"Budeme se muset zastavit tady," poklepal Atrin na velkou planetu na obrazovce. "Ve městě je dost obchodů a musíme přikoupit pár drobností. Potřebuju asi dva metry tlustýho kabelu, ten vzadu ve strojovně podél zdi začíná mít namále."

 Tohle Fiře celou dobu co spolu cestovali připadalo úžasné. Dokázal téměř za běhu spravovat, vyměňovat a udržovat loď i přes její značné stáří ve vynikajícím stavu. Jistě že jí mnohokrát přesvědčoval, že vlastně o nic nejde a mnišské lodě jsou pravděpodobně nejjednodušší v celém vesmíru, ale stejně to musela obdivovat. Někdy se zdálo, že chlapec umí snad úplně všechno. Poslední myšlenku nadnesla nahlas.

"Copak umíš vážně všechno?"

"Cože?" nechápavě zvedl oči od obrazovky.

"Lítáš, spravíš, na co přijdeš, sám od sebe jsi zjistil, jak vstoupit do vědění, umíš bojovat, víš naprosto přesně, jak se v tomhle světě vyznat. Je to vůbec normální?" zjišťovala mírně pobaveně.

"Ne, normální to není," souhlasil a v hlase mu zazněl smutek. "Neměl jsem na výběr. Většina těch věcí byla životně důležitá."

Chápavě přikývla - najednou nějak nevěděla, co na to říct. Nejspíš by se měla víc zamyslet, než začne mluvit.

"Kouknu se dolů, co ještě musíme sehnat," přerušil rozpačitou chvilku a zmizel v chodbičce za nimi.

Podívala se na planetu, ke které měli namířeno a usadila se do pilotního křesla. I ona už se stačila něco naučit. Nastavila cíl a nechala loď přejít na nadsvětelnou rychlost. Potom se zvedla a sešplhala dolů, aby věci znovu nějak urovnala.

***

"Vždyť o nic nejde," mávl nad tím lhostejně rukou. "Ve vědění už jsi dávno lepší. A pilotovat umíš už skoro stejně dobře."

"Ale, vážně?" zatvářila se nepřesvědčeně nad jeho posledním výrokem.

"No, řekněme, že když já se poprvé pokusil přistát, doky na Rinisu to téměř neustály. A loď museli uhasit."

"Myslela jsem, že tě táta učil lítat?"

 Při zmínce o otci zmlkl a jeho výraz ztvrdl. 

"Jenom trochu," promluvil nakonec. Začít mluvit o rodině očividně nebyla při usmiřování nejlepší strategie, napadlo ji. Bylo na čase změnit téma.

"Na té planetě budeme za dvě hodiny. Jak že se jmenuje?"

"Schylel. Je trochu... Zvláštní, ale poslední rozumná v okolí, kde jsme ještě nebyli. Mělo by to jít v pohodě."

"Zvláštní?"

"Dbají na bezpečnost - však uvidíš."

Zamyšleně přikývla, ale to už Atrin převedl řeč jinam:

"Jestli ti to nevadí, zabírám si na pět minut sprchu."

"A kdyby mi to vadilo?" nadhodila.

"Tak taky," opáčil s úsměvem.

"Pro mě za mě, klidně na zbylý dvě hodiny," zívla. Podle standardního času bylo asi dvacet tři hodin, tedy noc. Bylo obtížné nějak to srovnat se skutečností, že za dvě hodiny budou na planetě zalité sluncem. Vrátila se do své ložnice a svalila se do přikrývek. Poslední myšlenku před tím, než usnula, vděčně věnovala nápadu koupit do její kajuty skutečný polštář a peřinu. Oproti spacímu pytli a tenké přikrývce to mělo něco do sebe.

***

Probudilo ji hlučné zabouchání na kovové dveře ložnice:

"Vstávej. Jsme skoro tady."

Rozespale zvedla hlavu a chvíli jí trvalo, než pochopila význam těch jednoduchých slov.

