V životě už jsem párkrát spala pod širákem, ale vždycky to bylo ve spacáku, který byl až do mínus dvaceti. Vždycky jsem měla svoje tábornické vybavení. Nikdy jsem nespala venku úplně bez ničeho. Až doteď.

Ale musím uznat, že tábořit se sylvatičkou není špatný. Hodila by se nám na táboře. Stačila chvíli hraní stromům a ti nám vytvořili přístřešek z větví a kořenů, listí a zem nám změkčili mechem. Stačillo to na to, aby nám v noci nebyla moc zima, hlavně, aby na nás nefoukalo.

Přesto jsem nemohla usnout. Myslela jsem na Michela, který mě určitě hledá. André taky, pokud se stihl vrátit domů. Přála bych si, abych jim mohla dát nějak vědět, že jsem v pořádku.Povzdechla jsem si a přetočila se na druhý bok.

Teď jsem ležela směrem k Alee. Ležela na zádech, měla zavřené oči a klidně oddechovala. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale působilo to, jakoby jí mech trochu objímal. Jako kdyby byla součástí přírody. Což vlastně je, když se narodila ze stromu. Trochu jsem jí to záviděla. Nemusela se aspoň trápit tím, jací jsou její rodiče, které nikdy nepoznala.

Opatrně jsem se posadila a vylezla z našeho přístřešku. Nemělo smysl válet se tam a čekat, až přijde spánek. Raději se trochu projdu. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a rozhlédla se. Zaujalo mě světlo, které svítilo o kus dál.

Ohlédla jsem se po Kláře a Alee. Neměla bych někam chodit sama, ale na druhou stranu, to vypadá jenom jako kousek. Zajít jenom za roh. To nemůže ničemu uškodit. Bludičky snad nejsou součástí tohohle světa.

Následovala jsem světlo. Šlo směrem od nedalekého jezírka, kam jsme chodili pro pitnou vodu. Zdrojem bylo několik svítících květin.

Usmála jsem se nad tím výjevem před sebou. Opravdu působil magicky. Svítící květiny okolo jezírka ho osvětlovali a díky odrazům světel ve vodě to celé dostávalo zvláštní nádech. Tak přece je to tu trochu jako na Pandoře.

Posadila jsem se na kraji jezírka a složila nohy pod sebe. Tohle bylo poprvé za poslední dobu, kdy mě plocha vody nijak neděsila. Naopak mě spíš přitahovala. Zavřela jsem krátce oči. Ano, mohla jsem ji přímo cítit i na dálku. Stejně jako tehdy ta sklenice vody. Ale tentokrát to nebylo jako tehdy, že bych ji měnila ve vodní opar a ona se mě dotýkala. Tentokrát jsem opravdu jen cítila její vodní přítomnost. Pro jistotu jsem otevřela oči, abych viděla, že se nic neděje. Doopravdy tam pořád byla.

„Yves," volala šeptem mé jméno.

Usmála jsem se. Cítila jsem se naprosto klidná. Proto jsem se nijak nebála natáhnout k ní ruku. Neponořila jsem jí, jen jsem jí podržela nad vodou. Voda sama se začala zvedat a v malém pramínku stoupat k mojí ruce. Na pohled to působila, že to voda dělá sama, ale ve skutečnosti jsem to dělala já. Byla jsem si tím jistá. Přímo jsem cítila to spojení.

Pak mě něco udeřilo do hlavy a všechno zčernalo.

-------------------------------

Probudilo mě nějaké volání. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla jsem vnitřek našeho stromového přístřešku. Zezačátku jsem byla zmatená, kde to vlastně jsem. Proč nejsem normálně v posteli? Až pak jsem si uvědomila, co všechno se za poslední dva dny stalo.

„Yves!" dolehlo ke mě volání zvenku.

Pomalu a rozespale jsem začala vylézat ven, kde byla Alea. „Co se děje?" promnula jsem si oči.

„Yves je pryč."

Párkrát jsem zamrkala, zatímco ke mě doléhal význam těch slov. „Pryč jako pryč?"

„Pryč jako pryč," ujistila mě.

„Pryč jako úplně pryč?" zopakovalo jsem po ní.

„Pryč jako pryč, že tu není. Nikde. Yves!"

Rozhlédla jsem se, jako bych jí měla spatřit schovanou za rohem. Není tu. A bůh ví, jak dlouho. „Jakože sama odešla nebo..." nechala jsem větu nedokončenou.

