Pavel byl divnej. K tomuhle závěru jsem dospěla po dalších dvou školních dnech, kdy jen seděl v lavici a mlčel. Nehrbil se, jeho záda byla celý den jako pravítko! Nemluvil, jenom když ho občas vyvolali. Neusmíval se, nemračil se, tvářil se stále stejně. Vlastně jsme spolu nikdy nic neřešili. A takhle to pokračovalo celé září. Vlastně mi to nijak moc nevadilo, každý si hleděl svého.

Měl určité výhody. Nemusel pracovat ve skupinách, to jsem mu záviděla! Neumím pracovat ve skupině. Mám pocit, že mi vždycky někdo skočí do řeči, když mám nápad. A Pavel? Ten si to ,,vesele" vypracovával sám. Listoval knihami, bádal a sepisoval... Taky měl víc času na písemky, nebo měl míň zadání než ostatní.

Taky jsem si všimla, že nenávidí doteky. Když byla hra, kde jsme se museli s ostatními držet za ruce, neúčastnil se jí. Vyhýbal se tomu docela úspěšně. Jenže já jsem nešikovná a seděla jsem vedle něj, takže se mi bohužel občas stalo, že jsem do něj omylem drcla loktem, nebo se ramenem otřela o jeho paži. Vždycky jsem se omluvila, ale viděla jsem na Pavlovi, jak mu to bylo nepříjemné. Většinou na pár vteřin ztuhl, pak se zhluboka nadechl a řekl: ,,Nic se nestalo." Ale já věděla, že se stalo a že se hodně přemáhal. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem mu to nijak vypovědět.

Až v říjnu jsem měla možnost Pavla trochu poznat. O hodině matematiky jsme rýsovali. Pavlovi se zlomila tužka, nemohl si ji vyměnit za jinou, protože musíme mít tužku číslo 3. A tak ji začal potichu ořezávat. Jenže tužka se pořád a pořád lámala. Bylo to skoro jak naschvál! Neustále se hrot lámal. Matikář už měl dávno narýsovanou osu souměrnosti, zatímco Pavel měl jen jednu úsečku. Zvědavě jsem se na něj koukla a ihned jsem se zarazila. Byl ve tváři celý rudý, jakoby měl za chvíli vybouchnout. Došlo mi, že je neskutečně duševně vyčerpaný tím, že nic nestíhá. Měla jsem pro to pochopení. Já totiž taky někdy nestíhám, ale ne kvůli ořezávání tužek. Beze slova jsem si přisunula k sobě jeho sešit a začala mu osu rýsovat. Překvapeně na mě pohlédl, ale já nic neřekla (byla hodina, stejně jsem nemohla mluvit, v matice si to nikdo netroufne). Pochopil, že mu tím dávám možnost si v klidu ořezat tu tužku. Nakonec se mu to podařilo a já mu sešit mohla vrátit. Měl to ode mě hezky předpřipravené, kývl hlavou na znamení, že mi děkuje. Já pokývla hlavou taky, jakože nemá zač.

,,Vymyslela jsem vám různé úkoly, kterými přispějete ke stmelení naší třídy," zahlaholila radostně učitelka Kolouchová a zarachtala s krabičkou. Začala nás obcházet, každý si něco vylosoval. Když si stoupla k naší lavici, nechala jsem Pavla, aby si vylosoval jako první. Pak jsem zalovila v krabičce i já. Pavel si už papírek prohlížel, nenápadně jsem se koukla, co tam měl napsáno.
Vyzdobit třídu
To neměl nic moc těžkého, pomyslela jsem si a přečetla jsem si svůj úkol.
Uspořádat na konci školního roku společné posezení
Tak to ne! To se mi muselo zdát. Chvíli jsem na papírek nekoukala a pak na něj znovu pohlédla. Třeba jsem se přehlédla, doufala jsem v duchu. Jenže na papírku bylo stále stejné sdělení. Byla jsem hrůzou bez sebe a tak jsem se rozhodla k nejlepšímu řešení. Lístek jsem zmuchlala, hodila do tašky a odmítla jsem nad tím úkolem přemýšlet.