Chvíli jsem necítila a neviděla nic. Jen prázdnotu všude okolo. Nic hmotného, kromě ruky, která mě držela. Pak jsem na něčem ležela.

Aspoň jsem se neprobírala v posteli. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila nad sebou stromy. Tráva mě hladila na rukách. Cítila jsem čerstvý vzduch. A ruku, kterou jsem držela. Podívala jsem se vedle sebe. Alea tam ležela a usmívala se. Vypadala spokojeně. Nejspíš proto, že byla doma nebo aspoň ve svém světě.

„Takže, kdeže to vlastně jsme?" přerušila nás Klára. Naše ruce se rozpojili a obě jsme se začali zvedat ze země. Začala jsem si přitom všímat i dalších detailů okolí. Třeba to, že jsem ležela zčásti hlavně na mechu a že jsme byly ve velmi úzkém skalnaté soutěsce, na jejímž okraji nahoře rostou stromy. Měla metr na šířku. Sotva jsme se tu vedle sebe s Aleou vešli. Museli jsme být asi deset metrů hluboko, ale slunce sem stejně dostatečně zvysoka svítila. Asi bude poledne.

„Mě by spíš zajímalo, jak se dostaneme nahoru," zauvažovala jsem.

„Stromy nám pomůžou," usmála se Alea a znovu vytáhla svou flétnu. Hrála podobnou melodii, jako když nám pomáhala dostat se z okna. Stromy seshora k nám natáhli své větve, který se stačilo chytit, zapřít se o skalnatou stěnu a mohly jsme šplhat nahoru. Mě a Kláře to trvalo opět déle, než Alee. Ta to pomalu ani nešplhala, spíš jen vyběhla.

„Jak to děláš?" nakrčila jsem čelo.

„Praxe," pokrčila rameny. „Jsem sylvatička, patřím ke stromovému lidu."

„To vysvětluje, proč čaruješ jenom s přírodou," poznamenala Klára.

„Když už jsme u toho, udělám ještě jednu malou změnu," pozvedla ruce a dotkla se zapínaní jednoho z amuletů, které měla na krku. Rozepnula si ho a schovala do kapsy. Sotva to udělala, začala se měnit. Všímala jsem si jejích uší, které se začaly hýbat. Skoro jsem čekala, že se zašpičatí a ukáže se, že je něco elf. Sedělo by to na tu přírodu. Místo prodloužení a zašpičatění se jenom trochu ztratili na kulatosti. Jejich konec se nijak nezměnily, ty byly pořád zakulacené. Jen trochu jinak. Vnější strana byla rovná. A kromě toho, byly taky celé zelené. Stejně jako ona.

Vlasy měla pořád hnědé, oči stále oříškové, jen ta kůže se změnila. Skoro jako čarodějnice ze země Oz, jenom ne tak jedovatě zelené, spíš brčalová nebo khaki barva

„V tomhle světě maskování nebudu potřebovat," uklidila si amulet do kapsy kalhot.

„Ty jsi zelená," okomentovala jsem.

„Stejně jako každý Sylvatik," přikývla a pousmála se nad Klárou, která na ní naprosto nepokrytě zírala s otevřenou pusou. „A tohle je přesně důvod, proč se musím ve vašem světě maskovat. Ale obávám se, že v našem oblečení bude tady trochu nápadní."

Přejela jsem nás pohledem. Já jsem na sobě pořád měla džíny, triko a zimní bundu, podobně jako Klára. Mezi námi byl jen rozdíl, že jí zpod bundy vyčuhoval vínový rolák. Alea na tom byla podobně jako my, v civilním oblečení, džíny, tunika, jen k tomu měla přes sebe ještě drátěnou košili, svoje zbraně a kabát.

„Až dorazíme do vesnice, budeme muset najít nějaké lepší oblečení," rozhodla se.

„Vesnice? Počkat, jak dlouho kam půjdeme? Copak ten druhý portál není blízko?"

„Jak daleko jsou od sebe Chomutov a Kadaň? Podobnou vzdálenost půjdeme."

Nakrčila jsem čelo. Nikdy jsem z Kadaně do Chomutova nešla, vždycky jsme to jeli autem nebo autobusem. Zhruba dvacet kilometrů, to vždycky to zabralo tak půl hodiny. Nebyla jsem si proto jistá, jak dlouho by to trvalo pěší chůzí. Půl dne? Den?

