Přes Atrinovu opatrnost je během dne žádné nepříjemnosti nepotkaly. Skrz lesní podrost se nedalo postupovat příliš rychle, přesto se o to pokoušeli - jak chlapec připomínal, v noci chainská atmosféra nezadržela mnoho tepla. Zahlédli jen stádo malých štíhlých zvířat, která člověku sahala asi po kolena a byla pokryta dlouhou a hustou srstí, takže jejich přesné rysy bylo obtížné rozeznat. Jinak měli podle Atrinova mínění pořádné štěstí, jelikož je nepotkalo nic nebezpečnějšího než ptáci ve větvích.

"Nenech se klamat," zavrtěl hlavou, když se Fira vyjádřila o jejich mírumilovnosti. "I nahoře může číhat něco, co by tě nejraději bez váhání sežralo."

"Fajn. Už chápu, proč máš tuhle planetu tak rád," odtušila a ostražitě si změřila koruny stromů nad sebou.

"Má něco do sebe," začal Chain okamžitě bránit. "Lidi jsou kolikrát horší než to, co žije tady."

"Lsaasni," otřásla se.

"A nejen ti," souhlasil. "Ale jinak máš pravdu. Chain je tvrdá planeta. Neříkal už jsem to?"

"Hmm," kývla. "Asi ses zmínil."

Slunce už pomalu zapadalo a po vesnici stále nebylo ani stopy. Fira viděla, jak v chlapcově tváři sílí obava. Teď byli rádi za mikiny, které si vzali s sebou. Ale ani ty, ani lehké bundy nedokáží udržet teplo na dost dlouho, až zdejší část planety přestanou zalévat životodárné paprsky slunce.

Atrin věděl, že po západu slunce nejspíš nebudou mít ani s přikrývkami dost času na to, aby se dostali do vesnice. Snad hodinu, bez oblečení z daleří srsti, které místním pomáhalo přežít mrazivé noční podmínky. Přečkat celou noc venku bylo nemožné. Ale nemohli se vzdát a nemohli udělat nic jiného, než jít dál.

"Kolik máme času?" zjišťovala dívka.

"Dost," zalhal ve snaze ji uklidnit. Omluvně pokrčil rameny, když na něj upřela tvrdý pohled.

"Kolik času? A pravdu," požádala důrazně.

"Půl hodiny, než zapadne slunce. Pak... hodinu, možná o trochu víc."

"A vesnice?"

"Nevím, jak daleko může být," přiznal. "Kdybychom měli ještě den, určitě bychom se tam dostali."

"Ale máme asi hodinu a půl," přerušila ho. Přikývl, nemělo smysl to popírat. Obrátila zrak před sebe a zrychlila, dál jejich vyhlídky nekomentovala. Pokračovali mlčky a oba při tom hlídali okolí. V nastávajícím šeru se nebezpečí zdálo reálnější.

Ani teď je nepotkalo nic z dravých tvorů, které si chlapec pamatoval ze své předchozí návštěvy. Možná lovili jen v noci, nebo snad v téhle části lesa ani nežili, ale nějak se mu to nezdálo. Jenže jejich nepřítomnost nakonec stejně nebude až takový problém. Zima je zabije tak jako tak, i pokud se šelmy neobjeví. Zachvěl se chladem, který už pomalu prostupoval les. Slunce už muselo téměř zapadnout, i když mezi stromy na něj vidět nemohli.

"Co je to?" trhla sebou najednou Fira a zvedla hlavu, aby zjistila původ podivného zvuku. Nechápal, co myslí, dokud si nevšiml pohybů kůry na jednom z kmenů.

"Stromy se ukládají na noc. Zabalí se do skořápky, aby jejich listy nezmrzly... Fir, máme to," vyhrkl vítězoslavně. Zmateně se podívala na něj a na stromy, pak se jí oči rozzářily pochopením. Snad je přeci jen možnost jak přežít mrazivé podmínky noci na Chainu.

"Zůstane tam dost místa?" ujišťovala se, zatímco se rozběhli k nejbližšímu stromu, jehož kůra se zatím nehýbala.

"Určitě," přikývl a začal šplhat po hrubém kmeni. "Nebude si chtít polámat větve."