"Už jdu," houkla zpátky a vyhrabala se z přikrývky tak rychle, jak jen byla schopná - což, jak si musela přiznat, zrovna závratná rychlost nebyla. Další neznámá planeta. Měla by být nadšená, nebo ne? I po několika měsících ji přistání na nových planetách vždycky zaujalo. Ale tentokrát… v první chvíli chtěla nechat myšlenku nedokončenou, nechtěla uvažovat nad tím, co by mohly zmatené pocity znamenat. Pak nad tou hloupostí potřásla hlavou. Pokud má nejmenší šanci zjistit nějaké podrobnosti o tom, co je čeká, musí toho využít, ne se před tím skrýt a tvářit se, že je všechno v pořádku. Prohrábla si vlasy a znovu je shrnula do neuspořádaného drdolu.

"Kolik máme času?" zjišťovala, jen co vyšla z kajuty.

"Deset minut," zněla odpověď z řídící kabiny.

"To by mělo stačit. Musím do vědění," nakoukla dovnitř a když Atrin kývl, zamířila do spodního prostoru lodi. Ocenila, že se na nic nevyptával, i když věděla, že je to jen odklad. Teď na to zkrátka nebyl čas.

Nestačila ani pořádně zklidnit dech a už stála před důvěrně známými dřevěnými dveřmi. Neváhala ani chvilku, než vstoupila. Ocitla se v knihovně - nejznámějšímu prostředí zlahanského lesa se vyhýbala. Měla dojem, že se tak neponoří tak hluboko a nehrozí, že na sebe připoutá pozornost duchů. Rozhodně udělala několik kroků k nejbližšímu regálu s knihami, ale těsně u něj se zastavila. Byla nesoustředěná, musela se uklidnit dřív, než se pokusí něco najít. Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Potřebovala zjistit, co je zvláštního na Schylelu. Tu planetu neznala. Musela hledat neobvyklosti v okolí. Natáhla ruku ke staře vyhlížející knize v nádherné kožené vazbě.

Velké množství lidí i dalších tvorů. Děti. Radost a zmatek a křik. Nedočkavost. Ať to bylo cokoliv, začne to už brzy. Shromáždění lidí bylo velké, nebylo divu, že to přitahovalo pozornost. A v tom všem chaosu… mohla se mýlit, ale měla dojem, že zahlédla něco známého. Byl to ale jen okamžik. Jisté bylo, že na Schylelu je momentálně mnohem víc tvorů než obvykle. Snad nějaká slavnost? Na pozadí se mihl záblesk nebezpečí, ale radost a očekávání ho snadno přebily.

Víc než tyto pocity už zachytit nestačila, než se znovu ocitla v knihovně. Nějak tušila, že víc nezjistí, ani kdyby se snažila sebevíc.

Zvedla se ze sedu na jednom z polštářů a skryla do pouzdra pod volnou mikinu nůž, který předtím stačila jen ve spěchu popadnout. Všimla si Atrinova tázavého pohledu a pokrčila rameny.

"Zdá se, že je tu něco jako slavnost. Sjeli se sem tvorové snad z celé galaxie. Rozhodně mezi těmi všemi nebudeme vzbuzovat pozornost."

"Slavnost? To bude zajímavé," zaváhal na chvíli. "Nevěděl jsem o tom."

"Taky ne. Zkrátka se zkusíme nezdržet moc dlouho."

"Hmm," zalétl pohledem ke strojovně v zadní části prostoru. "Stejně nemáme na výběr. Lítat s tamtím se mi nelíbí," mávl směrem, kde se nacházel dosluhující kus kabelu.

"Takže jdeme slavit," nadhodila Fira zvesela a aktivovala ovládání plošiny.

Bylo tu chladněji, ale to mohlo souviset s tím, že se toto město nacházelo dál od rovníku. Z doků neviděla na krajinu za městem, ale ve vzduchu byla cítit vůně stromů, které se musely nacházet za hradbou města. Ukázala na tu neobvykle vysokou stavbu, táhnoucí se kam až oko dohlédlo:

"Co to má být?"

"Schylelské opevnění. Nepustí dovnitř nic zvenčí."

"A to je dobře?"

"Pokud se nechceš setkat s tím, co zdejším vědcům před pěti stovkami let uniklo z laboratoří… moc dobře." Teď se k ní Atrin vážně otočil:

"A to opravdu, ale opravdu nechceš."

"Co je to?"

"Zvířata." Řekl to nevinné slovo takovým způsobem, až jí naskočila husí kůže.

"Potkals je někdy?"

"Kdyby jo, už tu s tebou asi nemluvím."

Otřásla se.

"Tak proč tu ještě někdo žije?"

