Tlumeně zaúpěla a do očí jí znovu vhrkly slzy, když se tmavá tekutina dostala do rány a začala působit. O moc hlasitěji se se smotkem obvazu mezi zuby vyjadřovat nemohla. Poloprázdná lahvička jí málem vypadla z ruku a vylila se, ale uvědomila si to včas a stiskla ji pevněji. Zdálo se jí to jako věčnost, než nejhorší bolest polevila a ona mohla uvolnit zadržovaný dech bez obav, že se z ní vydere další výkřik nebo vzlyk. Znechuceně vyplivla obvaz a trhla sebou, když se pohnula.

"Co v tom je?" zasupěla a zvedla lahvičku, aby k ní mohla přičichnout. Atrin obrátil baterku směrem k ní. Zatím prozkoumával prostor uvnitř skořápky a ujišťoval se, že tentokrát jsou tady opravdu sami. Dostali se do čtvrtého patra větví, i když to jeho i dívku stálo hodně úsilí. Na jedné široké větvi teď seděli a po prvotní kontrole okolí znovu rozkládali své vybavení, i když chlapec ještě tak docela nepolevil v ostražitosti.

"Hmm… spousta alkoholu," odpověděl na její předchozí otázku. Její unavená tvář se stáhla do vyčítavého šklebu. Kdyby věděla tohle, nikdy by toho do rány nenalila tolik najednou.

Sebrala kus obvazu a nešikovně s ním začala ránu čistit od větších nečistot. Chvíli zamračeně sledoval její snahu. Na začátku jakoukoliv pomoc rázně odmítla. Tvrdila, že si s tím poradí sama - kdyby nebyla pořád tak neuvěřitelně tvrdohlavá! Viděl, jak sebou několikrát trhla, když se její ruka neopatrně pohnula a způsobila jí další bolest. Nakonec potřásl hlavou:

"Fajn, už si ukázala, že si sama poradíš. Ale nemusíš, víš?"

Chvíli trvalo, než odpověděla, zabraná do opatrné práce:

"Ale můžu. Musím vědět, že to…do háje, au… že to zvládnu."

"Pochybuješ o tom?"

"Trochu," přiznala a zvedla hlavu od práce. "Dost to bolí."

"Vypadá to tak," souhlasil. "Nejsme tým právě proto, abychom si pomohli? Lsaasni, duch vědění, to, co se stalo na Schylelu. Nikdy bys mě nenechala v průšvihu. Takže teď nech mě, ať pomůžu tobě."

"Hezký řeči," sykla a bolestně se ušklíbla.

"Asi už se nemůžu koukat na to, jak se v tom rýpeš," pokrčil rameny.

Přes předchozí neochotu mu lékárničku podala s očividnou úlevou. Ránu v podstatě vyčistila, teď ji stačilo jen namazat znecitlivující mastí - pokud si měla odpočinout a zítra pokračovat v cestě, nic jiného nezbývalo. Všimla si, jak se chlapec mračí, zatímco vtíral mast do rány.

"Co je?" zajímalo ji.

"Mělo by se to nejspíš zašít," prohodil opatrně. Všiml si, jak se jí v očích mihl náznak strachu.

"To asi ne," zaprotestovala. "Já to dneska určitě nezvládnu - a k tomuhle tě nepustím."

"Hmm, jasně," snažil se situaci dostat znovu pod kontrolu. "Jen… zkus nad tím zapřemýšlet. Možná to není tak špatný…"

"Tohle ne," rázně zavrtěla hlavou a odtáhla se tak, jak to jen na větvi stromu šlo. Zmateně se na ni podíval. Ta za všech okolností statečná a odhodlaná Fira teď vypadala vyděšeně. Čekala, že se od toho nápadu nenechá odradit?

"Jasně," kývl na znamení porážky. "Nakonec," slabě se usmál, "je to tvoje noha."

"Ještě aby nebyla," zasmála se se zřetelnou úlevou.

"Ve vesnici je léčitelka, Alia. Podívá se ti na to," doplnil, když zavázal konce obvazu na její noze.

"Dík," upřímně se na něj podívala. "Nechtěla jsem…"

"To je v pohodě," mávl rukou. Bylo jasné, že míří k předchozímu sporu ohledně zašití rány. "Vždyť o nic nejde. Alia se o všechno postará líp než my."

"Pokud se tam dostaneme," potřásla dívka pochybovačně hlavou.

"Páni, tvůj dnešní optimismus bych chtěl mít," zvedl oči k nebi. Třepal při tom rukou. Poté, co se mu na kůži dostala mast na znecitlivění, úplně ztratil cit v prstech. Nejspíš opravdu fungovala.

"Mám díru v noze," připomněla. "Na optimismus moc náladu nemám."

