Odpoledne už značně postoupilo a místnost se postupně vyprazdňovala, jen u baru posedávalo pár štamgastů a vzadu v rohu pili tři muži. Už dost dlouho, pokud mohla dívka soudit. Bylo to znát i z jejich smíchu a toho, jakým způsobem se jim během řeči i pokřikování motal jazyk. V nejmenším se jí nelíbila představa, že by se měla vydat k nim. Ale volali po dalším pití a Max už měl sklenice připravené.

"Jak je tu můžete nechat takhle se opíjet? Nebojíte se… já nevím, že něco rozmlátí?" zjišťovala, ale pokroucený muž jen mávl rukou.

"Pokud se o něco pokusí, zvládnu je," zašklebil se a mrkl na ni. Sice neměla představu, jak by to mohl udělat, ale stejně se pokusila o přesvědčený úsměv:

"Promiňte. Asi jsem vás podcenila."

"Možná," odvětil záhadně. Měla dojem, že poznal, že ji ani teď nepřesvědčil, ale odevzdaně popadla tác a odešla směrem ke stolku. Neobratně začala pokládat skleničky na pobryndaný stůl a snažila se nevnímat pokřikování opilců. Druhé dvě ženy stačily někam zmizet a tak jí nezbylo, než se na tuhle cestu vydávat během téhle hodiny už nejméně potřetí.

 Najednou ucítila stisk na zápěstí.

"Na něco sem se ptal, tak chci slyšet vodpověď," zahřměl nejbližší muž a zašklebil se na ni. Z úst mu byl jasně cítit alkohol - jako by už tak nebylo dost zřejmé, že to s ním přehnal. Neuvažovala. Pustila prázdný tác, až zarachotil o zem, a volná ruka jí sjela pod zástěru. Bleskově vytáhla velký nůž - bylo s podivem, že ho vůbec předtím dokázala schovat - a přitiskla mu čepel na krk.

"Tahle odpověď ti nestačí?" zavrčela mu výhružně do obličeje. Překvapeně ji pustil, jako by se spálil a málem se i s židlí překotil dozadu, jak se snažil dostat z jejího dosahu. Jeho dva kumpáni se řehtali na celé kolo.

"Agin? V pořádku?" houkl Max od baru, když si všiml rozruchu. Stejně rychle jako nůž vytáhla ho zase schovala, než se otočila k muži za pultem.

"Jasně," ujistila ho. "Jen se ptali na cestu ke dveřím."

Nějaký zvuk za ní ji varoval právě včas, aby uskočila z cesty letící sklenici. Místo toho, aby jí narazila do hlavy, prudce dopadla na protější stěnu a roztříštila se. Znovu vytáhla nůž, ale zahlédla další pohyb. Mezi štamgasty to zašumělo něčím jako - nadšením? - když se Max hbitě přehoupl přes bar a doskočil mezi ně. Už nevypadal jako ten pokroucený chlapík - když se narovnal, košili na zádech mu roztrhl hřbet z ostrých trnů.

"Uhni, Agin," zavolal a ona na chvíli úplně zapomněla na své krytí. Trvalo jí asi dvě sekundy, než jí došlo, koho tím myslel - naneštěstí právě ty dvě sekundy, které měla na splnění jeho pokynu. Stačila se jen přikrčit, když ji velkým skokem přeletěl a přistál před partou opilců.

"Nádobí nikdo rozbíjet nebude. Ani napadat obsluhu. Něco nejasnýho?" zasyčel. Dívka se mu postavila po boku. Přestože viděla, jak rychle se dokáže pohybovat, nebyla si jistá, jestli si sám poradí. Ruka s nožem se jí lehce komíhala a mužům u stolu věnovala překvapivě výhružný výraz. Zdálo se, že pohled na tuhle dvojici opilcům docela stačil. Možná jim množství alkoholu přidalo trochu kuráže, ale zase ne tolik, aby se jim chtělo zápolit s někým, kdo vypadal, že je na boj připravený. Ten nejbližší beze slova vysypal do Maxovy dlaně slušnou dávku mincí a vytratili se, jak nejrychleji mohli.

