"Asi už jste slyšeli, že tu Tril není," začala starší žena. Alia nápadně připomínala svou dceru, jak si Fira všimla, ale měla ve tváři vepsané zkušenosti, které přicházejí s věkem. Stačili už se navečeřet a léčitelka přiložila na oheň tak, že teď vyhříval celou velkou místnost.

"Kdy se vrátí nevím, ale měla jsem ti dát tohle, pokud bys přišel a on tu nebyl," podala chlapci přes stůl kus papíru. Dívka se mu zvědavě naklonila přes rameno, aby zjistila, co to je.

"Souřadnice?" zmateně vyhrkla. "Kde to je?"

"Až se tam dostanete, zkrátka řekněte, že vás Alia z Chainu posílá na přání Trila z Maronu. A pokud by to nestačilo… že o vstup žádá Atrin z Gletu a mohou zavolat Trila, aby se přesvědčil."

"Co je to za místo?"

"Bude lepší, když vám to vysvětlí Tril," pronesla žena překvapivě odmítavě.

"Nemůžeme tam, pokud je tam víc lidí. Stačí, že jsme tady," protestoval Atrin.

"I to ti Tril vysvětlí. Myslím, že tohle by mělo částečně fungovat," prohlédla si je s jakousi zvědavostí.

"Co? Alio, prosím," snažil se z ní dostat další informace, ale jen pokrčila rameny:

"Nikdy se tam nevrátím - pro mě už to místo neexistuje."

"Ještě je tu ta věc s naší lodí…" podotkla dívka.

"Někdo vás k ní vezme nejspíš v jedné z našich a pomůže vám dát to do pořádku. Možná to nebude trvalé řešení, ale na cestu tam to bude stačit."

"Zítra bych tam mohl s někým zaletět," souhlasil chlapec, ale Alia rázně zavrtěla hlavou.

"Zítra si odpočinete a další den můžete letět oba."

"Ušetříme čas, když poletím napřed," protestoval, ale starší léčitelka námitky okamžitě zamítla:

"Zůstanete oba tady. Je to bezpečnější."

"Bezpečnější?" spustil rozladěně. Mluvila v hádankách tak nesmyslně, že to snad musela dělat schválně. A pak uviděl znovu to samé, s čím se setkal už před několika lety, když Chain poprvé opouštěl. Nesmírnou bolest v ženiných očích, kterou běžně skrývala hluboko pod laskavou, ale také ráznou povahou. Věděla o prvočíslech víc, než dávala najevo.

"Omlouvám se. Děkujeme za pomoc," sklopil hlavu. Neodpověděla, jen slabě kývla na znamení, že omluvu přijímá.

"Nějaké informace si zasloužíte," uznala po chvíli. "Místo, kam míříte, je základna na okraji Chainské soustavy. Je domovem asi šesti stovek lidí a dalších tvorů. Tril mezi ně patří už od dětství. Je to... řekněme dobré a bezpečné útočiště."

Atrin by nejraději vyzvídal dál a tušil, že ani Fira k tomu nemá daleko, ale místo toho se jen vděčně usmál. Alie bylo z nějakého důvodu nepříjemné o tom mluvit a dlužil jí příliš mnoho na to, aby jí mohl tímhle způsobem ubližovat.

"Děkujeme," ozvala se dívka, zřejmě situaci vyhodnotila podobně jako on.

"Zatím by vám tohle mělo posloužit dostatečně," přikývla žena a zvedla se od stolu, aby mohla přiložit do velkého krbu na jedné straně místnosti.

"Táta celé roky přelétal mezi Chainem a touhle základnou. Máma tam několikrát byla s ním," ozvala se tiše Mary, když žena poodešla z doslechu. Mladá léčitelka zůstávala po celou dobu jejich hovoru zticha a jen poslouchala. "Po tom, co umřel, se tam už nikdy nevrátila."

Na krátko se odmčela, působila smutně a zasněně. Pak ale jen potřásla hlavou a pokračovala'

"Na tu základnu se ale občas dostanu. Je to..."

"Venku už je tma. Možná je na čase jít si lehnout," přerušila je Alia, která se nepozorovaně vrátila od krbu.

"Protože kdo vstane pozdě, nedostane snídani," doplnila ji Mary a tvář se jí znovu roztáhla v úsměvu. Mávla na Atrina a společně vyrazili ke dveřím do malého kumbálu, odkud vytahali několik přikrývek a rozložili vedle krbu dvě provizorní lůžka. Fira se zkusila zvednout a pomoci jim, ale druhá dívka na ni výhružně pohlédla a tak si raději zase sedla. Pravda byla, že ji noha pořád bolela.

