Dneska je víkend! Super!
Dneska mám v plánu zajít do knihovny a tak mě tak napadá, dlouho jsem se neviděla s Regulusem.
Rychle na sebe hodím černé legíny, černé tílko a jde se na snídani!

Když vejdu do Velké síně už tam jsou kluci.

„No takže já půjdu s Jessicou na ples." slyšela jsem Siriuse jak to vykládá klukům

„No Tichošlápku ty seš z tý Jess úplně vedle." řekl James a pak jsem se rozhodla jim dát na vědomí že jsem je slyšela

„Ahoj kluci." pozdravila jsem je a všichni se na mě rychle otočili

„Je-Je-Jessico." vykoktal ze sebe Sirius,na kterém bylo vidět,že zčervenal.
Ja jsem se jen šibalsky usmála a nandala si palačinky.

„Co máš dneska v plánu?" zeptal se mě James.

„Zajdu do knihovny a-" přerušil mě James se Siriusem, kteří si při slově knihovna odfrkli. Jak typické.

Nad tím jsem protočila oči a pokračovala dál.

„A pak se půjdu nejspíš projít." dořekla jsem to

„Aha, můžu jít s tebou do knihovny?" zeptal se mě Rem a já nadšeně souhlasila.

„Jasně ale jdu už teď po snídani." řekla jsem

„To neva, můžem jít hned." řekl Remus a já kývla
Pak jsme se vydali směrem knihovna.

Když jsme došli do knihovny každý z nás si našel knížku a začal v ní listovat.
Po chvilce jsme ale s Remusem začali vést rozhovor.

„Ty si nás slyšela že jo? Jak jsme si ráno povídali." začal Remus

„Slyšela jsem jen jak se vám Sirius svěřoval s tím, že jde se mnou na ples..a jak mu James říká, že je ze mě úplně vedle." usmála jsem se

„Jo,to on je."dodal Remus

„A, všimla sis jak po tobě ten profesor z obrany kouká?" zeptal se Remus a nahodou zvláštní výraz.

„Jak jako?!" řekla jsem nechápávě.

Remus se jen pousmál a zakrouzil hlavou.

„Tak já už půjdu za klukama, jdeš taky?" zeptal se mě

„Ne, nejdu já si tady budu ještě chvilku číst a pak za vámi přijdu." řekla jsem a rozloučila se
Když Remus odešel všimla jsem si, že je knihovna úplně prázdná,až na mě a jednoho člověka, kterému jsem bohužel přes knihu neviděla do obličeje, ani knihovnice tu nebyla! Docela mi z toho šel mráz po zádech.
Začala jsem mít strach ale co, dál jsem si četla.

Najednou jsem ucítila jak si ke mně někdo přisedl.
Pohlédla jsem mu do očí a oddechla si, byl to profesor White z obrany proti čeré magii.
I když přeci jenom, být sama někde s profesorem který mě údajně balí, je taky dost děsivé.

„Dobrý den pane profesore." pozdravila jsem ho hlasem ze kterého se nedalo nic vyčíst
Doopravdy jsem ale byla ráda a zároveň měla strach.

„Dobrý den slečno." oplatil mi pozdrav

„Jsem rád že jste si našla kamarády." řekl a tak až skoro divně a děsivě se usmál

„Jo, to já taky." řekla jsem a už na mně bylo zjevně poznat že mám z profesora strach
Chtěla jsem co nejrychleji z knihovny zmizet.

„Vy se mne bojíte?" zeptal se mě nechápavě profesor

„Ne já jen, je mi nějak divně." řekla jsem a bylo mi najednou trapně

„Proč jste se rozhodl učit v Bradavicích? Jste celkem mladý, můžete být bystrozorem." řekla jsem abych rozvinula konverzaci.

„Ano, jsem mladý" konstatoval.
Nic jsem neříkala.

„No nic, jsem učitelem protože mě to baví." řekl a já se nad tím pousmála, teda vyšel z toho křivý úsměv a vypadalo to jako bych se měla každou chvílí pozvracet ale to je vedlejší.