"Škoda. Trocha cvičení by neškodila," znovu zastrčila nůž.

"Teda Agin, tohle bych nečekal."

"Já taky ne," ukázala na ostny na jeho zádech. Zatvářil se omluvně:

"Asi bych se měl dojít převléct…"

 Jejich hovor přerušil hlasitý potlesk ze strany štamgastů. Zřejmě Maxe znali a nijak je nepřekvapilo, co se právě událo. Až na to, že se do jeho zásahu nečekaně zapojila i ta nová dívka.

"Hej, dejte si něco. Na mě," houkl na ně muž sedící na krajní barové židli.

"Proč ne," mrkl na ni znovu Max. "Taková nabídka se neodmítá."

Vrátili se k baru.

"Takže, co si dáš?" spustil vesele. Dívčin pohled přelétl lahve snad všech druhů alkoholu ze všech koutů galaxie - byla si téměř jistá, že prodej značné části z nich je na mnoha planetách nezákonný.

"Limonádu?" zkusila to opatrně a vysloužila si hurónský smích všech přítomných.

"Máš ji mít," zašklebil se muž s ostny na zádech a naplnil sklenici chladivou oranžovou tekutinou. Praštil s ní před dívku s dalším úsměvem.

"Měl bych najít ty dvě slepice, pokud mě omluvíš. Řekl bych, že se ještě krčí někde v koutku." Odešel očividně s vynikající náladou, kterou dost možná způsobila pořádná sklenice jasně růžového nápoje v jeho ruce. Napadlo ji, že by se tím možná daly čistit odpady. Pak ten nápad zamítla - ta věc by nejspíš rozežrala i trubky. Potřásla hlavou, dopila limonádu a vyrazila srovnat převrácené židle, které tu zůstaly po spěšném odchodu opilců. Den už byl skoro u konce, za chvíli se zbaví povinností.

"Co se tu…" chlapec ztuhl ve dveřích a pak se rozběhl k dívce.

"Fir, jsi v pohodě?" vyhrkl, jen co se dostal dost blízko, aby ho nikdo z ostatních nezaslechl.  Zvedla oči ke stropu.

"Překvapivě… přišels pět minut po dvanácté."

"Mám hotovo. Budeme moct jít."

"Zrovna mě to začínalo bavit. Jaks přišel na to, že se něco děje?"

"Ven se vypotáceli opilci a vykřikovali něco o holce bláznivý. Usoudil jsem, že to znamená, že budeš v pořádku, tak jsem dokončil, co jsem měl rozděláno," zasmál se.

"Počkej, než zavřou. Pak budu moct jít taky. Ten chlap je v kuchyni."

"Zajdu za ním," přikývl a vydal se přes místnost dozadu do kuchyně. Fira skryla úsměv. Ještě dopoledne se to zdálo jako nudná práce. Ale odpoledne přineslo aspoň jeden zajímavý zvrat.

"Agin!" vytrhl ji hlas z myšlenek. Znovu se dostala do své role natolik, že dokázala zareagovat téměř okamžitě. Přešla k muži, za kterým postával Atrin. Podal jí několik mincí:

"Tohle je za tvoji dnešní práci." Pak sáhl někam za sebe a přidal tašku s potravinami:

"A tohle za pomoc při usazení těch ožralů. Zasloužili si to. Tady kluk se zmínil, že by se vám trocha jídla hodila."

"To rozhodně," věnovala mu vděčný úsměv. "Nechtěla jsem působit rozruch," mávla ke střepům a rozlitému pití.

"Hádal bych, že ty za to nemůžeš. Opravdu nechcete zůstat pár dní? I kuchtík by se mi hodil," podíval se po chlapci. Teď bylo na něm, aby se zatvářil odmítavě.

"To snad ani nemusí být…" vypravil ze sebe. Fira mu věnovala další významný pohled.

"Zbabělče," naznačila dřív, než se muž znovu otočil jejím směrem. Když tak učinil, Atrin za jeho zády se zatvářil zoufale.

"Takže se asi rozloučíme," rozhodil rukama muž. "Kdybyste někdy potřebovali práce - no, víte kam jít. Neřekl bych, že se mi podaří sehnat někoho dalšího natrvalo."