"To zvládneme," ujistil ji.

"Co jinýho nám zbývá?" vzdychla unaveně. Začínala mít dojem, že tohle říká nějak moc často. Pak ale odvedla myšlenky jinam a začala v batohu hledat přikrývku. Teď se opravdu zdála užitečná. Na široké větvi se pádu příliš obávat nemuseli. Chvíli hledala nejpohodlnější polohu, než se zabalila do deky a konečně se uvolnila. Ve světle baterky sledovala, jak se o kousek vedle chystá ke spánku i Atrin. Zřejmě už prohledal vnitřek stromu dostatečně, aby ho uznal za bezpečný. Větve tu nakonec byly dál od sebe než na jejich předchozím útočišti a prostor se dal celý přehlédnout, když se člověk trochu snažil.

Chlapec zhasl baterku a chvíli bylo slyšet, jak se hýbe a zřejmě hledá nejlepší místo na spaní. Nakonec téměř všechno utichlo - slyšela jen tiché šustění ve větvích. Neznělo to jako vítr, ten se sem dovnitř neměl jak dostat. Ale ten zvuk jí byl povědomý, kdyby tak jen přišla na to, co jí připomíná…

Najednou ztuhla. Křídla! Menší, než měli létavci, ale stejně. Musela to být křídla a to znamenalo, že tu nejsou sami. Po předchozí zkušenosti nevěřila, že by chainští ptáci mohli být nějak zvlášť přívětiví.

"Neboj se," ozvalo se o kousek dál uklidňujícím tónem. Co prozradilo její obavy?

"Nebojím se," odvětila rychle. "Jenom týhle planetě nevěřím."

"Myslíš ty papapuchy ve větvích?"

"Papapuchy?"

"Barevní papoušci. Tak jako my se tu schovávají před zimou. Všiml jsem si jich už před tím." Na důkaz svých slov rozsvítil baterku a osvětlil větev nad nimi. Odpovědí mu bylo jakési zavřísknutí, ale Fira skutečně uviděla dvojici zeleno-žluto-oranžových papoušků, ne o moc větších než její dlaň.

"Nejsou draví, masožraví a krvelační, že ne?" zjišťovala. Nakonec na Chainu zřejmě jeden nikdy nevěděl.

"Jsou neškodní," zavrtěl hlavou nad její otázkou. "Ne všechno na Chainu se tě bude snažit sežrat, otrávit, udupat a nechat tě umrznout."

Při řeči zhasl a znovu si lehl. Ulevilo se jí, že tu není žádná další hrozba.

Matně zavzpomínala na to, co jí Atrin o planetě vyprávěl - ne o šelmách a zimě, ale o lidech a jejich zdejším životě. O práci kolem obrovských zvířat, o cvičení se zbraněmi, o večerech ve vytopených domech u krbu. Zkusila si představit, jaké by to bylo, místo ležení na nepohodlné větvi sedět někde u praskajícího ohně, popíjet teplé mléko a ospale si užívat večer po náročném dni. Málem by zapomněla, že jsou venku a právě to je odlišuje od lidí, kteří tohle v tuhle chvíli zažívají. Málem… ale tohle byl Chain, v noci, mimo vesnice. Ticho proťalo táhlé zavytí. Nebyli uvnitř u krbu, byli právě na místě, před kterým se rodiny ve svých domovech zavřeli a před jehož vlivem se bránili bytelnými zdmi a hřejivým ohněm. Rychle se vrátila do reality.

"Co je zas tohle?"

"To jen znamená, že nesmíme dolů," nevesele odvětil Atrin. "Chakalkové. S trochou štěstí do rána zmizí."

"A my máme samozřejmě vždycky štěstí," prohodila a pevněji se zabalila do deky. Na povídání najednou ani jeden z nich neměl náladu.

Fiře trvalo celou věčnost, než usnula. Ve skořápce bylo možná tepleji než venku, přesto se ale značnou chvíli klepala zimou. Nakonec se jí sice podařilo přikrývku částečně vyhřát, i pak však spala neklidně a do snů se jí vkrádalo vytí a vrčení chakalků. Napůl čekala, že se neopatrně převalí a spadne ze široké větve, přestože tu nebylo o nic méně místa než na posteli. Až o několik hodin později zvířata skutečně ztichla, ve chvíli, kdy i teplota uvnitř ještě klesla a na spánek už stejně neměla ani pomyšlení. Znala sice daleří mléko jen z vyprávění, ale napadlo ji, že teď by se ho trocha rozhodně hodila. Měla si vzít místo přikrývky spací pytel. Takhle se ale musela spokojit s dekou a kapucí mikiny, kterou si přetáhla přes hlavu.

Ahoj...