"Hezká planeta," kývla Fira k průzoru, který otevíral pohled skrz celou přední část pilotní kabiny. Zvědavě si prohlížela rozmanité prostředí, zdálo se, že každá část planety je jiná. Oproti Zlahanu, na kterém se v podstatě po celé šířce i délce rozpínaly lesy, se to zdálo jako úžasná mozaika. Většinu zabíral oceán se dvěma kontinenty a mnoha ostrůvky, ale i pevnina, nad kterou se právě nacházeli, byla rozdělená na různé oblasti. Část tvořila poušť, která i z výšky působila zoufale mrtvě, kolem rovníku se nacházel zelený neprostupný prales. Dál, v mírném pásu, se táhly lesy a stepi, nad které Atrin loď naváděl.

"Jsi si jistý, že tu vůbec někdo žije?" zajímala se, zatímco se neúspěšně pokoušela najít jakoukoliv známku civilizace.

"Celkem. Aspoň posledně tu někdo určitě žil," odpověděl a věnoval zamyšlený pohled planetě pod sebou. Vypadal nesvůj - hodně nesvůj, a to mohlo přinést problémy.

"Ještě pořád se můžeme otočit," nadhodila. Otočil k ní hlavu a zatvářil se nesouhlasně.

"Proč? Už tam skoro jsme. Nebudu před tím utíkat." Odhodlaně zvedl hlavu a snažil se, aby neviděla, jak zaťal zuby.

"Tady máš civilizaci," odvedl pozornost jinam a ukázal ven. Byla to pravda - nejspíš. Když se snesli níž, uviděla nezalesněné plochy, obklopené hvozdy. Mohly vzniknout náhodně, ale jako nejpravděpodobnější se nabízela skutečnost, že jde o pastviny v okolí nějaké vesnice.

"Náš cíl je trochu dál na západ," potřásl hlavou a srovnal směr. "Vesnic je tu jenom pár - nemůžeme se ztratit."

Jasně, takže se nejspíš pokazí něco jiného, napadlo ji. Jenže říkat to nahlas se nezdálo jako ten nejlepší nápad a tak raději jen kývla.

"Všechno bude v pohodě," dodala nepřesvědčivě. Potřásl hlavou, nevěděla, jestli na souhlas, nebo z nějakého jiného důvodu.

"Hmm, v pohodě," souhlasil nepřítomně a strnule sledoval krajinu. "Už jsme skoro…"

"Neříkej to," zaúpěla, když ucítila přítomnost náhody. Slabší, nebo se jí tak aspoň zdála po zážitcích na Schylelu, ale docela jí to stačilo.

"Do háje!" vyhrkl chlapec a vyskočil z křesla, když zjistil, že ovládání selhává. Přední část lodi se pomalu ale jistě skláněla k zemi a začínali nabírat rychlost. Na chvíli se nerozhodně zastavil, pohlédl nejprve k řízení, potom k žebříku, po kterém se mohl dostat do strojovny.

"Zvládnu to," pochopila důvod jeho váhání a vrhla se z jednoho křesla do druhého. Neměli čas na to udělat cokoliv lepšího. Potřebovali, aby se dostal dolů a nějak zabránil pádu. Pokusila se loď vyrovnat, ale dosáhla jen mírného úspěchu. Chlapec však na nic nečekal a i přes divoké naklánění obratně sešplhal dolů. Zůstala tu sama a cítila, jak se řízení vzpírá jejím snahám nějak zabránit tomu, aby se jejich nemotorný let změnil v nekontrolovaný pád.

"Pospěš si, prosím," procedila skrz zuby a uvažovala, co se mohlo pokazit. Její naděje zhasly, když se na vrcholku žebříku objevila Atrinova hlava s obličejem plným černých šmouh od kdovíčeho.

"Pusť mě k tomu. A připoutej se," vyzval ji bezvýrazně.

"Co se stalo?" snažila se zjistit, ale byl natolik soustředěný na snahu ovládnout loď, že ji zřejmě ani neslyšel.

"Prosím… to zvládneme," mumlal tiše. Na její přítomnost nejspíš zapomněl. Zapřela se do křesla. Nemoci dělat nic, jen sledovat přibližující se zemi, bylo nesnesitelné.

"Nemáme něco jako padáky?" snažila se vymyslet náhradní plán. Teď si jí očividně všiml.

"Řekl bych, že za chvíli spadneme i bez nich," podotkl a znovu trhl za řízení. O něco to pomohlo - loď se trochu nazdvihla a zpomalila, ale jen částečně. Nestačilo to k tomu, aby se znovu dostali do vzduchu, ale dostatečně zmírnilo otřes, který následoval po dopadu.

