„Notak, dej si,“ řekl a přiklonil ke mně krabičku.

Byla asi sedm centimetrů dlouhá. Otevřel ji. Úhledně vyskládané bílé trubičky o průměru něco kolem jednoho centimetru byly seřazeny do dvou řad, jako vojáci připraveni jít do boje a padnout za svou vlast.

Mlčel jsem a jen se na ně díval.
Mám? zeptal jsem se sebe samého. Něco mi našeptávalo, ať to udělám. Síla vlastního svědomí mě však stále držela na uzdě.

„Nebo jseš snad srab?“ zeptal se mě s úšklebkem a povýšeně se uchechtl. Byl jsem zticha.

„Dámy a pánové, máme tady srabíka století!“ vykřikl a rozesmál se. Ostatní se také přidali a za chvíli se celá skupinka smála a chechtala od ucha k uchu.

Zrudl jsem. Do očí se mi užuž chtěly nahnat slzy.

„Nejsem srab!“ vykřikl jsem. Všichni utichli a jejich pohledy se na mě stočily. Cítil jsem, jak mě svými zraky propalují.

„Tak to dokaž.“ Usmál se a v jeho modrých očích jsem seznal jiskřičky.

Pomalu jsem natahoval ruku ke krabičce. Třásl jsem se. Srdce jsem měl v krku. Bušilo jako o závod. Buch. Buch. Buch. Slyšel jsem v uších jeho zvuk.

Dvěma prsty jsem z krabičky vytáhl jednu trubičku. Byla bílá a jeden její konec oranžový.
Koukl jsem se na něho.
Držel v ruce zapalovač a jedním rychlým sjetím po kolečku palcem nechal vyniknout plamen. Měl v tom cvik.

Přiložil jsem ji bílým koncem k zapalovači. Chytla.

„Dělej, nemám na tebe celej život.“

Přiložil jsem rozklepanou rukou cigaretu ke rtům.

A pak jsem udělal něco, čeho doteď lituji.

19/2/20