"Pojďte, děcka. Asi pět metrů od vchodu je vstup do podzemních krytů," vzpamatoval se trochu muž. Atrin souhlasně kývl a otočil se k dívce, která se stále ještě nezvedla na nohy.

"Dobrý?"

"Hmm," zamumlala, ale nezdálo se, že to je úplně pravda. Byla celá bledá, vůbec nevypadala jako ten člověk, kterého znal. Pomalu, jako ve snu se zvedla. Chlapec usoudil, že za to nejspíš může šok a vykročil se za mužem, který je vedl ke vstupu do podzemí. Vyšli z krámku do chaotického ječícího davu venku a zamířili k nejbližšímu poklopu - tedy dva z nich. Atrin si uvědomil, že Fira s nimi nejde. Otočil se, aby zjistil, co má tohle znamenat a uviděl, že dívka míří úplně opačným směrem. Na chvíli mu skupina osob zakryla výhled a on se rychle prosmýkl mezi nimi, aby ji v davu neztratil. Od radosti, která tu vládla ještě před nedávnem, se teď nálada přehoupla v naprostou paniku a zmatek. Snažit se v tomhle vykročit proti směru proudu znamenalo riskovat ušlapání.

"Fir, stůj," snažil se překřičet dav, ale jestli ho slyšela, nemělo to na ni žádný vliv. Prodírala se odhodlaně dál - blíž k místu, ze kterého se každý rozumný tvor snažil dostat pryč. I když spíš než rozum je právě teď vedl pud sebezáchovy.

Konečně dívku dohnal a chytil za předloktí:

"Neblázni, kam se ženeš? Musíme odsud pryč."

"Byl to její oblíbený zpěvák," spustila chaoticky a od prostředka a zavrtěla hlavou. Vůbec netušil, o čem to mluví.

"Hmm, jasně. Určitě bude v pohodě," pokusil se ji uklidnit, aniž by vlastně věděl, o kom mluví. Snažil se ji při tom odtáhnout směrem, kterým mířil dav.

"Ne," zastavila se a odmítla se pohnout. "Ty to nechápeš. Ten pitomec byl prvočíslo."

"Kdo?" snažil se zjistit teď už naprosto zmatený Atrin.

"Ten zpěvák," ukázala k nejbližšímu plakátu s rozesmátým kulatým mužským obličejem.

"Cože? Zpěvák!?"

"Diklil," znovu ukázala k té tváři. "Leona ho zbožňovala. Proto měla radost. Ona je tady!"

"Tvoje sestra je tady?" snažil se ujistit a došlo mu, proč je její vysvětlování tak nesouvislé. To co dělala ji muselo stát ohromné úsilí a soustředění, jakékoliv vyrušení mohlo všechno zničit. Napůl sklouzla do vědění a pokud by ji z něj vytrhl, nemělo by to pro ni příjemné následky. Trochu zpomalil, snažil se nenarušit její soustředění.

"Víš, kde je?"

Slabě přikývla a ukázala směrem proti proudu davu:

"Někde na náměstí. Najdu ji, jen…" zavřela oči a chvíli trvalo, než se její přítomnost ve dvou světech znovu ustálila.

"Musíme tam," vyhrkla a rozběhla se proti davu. Následoval ji a doufal, že srážky s prchajícími příliš nenaruší její soustředění - nikdo nemohl vědět, kterým směrem by sklouzla. Snažil se přitom ujasnit si její slova. Nějak se sem dostala její malá sestřička. Přijela na koncert, nejspíš důvod té oslavy. A Diklil, ten zpěvák, byl prvočíslo? Co si ten zatracený pitomec vůbec myslel? Divoké prvočíslo se nemůže předvádět před lidmi jako cvičná opice! Jednou se zkrátka něco stát muselo. A kvůli popularitě toho tupce to bude stát život mnoho tvorů… cítil bezmocný vztek nad hloupostí toho člověka.