Alea se zaujetím pohlédla na zem. Párkrát zapískala. Vydala se směrem ke studánce a já jsem ji následovala.

„Tady šla normálně sama," informovala mě, zatímco hleděla na zem a pokračovala kupředu. Brzo mi došlo, že míří ke studánce. Hlavně když se u ní zastavila a sklonila se k zemi. Rozhrnovala trávu, aby viděla líp na hlínu, ve které já jsem viděla jenom velký chaos. „Tady chvíli seděla. Ale nebyla tu sama," zamračila se a podívala se zblízka.

Zkusila jsem to taky, ale co jsem viděla byl velký chaos stop. Ale jo, je to tu víc rozdupaný. Buď tu Yves něco tancovala anebo tu opravdu bylo víc lidí.

„Kousek jí táhli," prohlásila se znepokojením a pak se na chvíli zastavila. „A tady její stopa končí."

„Jakože prostě zmizeli?" pozvedla jsem obočí.

„Jejich stopy pokračují," pokračovala dál podél. „Spíš si ji hodili přes rameno a... Uniastra! Blbý koně."

„Co? Kde je Yves?" začala jsem konečně panikařit. „Kdo ji vzal?"

„Dost pravděpodobně někdo od bohů," řekla se zděšením. „A ne netuším, kam jí vedou. Ale ať je to kdekoliv, tak na koních oproti nám budou mít náskok."

„Musíme ji najít," zdůraznila jsem.

„Já s tebou souhlasím. Jenom musím přijít na to jak..." Na pár vteřin se odmlčela. „Musíme se dostat do nejbližší a zjistit, jestli tam něco neví."

„Okay, kterým směrem?"

Odvrátila mírně hlavu a krátce něco zanotovala. Jeden strom se zachvěl a ona ukázala jedním směrem. „Tamtudy."

Nečekala jsem na ní a vydala jsem se tam. Na rozdíl od včerejška mi bylo naprosto jedno, že jsem nic ještě nejedla, i když si moje břicho stěžovalo. Prostě jsem mířila kupředu a ničím se nezdržovala. Cítila jsem se jako Aragorn, Legolas a Gimli, když se vydávali na riskantní záchranu Pipina a Smíška. Akorát oni si nebyli v knížce jistí, který hobity zachraňují, ale měli oproti mně výhodu, že uměli bojovat a měli zbraně. Já šla taky naslepo, riskantně, bez plánu, bez znalosti boje a místního světa. Aspoň že Alea je na tom líp.

Nakonec jsme museli na chvíli zastavit a najíst se, protože jinak bychom opravdu nikam nedošly. Ale už jsme neměli čas na nějaké pečení králíka jako včera v poledne. Měli jsme jen nějakou zeleninu, která tady roste evidentně podobně jako u nás lesní ovoce. Za ovoce bych byla víc radši, jenže to by nás tolik nezasytilo. Nakonec můžu být ráda, že tu mají aspoň podobné jídlo jako my.

K večeru jsme konečně dorazili k vesnici.

„Konečně," zaradovala jsem se.

„Zas tak moc se neraduj, ještě nic nevíme," nebyla Alea tak nadšená jako já.

V jejím poptávání se jsem jí nemohla absolutně nijak pomoct. Ledaže by tu někdo náhodou mluvil česky nebo anglicky. Možná i ty jiné slovanské jazyky bych dala, ale jejich jazyk pocházel asi z jiného základu. Nerozuměla jsem ani slovo. Jen jsem sledovala Aleu, jak se vyptává. Chodila od domu k domu, ťukala na dveře a ptala se, jestli toho dne něco neviděli.

„Neexistuje tu něco jako policie, komu bychom to nahlásili a pomohli nám s pátráním?" napadlo mě mezi třetím a čtvrtým domem. „Prostě nějaká spravedlnost, strážci pořádku a tak."

„Tohle je na to moc malá vesnice, ta bude až ve vedlejší, ale stejně by se tím nezabývali. Řeší spíš místní problémy a brání místní. A i tak budou mít svých starostí dost. Nezapomeň, že tady zuří válka."

Až u pátého domu jsme konečně uspěli. Ani jsem tomu nemusela rozumět, viděla jsem na Alee, jak se jí rozzářili oči.

„Tak co?" ptala jsem se dychtivě.

