Znovu jsem se probrala v posteli, ale tentokrát jsem měla silný pocit, že nejsem v nemocnici.

Trochu jsem zamžourala na strop a pak se začala pomalu zvedat. Potvrdila jsem si, že opravdu nejsem v nemocnici. I když tu byly dvě postele stejně jako v nemocnici, nevypadaly nemocensky. Nebyla tu žádná sterilní bílá, jen béžová a hnědá. A na té druhé posteli seděla plně oblečená Klára. Žádná nemocniční košile.

„Dobré ráno, šípková růženko," ušklíbla se na mě.

„Ráno? Vždyť je teprve odpoledne," nakrčila jsem čelo.

„Spíš dopoledne. Je sobota."

„Co?" podívala jsem se na ní zmateně. Rozhlídla jsem se pořádně okolo. Nebyli jsme u mě doma a ani u ní. Ani v nemocnici. Vypadalo to jako nějaký malý byt. „Kde to jsme?"

„Na kadaňský ubytovně. Pokoj Aley," vysvětlila mi Klára. „Za chvíli přijde, teď šla jenom pro něco na snídani."

„Byli jsme v Chomutově v bazénu," uvědomila jsem si.

„Nepovedlo se ti tam kouzlo. Prý ses skoro úplně vyšťavila."

Pořádně jsem se na ní podívala a nakrčila jsem čelo. Nemyslelo mi to ještě úplně jasně, a tak smysl jejích slov ke mně přicházel postupně. Provedla jsem kouzlo.

„Prý?" zopakovala jsem po ní. „Podle koho?"

„Podle mě," ozvalo se ode dveří, kde stála Alea a v rukách držela papírový pytlík s pečivem. „Vyčerpala jsi skoro všechnu svojí magii.

Mírně jsem sebou trhla, když jsem ji uviděla. Kde se tu vzala? Co tu dělá? Počkat. Magie, Alea. My jsme fakt v nějakým fantasy žánru.

„Já mám magii, ty znáš magii," začala jsem říkat nahlas svoje poznatky. „Co se děje?"

„To je dlouhý příběh," odložila tašku s pečivem na stůl. „Ideální ke snídani. Bude trochu skromnější, mám k tomu jenom šunku a sýr. Byla bych pro vajíčka, ale není to žádná pánev nebo hrnec a v kotlíku se mi je úplně dělat nechce."

Kotlík. Na stole je kotlík. Tedy už pomalu ne, protože ho Alea přesouvá stranou, ale kotlík. Až teď jsem si začala uvědomovat, jak moc fantaskně tenhle pokoj vypadá. Předtím to nejspíš byl obyčejný pokoj, ale teď tu jsou věci jako kotlík, nějaké byliny, kousky zbroje, a to je meč, co se opírá o moji postel?

„Budeš tam vyjukaně sedět ještě dlouho nebo nemáš vůbec hlad?" oslovila mě Yves od stolu, když si vedle ní sedala Klára.

Zvedla jsem se z postele, a přitom jsem si uvědomila, že mě někdo musel oblíknout do mých džín a trička. Naposled jsem na sobě měla plavky.

„Co se stalo?" zeptala jsem se znovu, když jsem se posadila k nim ke stolu.

„Máš magii," začala Alea s vysvětlováním. „Nejsem ti úplně schopná říct, jestli jsi ji měla v sobě vždycky anebo jsi k ní přišla až u toho jezera. Magie v tomhle světě funguje trochu podivně."

„Technicky je to vodní nádrž," opravila ji Klára, když si mazala housku máslem. „A neříkala jsi, že magie v tomhle světě není?"

„Není, ale jsou tu skrytí čarodějové, kteří ji v sobě mají. Dědí se to v rodině. Ale zpravidla to ani nepoznají a žijí celý život jako lidé, aniž by něco tušili."

„Když mluvíš o tomhle světě, znamená to, že existuje ještě nějaký svět?" postřehla jsem.

„Je. Svět magie. Tohle je zase svět elektřiny. Kdysi hodně dávno, tak pár desítek tisíc let, byly spojené v jeden. A měla bys jíst, ať nabereš síly."

Zmatená jsem si uvědomila, že mám hlad, ty dvě začínají jíst, ale já sama jenom koukám. Opožděně jsem taky sáhla po jedné housce.

„Jmenuje se Isgeretha," dodala Klára svůj postřeh, než se zakousla.

„Ne, to je jenom jedna země," opravila ji Alea. „S těma názvama je to složitý, protože oba světy napadlo, že všechno je nazvaný Země. Liší se to maximálně podle toho, v jakým jazyce to říkáš."