Uviděli před sebou obrovský otevřený prostor - zřejmě náměstí, na kterém se koncert odehrával. Pořád tu byly tisíce lidí. Skrz těch několik úzkých ulic se nemohli všichni rychle dostat ven. Náměstí bylo přímo u opevnění a Atrin v tu chvíli uviděl, o jak vážnou náhodu vlastně šlo. Opevnění tam být mělo, ale zela v něm ohromná díra. Těžko se dalo orientovat v tom, co se děje, ze svého místa v ulici viděl jen jeden úzký výsek, ale zahlédl kus něčeho velkého jako dům a chlupatého, jak se motá na okraji jeho zorného pole. Takže přes všechnu ochranu pronikla zvířata dovnitř. Všechny instinkty na něj řvaly, aby se vrátil zpátky k dokům a zmizel z planety, ale chápal, že Fira tu nemůže Leonu jen tak nechat. A on tu zase nemohl nechat ji.

Už byli skoro na náměstí, když si všiml, že se prostor u ústí ulice uvolňuje. Asi desítka vojáků tu rozháněla prchající od obrovských kovových křídel brány. Potom se opřeli do silných ocelových plátů a velké, dobře promazané panty se hladce pohnuly. Fira už proběhla na náměstí. Tohle je šílené, napadlo ho, než se prosmýkl za ní. Vrata se za nimi zavřela a uvěznila je spolu s dalšími tisíci zmatených a vyděšených lidí na náměstí. Zůstalo tu dostatek vojáků - snažili se překřičet panikařící dav a přesvědčit obecenstvo koncertu, aby okamžitě vyhledalo vstupy do podzemních krytů. Dívka to zřejmě nevnímala, ale nebyla sama.

Na vysokých stožárech byly připevněny obří obrazovky, které přenášely obraz z pódia. Jestli tam ale předtím stál zpěvák, teď byl dávno pryč. Scéna ukazovala jen několik chaoticky pobíhajících pořadatelů, snažících se uniknout. Nad hlavami davu vystupovala čtyři obrovská zvířata, od pohledu šelmy s obřími zuby i drápy. Očividně si hostinu naplno užívala, přestože se kolem každého shromáždilo několik vojáků a nad jedno už přilétal i velký vojenský dron. Měli však omezené možnosti, jelikož bylo všude plno tvorů, které nesměli zasáhnout. Velké reproduktory přenášely křik od pódia a přispívaly ke zvýšení paniky.

Nejbližší stožár se najednou skácel k zemi. Fira si snad ani nevšimla, jak těsně ji minul, zato Atrin musel značně zrychlit, aby se obří konstrukci vyhnul.

"Musíme do podzemí," zavolala na něj. Musel přiznat, že je za její slova rád. Tady nahoře bylo víc nebezpečí než dole v krytech, které sloužily jako ochrana před zvířaty. Všiml si už předtím, že je země otevřená všude kolem nich - pod většinou poklopů se nacházely žebříky, ale část měla i schody nebo bezbariérové plošiny, veškeré vstupy však byly natolik úzké, aby se do nich chlupaté věci dostat nemohly.

"Pozor," křikl na Firu, když se před nimi objevilo jedno menší zvíře. I když menší bylo dost relativní, vzhledem k tomu, že měřilo alespoň čtyři metry na délku. Zdálo se ale, že si jich dvou nevšímá. Stálo nad mladičkou ženou ležící na zemi mezi jeho předními tlapami, která si k hrudi tiskla malé dítě a tiše vzlykala. Dívka neváhala. Jen s nožem se vrhla ke zvířeti, proti kterému neměla nejmenší šanci. Atrin nad její nerozvážností zavrtěl hlavou - vždyť byla jednou nohou v jiném světě, jak si myslela, že porazí tuhle obludu!? Vytáhl vlastní zbraň. Malá laserová pistole sice nebyla k boji s něčím tak velkým ideální, ale proti jejímu noži to přeci jen bylo o něco lepší.

"Fir, uhni od toho," pokusil se překřičet hluk a dvakrát vystřelil. Trefil se, ale jeho předpoklad byl správný. Přivodil zvířeti bolest a upoutal na sebe jeho pozornost, ale jinak si příliš nepomohl. Dívka byla nucena uskočit stranou. Byl si jistý, že teď už z vědění vypadnout musela. Ale nemohl si toho všímat, jelikož zvíře se vrhlo k němu. Znovu několikrát vystřelil, ale jen ho tím zpomalil a rozzuřil. Pak se najednou ozval výstřel - a veliký tvor padl k zemi. Z široké rány v jeho boku se kouřilo. Jeho pohled se střetl se zrakem jednoho z vojáků, který právě sklápěl k zemi velkou zbraň.