„A to půjdeme celý? Nemáte tu auta?" divila se Klára.

Alea se té představě zasmála. „Ne, máme koně, kočáry a lodě."

„Ani něco na lítání?" pozvedla jsem obočí.

„Vždyť jsem říkala lodě," nechápala Alea.

„Jako vzducholodě? Já myslela, že myslíš normální lodě na moři?"

„Co by dělala loď na moři?" nechápala nás pro změnu Alea.

S Klárou jsme si vyměnili zmatené pohledy. Asi opravdu platí jiný kraj, jiný mrav.

Vydali jsme se lesem a já se snažila všímat si přírody okolo nás. Když předtím Yves mluvila o magickém světě, představovala jsem si ho asi podobně jako je Pandora v Avatarovi. Nějaké světelné medúzy létající vzduchem, nějaké svítící stromy Eywy. Místo toho tu byly jenom obyčejné stromy, obyčejná tráva a maximálně květiny a byliny se mi zdáli trochu jiné. Nic mi neříkali. Ale taky se v nich vůbec nevyznám. Jsem schopná rozpoznat jenom ty základní, které vídám denně, jako pampeliška, sedmikráska a jetel. Ty jsem tady neviděla.

„Nemělo by to tady vypadat víc magicky? Nějaký lítající přírodní světýlka a tak?" uvažovala Klára podobně jako já. „Takhle to vypadá skoro jako u nás."

„To protože tisíce let zpátky byly světy spojené," poznamenala Alea.

„That make sense," uznala Klára a podívala se na mě. „A může to i nějak ovlivnit ten prakontinent, o kterým jsme se učili."

„Pangea?" vzpomněla jsem si.

„Když řeší vědvi Pangeu, tak nemůžou nic tušit o tomhle světě. Představ si, jak by jim to zamíchalo s teoriemi. A pak by nějakou horninu, co nachází na východě Ameriky a na západě Austrálie, by našli někde tady na nějakým světadíle, a ta by totálně pasovala mezi ně,"

Alea se nad tím pousmála, ale nic k její teorii neřekla.

Po chvílce mi začínalo připadat zvláštní, že jsme pořád šli a nenacházeli žádné lidi. To by se u nás asi nestalo. Sice pořád máme víc přírody než měst, ale všude jsou nějaké malé vesničky, chatařské oblasti anebo aspoň houbaři a hikingový turisti. Teď jsme tu byli sami.

Zhruba po hodině jsme začínali narážet na jeden problém. Dostávali jsme hlad. Taky bylo už poledne nebo možná už po. Ze zvyku jsem se chtěla podívat na svoje hodinky, ale pak jsem si uvědomila, že jsem si je ráno nenasadila. Nebo možná zůstali ještě v bazéně. I když asi ne, Klára nebo Alea mi asi vzali věci, když jsem oblečená.

Svůj hlad jsem zpočátku ignorovala. Sice jsem zvyklá, ale trvalo to pak ještě nějakou hlavu, a můj hlad byl i slyšet. A nejen můj.

„Čirou náhodou někdo nemá v kapse oběd?" pozeptala se Klára.

„Můžeme zkusit něco ulovit, nebo natrhat, ale trochu nás to zdrží," pronesla Alea.

„Jak moc?" pohlédla Klára na hodinky. Narozdíl ode mě je pořád měla. „Jestli o hodinku nebo dvě, tak je to v pohodě. Doma to nebude nikomu podezřelý."

Náhle jsem si uvědomila hroznou zprávu. „Počkat, ona je sobota? A já jsem nepřišla domů. Michel mě už bude hledat všude možně..."

„Klídek, poslala jsem mu zprávu z tvýho mobilu," uklidnila mě Klára. „Oficiálně jsi spala u nás. A já u tebe."

Uklidnila jsem se.

„Tady bychom se mohli na chvíli utábořit. Zvládnete rozdělat oheň?" zastavila se Alea na jednom palouku. Nebyl moc velký, ale hlavně stromy byly dost daleko od sebe a neměli moc nízké větve na to, aby nám oheň omylem vzplanul.

„Pomocí sirek nebo zapalovače jo."

„Tak jenom připravte dřevo a ohniště."

Každé z nás podala jeden ze svých krátkých mečů a poté se jenom se svým lukem vydala do lesa.