Později večer zůstali v místnosti sami. Atrin se přesunul těsně ke kamennému krbu, který byl teď plný velkých kusů kůry a nepřítomně hleděl do ohně. Fira už klidně oddechovala, ale k němu spánek nepřicházel, přestože unavený na to byl dost. Myslel na všechno, co tu zažil, na to, co pro něj Chain znamenal. Z Aliiných slov byl zmatený, nebyl si jistý, na jaké místo je Tril posílá. A ani za mák se mu nelíbilo, že by se měl představit jako Atrin z Gletu. Jestli na nějakou planetu patřil, jestli se vůbec o nějaké dalo tvrdit, že ji považuje za svůj domov, byla to tahle. Jeho pravá ruka se pohnula, ale místo toho, aby jako obvykle sjela k jizvám, dotkla se velkého nože, odloženého vedle jeho lůžka. Nebýt Chainu, jeho život by se vyvíjel úplně jinak. Nebo, přesněji řečeno, pravděpodobně by už před lety skončil.

***

Dva dny utekly jako voda. Promluvit s Mary v soukromí o základně se jim nepodařilo, ale Atrin byl přesto vděčný za jeden volný den, který na Chainu vyšetřil. Byla to krátká milá připomínka toho, jak život ve vesnici daleko od velkých měst a civilizací funguje.

Oprava lodi proběhla hladce. Chlapec spokojeně konstatoval, že díly, které jim místní poskytli, budou naprosto stačit a druhý den okamžitě zmizel ve strojovně, jen co se k lodi dostali.

"Na kvalitu toho, co bychom mohli dostat na Schylelu, to asi nemá, ale bude to sloužit líp než tohle," vyhodil na podlahu v hlavní části jakýsi zčernalý kus kovu. Dívka ho zvedla, ale přes snahu odhadnout, o co by mělo jít, v tom pořád nacházela jen cosi na způsob abstraktního umění. Čímž si, vzhledem ke své absolutní neznalosti v tomto směru, také nemohla být docela jistá.

Večer se i s lodí přesunuli k vesnici. Nejspíš by bylo nejbezpečnější pro všechny, kdyby rovnou zamířili na onu základnu, ale nechtělo se jim odejít bez rozloučení. Kupodivu ale k žádné katastrofě nedošlo a o pár hodin později už opouštěli planetu směrem k místu, které udávaly souřadnice.

"Nevím, jak ty, ale já bych se před tím vyspala," široce zívla Fira, když chlapec označil jejich cíl a ujistil se, že na žádné mapě v daném místě žádná základna není.

"Je sedm. Podle standardního času je ráno," podotkl trochu nepřítomně od řízení.

"To je jedno. Na Chainu je noc."

Pokrčil rameny a upravil čas na obrazovce vedle ovládacího panelu před sebou.

"Můžeme trochu zpomalit. Dorazíme tam… v patnáct?"

Vzhledem k tomu, že se základna nacházela v téhle soustavě, neměla by cesta trvat dlouho, ale byla pravda, že si potřebovali odpočinout. Ani jeden z nich vlastně nevěděl, co od nového místa čekat.

Dívka se odkulhala do své ložnice a převlékla se do pohodlnějšího oblečení na spaní. Osm hodin spánku, to bylo víc, než by čekala, že dostane. A hodlala je naplno využít. Přesto, že před nimi bylo cosi nového a neznámého, se jí podařilo okamžitě usnout.

***

"Tohle bys vážně měla vidět," ozval se z chodbičky překvapený hlas. Nespala - vlastně se vzbudila ve chvíli, kdy loď zastavila - ale zatím si užívala vyhřátě přikrývky a nijak zvlášť se jí nechtělo je opouštět.

"Uteče mi to?" zjišťovala, zatímco se pomalu a neochotně hrabala na nohy.

"Nemělo by," zněla uklidňující odpověď.

Přesto se oblékla tak nejrychleji, jak dokázala. Teď, když se donutila vstát, se v ní začínala probouzet zvědavost. Prohrábla si vlasy rukou a když zjistila, že to zřejmě dělá až příliš často a prsty už by v té džungli nemusela najít, sáhla na polici po kartáči a nemilosrdně se do nich pustila. Potom je svázala do obvyklého volného uzlu a vyrazila zjistit, co je příčinou celého toho rozruchu.

Beze slova zůstala zírat na věc před sebou. Průzor v pilotní kabině otevíral pohled na něco, co vypadalo jako obrovská kosmická loď zvláštní konstrukce - musela to být ona základna. Nikdy nic podobného naživo neviděla. Jistě, rozhodně nešlo o největší zařízení svého druhu, ale i tak - v téhle věci mohly být hangáry pro mnohem větší lodě, než byla ta jejich a podle Aliiných slov i ubytování pro šest stovek lidí. Musela tam být hromada prostoru. Všimla si i hlavní laserových děl. Bylo jich jen pár, ale rozhodně by nechtěla být jejich cílem.

