Uvažovala jsem o tom na konci listopadu a celý prosinec k tomu. Nejdřív jsem si řekla, že to neudělám. Pak jsem sama sebe přesvědčila, že bych to udělat měla. Potom jsem si ale uvědomila, že stejně nemám peníze. Jenže poté jsem začala mít výčitky svědomí. A takhle se to v mojí makovici motalo celý týdny! Rozhodla jsem se, že Pavlovi dárek dám.

Poslední den ve škole byl docela otravnej. Neučili jsme se, ale stejně jsme tam museli zůstat pět vyučovacích hodin. První a kus druhé hodiny jsme koukali na film. Pak byla ochutnávka cukroví. U mě ostatním nejvíc chutnaly perníčky. Já jsem od holek ujídala hlavně vosí hnízda. To mi trochu zvedlo náladu, ale stejně se čas vlekl! Pak jsme hráli deskovky. Teda já ne, já seděla u jedné skupinky holek a pozorovala hru.

Konečně přišla ta chvíle, kdy se předávaly dárky. Já dostala dva dárky - od Lucky, která dávala dárek všem a od učitelky, která všem koupila hopík, který nám zakázala kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv použít. Teď to bylo na mně. Zhluboka jsem se nadechla nosem, zadržela dech a vydechla pusou (to si pamatuju od dětskýho doktora, když mi kontroluje srdce). Z batohu jsem vytáhla dárkovou taštičku. Teď už nebyla cesta zpátky! Už jsem to udělat musela.
,,Pavle," oslovila jsem ho, abych získala jeho pozornost, ,,veselý Vánoce." Podala jsem mu taštičku. ,,Promiň, není to nic extra," dodala jsem. Pavel tiše poděkoval a sáhl do tašky. Dala jsem mu zápisník, který měl na přední straně fotku vesmíru. Pavel si zápisník začal prohlížet. Než stačil říct, co si o tom dárku myslí, zaslechla jsem Pepův hlas: ,,Čum! Autík dostal dáreček, třeba mu to spraví mozeček."
Mohla jsem předstírat, že to neslyším. Taky jsem mohla říct Pavlovi, ať Pepu neposlouchá. Jo, já vím, mohla jsem zůstat klidná. Jenže já už toho měla plný zuby. Zvedla jsem se, došla k Pepovi, který ke mně vzhlédl, a dala mu facku. To plesknutí se rozlehlo celou třídou. Všichni zmlkli a otočili se naším směrem, i učitelka, která se zrovna vrátila z dozoru. Tohle vypadalo špatně, ale věděla jsem, že to bude ještě mnohem horší. Pepa se držet za tvář a pofňukával. Učitelka zavolala řediteli a mojí mamce. ,,Ve dvě hodiny odpoledne se dostavíš i se svými rodiči do ředitelny," oznámila mi učitelka.
,,Můžu počkat ve třídě? Nemám oběd, ani družinu a domů nemá cenu chodit na tu hodinu a půl..." Učitelka přikývla a řekla, že je to nejspíš jedno, pokud tu neudělám nepořádek. Všichni si sbalili dárky, i ten ufňukanej Pepa, a vyrazili do šatny a na oběd. Pavel taky někam zmizel, i když oběd neměl. Zůstala jsem sama. To ticho mě dostalo, měla jsem najednou čas přemýšlet. Nevím, proč jsem taková, jaká jsem. Ráda bych byla klidná a trpělivá. Jenže já jsem zbrklá a bouřlivá. Hrozně ráda bych se rozhodovala dobře, jenže já dřív konám než myslím. A fakt bych si přála zapadat a mít kamarády. No jo, jenže to je těžký, když dělám pořád samý hlouposti a chyby! Jsem hodná a přátelská, ale to nikdo nezjistí, protože to sama sobě kazím! Dokázala bych přátelům snést modré z nebe, kdybych je měla. Nemám moc peněz, ale klidně bych rozdala poslední korunu kvůli lidem, kteří by mě měli rádi. Byla bych docela fajn. Kdyby mi dali šanci. Kdybych sama sobě dala šanci. Nemám žádnej problém. Já jsem ten problém. Navždycky budu sama a nejspíš si to zasloužím! A bylo to. Brečela jsem jak malá. Byla jsem tak vděčná, že mi mamka vždycky přibalila do batohu kapesníčky. Posmrkávala jsem, litovala jsem se, nadávala jsem si... Dveře od třídy se otevřely. Trhla jsem sebou.

,,Ahoj, Gisell," pozdravila nesměle moje spolužačka Ema. ,,Můžeme za tebou?" Otřela jsem si slzy a pokývala hlavou. Do třídy přišla skupinka holek od nás ze třídy.
,,Sedneme si k tobě, jo?" zeptala se Diana a já zase jen kývla hlavou. Nevěděla jsem, co mají za lubem. Chtěla jsem být sama a brečet. Holky si přinesly svoje židle a usadily se okolo mé lavice.
,,Přinesla jsem ti mandarinku z oběda," řekla Lucka a položila přede mě mandarinku.
,,Jo, já taky," přidala se Klárka. A dotřetice mi věnovala mandarinku Lenka.
,,Díky," hlesla jsem jenom. Byla jsem tak překvapená, že jsem netušila, co víc bych měla povědět. Přede mnou ležely tři mandarinky, bylo to tak divné...
,,My jsme se ti přišly omluvit," řekla Lucka. Ostatní holky souhlasně přikyvovaly.
,,Pepa je fakt pitomej, ale nikdo mu to nikdy neřekl. Měly jsme mu to říct," vysvětlila Ema.
,,Jsme fakt rády, že jsi mu dala tu facku. Je škoda, že za to budeš mít průšvih," pravila Klárka. A já si připadala jako v říši divů. Co se to dělo? Omlouvaly se mi spolužačky? Chtěly se se mnou usmířit? Byl to jen nějakej vtip? Nebo sázka?
,,Hele, jestli je to nějaká lest nebo past nebo něco takovýho..." začala jsem a odsunula jsem židli od stolu, abych když tak mohla utéct.
,,Ne, Gisell, prosím vyslechni nás. My jsme o tom fakt tentokrát přemýšlely. Jsou Vánoce, všichni měli mít pohodovej den... Tohle sis nezasloužila. Ani Pavel si nezasloužil slyšet takovou hnusnou věc od Pepy," řekla Lucka. Trochu jsem se zastyděla, že jsem jim nedůvěřovala. Jenže jsem byla zvyklá být sama. Prostě jsem raději očekávala nějakou pohromu. Ale holky vypadaly, že to myslí vážně.