Nejnižší větev se nacházela necelé tři metry nad zemí, ale raději vylezli ještě o něco víc. Usadili se na širokou větev zrovna ve chvíli, kdy se kůra začala vlnit a stoupat nahoru. Bylo zajímavé to sledovat. Hýbala se rychle, od spodní části tvořila pevný obal, takže za chvíli seděli v něčem, co připomínalo obří skořápku vejce - pokud by skrz vaječné skořápky prorůstaly stromy. Přes překvapivou rychlost trvalo téměř deset minut, než je kůra uzavřela do naprosté tmy.

Atrin odněkud vytáhl baterku a posvítil do prostoru kolem nich. Místa tu bylo dost, v tom měl pravdu. Větve se táhly do výšky tak daleko, že dohlédnout na vršek skořápky bylo skrz jejich změť nemožné. Docela by to stačilo jako útočiště pro několik skupin lidí. Nejspíš by o sobě ani nemusely vědět. Každopádně tu ale bylo tepleji než venku a teplota by tu měla zůstat stálá. Obrátil se k dívce, která už stačila také najít baterku a teď zvědavě zkoumala nejbližší část skořápky.

"Řekla bych, že tady nezmrzneme," prohodila spokojeně a kývala přitom nohama, spuštěnýma z okraje široké větve. Vlastně byla tak široká, že by se na ní pravděpodobně dalo pohodlně spát.

"Nikdy dřív mě nenapadlo, že by se to dalo takhle využít," kývl. Dávalo to smysl, trochu ho překvapovalo, že o tom zatím nepřemýšlel.

Teď, když si mohli přestat dělat starosti s tím, kde přečkají noc, se nálada uvolnila. Možná tu bylo chladno, ale pokud se teplota udrží po celou noc, bude to stačit. Najedli se ze zásob, které se vzali z lodi a zůstali sedět proti sobě na větvi - Fira se musela usmát, když si uvědomila, jak absurdně musí celá ta situace vypadat.

"Ideální čas pro strašidelný historky," prohodil chlapec a opřel se o kmen.

"Hmm, můžeš začít," odtušila.

"Nic mě nenapadá," potřásl hlavou.

"Tak proč s tím vůbec přicházíš?" zasmála se znovu. Pokrčil rameny a chystal se něco říct, ale pak se zarazil.

"Chřísk..."

"Co to bylo?" zamračil se a upřel podezřívavý pohled na dívku.

"Co?" zatvářila se zmateně.

"Ten zvuk."

"Třeba... Pohyb větví?"

"Chřííísk!!"

Teď se mu ve tváři objevilo poznání - a navíc i obava. Tušil, co ten zvuk udělalo. A rozhodně se mu to nelíbilo.

"Co je to?" domáhala se vysvětlení. Místo slov jen namířil baterku nahoru. Jak čekal, světlo se kdesi v korunách odrazilo od několika párů očí.

"Chřííísk!!" ozvalo se teď zřetelně od nejbližšího z nich. Znělo to rozmrzele.

"Létavci. Musíme dolů," vyhrkl.

"Kam? Odsud se nedostaneme..." namítla, ale stejně jako on začala šplhat na nižší větve.

"Možná jo... do háje," ozvalo se pod ní vzápětí. Zvedla hlavu. Světlo baterky, kterou si pro tuto chvíli připevnila poutkem k ruce, sice nijak zvlášť jasně neosvětlovalo prostor kolem nich, ale zahlédla velkého okřídleného tvora, jak se skrz větve prodírá směrem k nim. Naneštěstí nebyly poblíž kmene nijak husté a létavci nedělal pohyb mezi nimi problém. Viděla ostré spáry a věděla, že pokud něco neudělá, hodně brzy se s nimi seznámí zblízka.

Snesl už se skoro k ní, když konečně usoudila, že nemá jinou možnost. Pustila se kmene, narazila na několik větví a prolétla poslední část cesty, která jí zbývala ke skořápce z kůry pod ní. Dopadla na záda a uslyšela křupnutí, ale kůra to zřejmě vydržela. Málem si pádem vyrazila dech. Ještě štěstí, že se to nepropadlo, prolétlo jí hlavou. Téměř okamžitě si však uvědomila, že to až takové štěstí není. Byli uvěznění uvnitř skořápky spolu s dravými a hladovými létavci - a cesta ven nejspíš neexistovala.

