Vyčkávavě sledovala každý jeho pohyb a snažila se odhadnout, co udělá. Stáli na volné rovné louce, nad hlavou jim jasně svítilo žlutooranžové slunce a obloha měla nádherný odstín syté modři. Travnatá plocha se neporušeně táhla několik desítek metrů od nich a byla zakončená ze tří stran lesem a z jedné úzkou pláží na okraji obrovského jezera. Vzduch voněl jarními květinami a probouzející se přírodou, přestože většina stromů vzdáleného lesa už byla obsypaná čerstvým světle zeleným listím.

 Vrhl se k ní s připraveným nožem, ale snadno jeho útok odrazila. Následoval krátký souboj, jako obyčejně zakončený tím, že se čepel jeho nože přitiskla na její krk. Zlepšovala se, ale ne tak rychle, jak by se jí líbilo. Atrin byl pořád o mnoho lepší. Nemělo by ji to překvapovat, ale trochu ji to štvalo - o to větší měla radost z každé výhry. Pustil ji, ale když se chtěla posadit do trávy, zavrtěl hlavou:

"Ještě jednou. Jsme tu teprve chvilku."

"Copak už ti to vyhrávání pro dnešek nestačilo?" zatvářila se bolestně, ale zůstala na nohou. Potřásl hlavou.

"Jsi lepší, než myslíš," ujišťoval ji, ale příliš tomu nevěřila. "Můžeme?"

Odevzdaně kývla. Ne že by se to nechtěla naučit, ale zrovna dneska na to neměla náladu. Jenže zrovna dneska se nemuseli starat o nic jiného. Souboj začal nanovo a přestože byl tentokrát o něco delší, chlapec opět zvítězil. Praštila sebou do trávy a zvedla ruku s nataženými prsty:

"Pět minut!"

Byla zpocená jako myš a ztěžka oddychovala - vážně se snažila, ale nemělo to smysl. Zase zvítězil a nezdálo se, že by se to během dne snad mohlo změnit.

"Pět minut uběhlo," pobaveně se po ní podíval. Cosi zafuněla v odpověď. Byla si jistá, že to tak není, mohly to být sotva dvě. Ale nehádala se. Jako obvykle ignorovala nabízenou ruku a zvedla se z trávy. Zasmála se, když si uvědomil, že jí znovu naletěl a s trochu nabručeným výrazem ruku stáhl, jako by se nic nestalo. Mohl už si zapamatovat, že udělá pokaždé totéž.

"Neoceníš mojí galantnost k dámám," zavrtěl hlavou. "No, jak myslíš. Napadlo mě, že bych tě třeba nechal vyhrát…"

"Zapomeň. Pokud vyhraju, bude to moje zásluha a nikoho jinýho," odvětila odhodlaně a nůž se jí znovu ocitl v ruce. A souboj znovu začal.

 Atrinovy pohyby bylo občas opravdu obtížné sledovat. Byl neskonale lepší než ona. Pár rychlých záblesků a zase skončili tam, kde byli. Teď to byla ona, kdo si vyžádal další souboj - tak rychlou porážku musela stejně rychle odčinit. Přesto se dočkala ještě několika dalších, než chlapec vyhlásil přestávku. Odhodila nůž do trávy a odněkud vytáhla lahev studené vody. Vypila polovinu, pak se zřejmě slitovala nad Atrinem, který ji žíznivě pozoroval a zbytek mu podala. Chvíli seděli v trávě a jen vychutnávali sluneční paprsky.

"Co takhle si jít radši zaplavat?" nadhodila, zatímco se znovu zvedali, aby pokračovali ve cvičení.

"Vstávej," vyzval ji a vítězně se ušklíbl, když si včas vzpomněl, že jí nemá podávat ruku. Zatvářila se patřičně zklamaně a vyhrabala se na nohy.

"Kam se poděla tvoje galantnost?"

"Galantní neznamená úplně pitomej," ušklíbl se jejímu zklamání.

 Nezbylo jí, než se znovu připravit na pokračování namáhavého dne. Lahev s vodou odložila stranou a místo ní se znovu chopila nože.

"Nepřestává už tě to vyhrávání bavit?" nadhodila přitom nenápadně.

"Jasně," souhlasil. "Budeme pokračovat, dokud nevyhraješ. Aspoň bude na konci nějaká změna."

Obrátila oči v sloup. Tohle nebylo zrovna to, v co doufala. Neměla dojem, že by se jí během dneška mohlo podařit vyhrát, připadala si nesoustředěná. Minulou noc skoro nespala, i když vlastně nevěděla proč, a cvičení ji tak vyčerpávalo víc než obvykle. Nemohla nad tím ale déle uvažovat, jelikož znovu začali. Chlapec se okamžitě vrhl jejím směrem, ale podařilo se ní na poslední chvíli uhnout. Nijak ho to nevyvedlo z rovnováhy, otočil se znovu k ní a tentokrát už byla nucena začít se bránit. Snažila se znovu dostat z jeho dosahu, ale trvalo dlouho, než se jí to povedlo. Souboj přitom třikrát málem skončil.