Dívkou to silně smýklo dopředu a jen popruhy na ramenou zachránily její hlavu před blízkým setkáním s řídícím panelem. Za nimi se ze spodní části lodi valil hustý dým. Ale byli pořád naživu, i když byla otázka, na jak dlouho. Rychle rozepínala popruhy a všimla si, že Atrin se snaží o to samé.

"Nevybuchne to," prohlásil, což vzhledem k množství dýmu neznělo zrovna nejpřesvědčivěji.

"Ale mohli bychom se tu udusit," dodal důvěryhodnější, ale značně méně povzbudivou informaci, když se konečně vymotal z pásů.

"Jdeme," vybídla ho a jako první se rozběhla k žebříku, přímo do nejhustšího kouře. Pokusila se zakrýt si nos mikinou, ale i tak bylo dýchání téměř nemožné. Poslepu se pustila do hledání ovládání plošiny.

"Tady," ozval se kousek vedle ní tlumený hlas. Zahlédla slabé zablikání zelené kontrolky, přízračně působící ve všudypřítomném dýmu, a cesta ven byla konečně volná.

"Takže jsme ztroskotali," zhodnotila situaci, když se s kašláním dostala z lodi. Nacházeli se na louce porostlé vysokou stepní travou, na jedné straně přecházející v les.

"Neříkal bych tomu ztroskotání," oponoval Atrin, který lezl kousek za ní. "Z lodi zbylo víc než trosky. Dalo by se tomu říkat nouzové přistání."

"Nouzové přistání se spoustou dýmu," znovu se rozkašlala. "Z čeho to vůbec je?"

"Ten kabel se měl dávno vyměnit. Přerušil se a díky tomu přestala cirkulovat voda v chladícím okruhu, která bránila přehřátí…"

"Lidsky by to nešlo?" přerušila ho zmateně.

"Zkrátka jsme něco usmažili," shrnul to. "Nemůžu to opravit bez dílů a ty samozřejmě nemáme."

"Jak jinak," odtušila. "Takže… víme aspoň, kterým směrem je vesnice?"

Mávl neurčitě rukou - podle polohy slunce, které teprve začínalo svou denní dráhu, nejspíš na západ.

"Víš to jistě?"

"Kolem vesnice se táhnou pastviny. Nemůžeme to přehlédnout. To mi starost nedělá," ujistil ji.

"Tak co tedy?"

"Nevím jak je to daleko, může to trvat dlouho. Nemusíme to stihnout za jeden den. A měli bychom dovnitř pro věci na cestu," kývl k lodi, ze které se valil kouř.

"Mělo by se to rychle vyvětrat, když necháme spuštěnou plošinu," zadoufal. Pochybovačně si změřila množství dýmu. Ať už se "usmažilo" cokoliv, nezdálo se to jako maličkost. Popošli dál a nevesele sledovali loď, která za sebou ve vysoké trávě nechala vyrytou dlouhou dráhu.

"No, hlavně že se nám nic nestalo," pokusila se Fira trochu odlehčit náladu.

"Hmm. Možná nebyl až tak dobrý nápad letět sem," odtušil tiše. "Moc velký riziko."

"Já ti to nezazlívám," pokrčila rameny. Všimla si, jak vrhl rychlý pohled na západ, kde začínal les.

"Možná budeš," varoval ji. "Tohle nebude zrovna příjemná procházka."

"Lesy mi nevadí," připomněla. Něco v jeho výrazu ji ujistilo, že s tímhle lesem to tak jednoduché nebude. Zatvářila se odhodlaně, nehodlala se nechat vyděsit ještě dřív, než zjistí, s čím má tu čest. Tak jako tak lesem projít museli. Nemohla se začít třást strachy a utéct před tím. Ani nebylo kam.

Trvalo skoro další půl hodiny, než se kouř rozptýlil a oni se mohli vrátit do lodi. Do batohů si zabalili trochu jídla, pití, lékárničku, lehké bundy i náhradní přikrývky, přestože Atrin to zřejmě považoval za zbytečné.

"Pokud nás tady zastihne noc, budou nám stejně k ničemu," zavrtěl hlavou když se ho na to zeptala.