Atrin se mezitím snažil vyhnout létavci, který je pronásledoval. Uhnul před ním na jednu ze širokých větví a zhasl baterku, ale tvor si toho zřejmě všiml. Šustění velkých křídel napovídalo, že jeho soukmenovci mu jdou na pomoc. Teď už nekřičeli. Lovili, a to vždycky dělali v téměř naprosté tichosti, dokud si nebyli jistí, že jim kořist neuteče. Chlapec zaváhal. Ohlédl se dolů po Fiře, která se zrovna zvedala po pádu. Viděl, že skořápku nijak nenarušila. Jenže se odsud potřebovali dostat. Mráz venku se proti létavcům uvnitř zdál jako podřadný problém.

Vytrhl z pouzdra laserovou pistoli a párkrát vystřelil na přilétající tvory. Potom se nadechl, jako by se odhodlával - a rovnýma nohama skočil dolů z větve.

Věděl, že kůra může být tvrdá. Uvědomoval si, že je značná šance, že si zláme nohy a ničeho tím nedosáhne. Jenže jinou cestu ven neviděl. Připravil se na prudký náraz, ale překvapivě hladce proletěl skořápkou stromu. Udeřil ho chlad venku, až zalapal po dechu. Měl jen zlomek sekundy na to, aby se schoulil a na zem pod sebou nedopadl na natažené nohy. Podařilo se mu překulit se a ztlumit tak dopad, ale přesto cítil, jak mu nohama projela bolest. Vážně to bylo vysoko. Doufal, že Fira pochopí, že teď už je cesta volná.

Létavci už byli příliš blízko. Atrin je zřejmě střelbou jen víc rozzuřil, ve spěchu a po tmě se mu trefit nepodařilo. Vrhla se k otvoru ve skořápce, na krátko se zadrhla popruhem batohu a pak už padala do mrazivého světa venku.

I jí se podařilo dopad jakž takž zmírnit a převalit se. Zvládli jsme to, zaradovala se, když zjistila, že Atrin na ní mává o kousek stranou. Začala se zvedat, ale pak si všimla, kam chlapec ukazuje. Zvedla hlavu ke stromu nad nimi a její radost se rozplynula. Ven se dral první z létavců a podle šustivých zvuků za ním nebyl sám. Chtěla znovu zalehnout k zemi, ale tvor už o ní věděl. Nekřičel. Tiše a rychle jako blesk se snášel k ní a tak se raději rozhodla pro útěk.

Nejspíš to byla chyba, protože ji dohnal po pár krocích. Zakopla o kořen, jak se po tvorovi otáčela, a pádem se nejspíš vyhnula tomu, aby ji ty obrovské spáry odnesly kdoví kam jako jednohubku pro létavce. Zranění se ovšem nevyhnula. Kousek nad pravým kolenem se jí rozhořela ostrá bolest, jak spáry prolétly vzduchem a zarazily se až o její nohu. Vykřikla bolestí a překvapením, když dopadla do měkkého podrostu a létavec vztekle zavřískl. Cítila, jak jí po noze stéká krev, ale netušila, jak velká rána je. Rozhodně bolela, doufala však, že bude moct chodit.

Ohlédla se po létavci - bude se muset ještě dostat z jeho dosahu, pokud má přežít. Ale tvor poletoval kousek od ní a vypadal zmateně. Mohlo to být tím, že se prostě nehýbala? Musel ji přeci vidět padat, musel vidět, kam dopadla. Ne, že by si stěžovala, ale měl ji už dávno najít.

"Fir?" ozval se kousek za ní tlumený hlas. Atrin se pomalu plížil podrostem kousek za ní. Když uslyšel její výkřik, nejraději by se bez rozmýšlení rozběhl. Ale viděl, že se létavec zvedá bez kořisti a to ho částečně uklidnilo. Aspoň natolik, aby zvolil opatrnější cestu.

"Nic mi není..." zašeptala a mávla rukou.

"Jau, do zlámaný nohy syna mýho strýce z tátovy strany," vychrlila hlasitě a okamžitě tak svou předchozí výpověď zpochybnila, když se pohnula.

"Tiše... Cože?" Věděl, že by se měl spíš starat o to, co jí je, ale příval slov, která se z ní vyhrnula, ho zarazil. Zdálo se, že ji samotnou možná taky. Potřásla hlavou.