Krátce se rozloučili a vydali se ulicemi malého městečka zpátky k lodi.

"Tolik k nenápadnosti," utrousil chlapec. "Co se vlastně stalo?"

"Jeden z těch ožralů mě chytil za ruku."

"A to je všechno?"

"Ne tak docela," přiznala. "Vytáhla jsem na něj nůž."

"Protože tě chytil za ruku?" Atrin od ní ustoupil o pár kroků dál a zatvářil se naoko zděšeně. "Nikdy jsem ti tu zbraň neměl dávat."

Odpovědí mu byl jen zadumaný pohled. Nebyl si jistý, jestli je to pro něj zrovna dobré.

Byl to už přes měsíc, co si na jedné planetě obstarala podobný tesák, jako měl on. Od té doby mohli začít trénovat i ve skutečnosti, i když většinou dávali přednost druhému způsobu. Většinou při něm totiž nehrozilo, že jeden druhého zmrzačí, což se o reálných soubojích tvrdit nedalo.

"Ale stejně," změnila téma. "Strávit jeden den jako servírka, tomu teda říkám způsob jak si vydělat."

"Promiň," pokrčil rameny. "Dostal jsem za tu opravu vznášedla dost. Bude nám to stačit - obzvlášť s tou tvojí extra odměnou."

"To je fakt. Jaks ho k tomu přesvědčil?"

"Zeptal jsem se na zbytky, jestli by nám něco nedal. Pak se objevil ten s tím ostnatým hřbetem a říkal, že si zasloužíš víc než zbytky a že ještě neviděl, aby opilci tak mazali. Tak nám ten chlap zabalil tohle," kývl k tašce, kterou nesla přes rameno jako válečnou kořist dnešního dne.

"Pokud tě nebavilo dělat servírku, můžeš být příště třeba vyhazovač," nadhodil. Tiše se zasmála.

"Jen mě napadlo… celý ty roky na Zlahanu jsem ve škole dělala, co jsem mohla. Aby máma byla pyšná aspoň na něco, když už jsem ji tak štvala. Tvrdila, že jsem tvrdohlavá," nevěřícně zavrtěla hlavou, ale pak se znovu vrátila k tématu. "Každopádně jsem se vážně snažila. Nikdy mě nenapadlo, jak k ničemu mi to nakonec bude."

"Z premiantky třídy servírkou? Už se nedivím," zašklebil se. Pak se zatvářil sklesle:

"Já do žádné školy nikdy nechodil."

"A to ti vadí?" odfrkla v první chvíli, jenže když se nad tím zamyslela…

"Promiň. Proč?"

"Bydleli jsme trochu moc mimo. Ne ve městě nebo tak, ale… to je fuk. Prostě škola nebyla po ruce. A pak dostalo to slovo úplně jiný význam - však víš."

 Přikývla. Pro prvočísla, lidi, jako byli oni, to možná bylo jediné bezpečné místo. Ale za cenu, kterou nebyl ani jeden z nich ochotný zaplatit. Přesto tam už jednou byli a z pobytu tam si ani jeden neodnášel dobré vzpomínky. I když za to nejspíš mohla daná situace víc než chování místních prvočísel.

 Před nimi se otevíral prostor místních doků. Šlo o malé městečko a díky tomu tu bylo jen pár míst, zaplněných sotva z poloviny. Atrin se vydal zaplatit, zatímco ona šla vyložit svůj náklad. Za odměnu za pracovní den si malou hostinu zasloužili, napadlo ji. Vlastně měli ohromné štěstí, že tahle loď fungovala s co nejmenšími náklady, jinak by museli hledat práci častěji, což při nutnosti neustálého pohybu nebylo zrovna snadné. Pak jí došlo, že o štěstí v tomhle případě nejde. Byla to mnišská loď a toulaví mniši žili jen z toho, co si dokázali vyžebrat. Byla určená přesně pro to, aby její provoz moc nestál. Spustila se plošina a ona vyšla dovnitř, do lodi, která jí už několik měsíců byla domovem.