Firu probudilo z neklidného spánku tiché praskání a první paprsky slunce, které pomalu ale jistě rozehřívalo vychladlou atmosféru planety. Sledovala, jak skořápka z kůry postupně klesá a přelévá se, až se vrátila na kmen stromu. Všude okolo se dělo to samé, některé stromy se probouzely dříve, jiné později, ale všem vlévalo slunce nový život a nutilo je k pohybu. Tiše se zvedla do sedu a musela znovu zatnout zuby, když jí nohou projela bolest. Účinky masti zřejmě přestávaly působit.

Pohlédla na Atrina, který ještě spokojeně pochrupoval o kousek dál. Zatím nemělo smysl ho budit. Začala odmotávat obvaz, aby mohla vrstvu masti obnovit. Rána nevypadala o moc lépe než včera, napadlo ji. Těch pár slov z první pomoci, která si zapamatovala, jí teď příliš nepomáhala, ale usoudila, že může aspoň obnovit vrstvu masti.

Když skončila, znovu obvaz zavázala. Atrinova pomoc byla včera vážně přínosná, uvědomila si. Takhle to trvalo podstatně déle. Zhluboka si lokla z lahve s vodou a zaregistrovala, že už je téměř prázdná. Nerozhodně pohlédla na spícího chlapce. Mohla by se podívat po okolí po nějakém potoku nebo prameni. Noha ji díky masti přestávala bolet a stejně budou muset jít až do vesnice a ani jeden z nich neví, jak daleko to vlastně je. Bylo by dobré nejprve zkusit, jestli vůbec bude chůze schopná - i když  věděla, že zkrátka musí. Proklouzla kolem něj ke kmeni a se vší opatrností se pustila dolů. Přesto, že se zbavila bolesti, měla pravá noha tendenci se pod ní podlamovat. Nakonec se ale bezpečně dostala na nejnižší větev. Pohledem prohlédla okolí. Vážně měli štěstí. Po bestiích, lačnících po jejich krvi, tu nebyla ani stopa. Opatrně sešplhala po hrubé kůře a spokojeně si oddechla. Dostala se na zem.

V příštím okamžiku ztuhla hrůzou. Zvíře před ní se vynořilo doslova odnikud. Elegantně procházelo před ní a když si všimlo její pozornosti, zvedlo pysk a ukázalo řadu ostrých zubů. Z hrdla se mu při tom vydralo jakési zavrčení.

Hlava dávala tušit psovitou šelmu, tělo bylo samý sval a pokryté dlouhou tmavou srstí. Nohy byly silnější než psí - zvířeti se nejspíš hodily jak k běhu, tak ke skákání. Celé to bylo mnohem větší než delisek, ale na druhou stranu menší než to, s čím se setkala na Schylelu - a také přirozenější, i když nevěděla, z čeho ten dojem vychází.

Rozhlédla se po únikové cestě a tiše proklela svůj nedostatek opatrnosti - jak mohla být tak hloupá? Vybavila si slova z jednoho z Atrinových vyprávění. Smečka chakalků. To, čemu čelila, nebylo jen jedno zvíře. Chtěla se obrátit ke kmeni a zkusit vylézt nahoru. Pravděpodobně ji dostanou dřív, než se jí to podaří, ale musela to aspoň zkusit. Srdce jí bušilo jako o závod

"Fir?" Nejdřív měla za to, že se jí to zasyknutí zdálo a rozhodně neměla čas pátrat, odkud přišlo. Ztuhla a pohledem hlídala zvířata před sebou.

"Dvakrát vystřelím," pokračoval hlas a tentokrát poznala, že přichází shora ze stromu.

"Začni šplhat, až řeknu… Teď!"

Zároveň s výkřikem se ozvaly dva výstřely. První chakalk se s kňučením zhroutil, další o něco ustoupili, ale dívka nic z toho neviděla. Šplhala po kmeni jak nejrychleji dokázala. Už byla téměř na první větvi, když se šelmy znovu odvážili blíž ke stromu a začaly skákat po jejích nohách. Netušila, kde chlapec je, ale momentálně by se pomoc hodila.

"Střílej," vyhrkla zoufale. Místo toho ale čísi ruka zachytila její zápěstí a odhodlaně ji táhla nahoru. Rychle nohama hledala skuliny, až se volnou rukou konečně zachytila za větev a vyšvihla se s Atrinovou pomocí nahoru.