 Prosmýkla se kolem něj a jemu nezbylo než se po rovné louce rozběhnout za ní. Měl jí dohnat každou chvíli, teď už by se neubránila. Ale nedohnal. Sledovala, jak zakopl o ztrouchnivělý pařez, obratně změnil pád v kotoul a vyhoupl se na nohy. Musela obdivovat, jak rychle znovu získal rovnováhu. Ona sama by se nejspíš ještě teď zvedala ze země. Zmatený výraz se změnil na podezřívavý a poté naštvaný, když zachytil Fiřin pohled.

"To nebylo fér," obvinil ji a kývl k pařezu. Všimla si, že během pádu někde ztratil nůž. Stejně už dál cvičit nehodlala. Nemohla popřít, že ten pařez byla její práce a ani se o to nepokoušela.

"Klidně si to připiš na seznam svých vítězství," mávla lhostejně rukou. "Jen už mě nenuť dneska pokračovat."

"Jestli nemůžeš, mohlas to říct normálně," zavrtěl nesouhlasně hlavou Atrin. "A stejně," dodal. "Na tohle si nezvykej. V realitě si žádnej pařez přičarovat nemůžeš," ukázal na zlořečený kus dřeva, nevině vyčuhující z trávy.

"Vím." Poprvé se jí ve tváři objevil trochu zahanbený výraz - ale ne příliš. "Jenže už se mi vážně nechtělo pokračovat. Udržet tohle všechno najednou…" dodala okamžitě na svou obranu. "Zkrátka mi to ujelo."

Teď v jeho pohledu zahlédla něco jako rychle skrytou starost.

"Promiň," pokrčil rameny. "Nedokážu odhadnout, co všechno tady zvládneš."

"Já taky ne," přiznala. "Víme toho strašně málo. Jen jsem špatně spala, nic víc."

 Nezdálo se, že by tím situaci nějak vylepšila, spíš naopak. U prvočísel mohl mít špatný spánek původ v mnoha věcech a ne vše bylo zrovna dobré. Odrazy vědění, značící ohrožení, předzvěsti, předcházející náhodě… Ale sama sebe už téměř přesvědčila, že o nic takového nešlo. Zvedla oči k nebi a potřásla hlavou:

"Nevyšiluj. Nic jsem neviděla nebo tak. Asi jsem to jenom přehnala s večeří. Neměla jsem dojídat tu poslední placku."

"Jak myslíš," odvětil nepřesvědčeně. "Ale jestli se má něco stát…"

"Bude lepší když o tom budeme vědět oba," rozhodila rukama. "O ničem takovém nevím."

 Další věc, ve které se podobal jejímu bratrovi. Dokázal jí štvát úplně tím samým způsobem. Ušklíbla se nad představou, co by se stalo, kdyby se ti dva někdy setkali.

"Co je zas?" zareagoval na její výraz.

"Nic. Jen že se chováš jako brácha."

"Nak," připomněl si jméno. Nepřítomně přikývla, pak potřásla hlavou:

"Pojďme si zaběhat. Vyčistit si hlavu."

 Teď se pro změnu zašklebil on. Fira dokázala ovládat vědění snadno, jedinou myšlenkou. Pro něj to zdaleka tak snadné nebylo. Ale na druhou stranu, ona už si svou část výcviku pro dnešek užila.  Teď byl čas na něm, aby upevňoval své dovednosti. Neochotně souhlasil a nejprve pomalým tempem vyrazili k okraji louky.

 Ve vědění nemělo nejmenší smysl trénovat věci, které souvisely s fyzickou silou nebo kondicí. Záleželo jen na prvočíslu, jak silné či vytrvalé si přálo být. Člověk tu mohl uzvednout kámen velký jako hora, uběhnout desítky kilometrů během pár minut a ani se u toho nezadýchat nebo se potopit stovky metrů pod hladinu a přežít. Tyto schopnosti se sice daly získat ve vědění, ale byly nepřenosné do skutečného světa. Ale význam jejich předchozího cvičení s noži byl jinde. Mozek si pamatoval pohyby, tento typ dovedností se nedal jen tak získat, bylo třeba se je naučit. K tomu ovšem vědění také mohlo posloužit, jelikož při rozmanitosti prostředí bylo možné vytvořit ideální prostor pro cvičení téměř jakékoliv dovednosti. A pohyby, které si mozek vštípil, se pak daly využít i v realitě.

