Poslední dobou nechápu vůbec nic.

Svět se kolem mne točí a já dostávám závrať, panikařím a nevím, co v tu chvíli mám dělat či co se se mnou děje. Co je realita, co jest iluzí. Změť událostí, kdy se na mě všechno sesypává, vše co je mi známé, mé jistoty, o než se opírám a zabraňují mi, abych propadla do propasti.
A pak se vše najednou zastaví. Ticho. Tma. Blízko slyším praskání ohně v krbu, cítím vůni sfouknuté svíčky, červeného vína a típnuté cigarety. Ale ani jedno nebo druhé nevidím. Je to jako kdybyste vlastnili něco, co v podstatě není vaše.
Všechno se opět dostává do pohybu. Stojím v černočernu, spatřím v dáli nepatrnou zář. Světlo se přibližuje ke mně. Tunel. Vstoupím do něj a na konci uvidím siluetu člověka, jež obklopují silné paprsky svítící mi do očí. Slyším svůj vlastní tlukot srdce, dýchám nezávratnou rychlostí.
Pomalu se sama od sebe rozejdu. Nemohu to zastavit. Levá noha míjí pravou. Ocitnu se těsně před tou osobou, cítím její horké tělo, přerývaný dech, jež dopadá na mé zmrzlé tváře. Není jí vidět do obličeje. Odhrnu jí kapuci a neposednou ofinu. Mé oči se střetnou s jeho. V oceánově modrých panenkách se mu zajiskří. Pohledem sjedu na jeho hebké rty.
Chytnu ho mou ledovou dlaní za jeho ruku. Mírně se zachvěje.

Pomalu ho doprovodím a společně vstoupíme do jasného světla.