Ten den byl jeden z nejhorších, které jsem kdy zažila! Měla jsem službu s Míšou, jenže Míša byla od úterka nemocná. Takže jsem všechno dělala sama. To mi nijak nevadilo, i když by mi občas pomocná ruka bodla. Hned po příchodu do třídy, jsem si odložila tašku u lavice a vydala jsem se ke katedře. Došla jsem k tabuli, abych napsala dnešní datum. Zničehonic těsně vedle mé hlavy prosvištěla mokrá houba, narazila do tabule a vyprskla na mě špinavou, křídovou vodu. Bleskově jsem se otočila a hned jsem poznala, že to udělal Pepa. Pobaveně se totiž šklebil. V mý hlavě se rozezněly sirény, červený kontrolky začaly blikat. Zničení nepřítele za tři, dva, jedna...
,,Ty jeden...! Teď dostaneš do rypáku!" zařvala jsem. Doběhla jsem k němu, chytila ho za tričko a smýkla s ním tak, že ztratil rovnováhu a upadl na zem. Pak už jsem byla tak naštvaná, že si ani nepamatuju, co se dělo. V hlavě mi hučela krev. Ani jsem si nevšimla, že mě někdo chytil a odtáhl od Pepy. Hněv odcházel postupně, byla jsem jako ve snu - teda, v noční můře. ,,Gisell, uklidni se," uslyšela jsem z dálky. Vrátila jsem se do reality. Stála jsem kousek od Pepy. Ten ležel na zemi, v obličeji byl rudý od pláče, ruce měl poškrábané. Nad okem měl modřinu, zatím nebyla tolik vidět, ale tušila jsem, že se za pár hodin pěkně vybarví! To byl velkej průšvih! Uvědomila jsem si, že mě bolí nos. Sáhla jsem na něj a sykla bolestí. Na prstech jsem měla krev, takže mi nos krvácel.
,,To si vodskáčeš!" zavolal a ukázal na mě prstem Pepa.
,,Ty malej sr-!" ,,Tak a dost!" skočila mi do řeči třídní. ,,Nenadávejte! Nemluvte sprostě! A už se neperte!"
,,Ona mě napadla!" vykřikl Pepa.
Učitelka se natočila mým směrem, napůl naštvaně, napůl zklamaně se zeptala: ,,Je to pravda, Gisell? Začala ses rvát s Pepou jako první?"
,,No... Jakože jo, ale on..."
,,Neuvěřitelné, Gisell," skočila mi zase do řeči učitelka Kolouchová. ,,Nemůžeš napadat své spolužáky. Půjdeme spolu za ředitelem, budeš potrestána, protože tohle chování není vhodné."
,,Nechoval se k ní pěkně. Hodil po ní houbu," řekl podivín Pavel, který se do té doby nevyjádřil nikdy k ničemu. Všichni jsme na něj šokovaně pohlédli. Já byla dvojnásobně překvapená, protože se mě zastal. To se mi moc často nestávalo. A už vůbec ne od skoro němého spolužáka, který žil v jiné dimenzi... nebo to tak aspoň vypadalo.
Třídní učitelka byla skutečně udivená, takže jí trvalo delší dobu, než něco pověděla. ,,Nicméně," začala pomalu a opatrně, ,,nemůžeš ubližovat jiným, Gisell." Paráda, takže Pepovo chování se řešit nebude, pomyslela jsem si hořce. Ale bohužel měla pravdu, neměla jsem ho mlátit. Jenže ten bídák si to zasloužil!

Celý den jsem mlčela a hleděla si svého. Nevšímala jsem si poznámek, které čas od času Pepa řekl. Když skončila poslední hodina, všichni se postupně sbalili a odešli ze třídy. Já čekala. Nakonec jsme tam zbyli jen my dva - já a podivín Pavel. ,,Moc díky, že ses mě zastal," řekla jsem. Pavel pokrčil rameny.
