Všechno beru zpátky. Teprve na konci dubna jsem zažila nejhorší den. Všechno se zdálo být normální. Nic nenasvědčovalo tomu, že tento den bude jiný. Ráno jsem se rozloučila s dědou, babičkou a mamkou, táta už byl v práci. Byla jsem ve škole, všechno probíhalo jako vždycky. Ostatní šli na oběd, já se rozloučila s Pavlem a šla domů. Už bylo teplo, tak jsem měla radost, že si můžu svléct kabátek a nést ho v ruce.

I když byl děda starý a nemocný, i když jsme to očekávali, stejně mě to zasáhlo nepřipravenou. Hned ve dveřích se můj pohled setkal s pohledem maminky. Plakala. Hrklo ve mně. Něco bylo špatně. Netroufala jsem si na to pomyslet. ,,Pojď se rozloučit," řekla babička, která za námi přišla. Nevím, co se stalo. Nedokázala jsem se s tím smířit. Začala jsem vrtět hlavou jako šílená, vycouvala jsem ze dveří a utekla pryč. Nevěděla jsem, kam běžím. Z očí mi tekly slzy, skoro jsem neviděla na cestu. Utíkala jsem za město. Teprve tam jsem si dovolila zastavit se a zalapat po dechu. Jak mi to mohl udělat?! Jak mě mohl opustit? Jak se to jenom mohlo stát? Říkávali: ,,Až přijde jeho čas." KECY! Jeho čas ještě nepřišel! Sedla jsem si do trávy a rozvzlykala jsem se.

Věděla jsem, že na mě čeká celá rodina. Tolik jsem trpěla, ale musela jsem se zvednout a jít domů. Cestou jsem si utírala slzy z očí. Vstoupila jsem do předsíně, potichu jsem položila tašku na zem, vyzula si boty a zamířila do dědova pokoje. ,,Omlouvám se," zašeptala jsem. Maminka mě přišla obejmout.
,,To nic, zlatíčko. Neomlouvej se," řekla. Poodstoupila ode mě a já věděla, že teď je řada na mně, abych se rozloučila. Přišla jsem k posteli, sedla jsem si na její okraj. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla mrtvého člověka. Bylo to zvláštní. Vypadal stále stejně, skoro jako by spal. Napadlo mě, že se možná spletli, že jenom tvrdě usnul a brzo otevře oči. Jenže nedýchal. A ve tváři byl úplně bledý. Přes to všechno ale vypadal spokojeně. Jeho obličej byl ztuhlý, ale nemohla jsem si nevšimnout malého úsměvu. Znovu jsem se rozplakala.
,,Necháme tě s dědou o samotě," rozhodla maminka. Věděla, že už takhle jsem ztracená. Nechtěla jsem mluvit s dědou s celou rodinou za zády. Otřela jsem si nos o hřbet ruky, krátce jsem zavzlykala a sebrala jsem všechnu svou odvahu. Podívala jsem se dědovi znova do tváře, oči se mi zalily slzami, ale dokázala jsem je tam zadržet.
,,Nevím, co bych měla říkat," přiznala jsem mu nahlas. ,,Nechci tě ztratit a nechci se loučit." Pak jsem se odmlčela. Rychle jsem zamrkala, abych zase zahnala slzy. ,,Moc děkuju, že tu pro mě vždycky jsi. Díky tobě se víc směju, protože jsi vtipnej a opravdickej ve všem, co říkáš." Odmítla jsem o něm mluvit v minulém čase. Pro mě tam byl! Pro mě byl děda stále se mnou! ,,Promiň, že jsem se někdy chovala hloupě. Ty to chápeš, že jo? Nemyslela jsem to nikdy zle." Pohladila jsem ho po ruce, byla tak studená... ,,Jekhfeder papus, vždycky budeš ten nejlepší dědeček na celým zatraceným světě." Prohrála jsem boj s pláčem, když jsem říkala: ,,Me tut kamav."

Zavolali jsme pohřební službu. Když byli na cestě, zazpívali jsme dědovi jeho oblíbenou písničku. Pak už mě rodiče poslali do pokoje, abych těm mužům nepřekážela. Měla jsem otevřené dveře, takže jsem slyšela, jak to všechno řeší.
,,Kdy zemřel?"
,,Někdy dopoledne, až po snídani... Takže kolem desáté?" odhadovala maminka.
,,A to jste zjistili až teď?" zeptal se jeden z mužů docela nepříjemným tónem.
,,Ne. Chtěli jsme se s ním rozloučit a všechno připravit," odpověděl táta.
,,No jo, ale to takhle nechodí. To jste měli zavolat hned," řekl ten pán a znělo to tak, že nám vůbec - ale jako vůbec - nerozumí. Myslel si o nás, že jsme podivíni. A přitom bych čekala, že každý se chce s milovaným člověkem pořádně rozloučit. Nechápal nás. A mně došlo, že radši budu nepochopená, než abych zradila vlastní přesvědčení.