"Říct to znova asi nezvládnu... Jau," zopakovala šeptem hlavní část sdělení, tentokrát se však nepohnula.

"Myslím, že nás nevidí, když se nehýbeme," podělila se s Atrinem o svou předchozí domněnku.

"A když jsme zticha, tak o nás ani neví," souhlasil. Jejich tlumená slova zatím pozornost zmatených tvorů nepřitáhla. I když zrovna to nejspíš byla jen otázka času.

"Ale nemůžeme tu zůstat. Budeme muset najít nějaký další strom," upozornil ji. Kývla. Už teď cítila, jak se do ní mráz nemilosrdně pouští.

"Jenže všechny už spí..." doplnila ho.

"Musíme se dostat dovnitř stejně, jako jsme se teď dostali ven. Zvládneš to?" zeptal se, když mu pohled sjel k její noze. Pomalu se otočila, teprve teď našla odvahu se podívat. Přes dvacet centimetrů dlouhá rána, ne vyloženě nebezpečně hluboká, ze které volně vytékala krev, se táhla od kolene dál po straně stehna. Ošetření bude potřebovat, ale počká to, i když raději ne příliš dlouho.

"Musím," sykla a pokusila se o úsměv. Podíval se do její tváře, jako by z ní mohl vyčíst, nakolik je skutečně schopná se odtud dostat. Ale to, co řekla, byla prostá pravda. Pokud tu zůstanou, podepíšou si tím rozsudek smrti. Pomalu se začali plazit směrem z oblasti, patřící létavcům. Fira zatínala zuby, kdykoliv pohnula zraněnou nohou, ale věděla, že musí vydržet zticha. Kdyby se neudržela, oba by je tím zabila. Málem to dokázali.

"Au! Do háje! Co to... Au!" Veškerá předsevzetí šla stranou, když jí při neopatrném pohybu o ránu zavadil jakýsi šlahoun. Skrčila se a chytila se za pravou nohu, jako by tím mohla nějak zmírnit následky. Zamrkala, aby zahnala slzy, které jí bolest vehnala do očí. Nic neviděla, ale slyšela za sebou zlověstné šustění křídel, létavci její výkřik nenechali bez odezvy.

"Vstávej," křikl na ni Atrin. Už stál a podával jí ruku, aby ji mohl také vytáhnout na nohy. Na obvyklé ošklíbání neměla čas ani myšlenky. Vděčně přijala pomoc a znovu sykla, když přenesla váhu na zraněnou nohu.

"Musíme běžet. K tomu stromu," ukázal k širokému kmeni kus od nich. Zavrtěla hlavou, přestože by si za to nejraději nafackovala. Věděla, že běžet v tomhle stavu nedokáže ani omylem. Jenže chlapec na její reakci nečekal. Popadl ji za předloktí, jednu její ruku si přehodil přes rameno, rozběhl se a nedal jí tak jinou možnost než to udělat taky. Teď už aspoň mohla křičet a nadávat - létavci o nich stejně věděli.

"Promiň," zamumlal zadýchaně, zatímco mířili ke stromu. Téměř ho přes bolest neslyšela, ale pokusila se přikývnout. Tohle byla jediná možnost, pokud měli mít aspoň nějakou šanci.

Když doběhli ke kmeni, Atrin vzhlédl ke skořápce. Byla níž než ta předchozí, méně než dva metry nad zemí. Dolů to šlo snáz než nahoru, ale stále měl ve volné ruce laserovou pistoli. Párkrát vystřelil a kůra k jeho nesmírné úlevě povolila.

"Jak... víme, že tam nebudou další létavci?" dostala ze sebe Fira, když začal šplhat nahoru.

"Nevíme," odtušil a vytáhl se dovnitř. Pak se vyklonil a pomohl jí nahoru dřív, než se létavci dostanou až ke stromu. Zvenku se ozvalo vteklé zavřísknutí, když se dívka konečně vydrápala skrz otvor. Vyčerpaně zůstala ležet kousek od něj, ztěžka oddechovala a snažila se potlačit slzy bolesti.

"Asi nebudu mít Chain ráda," procedila skrz zaťaté zuby. V danou chvíli jí to těžko mohl zazlívat.