"Jak ses sem dostal tak rychle?" nechápala.

"Děláš víc hluku než myslíš. Slyšel jsem, jak šplháš dolů a říkal jsem si, že to možná není zrovna nejlepší nápad."

"Nic tam nebylo," bránila se, částečně i sama před sebou. "Prostě se objevili."

"Nejspíš nás cítili celou noc," pokrčil rameny. "Jen číhali, až někdo z nás sleze dolů." Pak se najednou zasmál:

"Počítáš ještě, kolikrát dlužíme jeden druhému život?"

Na chvíli zapřemýšlela.

"Asi ne," usoudila po chvíli. Pak se jí na tváři objevil lišácký výraz:

"Ale tipla bych, že s tím duchem a školou pořád vedu."

Otřásl se a převedl řeč jinam:

"Musíme se dostat o trochu výš, pokud tedy nechceš obětovat svoje nohy jako předkrm pro chakalky."

Uvědomila si, že si je zvířata hladově prohlížejí - zranění jednoho jejich druha je neodradilo na dlouho. První z nich už se odvážilo až ke kmeni a teď zřejmě rozvažovalo, jestli dokáže vyskočit až ke dvojici tvorů nad sebou.

"Zní to lákavě, ale radši ne," odmítla a přesunula nohy na větev. Zvedla hlavu a přelétla pohledem korunu stromu nad sebou. Po zemi se odsud nedostanou ani náhodou, ale co kdyby…

"Mohlo by se dát přelézt na další stromy a tak jim zmizet," seznámila Atrina se svým nápadem. Všimla si, že i on si prohlíží okolí a snaží se najít únikovou cestu. Když promluvila, přesunul pohled znovu k ní.

"Lepší nápad nemám," uznal. "Takže…"

"Vzhůru nahoru," ušklíbla se a začala jako první šplhat po hrubém kmeni.

"Připadám si jako veverka," potřásl hlavou, ale rychle se pustil za ní. Byla to nejrozumnější cesta, jakou se mohli dát.

O pár větví výš si vyzvedli odložené batohy a sbalili se na další cestu, tentokrát korunami stromů.

Při pohledu dolů se Fiře zatočila hlava. Obyčejně jí výšky nedělaly při lezení po stromech problém - což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že jinak je příliš nemilovala - ale na Zlahanu nikdy neviděla tak obrovské stromy. Na druhou stranu aspoň nehrozilo, že by stoupla na příliš slabou větev, jelikož i ty nejtenčí byly u kmene v téhle výšce široké nejméně jako člověk. Pohyb ale příliš nesvědčil její zraněné noze. Bolest sice necítila, ale po několika patrech větví ucítila na pravém koleni vlhkost a když si našla čas podívat se, zjistila, že obvazem prosakuje krev. Lehce pokrčila rameny. Nevěděla, co by s tím měla dělat, zkrátka se potřebovali dostat do vesnice a pak se uvidí.

Konečně se dostali do míst, kde se větve proplétaly s korunou vedlejšího stromu a zároveň dost vysoko, aby je chakalkové ze země neviděli. Dívka se vytáhla na jednu z větví, našla mezi věcmi lahev - a vzpomněla si, že je prázdná. S povzdechem ji znovu uklidila a pokusila se aspoň převázat obvaz. Atrin dorazil chvilku po ní a všiml si jejího počínání.

"Potřebuješ přestávku? Měli jsme zastavit dřív," začal, ale mávnutím ruky ho přerušila.

"O nic nejde. Dej mi minutku."

Posadil se vedle ní a zhluboka si lokl z vlastní lahve, což Fiře jen znovu připomnělo, že ona sama vodu nemá. Měla by potlačit svojí hrdost a o trochu poprosit, o nic nešlo, jenže… Ale žízeň nakonec zvítězila.

"Můžu se napít?"

"Hmm, zapomněl jsem, že už nemáš," omluvně se usmál a lahev jí podal. Vděčně usrkla dva doušky.

"Za chvíli se dostaneme dolů, určitě najdeme nějaký potok nebo tak," ujistil ji.

"Znáš to tu? Myslím tuhle část lesa?"

"Ne, ale snad budeme mít…"

"Neříkej to," zarazila tentokrát Fira jeho.

"Pomůže to?"