"Třeba to nehodlám vzdát tak snadno," ušklíbla se a i přes jeho nepřesvědčený výraz si vybavení nacpala do batohu. Zbývala dost možná nejpodstatnější věc. Zbraně. Chlapec si vzal nůž i laserovou pistoli, Fira se musela spokojit jen s tím prvním. Chain zatím působil mírumilovně, nezahlédli nic, co by jim mohlo ublížit. Na druhou stranu, ze zvířat zatím nezahlédli vůbec nic, nejspíš proto, že všechna vyděsilo jejich ztroskotání. Nouzové přistání, opravila se s trochou vracejícího se humoru. Hodila si batoh na záda a kývla na čekajícího chlapce. Znovu za sebou zvedli plošinu a ona si všimla, jak lodi věnoval nejistý pohled.

"Nikdo s ní neodletí," ujistila ho.

"To nejspíš ne," souhlasil. "Ale stejně je tu trochu na ráně."

"Komu?"

Pokrčil rameny a otočil se k lesu. Fira měla pravdu. Ale poprvé opouštěl vlastní loď v mizerném stavu mimo doky. Příčilo se mu to. Jenže si za to stejně mohl sám, jak si připomněl. Kdyby dokázal zůstat víc v klidu, nic by se nestalo. Pravá ruka mu v navyklém pohybu sklouzla k levému předloktí a prsty se dotkly stále zřetelných jizev.

"Hej!" křikla, aby upoutala jeho pozornost, když zaznamenala onen nepřítomný výraz. Když se k ní překvapeně otočil, pokračovala:

 "Poradíme si s tím. Ještě se nestalo nic, s čím bychom si nějak neporadili."

"Hmm, jasně. Ale přece musí existovat jiný způsob, jak náhodám zabránit. Kromě toho prvního," zatvářil se zamyšleně.

"Třeba ho jednou najdeme," přikývla, ale moc přesvědčená o tom nebyla. Byla jenom jedna cesta a ta se jí ani dost málo nezamlouvala. "Teď musíme hlavně najít tu vesnici," připomněla jejich momentálně nejdůležitější cíl.

"A to dřív, než z nás budou rampouchy," souhlasil a nečekaně zrychlil krok tak, že měla co dělat, aby se stačila přizpůsobit. Současná situace aspoň odvedla pozornost od skutečnosti kde jsou a s kým se mají setkat. Ve stínu palčivějších problémů se předchozí nervozita, která tohle všechno způsobila, zdála naprosto bezvýznamná.

Ve vysoké trávě, která, jak se teď ukázalo, skrývala v některých místech nepříjemné mokřady, se šlo těžko. Okolo lodi bylo naštěstí sucho, ale o deset metrů dál, v části, jež byla většinu dne skrytá ve stínu ohromných stromů, začínala bažinatá oblast, která se zřejmě táhla až k lesu. Snažili se zabránit tomu, aby se jim bláto a voda dostaly do bot a to jejich postup ještě zpomalovalo, ale nakonec se přeci jen ocitli mezi prvními stromy.

Fira vyrostla na planetě, která byla hvozdy celá pokrytá. Myslela si, že ji nezarazí nic, co by ve zdejším lese mohla vidět. Teď ale pochopila, jak moc se spletla. Když minuli první řady stromů a uviděla skutečnou podobu chainského lesa, téměř jí to vzalo dech. Velké stromy, které vídala doma, se vedle některých zdejších zdály jako trpaslíci. Hrubá kůra, jejíž obrovské kusy se povalovaly všude okolo, se zdála ideální pro šplhání. Po širokých větvích by se nejspíš dalo chodit jako po chodnících, napadlo ji okouzleně.

"Líbí se ti?" ukázal na lesní velikány, když si všiml, jak zaklání hlavu, aby zjistila, jak vysoko sahají. Přikývla. Byly ohromné.

"Topí se tu kůrou," zvedl ze země jeden velký kus a podal jí ho. Na kůru byl překvapivě těžký, musela ho zachytit oběma rukama. "Je jí vždycky dost."

Chvíli si kus za chůze prohlížela a zkoumala jeho strukturu, než ho odhodila stranou. Nenašla na něm nic neobvyklého - kromě velikosti a váhy, ovšem. Tohle byla zajímavá planeta.

"Co je tu vlastně tak nebezpečného?" zajímala se. Okolí se pořád zdálo klidné, ale podle Atrinova vyprávění tu měly žít děsivé šelmy, létavci a kdo ví co ještě. Neurčitě pokrčil rameny:

"Hodně věcí."

"Zatím jsem nic neviděla," neodpustila si poznámku. Spražil ji pohledem, který jasně varoval před podobnými řečmi.

"Tak za to buď ráda. To, že na Chainu žije jen pár nejodhodlanějších, má svůj důvod."