 Při cvičení s noži nepřidali svým tělům žádné zvláštní schopnosti, naopak, snažili se o přesnou kopii pocitů z reálného světa, přestože žízeň či zadýchanost mohli snadno z vědění vyřadit. Šlo o to co nejpřesněji napodobit skutečnou situaci, kdy může dojít ke skutečnému boji. Ale běh, to bylo něco jiného. Protože jeho trénink neměl smysl, jelikož schopnosti těla na rozdíl od schopností mysli nebyly přenosné, stal se z něj způsob uvolnění. Nezadýchávali se, hladce zvládali běžet i mluvit. Občas pro zlepšení reflexů přidal některý z nich záludnou překážku, která sice ve zdejším světě nebyla nijak nebezpečná, ale udržovala ostražitost. Pro Atrina to tak byl i způsob zlepšení se v ovládnutí vědění.

 Po delší snaze se mu konečně povedlo vyvolat roztřesený obraz padlého kmene. Doběhli už na okraj lesa a teď se pomalu nořili do tmavozeleného světa. Dívku očividně jeho úspěšně vytvořená překážka překvapila - což jeho ostatně taky - a jen tak tak se na poslední chvíli odrazila k nepřirozeně dlouhému a vysokému skoku. Něco takového by v realitě nikdy nedokázala. Sám překonal kmen poněkud spořádaněji, když se opřel jednou rukou o drsnou kůru a snadno se přes něj přehoupl. Už se chystal něco říct, ale cestu jim přehradila hluboká a široká rokle s potokem na dně. Jeho reakce byly vždycky rychlé - často jim vděčil za život a přestože tímhle způsobem se ve vědění zemřít nedalo, byl rád, když bezpečně doletěl na druhou stranu. Fira se po něm otočila, svou nástrahu překonala jako první a zřejmě se chtěla přesvědčit, jestli se jí nepodařilo chlapce nachytat. Trochu zklamaně pokrčila rameny a rozběhla se mezi stromy dál, nutno říct že mnohonásobně rychleji, než kdy běžela ve skutečném světě. Následoval ji podobnou rychlostí, ale stálo ho podstatně víc úsilí udržet se pohromadě a ještě donutit tělo k nepřirozeně rychlému běhu.

 Najednou smykem zastavila. Uvažoval, jestli jde o další nástrahu, ale tvářila se zmateně.

"Co se zase děje?" zajímal se odevzdaně. Proč nemohl být chvíli klid? I když, musel přiznat, že během posledních pár měsíců k žádné skutečné katastrofě nedošlo.

"Vědění. Je tu nějaká informace…" prohodila neurčitě. Zatvářil se naoko překvapeně:

"Ve vědění je informace?"

"Nemyslím jen tak ledajakou," odbyla jeho prohlášení. "Nová. Něco… já nevím," s náznakem nervozity natáhla ruku po nejbližším listu nízkého stromku.

 Připadala si ještě zmatenější než předtím, jelikož nešlo o žádný obraz. Jen pocit - nesmírná dětská radost a štěstí, pocházející od…

"Leona?" zamumlala překvapeně.

"Cože?" vytrhl ji známý hlas z myšlenek a soustředění. Věnovala Atrinovi rozmrzelý pohled.

"Sestřička je z něčeho vážně hodně nadšená," oznámila.

"A to je ta veledůležitá informace?" pozvedl obočí. Uvažovala, nakolik si z ní dělá legraci.

"Nejspíš v tom bude něco víc. Ale cítila jsem jenom ty pocity."

Ve tváři se jí zračilo nepochopení souvislosti oné dětské radosti a pocitu důležitosti. Pro děvčátko byl důvod radosti určitě důležitý, ale jak důležitý mohl být pro Firu? Zůstávaly tu však stále jen otázky, odpovědí se nedočkala.

"Však ono se časem ukáže," pokusil se ji dostat ze zamyšlení.

"Jen aby už pak nebylo pozdě," pronesla pochmurně. Pak zvedla hlavu a podívala se na něj:

"Máš pravdu, ono se ukáže. A měli bychom jít dřív, než se nám na paty přilepí další duch."

Zavrtěl hlavou nad okamžitou změnou její nálady. Něco se dělo a oni nejspíš brzy zjistí, o co jde. Nejspíš dřív, než by jim bylo po chuti, ale bez dalších informací stejně netušili, jak a na co se připravit. Pravda ale byla, že pro dnešek už ve vědění riskovali dost dlouhý pobyt. Od toho ducha, který Atrina téměř zabil, na žádného dalšího nenarazili. Ale stále tu byli a bylo zbytečné dál pokoušet štěstí. Po informacích se Fira může podívat i zítra. Naposledy se rozhlédl kolem, jako by snad okolní les mohl poskytovat odpovědi na jeho otázky a opustil vědění. Dívka následovala jen malou chvilku po něm.