„Viděli jí. Sice v bezvědomí, ale zdála se v pořádku. A nejlepší na tom je, že podle jejich popisu tuším, ke komu patří a kam míří," vyhrkla v rychlosti. „Mířili na jih, pravděpodobně ke zbytku armády, a tam aspoň ještě donedávna se pohybovala armáda Apollóna a Hermése, čemuž nasvědčuje i jejich brnění. Teď jenom sehnat koně, ať máme šanci je dohnat..."

„Jak seženeme koně, když nic nemáme?"

„Budu doufat, že nám nějakého prodají za trochu magie."

„Jaký? Budeš dělat kouzla?"

„Požehnám polím, ať mají lepší úrodu. Mohlo by moct, že z mojí rasy tu nemívají moc lidí, tak by farmáři mohli dobře zaplatit."

Zamířila k jednomu z největších místních statků, aspoň tak jí to prý někdo povídal. Podařilo se jí tam najít evidentně majitele farmy, se kterým se začala dohadovat. Teď už nevypadala tak nadšeně.

„Dobrá zpráva je, že nám dobře zaplatí a dají jídlo, když jim požehnáme. Ale koně za to od nich nekoupíme."

„A někdo jiný nám koně neprodá?"

„Jsou jediní, kdo tady v okolí má dost koní na prodávání," zavrtěla hlavou. „Od ostatních můžeme získat maximálně další peníze a jídlo, ale pochybuju, že to bude stačit."

K sakru, proč nemůžeme mít nic cennýho? Litovala bych, že jsem si nevzala peněženku, ale těch mých pár drobných a karta k účtu by nám stejně nepomohla. Tady by se hodilo mít nějaký zlatý náušnice nebo prstýnek, což nenosím. Nejcennější, co mám, je můj iPhone a iWatch.

Pozvedla jsem obočí. „Pojď, budeš překládat," řekla jsem Alee.

Vydala jsem se za farmářem a cestou jsem vytáhla mobil z kapsy a začala ho zapínat, jelikož jsem se snažila předtím šetřit co nejvíc energii. Teď se to vyplatí.

„Máme ještě něco na prodej," začala jsem a Alea to po mě opakovala v jejich jazyce. „Je to jedna magická věcička zvaná iPhone, která dokáže hodně věcí. Jednak to svítí jako baterka, ale to je jenom vedlejší. Hlavní je, když se začnu dotýkat těch obrázků, tak to na to začne reagovat. Vidíte?" ukázala jsem mu svoji plochu.

„Tady když sáhnut na ten čtvereček s obrázkem, tak se dostaneme k něčemu jako zrcadlu. Ale můžu to i otočit," klikla jsem na točivé šipky „a vidím skrz něj. Na tom je nejdůležitější, že to co vidím, se dá zachytit na později. Stačí se dotknout tohohle kolečka."

Trošku sebou trhl, když to udělalo typický zvuk uzávěrky. „A vidíte? Teď je tu obrázek toho. Může to i nahrávat pohyb pomocí tohohle. To co to uvidí, se pak dá přehrát. A to není všechno, umíte to mnohem víc. Tady mám pár připravených pohyblivých obrazků, který se dají sledovat..." Jestlipak znají filmy? „... tady jsou hry, tady se dá psát..." snažila jsem se mu toho co nejvíc popsat. Vypadal z toho unešený.

„A k tomu je tu ještě exkluzivně jako bonus tenhle náramek, který je taky magický. Je propojený s iPhonem a pomáhá se zdravím, sleduje srdce, spánek, dýchání, celkově pohyb a tak. A to všechno jenom za jednoho rychlýho koně. Musíte se ale rozhodnout rychle, než nabídka vyprší a my půjdeme dál."

Sice mi nerozuměl, ale vypadal, že by mi to nejradši vyrval z ruky a dal mi za to celý statek. Souhlasil se vším. To by mě nikdy nenapadlo, že na něj budou fungovat triky z teleshopingu.

„Jak rychle musíme odjet, než zjistí, že mu to bez elektřiny brzo přestane fungovat?" naklonila se ke mě Alea.

„Náhodou mám novou verzi i s minisolárními panely. Jen bude muset čekat tak osm až deset hodin, než se mu to dobije."

Alea mu ještě dopřeložila tuhle maličkost a já jsem mu ukázala panely na zadní straně krytu.

„Sbohem, iPhone," zamumlala jsem a rozloučila se se svým novým mobilem. Ale záchrana Yves za to stojí. I když kvůli tomu přijdu o svůj třicátý level na Among Us.