutím plíšek praskl. Rozpadl se na tisíc kousků. Zelené světélko párkrát slabě zablikalo až úplně zhaslo. Vše se to událo během jednoho vydechnutí. Shenne vytřeštila oči.
Nikdo ani nedutal.

„Vzkaz moudré Yrathey byl doručen. Jděte, zítra před rozedněním si pro vás přijde Robyn s Wandou - společně s dalšími muži vás zavedou k obrům. Ale dejte si pozor! Obři nejsou lidé, chovejte se k nim podle toho. Kdyby se vám nepodařilo je přesvědčit, nevracejte se! My se do nížinských válek nepleteme, zvlášť když sedí na trůnu ten hajzl Lockard! Robyne, odveď je!
Ať už je tu nevidím!"

---

„Tak dobrý maso!" Noa se zahryzla do pečeného masa a nechala si jeho šťávu stékat po tváři.
„Jo, kozí maso je nejlepší!" přitakala Wanda. Své rty roztáhla v širokém úsměvu nedbajíc na proužky masa zaseknutého mezi zuby. Rickon zjistil, že horské kmeny při jídle vypadají snad ještě víc jako divá zvěř než normálně.
„Robyne, tvůj otec nevypadal překvapeně, když jsme se zmínili o Yrathee..." Jediný Rickon a Madison neměli na jídlo ani pomyšlení. Seděli vedle sebe tak blízko, že se téměř dotýkali.

„Jo, jsou spolu v kontaktu. Myslela jsem, že to víte. Vílý ghar a náš ghar jsou přátelé nebo tak něco. Ale nevím, jak spolu promlouvají. Vypráví se, že přes vzduch..." ujala se slova Wanda. Mluvila tak nezaujatě, jako kdyby jim to mělo být jasné.
„A ten vyškrábaný list na kouzelném kameni, ten plíšek, co jste přinesli, je pradávný znak Aporisu - je to prej list nějakýho kouzelnýho stromu, co já vim. Můj otec, veliký ghar, ho rozfláknul, aby víla věděla, že jste tady. Nějak přes vzduch se jí to donese." Když už jednou zrzovlasá začala mluvit, nebyla k zastavení. Drobnými prsty trhala maso až na kost a ještě kouřící ho strkala do pusy.

„Jsem ráda, že nás poslal otec za obry s vámi - jsou fakt pitomí, vůbec jim to nemyslí, ale je dobře, že budete mít průvodce. Navíc společným jazykem snad neumí ani jejich náčelník. Budete nás potřebovat. Jste fajn - moc toho nenamluvíte, ale taky bych držela hubu, kdyby vedle vás seděl takový ňouma jako Krchk! Rah!" zasmála se, načež nenápadné dloubla do svého mladšího bratra.

„Krchk? To není jeho pravé jméno, že ne?" zeptala se Shenne.

Wanda a Robyn si vyměnili pobavené pohledy a poté se slova opět ujala zrzovlasá kopinice: „Ne, v našem jazyce to znamená něco jako "ten blbec" nebo "zpomalený". Váže se k tomu fakt vtipná příhoda, to mi věřte! Já vám jí řeknu: Jak víte, Robyn je můj mladší brácha a jednou utekl z tábora..."

Temnou bezhvězdnou noc naplnil bezstarostný smích pětice přátel, kopinice a Zpomaleného. Vyprávěli si příběhy o způsobu života starých severských kmenů, ale i o nížinných zákonech a tradicích. Nikdo se nenudil, nebo...?

Madison se nepokojně zavrtěla, načež vstala.
„Kam jdeš, Mad?" otočila se na ní od smíchu rudá Shenne.
Madison ráda vyděla štěstí v její tváři, ale i přesto nerozhodně odpověděla :„Jsem jenom unavená," a odebrala se do svého stanu.
Rickon ještě dlouho sledoval volné místo vedle světlovlasé dívky, avšak nedalo mu to a taktéž vstal.

Odhrnul plentu a zavřel jí za sebou cvočky z kostí.
„Madison, jsi v pořádku?" otázal se nesměle. Uprostřed hořel malý plamínek ohně. Když Rickon přistoupil k hnědovlasé dívce, již necítil pach kozího mléka, avšak sladkou vůni její kůže, vlasů. Voněla po růžích. Ačkoliv Rickon růži neviděl více než deset let, věděl, že to je ona. Voněla jako léto, to nejsladší léto v jeho životě.

„Jen nechci, aby se cokoliv pokazilo," zašeptala mu tiše v odpověď. A s rozechvělými rty zvedla svůj pohled. Mechově zelenýma očima se mu vpíjela do těch jeho, hnědozelených, ze kterých nebylo úniku. Tajně jí sledovaly po celé dny a hlídali před možným nebezpečím světa jako křehký lost unášený větrem.
„Já-" Rickona nenapadlo, co vhodného by na její větu mohl odpovědět. Její plné rty jej tak lákaly. Políbil by jí, avšak nenacházel v sobě odvahu. Ruměnec v jeho tvářích říkal vše za něj. Madison přistoupila blíže, pochopila. Rickon jakoby téměř cítil teplo její kůže, jakoby slyšel tlouct její srdce za to své. Jen překonat těch pár centimetrů. Strach byl silnější než jeho vůle.
Byl by se již úplně odtáhl, vyběhl ze stanu a utíkal by kam ho nohy nesly, jenže v tu chvíli se jejich prsty letmo dotkly. Rickon lehce sevřel Madisoninu drobnou ručku v té své a tělem mu projelo jakési zvláštní zachvění. Nikdy takové necítil. Nikdy necítil to, co cítil k ní.
A v tu chvíli se jejich rty spojily.

„Miluji tě, Madison!" pronesl onu posvátnou větu, o které snil, že jí jednou bude moct říci.
A sny se plní...

---
Dobré brzké odpoledne, drazí čtenáři!
Konečně jste se dočkali nové kapitoly, tak snad jsem vás zase tolik nezklamala.
Tentokrát kapitolka obsahuje více jak 2700 slov, což je prostě úžasné!
Tolik se toho stalo a ještě i stane!

A teď mé klasické otázky:
Co říkáte na ghara Tharna a pochopili jste, co znamená slovo ghar?

Jaký máte názor na sourozence Wandu a Robyna?

Co si myslíte o polibku Madison a Rickona? Jaký spolu podle vás tvoří ship?

A poslední...jak si představujete obry?

Budu moc ráda za vaše odpovědi a připomínky k příběhu.
Žádné pravidelné vydávání kapitol vám bohužel slíbit nemohu (však mě znáte ;) ), ale budu se snažit vydávat co nejčastěji. A teď už hurá na psaní teorií sem do komentářů, zlatíčka!

S láskou ♥
Katy