Vypozorovala jsem, že podivín Pavel měl pár zvyků. Když něco nechápal a styděl se zeptat, začal si poklepávat nohou. Někdy mě to docela otravovalo, chtěla jsem mu říct: ,,Tak se zeptej! Já to taky nechápu, tak pomůžeš nám oběma!" Ale neřekla jsem to ani jednou. Je těžký se ptát. Člověk si připadá jak blbec. Přitom by to mělo být normální, proto jsme přece ve škole - aby nám to vysvětlili.

Šla jsem ze školy. Loudala jsem se, protože jsem měla fůru času. Občas jsem kopla do listí. Líbil se mi ten šumivý zvuk, které ty listy vydávaly. Mám ráda podzim. Ty zlatavé barvy, všechno je tak syté, jeřabiny jsou tak rudé... Nejkrásnější před zimou, nejživější před smrtí.

,,Uhni, cigoško!" houkl nějaký hlas za mnou a v další vteřině jsem ucítila bolest v paži. Nějaký starší kluk mě šťouchl loktem, když procházel kolem. Vedle něj šel Pepa od nás ze třídy, ten se tomu zasmál. Chtěla jsem něco říct. Tolik jsem chtěla mu vynadat. Chtěla jsem začít na oba dva křičet. Jenže to nemělo smysl. Jak říkala mamka, nesmím si toho všímat. A ta bolest stejně za chvíli přešla. Však nešlo o život, ujišťovala jsem sama sebe, ale stejně jsem se cítila děsně. Byla jsem na toho kluka naštvaná. A na Pepu taky, že mu na to nic neřekl a místo toho se tomu pobaveně zařehonil. Zlobila jsem se na celej svět! Jeden pitomej kluk mi dokázal zkazit celý den. Přitom to byla jenom pitomá poznámka. Zastavila jsem se. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla nosem. Zadržela jsem dech na pár vteřin, abych se trochu zklidnila. Pak jsem pomalu vydechla ústy.

Večer jsem seděla u pracovního stolu a koukala jsem se na sebe do zrcátka. Tak si to řekněme na rovinu, co všechno je na mně špatně? Hlava? Hlavu má každej člověk. Uši? Docela podobné uším jiných lidí. Oči se koukají na stejný svět jako oči dalších. Nos? Tam, kde má být. Pusa pusovitá. Takže šlo jen o barvu mojí kůže, došla jsem k závěru. Povzdechla jsem si. Jediná věc - a co to dokáže! Však jsem byla člověk jako každý jiný. Jen opálenější. To vážně lidé soudí jenom podle toho?
,,Většina lidí je hodná," řekla má maminka a políbila mě do vlasů.
,,Já vím," uznala jsem, ,,jenže pak se vždycky objeví někdo..."
,,Možná to tak mají všichni," skočila mi do řeči maminka. ,,Třeba ne kvůli barvě kůže, ale můžou si je dobírat lidé z jiných důvodů." Zamyslela jsem se nad těmi slovy. Možná na tom skutečně něco bylo. ,,Každý člověk má svá trápení."

Vím, že hodně Romů žije jinak než ostatní lidé. Někdy se za ně stydím. Je to velká škoda, že dělají nepořádek, nepracují, nechodí do školy... Jak mě pak mají lidi brát? Jsem taky Romka. Já ty předsudky chápu. Mají důvod si myslet, že jsem stejná jako ti nepřizpůsobiví. Ale já se tak snažím! Vždyť žijeme jako normální lidé. Rodiče pracují, já chodím do školy (i když bych nejradši nechodila) a babička se stará přes den o dědu. Nemluvíme sprostě (kromě táty, když sleduje fotbal). Nekrademe, nepokřikujeme po ulicích, však i do kostela chodíme! Jenže lidi vidí jenom barvu kůže. To se nikdy nezmění. Ne dokud se nad sebou nezamyslí ti, kteří nám cikánům dělaj' špatnou pověst.