"Nenech se mýlit. Tahle planeta je hodně bohatá," poučil ji. "Jen trochu nebezpečná, pokud by ses chtěla pohybovat mimo obydlené části."

"Hádám, že to nejspíš nechci."

Ruka jí automaticky zajela pod mikinu a lehce se dotkla pouzdra s nožem. I když pokud byla pravda to, co říkal Atrin, nejspíš by jí byl k ničemu.

 Rozhlédla se po docích. Snad všechna místa byla plná, všude se pohybovalo množství různých tvorů. Slunce právě vycházelo a zdálo se, že část návštěvníků zřejmě přespávala na svých lodích. Pokud by informace z vědění nestačila, okolní hemžení říkalo dost jasně, že se děje něco neobvyklého.

"Proč jsme nepřistáli v jiném městě?" zjišťovala Fira.

"Protože jiná nejsou k návštěvníkům zrovna… přátelská. Je to tu místy trochu vojenské."

"Což znamená?"

"Jsou opatrní. Všude jsou hlídky, snaží se vyhmátnout ty, kdo by mohli dělat potíže. Aby měli přehled, nechávají lidi přistát jen v pár městech. A tohle je z nich největší. Schylel i po tom, co se stalo posledně, pokračuje ve vojenských výzkumech. Jen zvýšil bezpečnostní opatření."

"To z výzkumu mají peníze?"

"Převážně," přikývl. "Proto se ho taky nechtějí vzdát."

Před ocelovými vraty, která představovala jediný vstup do doků, se tvořila menší fronta. Fira si se zájmem prohlížela šest mužů ve vojenském oblečení, kteří zřejmě pouštěli lidi dál do města, a snažila se zjistit, co se to tam děje.

"Kontrola," vysvětlil Atrin tlumeně. "Ale s tím množstvím lidí nebude tak důkladná."

"Fajn," znervózněla.

"Měli bychom projít bez problémů s tím, co máme," vytáhl skleněnou kartu.

"A když ne?"

"Tak nás asi zastřelí," ušklíbl se.

"Hned je mi líp," konstatovala nevesele. "Proč zrovna tahle planeta?"

"Neboj se. Dají se tu sehnat kvalitní díly. Věci ve vojenských lodích musí být spolehlivější."

"Nebojím se," odsekla. "Ale nedá se to sehnat jinde? Tohle je zbytečné riziko."

"Schylel je bezpečná planeta, pokud nezačneš dělat potíže," ujistil ji. "Aspoň nehrozí, že nás napadne někdo jako Lsaasni."

"A co utajení? Zjistí, co jsme zač."

"Ne. Dodržují soukromí, dokud něco neprovedeš. A jen co odjedeš, smažou i záznam."

Zmlkli, jelikož se přiblížili k hlídajícím mužům.

"Kartu," natáhl k nim nejbližší muž ruku. V druhé držel dva černé náramky s maličkým displejem. Dívka zaznamenala, že je po zuby ozbrojený a jeho zbraně vyhlíží podstatně nebezpečněji než nůž, který měla ona. Oba mu podali požadované předměty - bylo zvláštní nesnažit se pro jednou skrývat za falešná jména a vymyšlený příběh. Skoro nepřirozené. Fira se při té myšlence trochu zastyděla.

"Náramky si připněte na ruku. Kontrolují vaši polohu. Ujišťuji vás, že je to v naprostém souladu s místními zákony a žádná informace nebude využita, pokud nepřekročíte povolené hranice. Pokud náramky odložíte, hlídky mají dovoleno vás okamžitě zadržet, pokud vniknete do zakázaných objektů, mají povoleno vás zastřelit. Zakázané objekty jsou zřetelně označeny, jde o nepřehlédnutelné a pečlivě hlídané vojenské budovy a prostory a rozhodně nehrozí, že byste do nich mohli omylem vstoupit. K informacím, které se nacházejí v databázi pod vaším číslem, dostaneme přístup za předpokladu, že dojde k porušení pravidel. Číslo bude po dobu vašeho pobytu spojeno s náramky… do háje, tady je dneska provoz," plynule přešel od vysvětlování k tichému povzdechu. Během řeči stačil přiložit karty k náramkům a podat obojí dvěma lidem před sebou.