"Zmiz do podzemí, slyšíš!" křikl na něj. "Nech to na nás."

"Ale…" zkusil se pohnout směrem, kde nechal Firu, ale muž ho zachytil za rameno a smýkl s ním směrem k otvoru v zemi, pod kterým se rýsoval žebřík.

"Běž," křikl a chlapci nezbylo než pod vojákovým přísným dohledem sešplhat do podzemí. Mračil se, zatímco sestupoval po žebříku dolů. Nad ním i pod ním lezli další lidé. Musel najít Firu a to v tomhle zmatku nebude nic snadného…

Když pustil poslední příčku a otočil se, zaklel. Nejen že to nebude snadné. Bude to prakticky nemožné.

***

Udržovala si jen slabé spojení s věděním, jen natolik, aby stále věděla, kde se sestra zrovna nachází. Bylo to jako kompas upletený ze strachu a volání o pomoc komukoliv, koho děvčátko znalo, který pořád ukazoval jejím směrem. Leonu pořád vnímala jako to malé nemotorné dítě, kterým vlastně skutečně byla. Přestože už jí bylo deset let, podle Fiřina mínění se chovala tak na pět. Byla roztomilá, ale naprosto neschopná se o sebe postarat, úplný opak svých dvou starších sourozenců. Musela ji najít.

Když před sebou uviděla to čtyřmetrové zvíře, zarazila se. Ale ne na dlouho, všimla si ženy s dítětem. Byla tu hlavně kvůli své sestře, ale to neznamenalo, že nechá lidi umírat, pokud tomu bude moci jen trochu zabránit. Cítila vinu za to, že příslušela ke stejné skupině jako ten, co tohle způsobil. Vytáhla nůž a vrhla se k obřímu zvířeti bez nejmenší představy, jak by ho mohla zastavit, jen s vědomím, že pokud to neudělá, žena i dítě budou za chvíli mrtví.

"Fir, uhni od toho," zaslechla za sebou známý hlas, ale ignorovala ho. Pokud jim mohla pomoci… dvě rány z laserové pistole zasáhly zvíře do boku a ono okamžitě přeneslo svou pozornost jinam. Fira musela uskočit, jinak by ji nejspíš zadupalo do země. Přistoupila k ženě a pomohla jí na nohy, přestože by se nejraději rozběhla za Atrinem. Pak uslyšela hlasitý výstřel a zvíře padlo na tvrdou zem. Hledala pohledem chlapce, ale nebyla ho schopná v davu rozeznat. Jenže… on se o sebe postarat dokázal. Lea ne.

"Díky," zamumlala žena s vyděšeným pohledem, který věnovala zvířeti. Očividně byla otřesená.

"Musíte se dostat do podzemí," naléhavě ji oslovila dívka. Rychle se rozhlédla a objevila jeden průlez, za kterým po třech příčkách žebříku pokračovaly schody:

"Tudy," ukázala. Obě vyrazily tím směrem a Fira na chvilku podržela malého chlapečka, než se jeho matka dostala dolů. Pak jí dítě podala a skočila dovnitř. Bez rozloučení se rozběhla dál a razila si cestu dalším množstvím lidí. Chodba, skrz kterou procházelo schodiště, byla úzká, ale po dosažení určité hloubky ji nahradil široký betonový koridor, ve kterém se nacházely další stovky nebo spíš tisíce lidí.

Prostory pod zemí byly obrovské - zdálo se, že neslouží jen jako úkryt, ale i jako zázemí, různá skladiště a kdo ví co ještě. Zamířila po širokých schodech hlouběji, když ji dav najednou vytlačil do postranní chodby. S pokrčením ramen se vydala tudy. Aspoň tu nebylo tolik lidí. Prošla kolem dlouhé řady dveří, zabočila o devadesát stupňů doleva a překvapeně zjistila, že chodba je slepá. Otočila se, aby se vrátila a všimla si nějakého rozruchu. Směrem k ní se hnal jakýsi muž v potrhaném oblečení. Zdál se pomalu širší než vyšší, kulatý obličej měl celý rudý a ztěžka oddechoval. Vypadal k smrti vyděšený, což nebylo nic zvláštního v dané situaci, ale…

Pak uviděla ty, před kterými prchal. Dospívající, nejstaršímu mohlo být tolik co jí, lidé v obvyklém věku fanoušků… muž dorazil k ní a teprve teď jí došlo, kdo před ní stojí.