„Země je everywhere," zamumlala Klára.

„A já jsem čarodějka," pronesla jsem a podívala se na Aleu, která mě nijak neopravila. Jsem čarodějka. Fakt. Čarodějka. S magií. Kterou neumím ovládat. „To u Nových mlýnů nebyla žádná nehoda, že ne?"

„Bitva," kousla se do Alea do rtu. „Zuří tajná válka mezi světy. Respektive mezi bohy."

„Možná tě tam něco zasáhlo a předalo ti to magii," navrhla Klára. „Anebo sis aktivovala svoji vlastní."

Ignorovala jsem její teorie a zamračila jsem se na Aleu. „A tys to celou dobu věděla?"

„Až do včerejšího dne jsem si nebyla jistá, jak jsi na tom přesně s magií, kolik jí máš a jak se ti bude projevovat. Ale jinak ano, věděla jsem o tom."

„A když jsme byli v kavárně, tak tě nenapadlo mi to říct. Radši sis vymýšlela nějaký tréninkový představení," začala jsem zvyšovat hlas.

„Chtěla jsem ti říct pravdu, i teď ti chci říct celou pravdu, ale nechtěla jsem tě vylekat. Je toho hodně," hájila se Alea.

„A nechalas mě, ať to postupně objevuju sama, že jo? Nevědět, co se se mnou děje a začít panikařit a mít divný halucinace, kdykoliv se dostanu pod vodu." sevřela jsem ruku v pěst. „Protože to je fakt skvělý pocit nic nevědět."

„O tom jsem nevěděla..."

„Věděla bys o tom, kdybys mi řekla, co se stalo. Pak bych ti já řekla, co se děje," skočila jsem jí do řeči.

„Yves, buď calm," snažila se mě uklidnit Klára.

„Já jsem klidná. Neklidná budu, když budu muset poslouchat další lži," odsekla jsem a zase se zaměřila na Aleu. „Jak ti mám teď věřit, že mi říkáš pravdu? Co mi ještě tajíš?"

„Chci ti říct pravdu, chci ti říct všechno," kousla se do rtu. „Chci ti s tím vším pomoct, proto jsem přijela sem za tebou."

„Když zuří nějaká údajná válka, ty se budeš zabývat mnou? Neměla bys jít někam a něco bojovat?"

„Neboj, to se možná brzo splní," vpadla do dveří bez zaklepání další žena. Byla tmavší pleti a oblečená dost nalehko na to, že byl listopad. Měla na sobě jenom lehké letní šaty se zavazováním na krku, přes ramena přehozený plášť, a dokonce ani žádné boty. „Ale měla bys ses ztlumit, jsou tu papírový stěny."

„A kdo je do háje tohle?" vyhrkla jsem ještě, jak jsem byla rozjetá.

„Někdo, kdo vás přišel varovat," podívala se na Sauru. „Míří sem. Moc upoutala pozornost."

„Kolik?" zpozorněla hned Alea a postavila se na nohy. Rychle sáhla po své zbrani a brnění.

„Jedna družina. Ještě nejsou v budově. Zvládli tě vystopovat až sem, ale neví, kde přesně jste. Ale brzo jim to dojde."

Alea přes sebe stihla přehodit kroužkovanou košili, zbytek už tam nechala a nasadila si jen své zbraně. „Jakou máme šanci jim nepozorovaně uniknout?"

„Nízkou," pomáhala ji utáhnout něco na brnění.

„Máme se někde schovat? Nebo utíkat?" zeptala se Klára.

Podívala se na nás a zauvažovala. Pravděpodobně nad tím, co s námi.

„Můžou jim uniknout," pronesla Alea. „Nemusí o nich vůbec vědět."

„Ale taky můžou. Je to moc velký riziko," zamířila k oknu. „Kdyby zjistili, co je zač, mohli by... Sakra, už jsou tady." Rychle se schovala za rám okna.

„Vezmu je s sebou," rozhodla se Alea.

„Zkusím je odlákat, nebo aspoň zdržet," vydala se druhá žena ke dveřím a rozeběhla se pryč. Ale se mezitím vydala k oknu.

„Nemáme taky utíkat?" zeptala jsem se.

„Vydrž, už jsou skoro pryč... Jo, už můžeme," začala otvírat okno.

„Jsme ve třetím patře. Po okapu slézt nezvládnu," namítla jsem.

„Já taky ne."