Málem naskočila leknutím, když se z reproduktorů na řídícím panelu ozval mužský hlas:

"Vaše loď se dostala do blízkosti Derolenské základny. Uveďte důvod vaší přítomnosti, nebo se vzdalte z našeho prostoru."

"Milý přivítání," zamumlal Atrin. Z hlasu mu byla cítit nervozita a dívka si všimla, jak si otřel zpocené dlaně do kalhot. Podařilo se mu ale odpovědět podle Aliiných instrukcí:

"Přilétáme z Chainu. Posílá nás Alia z Chainu na přání Trila z Maronu. Žádáme o povolení přistát."

"Kdo jste?" ozval se hlas po chvíli.

"Já…" Fira si všimla, jak se zarazil a přejel prsty po jizvách na předloktí. "Jsem Atrin z Gletu. Tril mě zná," prohlásil nakonec pevně.

"Pokud je to tak, zašli registrační údaje svojí lodi," pronesl jiný hlas.

"Trile?" vyhrkl chlapec.

"Nebo se na to vykašli," ozval se hlas znovu a tentokrát v něm zaznívalo pobavení.

"Znám jeho i loď! Jistěže ho nemáte sestřelit! Ručím za něj." Teď zněl tlumeně, zřejmě mluvil k někomu na své straně.

"Jsi tu dva roky. Já přes třicet. Nemám nejmenší důvod pustit si domů zrádce. Tak už přestaň žvanit, nebo to půjdeš vysvětlit Riam. Řekl bych, že ji to bude zajímat."

"Omlouvám se, pane."

"A Dricku?"

"Ano, pane?"

"Už nejsi v armádě. Mysli na to."

"Dobře p… Trile."

"Půjdu najít Riam, pokud už jsme si to vyjasnili. A díky."

"Takže… ehm... Máte povolení přistát. Kolik osob je na lodi?"

"Dvě," odpověděl Atrin, přestože si nebyl jistý, jestli to jejich povolení ještě nezruší.

"Dobře. Zbytek… no, to už je zřejmě Trilova věc. Následujte světelné značení. Vítám vás na základně."

"Rozumím, děkujeme," odvětil chlapec a vrhl po Fiře slabý úsměv:

"Tak se pojďme podívat dovnitř."

Část kovové stěny se odsunula a obrys kolem vzniklého otvoru se zeleně rozsvítil. Atrin loď opatrně navedl dovnitř a dívka zůstala nevěřícně zírat. Prostor byl obrovský. Na vyznačených místech kotvily desítky lodí, na kovové podlaze svítily šipky, které je vedly kamsi do nitra hangáru. O značný kus dál mířila šipka do volného místa mezi dvěma většími loděmi - i když takové tu vzhledem k velikosti té jejich byly všechny. Chlapec s pečlivostí manévroval, aby jejich malé plavidlo dostal na přidělené místo. Viditelně si oddechl, když se mu to podařilo. Loď dosedla na zem, motory utichly a oba s očekáváním vyrazili k plošině. Aktivovala ji dívka a oba pomalu sešli do prostoru hangáru.

Dlouhými kroky k nim přes obrovský prostor mířila dvojice lidí. Vlastně ne tak docela lidí, poznala Fira, když přišli blíž. Muž podle vzhledu člověk rozhodně byl. Pohyboval se s na první pohled zřetelnou pružností bojovníka, což potvrzovaly i zbraně, které nosil, stejné, s jakými bojoval Atrin. Nebylo těžké si domyslet, že jde o Trila.

Žena vypadala na míšenku. Rysy měla vesměs lidské, ale byla asi stejně vysoká jako Tril, možná i o něco vyšší. Stavbou těla měla robustnější než většina lidských žen a na záda jí padal tmavý cop, prokvetlý prvními stříbrnými nitkami. Nejzajímavější však byly její oči. Místo jedné duhovky se v každém oku nacházely dvě, jedna větší ve středu a druhá menší ve zužujícím se koutku, částečně spojená s první, takže tvořily osmičku. Uprostřed každé z nich se nacházela tmavá zornička, takže měla dohromady čtyři. Všechny se plně soustředily na dvojici mladých lidí, ke kterým mířila. Vyzařovala z ní síla, odhodlání a autorita, která rozhodně nevycházela jen z její výšky.

"Čekal jsem, kdy se objevíš," usmál se muž a kývl Atrinovi na pozdrav. Chlapec vypadal trochu zmateně, jako by nevěděl, co má dělat.