"Užijte si pobyt, pokračujte prosím dál. Další, kartu prosím…"

Prošli dál do ulic. Proti vojenské přísnosti, kterou Fira po setkání s hlídkou čekala, se město ukázalo vcelku normální. Úzkou ulici lemovaly několikapatrové domy, dnes vyzdobené barevnými stuhami, vlajkami a plakáty. Byl na nich obličej nějakého muže, který dívce připadal vzdáleně povědomý, ale nedokázala přijít na to čím. Kromě výzdoby tu bylo plno stánků, které se do úzké ulice téměř nevešly a lidí, plnými doušky nasávajících zdejší atmosféru.

"Teda," vydechla. "Nepřeháněl to s těmi řečmi trochu? Vypadá to…"

"Kvůli oslavě tu nejsme," prohlásil Atrin, ale i on vypadal ohromeně.

Pak Firu napadlo něco, na co nejspíš měla myslet dřív. Otřásla se, když ji napadlo, že by na to voják přišel.

"Co nůž? Nijak nás nekontrolovali, ale…"

Zasmál se:

"Ani nemuseli. Rozhlídni se. Všude jsou hlídky. Kdybys něco zkusila, nejspíš by tě rychle zneškodnili."

Byla to pravda. Lidé ve vojenském oblečení kráčeli po stranách ulice. Měli méně zbraní než ti u vchodu, nejspíš proto, aby příliš nenarušovali radostnou atmosféru, přesto bylo z jejich postoje jasné, že tu nejsou proto, aby se bavili.

Dívka věnovala pozornost domům a všimla si, že po určitých úsecích se po stranách ulice nacházejí široká křídla kovových vrat na obřích pantech. Kolem nich se nenacházely žádné stánky, zdálo se, že jsou neustále připravené se zavřít. Upozornila na ně Atrina.

"Brány. Pokud by se ty věci zvenku dostaly do města, tohle je zadrží."

"Vážně si dávají pozor."

"Vzadu ve městě je vyhlídka. Můžeme se tam stavit, až seženeme to, co potřebujem. Třeba to tam pochopíš."

"Co když uvízneš mezi dvěma bránami? Zkrátka tě to… sežere?"

"Vidíš ty poklopy? Pod celým městem jsou ohromné podzemní prostory. Pokud se naruší opevnění, otevřou se. Zvířata jsou příliš velká na to, aby se dostala dovnitř."

Zavrtěla hlavou. Místní měli všechno skutečně dobře rozmyšlené. Pokračovali ulicí dál a Atrin se rozhlížel po místě, kde by mohl koupit potřebný díl.

"Támhle by mohli něco mít," ukázal po jisté době na jeden krámek po straně ulice. Vykročili tím směrem. Ulice se značně uvolnily, zdálo se, že ať návštěvníci čekali na cokoliv, už to vypuklo. Odněkud z hlubin města se ozývala slova z reproduktorů a pak zaznělo cosi… Atrin by to nikdy hudbou nenazval, ale nejspíš to tak mělo znít. Raději vzal za kliku a vstoupil do tichého krámku.

Vstříc jim vyšel vysoký muž s velkýma vztyčenýma ušima, které mu trčely z nakrátko ostříhaných vlasů. Fira si vzpomněla na ženu a děti této rasy, které potkala ten den, kdy dostala své číslo. Události toho dne nejspíš jen tak nezapomene, napadlo ji.

"Proč nejste na koncertu?" zajímal se hlubokým hlasem.

"Vlastně ani nevíme, že nějaký koncert je," přiznal chlapec. "Potřebujeme kabel pro spojení…" nestačil domluvit, když se celý dům najednou otřásl ohromným výbuchem. Atrin okamžitě padl k zemi a muže strhl s sebou. S úlevou zaznamenal, že podobně stačila zareagovat i dívka, než okno krámku prorazila tlaková vlna a sklo se vysypalo na podlahu. Zvenku k nim doléhal vyděšený křik tisíců tvorů.

"Co to má u všech nakřáplejch motorů zase…" spustil muž, zatímco se hrabal na nohy, ale chlapec ho neposlouchal. Cítil, co výbuch přineslo, jakkoliv to bylo nepravděpodobné. A když se jeho pohled setkal s dívčiným, zjistil, že i ona si je vědoma původu oné věci.

"Tohle je zlý," vydechla šokovaně. "Hodně zlý."