„Nebudete muset," odvětila Alea a vytáhla ze svého opasku malou flétnu, na kterou začala hrát. Hudba to byla pěkná, příjemně se to poslouchalo, ale nechápala jsem k čemu nám to bude platné. Klára taky ne podle toho, jaký jsme si vyměnili zmatený pohled. Až když jsme přišli o něco blíž a podívali se dolů, pochopili jsme. Strom, který rostl nedaleko okna, k nám natahoval své větve. Přímo nám vytvářel žebřík.

Ale přestala hrát a flétnu zase schovala. „Kláro, lez první, Evo, ty hned za ní," ponoukla nás.

Díky tomu množství větví, se nám lezlo docela pohodlně. Mnohem jednodušší než nějaký povinný šplh ve škole, ať už na provaze nebo na tyči. Snažila jsem se lézt rychle, ale zároveň opatrně. Rozhodně ne tak obratně a elegantně jako Alea. Lezla jako poslední, ale během několika vteřin byla dole.

Okolo nás byl slyšet hluk, který přicházel z druhé strany baráku. Byly slyšet menší výbuchy, oheň a řev nějakého velkého zvířete. Trochu mi to připomínalo řev dinosaura z jurského parku.

Alea se rozběhla a my za ní. U rohu domu jsme se zastavili, aby Alea nakoukla malinko za roh a ujistila se, že můžeme pokračovat. Zavrtěla hlavou a vrátila se s námi zpátky. Vzala to s námi jinou ulicí.

„Kam míříme?" zeptala se Klára potichu.

„Kamkoliv, pryč," zamumlala Alea.

„Co ukrást další auto," navrhla jí, až jsem z toho překvapeně pozvedla obočí. Krádež auta mi nějak unikla.

„Kesiet same rae!" ozvalo se za námi. Ohlédla jsem se. Stál tam muž oblečený v plném brnění. Tentokrát jsem poprvé uviděla někoho v plném brnění.

„Ensit," zamumlala Alea tónem, jako by se jednalo o nějakou nadávku a otočila se. Křikla na ně zpátky: „Kierta prie astirie, vorte mora eni polue."

„Porte enum."

„Ensit," zamumlala znovu. Když pak otevřela pusu znovu, zazpívala pár tónů. Nebyla to ani žádná konkrétní píseň, žádná slova, jen pár tónů, na které příroda zareagovala po svém. Ačkoliv jsme byli na obyčejné ulici s vybetonovanou silnicí, najednou začala praskat a zní růst tráva, která chytila toho muže. A nejen jeho, začala chytat i další, kteří mu přišli na pomoc.

„Běžte, utíkejte ke klášteru," sykla na nás a vydala pár dalších tónů. Klára mě chytila za ruku a táhla mě pryč. Utíkala jsem s ní, ačkoliv jsem tam chtěla zůstat. Chtěla jsem jí pomoct. Třeba bych zase mohla udělat nějaký vodní výbuch a třeba je trochu přitopit.

Nebyli jsme od kláštera moc daleko, bylo to jenom pár ulic. Nechápala jsem, proč máme běžet zrovna tam. Je tam nějaký starodávný magický úkryt, kam můžou lidi, ale oni ne? Tedy za předpokladu, že nejsou lidi. Vypadali dost lidsky. Nebylo na nich nic nenormálního.

Vběhli jsme mezi skupinku asiatů. Určitě nějací turisti, protože si něco před sebou fotili. To by nám mohlo pomoct. Mezi nimi se můžeme ztratit, byli jsme skoro podobně oblečení. v našem oblečení vypadáme nenápadně. To se ovšem nedá říct o trojici lidí, která si ta skupinka fotila. A my jsme vběhli přímo před ně.

„Korit ma!" čapnul nás jeden z nich za ramena dřív, než jsme se stihli rozběhnout pryč.

„Hej, nechte nás," protestovala jsem. Držel nás moc pevně na to, aby se mu vysmekla. A bolelo to. Táhnul nás pryč. A ti blbí asiati tomu ještě tleskali, protože si mysleli, že to je nějaká stupidní scénka.

Odtáhli nás do jedné z dalších postranních uliček. „Kroma ape en Koris whoarue?" zeptal se nás jeden z nich.

„My vám nerozumíme. My nic nemáme, ani peníze, my chceme jenom domů," spustila Klára.

„O peníze nám nejde," promluvil nejvyšší z nich.

„Která z vás je Požehnaná?" promluvila třetí postava z nich ženským hlasem.

Nechápavě jsme na něj hleděli. „Ani jedna z nás není pokřtěná," promluvila jsem a koukla jsem na Kláru. „Že ne?" nebyla jsem si jistá, ale její rodina nebyla náboženská. Zavrtěla hlavou.