Nikdy by mě nenapadalo, že svoje skautské dovednosti budu opravdu někdy uplatňovat. Škoda jen, že s sebou nemám svojí kápezetku, tam by nějaké sirky a březová kůra byli. To je všechno, co potřebuju k rozdělání ohně. Sice jsme občas zkoušeli rozdělávat oheň bez nich, ale zpravidla pokaždé neúspěšně.

„Nepřipadá ti to všechno fascinující?" obrátila se na mě Klára, když jsme sbírali klacky.

„Sbírání dřeva?" pozvedla jsem obočí. „Měla bys víc vyrážet do přírody."

„Ve víárku jsem tam náhodou často," namítla. „Ale spíše jsem myslela celý tenhle svět."

Pokrčila jsem rameny. „Je to takový zvláštní. A trochu děsivý, nemyslíš?"

„Vždyť jsme ve světě, kde je magie. Ty máš magii. Proč z toho nejsi nadšená?"

„Protože evidentně zuří válka a někdo se nás do ní snaží zatáhnout."

„Někdo?" nakrčila čelo. „Jako ti, co po nás šli?"

„Taky Alea. O co myslíš, že jí jde? Proč s námi vůbec je?" vrtalo mi hlavou.

„Je tu kvůli tobě," připomněla mi Klára. „Nebýt jí, tak to v bazénu nepřežiješ, protože v nemocnici by tě asi nezvládli dát dohromady."

To je fakt, na to bych neměla zapomínat. „Jo, máš pravdu, ale nemáš pocit, že je na ní něco zvláštního?"

„Co zvláštního?" pozvedla obočí. „Jako že je zelená?"

„To není ono," zavrtěla jsem hlavou. Snažila jsem se na to přijít. Nešlo to popsat. Byl to spíš skoro jen pocit, který jsem z ní měla. Možná intuice se mi snaží něco naznačit. „Nevím. Prostě je na ní něco zvláštního."

Alea se brzy vrátila s dvěma králíky, pár mrkvemi a cibulemi.

„Kde jsi je vzala?" zarazila jsem se s předpokladem, jestli nezabloudila na nějaké pole. Co vím, tak nikdy jsem na ně nenarazila jen tak v přírodě.

„Stromy my poradili, kde je najít. Mimochodem teče tu nedaleko jeden potok, kdybyste se chtěli napít."

„Už jsem na něj narazili při sbírání dřeva," řekla Klára.

„A myslíš, že bys tam zvládla natrhat nějaké... ech, jak se jim říká v češtině?" uvažovala nad tím. „Kopřivy a ránocel?"

Klára se zatvářila zmateně a já jsem vyprskla smíchy. „Dobrý název pro jitrocel."

„Aha, jitrocel... to je takový vyšší a úzký, že jo? Snad to najdu."

„Nemám jít radši s tebou? Ať nedoneseš pampelišku."

„Tu náhodou poznám," ohradila. „A nech mě. Já to zvládnu."

Zůstala jsem tam s Aleou samotná. Ohniště už bylo připravený, víceméně jsme s Klárou jenom naskládali kolem sebe několik kamenů a povytrhali trávu. Normálně bych tam to víc vyhloubila a vykopala malý důlek, jenže jsem neměla nástroje. Teď už jsem ta skládala chroští.

„Odkud vlastně umíš tak dobře česky, když jsi odsud?" zajímalo mě.

„Patřím ke zvědům, průzkumníkům, proto musím umět víc jazyků."

„Nemáte nějaké multijazyčné kouzlo, po kterým bych zázrakem uměla víc jazyků? Kdyby jo, zkusila bych ho na němčině."

„Je možný propojit svojí mysl s někým, kdo ten jazyk umí, ale to ti bude fungovat jenom na chvíli," pousmála se. Sehnula se k ohništi a pomocí několika kamenů začala rozdělávat oheň. „Ale hodně nás umí česky. Česko je pro nás... no, dalo by se říct, že něco jako kolébka víry. Byla to oblíbená země Bílé krve."

Oheň zažehnul. Párkrát do něj ještě foukala, než se začala rozhořívat. Přiložila jsem jí na to chroští a oheň začínal růst. „Co je ta bílá krev?" zeptala jsem se přitom.

„Nejenom co, ale i kdo. Je o ní spousta legend a příběhů, ale v podstatě je pro nás a naši víru něco jako Ježíš pro vaše křesťanství."

„Taky proměnila vodu ve víno a vstala z mrtvých?"

Usmála se nad mým přirovnáním. „Možná vám jednu legendu povím u jídla."