"Trile…" začal, jenže netušil, jak pokračovat. Jeho rozpaky přerušila žena, která Trila doprovázela:

"Vítám tě na Derolenské základně. Jsem Miriam z Kalepu, ale nedoporučovala bych ti to oslovení používat. Většina lidí mi říká prostě Riam."

"A je prakticky vládkyně místního malého světa," doplnil muž zásadní informaci.

"Rád vás poznávám," natáhl k ní Atrin ruku. Pak si vzpomněl na slušné vychování a otočil se, aby představil Firu, ale dívka ho předběhla:

"Omlouvám se, že jsem sem přišla bez pozvání. Jsem Fira ze Zlahanu."

Vrhl po ní překvapený pohled, když zjistil, jak rychle se dokázala přizpůsobit a představit se zde zřejmě obvyklým stylem.

"V pořádku," mávla rukou Riam. "Hádám správně, že jsi také prvočíslo?"

Beze slova přikývla a snažila se nedat najevo překvapení nad samozřejmostí, s jakou žena informaci přijala.

"Říkala jsem ti, že to možná přijde samo," obrátila se míšenka vítězně k Trilovi. "Každopádně vás ráda poznávám. Vy dva si nejspíš máte co říct," zahrnula mávnutím muže a Atrina. "Mohla by ses zatím připojit ke mně?"

Fira se nerozhodně podívala na chlapce, ale žena působila celkem důvěryhodně. Vrátil jí pohled s pokrčením ramen. Pokud Riam věřil Tril, on proti ní neměl žádné výhrady.

"Uvidíme se později," usoudila nakonec a udělala krok k ženě. Zatnula při tom zuby - skoro by na ránu zapomněla, kdyby se nepohnula tak nešikovně.

"Nejpozději u večeře," uklidnil je Tril a zamířil do nejbližší chodby. Atrin ho rychle následoval a snažil se zahnat rozpaky, které setkání vyvolalo. Uvažoval, jak začít rozhovor, ale Tril situaci po chvíli vyřešil sám. S úsměvem se k němu otočil a vrhl významný pohled směrem k hangáru.

"Hádám, že máš hodně co vyprávět," podotkl. Chlapec mu úsměv vrátil a přikývl - cítil, jak se rozpačitost mezi nimi konečně vytrácí.

"To rozhodně," potvrdil mužův předpoklad při pomyšlení na všechno, co ho potkalo od odchodu z Chainu.

***

Dívka následovala ženu širokou chodbou s dlouhým průzorem do volného vesmírného prostoru táhnoucím se v jedné stěně. Viděla tisíce poblikávajících hvězd - byl to nádherný výhled. Minuly jen pár osob.

"Co je tohle za místo?" položila Fira první otázku.

"Základna pro lidi, co nemají kam jít. Většina z nich má složitou minulost. Tohle je místo, kde na ni mohou zapomenout."

"Všichni tu mají zbraně?" Pohledem sledovala kolem procházejícího po zuby ozbrojeného muže.

"No, většina z nich to tak nepřehání," ušklíbla se Riam, když zjistila, kterým směrem míří její zrak. "Ale můžou. O věrnosti většiny z nich nepochybujeme. Spousta z nich má zkušenosti z boje. Pokud by někdo zradil, ostatní jsou schopní ho zneškodnit - ale už celé roky se nic takového nestalo. Část z nich zbraně nosí zkrátka ze zvyku."

Chvíli pokračovali chodbou mlčky.

"Nemůžete nás tu nechat," podotkla dívka.

"Možná můžeme. O tom si promluvíme večer."

"Je to nebezpečné," naléhala Fira, ale žena jen potřásla hlavou:

"My známe nebezpečí dobře. Uvidíme."

"Co znamená Derolenská základna?" převedla dívka řeč jinam. "Co je Derolen?"

"Derolen se překládá jako vyvrhel nebo vyhnanec. Základna vyvrhelů. Těch, co nemají kam jít," usmála se Riam.

"To zní jako místo, kam bychom mohli zapadnout," odtušila Fira a úsměv jí vrátila. Přesto příliš nevěřila, že by to mohla být pravda.

Ahoj

Uff, tak doufám, že to není moc uspěchané a dává to smysl. Sedím v přetopené místnosti a dělám pět věcí najednou - před chvílí jsem si téměř namazala pomazánku do klávesnice - takže chyby ve větším než obvyklém množství vyloučit nemůžu 🤷‍♀️ Ještě že už začínají prázdniny...

Další povídka se pomalu nachýlila ke konci, takže někdy zítra pravděpodobně vydám epilog. Snad se tahle kapitola líbila, děkuju za přečtení 😊