„Ne," zavrtěla hlavou.

„Ne, pokřtěná," zavrčela otráveně. „Požehnaná Bílou krví."

Naše nechápavě výraz se nezměnily. „Máme obě červenou krev."

Nevypadali z té odpovědi nadšení. Podívali se po sobě a začali se o nás spěšně dohadovat v cizím jazyce. Tentokrát mi trochu připomínali italštinu.

Jeden z nich, zrovna ten, co na nás nepromluvil ani jednou česky, nás mezitím pořád držel. Obě dvě jenom za rameno, ale za to dost pevně. Začala jsem vzpomínat na lekce sebeobrany. Jejich základem bylo hlavně si všímat okolí a snažit se nedostat se do takovéhle situace. Pozdě.

Taky nepočítali s tím, že budeme někdy stát proti někomu v brnění. I když jejich brnění se trochu lišila od toho, co měla na sobě Alea. Ji bych zařadila někam do Pána prstenů, Game of Thrones nebo Shanara Chronicles, zato tyhle někam do Spartaca nebo Krev Tróji. Působili řeckořímsky, na sobě měli velký hrudní plát, plášť a k tomu to, co mi vždycky připomínalo roztleskávačské sukně. Největší výhodou pro mě bylo, že to znamenalo odhalené koleno a ne moc chráněný rozkrok. Tedy pokud pod tou roztleskávačskou sukní nemá suspensor.

Ještě jednou jsem se pokusila vysmeknout. Nepomohlo to, ale to bylo spíš, aby nevěděl, co ho čeká. Držel nás moc blízko na to, abych ho nakopla celou nohou, tak jsem použila jen koleno. Vyrazila jsem s ním zespoda vzhůru, přímo do jeho rozkroku. Vydal jaký si skřek a ihned nás pustil. Neváhala jsem a popadla jsem Kláru za ruku dřív, než se stihla vzpamatovat a táhla ji pryč.

Vzápětí jsem měla ostří u krku.

Jediná žena v jejich trojici byla dost rychlá a svým kopím mi zahradila cestu. „Zkus to ještě jednou a nemusíš..."

Nestihla to doříct. Najednou měla šíp v zápěstí. Hned na to další v krku.

Neváhala jsem a uskočila jsem co nejdál od jejího kopí. Až pak jsem zjistila, že už mi stejně nemohla stihnout ublížit, protože padla mrtvá k zemi. Víc mě měli znepokojovat šípy, které po nás stříleli. Ale mě a Kláru všechny míjeli, zasahovali jsem naše útočníky.

Klára se stihla zorientovat rychleji než já, chytla mě a běžela se mnou pryč. Za Aleou. Byla přímo před námi a střílela šípy rychlostí, že jsem nechápala, jak si je stíhá vyndávat z toulce.

„Musíme běžet, další tu budou každou chvíli," spustila luk dolů. Pro změnu mě vzala za ruku ona a vedla mě pryč. Ještě párkrát a budu tu jak hadrová panenka, kterou pořád někdo někam tahá.

Vtáhla nás zpátky na veřejné prostranství. Jestli si nás tentokrát nějací turisti všímali, jsem nestihla postřehnout. Vedla nás přímo do kláštera. Proběhli jsme dvorem, kde se právě shromažďovali lidi na další prohlídku.

„Výborně, nemusíme se tam plížit," zamumlala Alea krátce před tím, než nám koupila třikrát vstupné. Udělala to až moc ve spěchu na to, abychom jí stihli říct, že bychom mohli mít studentskou slevu. I když na tom nejspíš nezáleželo.

Prohlídka začala a až když se za námi zavřeli dveře, vypadala Alea, že by se jí konečně trochu ulevilo. I tak se stále ostražitě rozhlížela a na naše případné dotazy nereagovala. Celou dobu jsme se drželi vzadu.

„Tady můžete vidět obraz ze 14. století, který byl namalován jako dárek..." vykládal vepředu průvodce, zatímco procházel u schodů. Jakmile se ohlédl, aby nám ukázal obraz, Alea nás chytla a zatáhla po schodech dolů. Schovala nás dole pod schody za roh a sama pak rychle vyhlédla, jestli za námi někdo nejde.

„Dobrý," oddechla si. „Můžeme jít."

„Proč se tu schováváme?"

„Tady ve sklepě je jeden starý přechod do druhého světa," vysvětlila nám potichu a vydala se chodbou, na jejímž konci byli další schody.