"Je to moje vina," vzlykl Diklil. "Zabijí mě za to. Vědí to. Zklamal jsem je. Nevěděl jsem, že radost… že může způsobit tohle." Po tvářích se mu koulely hořké slzy. Téměř jí ho bylo líto, i přes to, co se stalo. Zatoužila mu pomoci. Vážně byli jeho pronásledovatelé schopní ho zabít? To přeci nebylo možné. Jenže… pokud o někoho přišli tam nahoře, pokud byli šílení strachem a smutkem a hledali viníka…

"Touží mě zabít," zamumlal s neskutečným smutkem v hlase. "A já si to zasloužím."

"Proč byste si měl zasloužit smrt?" snažila se ujasnit si jeho pohled na věc.

"Je to moje vina. Můžu za všechno, co se tam nahoře stalo."

"Jak?" pokračovala, přestože odpověď znala.

"Svojí hloupostí."

"Zůstaňte za mnou," vyzvala ho a znovu vytáhla nůž.

"Ne," zarazil ji a najednou byl jeho hlas pevný. "Je to moje vina. Nemůžu s tím žít. Zasloužím si smrt."

"I kdyby jo, oni si nezaslouží mít na rukou krev. Můžu je jen zahnat," navrhla. "Budu se snažit neublížit jim."

"Děvče… jen si to pamatuj. Tohle všechno… já vím, kdo jsi. Pamatuj na toho blázna, který udělal chybu, pamatuj, co to přineslo. Neopakuj ji - a žij šťastně."

"Cože?" vyhrkla a otočila se k němu.

"Běž," vybídl ji. "Neubráníš se jim. Ani ty si nezasloužíš mít na rukou krev - nebo zemřít. Já za to nestojím."

"Ale…" Tak přeci se nakonec ze své hlouposti dostal a pochopil to. Ale kolik životů to stálo? Hleděl na ni zarudlýma očima, ale jeho slova byla vyrovnaná:

"Běž. Neopakuj moje chyby. Hodně štěstí, mladé prvočíslo."

Zavrtěla hlavou, chystala se něco říct, ale nestihla to.

"Hej, ty! Co jsi zač?" zjišťoval první z pronásledovatelů, který dorazil až k nim. V obličeji měl vepsanou silnou nenávist - bylo jasné, že dlouho mluvit nehodlá. Nemohl být o nic starší než ona.

"Pusť mě k němu," vyrazil ze sebe, když se nedočkal odpovědi. "Zaplatí. Za Malik. Slyšíš, dědku?" zvýšil hlas a teď v něm byla tak syrová bolest, až se zachvěla. "Sledoval jsem, jak jí ta potvora zadupala do země. Zaplatíš za Malik i všechny ostatní."

"Běž," promluvil Diklil a odstrčil ji od sebe. To už dorazili i ostatní - stahovali se kolem muže v těsném kruhu. Otočila se po něm a on rty naposledy naznačil tři slova. Běž a nezapomeň. Pak ho přitlačili ke zdi a dívka se odvrátila. Rozběhla se pryč a cítila, že i jí po tvářích stékají slzy. Tohle je život prvočísel? Tohle je jejich úděl? Nebylo by nakonec lepší skončit ve školách? Za sebou uslyšela výkřik - a pak ucítila poslední předzvěst náhody.

"Nemáte na rukou moji krev," donesl se k ní šepot, který zdánlivě naplnil celou chodbu.

"Umřel. Prostě… umřel," nechápavě vykřikl kdosi. Už věděla, k čemu sloužila jeho poslední náhoda. Nenechal je, aby ho zabili. Ta samá síla, která způsobila všechno dnešní utrpení, nakonec ukončila život svého původce bez další prolité krve.