nespím, myslím na Tebe,
jen měsíc a hvězdy to ví,
jsou němými svědky, oni a nebe,
že peru se s démony silou lví.

že bojuji o radosti kapičku,
která z mokrých řas stekla,
a potřebuji oddech chviličku,
abych nepřítomný dech chytla.

černí havrani usedají na mne,
jako těžký splín a žal,
jehož tíhu neunese nic ve mně,
ani ten nejsilnější sval.

jsem křehká, jak větévka jara,
kdy mráz ještě má svou moc,
jako sklenka z broušeného skla,
která odráží tajuplnou noc.

tvůj hlas, zní ve snech mých,
když konečně usnu,
a pak, když slyším i Tvůj smích,
nahlas ze spánku vzlyknu.

úsměv, jež jest na Tvé tváři
jako Lunu chci spatřiti,
abych ho mohla jako záři,
na noční obloze pozorovati.

abych mohla před spaním,
večer, co večer mysliti,
na Lásku mou, osobu,
jež nesmím tak dlouho viditi.

proč jen pláč v očích mám,
proč ne vidinu, že dobře Tě znám?

7/4/20