„Počkat, my máme jít do toho druhého světa? Teď? Když máme v pondělí školu?" zarazila jsem se.

„Neboj se, bude to jenom dočasný. Vrátíme se dalším portálem, který je v Chomutově. Bude to jenom takový rychlý způsob, jak se dostat nepozorovaně z města," vysvětlila nám v rychlosti a pak si ještě zamumlala pro sebe: „Jen doufám, že tam nikdo není."

Klesali jsme po schodech dolů a s tím se měnily i stěny. Předtím byli klasicky dřevěné, ozdobnější, teď byly prosté a kamenné. Takhle nějak si představuji sklepení v Bradavicích. Pusté, studené a temné. Chybí tu už jen Severus Snape.

Po schodech a hlavně v temných neosvětlených částech, tedy prakticky všude, jsme šli opatrně. Alea šla vepředu, protože nejlépe znala cestu. Nechápala jsem, jak něco vidí. Stačilo jí jenom se dotýkat stěn a dokázala najít cestu. U toho si něco potichu broukala.

Já jsem dokázala vidět maximálně její obrysy. Aspoň dokud jsem najednou neuviděla zpoza rohu prosvítat jakési světlo. Bylo hrozně slabé a ani když jsme zašli za roh, moc to nepomohlo. Spatřila jsem ho v dálce, na konci chodby, ale bylo hrozně slabé. Něco ho překrývalo. Ale jak jsme šly blíž, světlo sílilo a zvětšovalo se. Až pár metrů od něj jsem viděla, jak nám ho chodba postupně odkrývá. Tedy ne chodba, spíš zemina a kořeny.

Světlo byl portál. Zaplňoval celou chodbu a připomínal mi vír. Vodní nebo větrný, nedokázala jsem to přesně určit. Možná světelný by seděl víc. Ano, vír světla, který mi ale pořád trošku připomínal vodu. Trochu mě to děsilo.

„To tady je celou dobu?" podivila se Klára.

„Ne, chvíli, jen necelé tisíciletí," pokrčila rameny. „Ale od honů na čarodějnice je to skryto magií." A já si říkala, proč na to památkáři ještě nenarazili.

„Tak proto na něj památkáři nenarazili," zamumlala Klára. „Můžeme jít?"

„Ty skrz něj chceš jen tak projít?" podivila jsem se.

„Proč by ne?"

„Nemůžeme přece jen tak jít do jiného světa!" namítla jsem.

„Musíme skrz něj projít. Nemáme na výběr," připomněla mi Alea.

„Proč ne? Proč nemůžeme prostě utéct domů a předstírat, že se nic nestalo?"

Alea otevřela pusu a chtěla něco říct, ale pak se zarazila. Natočila trochu hlavu a podívala se do temnoty chodby.

„No, tak, Yves, pojď!" pobízela mě Klára. Stála těsně před portálem. „Vidíš? Je to snadný." Neváhala a skočila tam. Neměla s tím, žádný problém. Já na druhou stranu, když jsem se podívala na ten světelný vodní vír, neměla jsem daleko k tomu svíravému pocitu.

„Ale... máme jistotu, že tam na nás nečeká žádná past? Že o tom nevědí a nesnaží se nás tam nalákat?"

„Doufám, že ne," pronesla Alea, obešla mě a postavila se čelem k prázdné chodbě. Slyšela jsem z ní dupot, který sílil. „Už jsou tady dole. Nemůžeme zpátky."

Pozvedla ruce a vydala znovu podobný tón stejně jako tehdy na ulici. Ale tentokrát se tu nezačala objevovat tráva, ale kořeny a země před námi se začala hýbat. Zahrazovaly část chodby, která vedle k nám. Spadlo i několik kamenů, jak se chodba začala hroutit. Nebo alespoň ta část, kde jsme nebyli mi. Slyšela jsem hluk, ale nejenom od padání kamenů, ale i hlasy z druhé strany. I jsem zahlédla pár mečů a kousků brnění. Přišli pozdě.

A my už jsme neměli možnost vrátit se zpátky.

Alea se otočila zpátky ke mně a podala mi ruku. „Neboj. Půjdu s tebou."

Podívala jsem se jí do očí. Musela vidět, že se bojím. Nejistě jsem ji podala ruku. Pevně ji stiskla.

„Na tři... Jedna..."

Podívala jsem se na děsivý portál.

„Dva..."

Zhluboka jsem se nadechla.

„Jedna..."

Zavřela jsem oči.

„Teď!"

Skočila jsem dovnitř.