Jakmile se nám oheň trochu víc rozhořel, našly jsme poblíž pár větších klacků, které byly vhodné na opékání. Králíky na ně napíchla a tak se nám nad ohněm začali pomalu opékat. Jen jsem byla moc zvědavá, co udělá s mrkví, cibulí a bylinkama. Nějak nám chybí kotlík, ve kterém by se dala dělat omáčka.

„Jak je to vlastně s tvým jménem?" zeptala se mě, zatímco okrouhávala dýkou mrkve. Co se mě mezitím povedlo posunout pár větších klád blíž k ohni, abychom se mohli k němu posadit. Bylo u něj příjemně.

„Jak to myslíš?"

„Říkala jsi, že jsi Eva, ale Klára tě někdy oslovovala jinak."

„Yves. To je moje pravé jméno, co mám v občance. Akorát někdy je jednodušší představit se jako Eva, protože zní podobně."

„Yves se mi líbí víc," poznamenala. Nožem začala trochu nařezávat maso králíka a do něj vkládat kousky mrkve. A některé jenom položila na přivázala provázkem a napíchala přehodila taky přes rožeň. „Není české, že jo?"

„A přitom je to ve skutečnosti mužské jméno," poznamenala jsem.

„Vždyť tak vůbec nezní."

„Francouzi, no," pokrčila si rameno. „Maminka si myslela, že budu kluk. Tak jsem to měla napsaný v papírech a pak mi to už zůstalo. Kdo neumí francouzsky nebo nezná dobře Francii, to stejně nepozná."

„Tvoje maminka měla ráda Francii?" zeptala se

„Byla francouzka. Ale když byla mladá, tak se zamilovala do jednoho Čecha a přestěhovala se za ním do Čech."

„To zní jak nějaký krásný romantický příběh."

Semkla jsem rty. S tímhle se nedalo nic než nesouhlasit. „Moc toho nevím, ale podle toho, co bráchové říkali, byl jejich příběh všechno, jenom ne romantický."

Alea pozvedla obočí.

„Myslím, že otec se asi nechoval moc dobře. Nechtějí mi o něm nic moc říct, vím jenom, že nás opustil ještě než jsem se narodila."

„Jak mohl něco takového udělat?" postavila se zrovna Alea. „Mít tři děti a opustit je? Vždyť dítě to je největší požehnání."

„Asi to viděl jinak," pokrčila jsem rameny. „Ale tohle je hlavní důvod, proč mě vychovávají bráchové. Maminka umřela při mém porodu."

„To je mi líto," posadila se Alea vedle mě. Trochu jsem se posunula, aby měla víc místa. Tahle kláda nebyla zrovna obří. Seděli jsme docela těsně k sobě. Klára nejspíš bude muset sedět na zemi.

„Co tvoji rodiče?" pokusila jsem se převést téma k ní. Byla to taky příležitost něco víc se o ní dozvědět.

„Nemám rodiče," zavrtěla hlavou.

„Zemřeli? To je mi taky líto..."

„Ne," zavrtěla hlavou znovu. „Nikdy jsem neměla rodiče. Jsem stromové dítě."

Pozvedla jsem obočí.

„U nás sylvaticů se rodí nové děti třemi způsoby. Málo běžné je fyzické početí, tak jak to máte i vy. To se často děje mezidruhově, když má sylvatic vztah s někým z jiné rasy. Nejběžnější jsou stromové děti, kdy uzraje plod na mateřském stromě a z něj pak vyroste dítě. Proto se nám někdy říká stromové bytosti. Vidíš," rozevřela svoji dlaň. „Máme i letokruhy, podle kterých můžeš spočítat náš věk."

Dotkla jsem se jí ruky a zadívala jsem se do jí do dlaně. Opravdu tam byli kruhy. Žlutozelené, o něco světlejší než je její normální kůže. Začala jsem je počítat.

„Jenom dvanáct?"

„Dospíváme trochu rychleji," usmála se. „A potom stárneme pomaleji. Dožíváme se zpravidla víc jak sto let."

„To není fér," ohradila jsem se. „Máte delší dospělost, to jsou ty nejlepší léta."

„Někdo by řekl, že to jsou spíš ty dětská nebo dospívající léta. Kdy je bytost ještě naivní a vidí svět jinýma očima, než dospělí. Vidí doopravdy," pohlédla mi do očí.