„Tak já už radši půjdu." řekla jsem a snažila se odejít ale profesor mě zastavil.

„Máte radost že máte přátele?" zeptal se mne a já nechápala o co mu jde.

„Jo, proč? Proč máte furt něco okolo mých přátel?"nechápala jsem a začala jsem být nepříjemná.

„Teď když jste šťastná a předpokládám, že vám to přátelství vydrží, vám to říct mohu, pana Pottera, Blacka i Lupina jsem podplatil aby se s vámi bavili v dobrém a aby předstírali že jsou vaši přátelé. Chtěl jsem vás vidět šťastnou." řekl profesor mě se najednou do očí nahrnulo mnoho slz

„Tak co? Našel jsem vám přátele, jste šťastná?" zeptal se mě profesor
Já začala nekontrovatelně brečet.

„ŠŤASTNÁ?! ŠŤASTNÁ?! PROČ MÁM BÝT ŠŤASTNÁ KDYŽ ZJISTÍM, ŽE MOJI JEDINÍ PŘÁTELÉ NEJSOU PŘÁTELÉ ALE POŘÁDNÍ HAJZLOVÉ A VY, JSTE Z TĚCH HAJZLŮ NEJVĚTŠÍ!" ječela jsem na něj s brekem
Pak jsem jen utekla pryč.

Vyběhla jsem s brekem do společenky kde seděli Poberti, vběhla jsem hned do pokoje a nereagovala na volání mého jména.
V pokoji jsme zabořila hlavu do polštáře a brečela, jen brečela.
Pak jsem uslyšela že někdo vešel do pokoje, sedl si na postel, počkat bylo jich víc!
Otevřela jsem oči a podívala se na tři největší idioty světa. V tu chvíli jsem je tak nenáviděla.

„Jess? Co se stalo?" zeptal se "mile" Lupin

„Nenávidím vás, Lupine, Pottere a Blacku!" žařvala jsem ale v půlce věty se mi zlomil hlas, a tak jsem ji jen došeptala

„Co se stalo?" zeptal se Potter

„Co se stalo?! Co se stalo?! Jste moji přátelé jen proto, že vám za to ten debil něco slíbil!" doslova jem ječela
Když v tom do pokoje vtrhnul Brumbál s McGonagallovou.

„Pánové, nechte prosím vás slečnu tady s ředitelem Brumbálem a pojďte se mnou." řekl profesorka a společně s klukama odešla z pokoje.

„Já vám věřila." zašeptala jsem poslední větu

Všichni se otočili a měli na tváři ztrápený výraz.

Pak se mnou zbyl v pokoji jen Brumbál.

„Musíme se snažit nepotopit své trápení, ale poprat se s ním." řekl mi Brumbál a odešel z pokoje

Úplně nevím co si z jeho slov vzít. Ponaučení?
Jak se s touhle situací poprat?
Rozhodla jsem se nejít na večeři, nikam nechci.

Když už byka noc, rozhodla jsem se jít se projít ven.
Venku jsem si u Zapovězeného lesa sedla do trávy a přemýšlela.
Přemýšlela o tom, že tomu stále nemohu uvěřit.

Nanednou jsem ucítila že si někdo lehl vedle mě.

„Promiň, je nám to opravdu líto." uslyšela jsem vedle sebe hlas Siriuse

Nic jsem na to neřekla.

„Pochop, my jsme to přátelství mysleli vážně." řekl Sirius

„Jdi pryč Siriusi, prosím." řekla jsem se slzami v očích
Sirius nic nenamítal a odešel.

Jen tak jsem ležela v trávě a přemýšlela, přemýlšela o tom, jak je život nespravedlivý,jak je krutý a jak mě můj vlastní osud nenávidí......
Osud si nevybíráme....................

Ahoj😔tak tohle byla trošku smutnější kapitola, teda alespoň pro mě.
S touhle kapitolou jsem si dala strašně moc práce a tak postěší * i komentář.

Z téhle kapitoly vyplynula pravda napovrch, nebo je pravda ještě někde jinde?