,,Vždyť to byla pravda. Choval se hloupě," odpověděl jakoby to byla samozřejmost.
,,Ne, fakt moc děkuju," zopakovala jsem. Nedalo mi to, byla jsem vážně vděčná.
,,Neděkuj, není za co. Pravda byla na tvé straně," vysvětlil mi znova a já pochopila, že pro Pavla existovala pouze a jedině pravda. Napadlo mě, že nejspíš ani neumí lhát, možná ani nikdy lhát nechtěl. Došlo mi, jak moc zajímavý Pavel je. Koukala jsem se na něj, zatímco on si balil věci do školní tašky. ,,Tu máš," řekl, natáhl ke mně svou ruku, ve které držel látkový kapesník. ,,Stále ti trochu teče krev z nosu," dodal a poprvé za celou tu dobu se mi podíval do očí. Tak modré oči snad nikdo na světě neměl, pomyslela jsem si.
Přitiskla jsem kapesník pod svůj nos a trochu tlumeně jsem řekla: ,,Nečekala jsem, že ještě někdo používá látkový kapesníky."
,,Je to ekologičtější. Nic nevyhazuješ, jen je pereš," odvětil. Byl nejspíš děsně moc chytrej.
,,Tak já ho pak vyperu a vrátím ti ho," slíbila jsem.
,,Říkal jsem mámě, že s tebou sedím." A je to tady, pomyslela jsem si. Teď mi poví o tom, jak jeho máma nesouhlasí s tím, aby seděl s holkou a ještě k tomu s cikánkou. ,,Ty se píšeš pouze Gisell, že ano? Bez E na konci?"
Čekala jsem všechno, ale tahle otázka mě překvapila. ,,Jo. Proč?"
,,Máma miluje balet. Říkala mi, že jeden balet se nazývá Giselle. Tak jsme oba přemýšleli, zda nejsi pojmenována po něm," vysvětlil Pavel. Trochu jsem se zasmála.
,,Mě že by pojmenovali po baletu? Blázníš?"
,,A proč by ne?" odpověděl. Přestala jsem se usmívat.
,,To je jedno," řekla jsem. ,,Ale díky, zlepšilo mi to náladu."
Jenom pokýval hlavu. Hodil si tašku na záda a zamířil ke dveřím.
,,Ať je ti lépe," popřál mi a odešel. Stála jsem tam jako opařená, hleděla jsem na dveře a uvažovala. Stále jsem nechápala, co se všechno událo.

,,Jáj, Džidži," zvolala lítostivě mamka, když mě uviděla.
Znaveně jsem hodila tašku na zem, svěsila jsem ramena. ,,Pharo d'ives," řekla jsem odevzdaně. Byl to prostě těžký den. Mamka ke mně přišla, jemně mi zvedla bradu, aby mi lépe viděla do tváře. Zahlédla jsem v jejích očích smutek. To jsem nechtěla. Mamčin smutek mi lámal srdce mnohem víc než nějakej hloupej Pepa.
,,Jsem v pořádku," zalhala jsem, ale asi mi to nevěřila. Ono se tomu těžko věří, když má člověk zakrvácenej celej obličej. ,,Dostanu důtku třídní učitelky," zašeptala jsem provinile.
,,Tak si o tom popovídáme. Všichni," rozhodla mamka, objala mě kolem ramen a dovedla mě do pokoje, kde ležel děda.
,,Rodinná porada?" zeptala se babička, která dědu zrovna krmila polévkou.
,,Už to tak vypadá. Džidži dneska boxovala," odpověděla maminka. ,,Počkáme na tatínka, ten si bude vědět rady."
Oba prarodiče souhlasně pokývali hlavou. Dědeček moudře pravil: ,,Joj džanel savore." Což znamenalo, že tatínek ví všechno. No... Tatínek sice věděl všechno, ale zatím netušil, co jeho dcera provedla ve škole.