Je zvláštní, jak snadno se dá zapomenout, že je jiné rasy. Kdyby nebyla zelená, nerozeznala bych ji od člověka. Povídat si s ní je tak normální a i trochu uklidňující. I když pořád si myslím, že je na ní něco zvláštní a pořád nevím co. Jenom mi to nevadí.

„A co ten třetí způsob?" uvědomila jsem si najednou, že stále držím její ruku, a stáhla jsem ji.

Taky vypadala, že se až teď vzpamatovávala. „To je nejvzácnější a v dnešní době už se to neděla. Vytvářejí se tak magické děti, kdy dva při posvátném rituálu svážou svou magii a přitom mají šanci požádat o nějaký dar, což je poté obvykle dítě. Ale málokdo to podstoupí."

Moje další zjišťování o jejich rase přerušila Klára, která se vrátila. Kupodivu s těmi správnými rostlinami. Byla víc městský typ než já, jelikož narozdíl ode mě se nikdy nepřidala ke skautům. Raději hrála hry a streamovala, což se z výprav a táborů podnikalo těžko. Taky já jsem měla doma jednoho policajta a hlavně vojáka, takže drsnější podmínky jsem měla prakticky v krvi. Aspoň jsem občas využila Andreovo vojenské vybavení na táborech.

Alea přinesené bylinky nastrkala do králíka podobně jako mrkev. Takhle jsem ještě nikdy králíka připravovat neviděla. Ale taky jsme ho ještě nikdy nedělali na rožni. Jen na roštu v grilu, v hrnci na kamnech a nejvíc polní v kotlíku.

Bylo příjemné sedět u ohně, kde bylo teplo. Počasí tady bylo trochu teplejší než u nás, ale pořád bylo trochu chladno. Řekla bych, že tu mají něco jako říjen. Ale vzhledem k tomu, že jsem neviděla mapu, nevím jak to mají s rovníkem, póly, oceány, proudy a vším možným, co se učíme na zeměpise a co ovlivňuje počasí, tak jsem si nemohla být ničím jistá.

„Nechcete teď povědět jednu z našich?" navrhla nám Alea.

Souhlasili jsme. Stejně ten králík vypadal, že se bude ještě tak hodinu péct. Asi.

„Kdysi dávno Bůh stvořil zemi. Stvořil jí pomocí energie, magické i elektrické. Pak stvořil první bytosti. Můžete jim říkat andělé, bohové, ale my jim říkáme První. Mohli všechno, byli skoro stejně tak mocní jako on, aby mu mohli pomáhat vytvářet další bytosti. Jen nemohli sejít na zem a užívat si pozemních nebo podvodních slastí. Právě proto po tom, co tady máma my, tak toužili. A ze všeho nejvíc po tom toužila Lilith. Byla první z Prvních, první stvořená a taky první, kdo sestoupil na zem. A nebyla jediná. Ostatní První ji následovali, a to Boha rozzlobilo.

Všichni První byli svrženi na zem a už se nemohli vrátit. Byl to tak obrovský pád, tak obrovský přesun energie, až rozdělil svět na dva. Navíc byla ještě Lilith a její rod prokletí za to, co provedli. Nastal velký rozkol mezi Lilith a ostatními Prvními. Nakonec si rozdělili světy. Ona měla magický svět a oni si zabrali váš svět. Využívali svojí moci a nesmrtelnosti, začali si říkat Titáni, bohové a nechávali se lidmi uctívat.

Lilith na druhou stranu měla svůj svět sama pro sebe, kde mohla vládnout. Zpočátku se nesnažila uzurpovat si nijak moc, jen lidem pomáhala a proto jí bytosti důvěřovali a svěřili jí moc sami do rukou. Ale její prokletí se začalo brzo projevovat a ona tomu začala podléhat. To bylo v době, kdy si našla druha, a měla s ním dvě dcery, Lithii a Leilu.

„Prahla po moci a její dcery ji k tomu měli pomoci. U nejstarší se moc magie neprojevovalo, spíš u mladší.

Ve skutečnosti měla byla mnohem mocnější, jen její moc byla hlavně v její krvi. Měla Bílou krev, jednu z nejmocnějších látek na světě. Naštěstí to jako první objevil její otec, proto ji vzal a ukryl u vás na zemi. Myslím, že někde v Řecku, Tróji nebo někde v Římě..." zamyslela se na chvíli. „Někde v těch oblastech. Snažil se ji vychovávat, ale brzy na to zemřel, a ona zůstala sama a neměla ponětí o tom, kdo je nebo odkud je. Na to přišla až o mnoho let později, když se setkala se svou matkou, sestrou a dostala se sem. Postupně se svou sestrou začala odkrývat tajemství o kletbě jejich rodu, a nakonec se museli obrátit proti vlastní matce a zničit ji."