"Ne, ale aspoň to pak nebudu svádět na tebe," ušklíbla se. "Měli bychom jít dál."

Pokračovali v hledání cesty vysoko nad zemí. Přes několik větví přelezli na další strom, potom museli znovu sešplhat o pár metrů dolů, aby se dostali dál, znovu nahoru a u dalšího kmene ještě víc - dívka si začínala připadat jako na obří dětské prolézačce. Uvědomovala si, že ztrácí původní opatrnost. Přesunula se po široké větvi, spustila se téměř o metr a půl dolů a bezpečně přistála na další. Dostala se ke kmeni a vyhlédla si místo asi o dva metry výš, kde se dalo pokračovat dál.

"Ještě tak tři stromy a šel bych dolů," prohodil Atrin k její úlevě. Otočila se, aby potvrdila, že jeho slova slyšela. Už se chystala kývnout, když se kůra pod její nohou pohnula - a povolila. Vyjekla a celou váhu přenesla na ruce a druhou nohu, která měla pevnější oporu. Naneštěstí však šlo o tu zraněnou - pod její vahou podlomila a ona zůstala viset jen za ruce. V panice zapátrala nohama po dalších nerovnostech na kůře.

"Levou nohu vpravo," snažil se Atrin nějak přispět, ale nebyla schopná jeho radu vnímat. Cítila, jak jí prsty kloužou a netušila, jak dlouho se ještě udrží. Dál zoufale hledala oporu. Matně vnímala, že chlapec cosi volá, jenže jeho slova jí teď moc užitečná nebyla. Jediné, co si uvědomovala, byla skutečnost, že se může každou chvíli zřítit do nesmírné hloubky pod sebou.

Pak pohnula nohou správným směrem - a okamžik hrůzy najednou skončil. Rychle překonala poslední část cesty po kmeni a padla na větev, kterou si vytyčila za cíl. Atrin se tu ocitl jen chvilku po ní.

"Budu muset dávat větší pozor," usoudila, když se vzpamatovala z prvotního šoku. Sice by se nejraději okamžitě dostala dolů, ale byli několik desítek metrů nad zemí. Ten rychlý způsob před chvílí málem zažila na vlastní kůži. I pokud by chtěli dolů, raději by sešplhala než tohle.

Chlapec na její slova nereagoval, jen jí znovu podal lahev s vodou. Přestávka se tentokrát přeci jen o něco protáhla, aby měli čas se uklidnit. Jistý přínos zážitek měl, pokračovala s podstatně větší opatrností.

Konečně se dostali k poslednímu kmeni a začali šplhat dolů. Trvalo skoro dvacet minut, než se s největší opatrností dostali na nejspodnější větve. Chvíli pátrali po stopách dalších chakalků, ale nic neviděli - Fira si ovšem nebyla jistá, jestli by je viděli, i kdyby tam byli. Chystala se slézt posledních pár metrů dolů a zjistit pravdu, ale Atrin ji zarazil.

"S tou nohou se nedostaneš nahoru tak rychle," podotkl a podal jí laserovou pistoli. "Kryj mě."

Váhavě přikývla a převzala zbraň. Ostražitě hlídala okolí stromu, zatímco pomalu sestupoval dolů, ale žádný pohyb nezaznamenala. Poodstoupil od kmene a rozhlížel se, připravený okamžitě se vrátit nahoru. Pak začal prostor postupně propátrávat ze země.

"Nic tu není," promluvil po chvíli, která se zdála téměř nekonečná. "Můžeš dolů."

Neochotně uklidila pistoli do batohu a sešplhala k němu. Oddechla se teprve ve chvíli, kdy se nohama bezpečně dotkla země.

"Pojďme najít tu tvoji vesnici," vybídla ho a zbraň mu vrátila. "Třeba potkáme pro změnu tu přívětivou část planety."

Ahoj!

Hráli jste někdy tu hru, kdy lezete po všem možném a nesmíte se dotknout země protože je tam láva/žraloci/tekutý písek atd.? No, tak takhle nějak vypadá, když se hraje naživo 😁 Sváří se ve mě chuť to zkusit s poněkud odrazující představou slintajících chakalků dole... Nelákalo by vás to? Teda... za předpokladu, že byste na to měli dost času a nic by vás netoužilo sežrat?

Díky za přečtení a snad se vám nápad téhle kapitoly líbil 😊