„To je drastický," vyvalila jsem oči. „Sotva ji našla, tak ji musela zabít?"

„Podle legendy neměly na výběr. Buď ona nebo všechny bytosti," pokrčila Alea rameny a začala sundávat zajíce z ohně. „Myslím, že už je to hotový."

Počkali jsme ještě pár minut, než trochu vychladne, a pak jsme si každá vzala kousek. Já měla stehno. S těmi bylinkami a zapíchanou zeleninou uvnitř to bylo zajímavé. Ale chybělo tomu nějaké koření. I kdyby jen obyčejná sůl a pepř.

„Ty nejíš maso?" všimla jsem si, že Alea si vzala jen kousíček masa, hlavně jedla mrkev a cibuli, kterou předtím přehodila přes rožeň vedle králíka.

„Odkdy stromy jedí maso?" ušklíbla se.

„Odkdy stromy jedí zeleninu?" zareagovala na to Klára. „Neměla bys teda jenom pít vodu?"

„Je pravda, že vody potřebujeme víc než běžní lidé. Ale z ní bychom nezískali dostatek živin. Stromy si je berou z půdy, co potřebují, a nám by obyčejná voda nestačila."

„Bylo by vtipný, kdybys zašla za nějakým výživovým poradcem a začala zkoušet krabičkovou dietu," napadlo Kláru.

„Co to je?"

„Nějak zjistí, kolik jíš bílkovin, proteinů, cukrů, tuků a všeho možnýho, kolik ti toho chybí a podle toho ti udělají plán," začala jsem jí to vysvětlovat. „Záleží přitom na tom, co je tvým cílem. Jestli se snažíš přibrat, zhubnout, nabrat svaly nebo mít prostě jenom vyváženou stravu. Dokonce pak už ani nemusíš vařit a starat se o jídlo, protože dostaneš předpřipravené jídlo v krabičce na každý den a pak už jen ohříváš."

„To zní prakticky," uznala.

„Taky to používá dost lidí, u nás asi tak polovina státu. Ale na druhou stranu to taky dost kritizují, že se tím vytrácí tradiční gastronomie, restaurace zkrachují, lidi zapomenou, jak vařit a podobně. Moje máma k nim patří, takže to doma pořád poslouchám."

„U nás to využívá částečně André, ale jen ve všední dny, protože tak nemusí nijak řešit jídlo," dodala jsem. „Ale když pak přijede domů na víkend, tak je rád, že to může vyměnit za klasickou kuchyni."

„Aspoň u něj můžeš krásně vyřešit dárky k Vánocům a narozeninám. Můžeš mu dát zase jako dárek poukazy na jídlo."

„No, jo, vždyť on má dneska narozeniny," uvědomila jsem si. „Dneska se určitě musím dostat domů, ať mu můžu napsat a popřát."

„Že bych mu popřála taky?" napadlo Kláru a vyndala svůj mobil. „Tak ne. Žádný signál."

„Čekáš, že tu někde budou vysílače?" pozvedla jsem obočí.

„Hele, tenhle novej mobil v sobě má náhodou 8G síť."

„Fakt?" zpozorněla jsem. „Ale i tak ti nemůže nic vysílat a posilovat síť, když tu bude nejspíš jenom jako jedinej mobil."

„Nemám vůbec ponětí, o čem to mluvíte," zavrtěla hlavou Alea, která mezi námi těkala pohledem.

„Víš jak funguje klasicky mobilní signál?"

„Vím, co je mobil."

„Tak ten, aby mohl komunikovat s ostatními se normálně napojuje na nějakou nejbližší vysílací věž," vysvětlovala jsem jí. „Ale teď je nová 8G síť, díky které už nejsou potřeba, protože ten signál šíří mobily sami. Každý z nich, nebo aspoň každý z těch nových, je vysílačem."

„Evě můžeš věřit, jednou z ní bude IT powerwoman," prohlásila Klára a já jsem se na ní podívala pohlede, ať sklapne. Hlavně protože Alea náš rozhovor se zaujetím a myslím že i s pobavením pozorovala.

„Chci být jenom IT developer," zamumlala jsem.