S tím jsem se probudila. Trochu vylekaná a vyděšená jsem si pomalu uvědomovala, že jsem ve svém pokoji a že se nic neděje. Mobil mi zahlásil, že je chvíli po šesté. Mám ještě tak hodinu, než mi zazvoní budík. Ale asi bych už neusnula, tak sem zamířila do kuchyně.

"Nejsi vzhůru nějak brzy?" podivila se Yarra.

"Špatný sen," zamumlala jsem a vyndala jsem si z lednice mlíko. "Anduin už odešel?"

"Tak před deseti minutama," odpověděla mi, než si kousla do chleba s marmeládou. "A já mám taky tak deset minut, než budu muset jít. Jak já ti závidím, že můžeš spát až do sedmi."

"Že když jsi měla odpolední a já třídnickou hodinu, sis takhle nestěžovala," připomněla jsem jí a sáhla pro Granko.

"To bylo minulý týden, to je už dávná minulost," odmávla to a dojedla svůj krajíc chleba. "Tak si užij si přípravy na ples a ve tři se sejdeme. Jo a ten tvůj sen... to byl jen sen, že jo? Nic vážného?" ujišťovala se ještě před odchodem.

"Nic to nebylo. Sny jsou přece jenom sny." Aspoň ty moje ano.

Při snídani jsem stihla pustit ještě jeden pár dílů Přátel, než byl čas vyrazit do Lucerny. S sebou jsem nesla svoje šaty na večer, vyžehlené a připravené v obalu, takže jsem si musela dávat pozor, abych je cestou tramvají moc nepomačkala. Aspoň, že o svůj vzhled jsem se ještě bát nemusela. Džíny, svetr, vlasy v culíku a nic mě netrápilo, protože krásné máme být až večer. Teď dopoledne jsme jenom připravovali stoly, výzdobu, a jakmile jsme se všichni sešli, začali jsem s nacvičováním. Naše předtančení cvičíme už skoro od začátku roku, ale tohle bylo poprvé, co jsme si ho zkoušeli v těchto prostorách. Snad to bude všechno večer bez problému.

Skončili jsme až kolem poledne. To jsem měla tak akorát čas rychle zajet domů, naobědvat se a pak si dát sprchu, než bude čas vyrazit ke kadeřnici. I když to nebyla vyloženě kadeřnice. Byla to přítelkyně kolegyně Yarry z práce, kterou bavilo líčení a účesy, takže učeše a nalíčí I nás dvě, tedy hlavně mě. Byla jsem za to ráda, protože kdybych se musela nalíčit a učesat sama, rozhodně by to nedopadlo dobře. Nikdy jsem nenosila vyzývavé oblečení, spíš jen obyčejné džíny, trička, mikiny. Snažila jsem se zapadnout a být nevýrazná.

Myslím, že tak mě I většinou spolužáci brali. Byla jsem ta tichá holka, co sedí v rohu a čte si, ale zároveň milá a když za mnou přišel někdo pro zápisky nebo pomoc s učením, pomohla jsem jim. S jednou spolužačkou Marcelou jsme u sebe i občas přespávali, hlavně před testem, když potřebovala doučit nějakou látku. Anebo jsme spolu prostě jenom sledovali seriály. Ale rozhodně jsem nikdy s nikým nechodila do hospody a párty jsem se vyhýbala.

"Jaký máte téma plesu?" zeptala se mě Kateřina, když mi rozčesávala vlasy.

"Fantasy. Něco jako Pán Prstenů, Hobit. Při předtančení jsme tam za elfí princezny, kluci za vojáky," popisovala jsem.

"To bude určitě super. Takže si budete nějak špičatit uši?" odhrnula mi vlasy stranou.

"Plánujeme to. Takže potřebuju nějaký účes, kde se k nim dostanu," vysvětlila jsem jí.

"Chápu. Takže co ti natočit trochu vlasy a nechat je spíš na téhle straně a druhé ucho bude odkryté," naznačila mi, jak to myslí.

"To by šlo," souhlasila jsem.

Během česání se vyptávala ještě dál. Během toho mi dávala natáčky, pak je rozmotávala a potom mi vlasy zase sepínala sponkami. Účes to byl složitý, ale na první pohled vypadal jednoduše.

"Tak ještě líčení," přesunula se přede mě a vytáhla svou kosmetickou výbavu. "Říkala jsi, že šaty máš modré? Neměla bys jejich fotku?"

Ukázala jsem jí fotku ve svém mobilu a ona pochopila. Podle toho se pak snažila sladit i moje líčení. Většinu času jsem přes ní neviděla v zrcadle, co dělá, anebo jsem musela mít zavřené oči. Viděla jsem až ten výsledek.

"Páni, to je nezvyk," okomentovala jsem to. Vypadala jsem jinak a byla jsem z toho trochu nesvá. Nelíčila jsem se nikdy výrazně, jen řasenka a možná tužka na oči. Teď jsem měla na očích nebe. Tedy aspoň mi to tak připadalo. Moje oční víčka postupně předcházeli z vnitřního světle modrého koutku až po tmavé modrou, skoro až černou ve vnějším koutku. Tam se to všechno spojovalo s dlouhou tmavou linkou, která se táhla od spodního víčka a ztrácela se až skoro u obočí. Tam v té tmavé barvě byla ještě malá stříbrná hvězda, kterou nechápu, jak zvládla nakreslit. Díky tomu všemu hrozně vynikali moje světle šedé oči. Dokonce se zdálo, že ladí s tou stříbrnou hvězdou.

"Dej tomu pár minut a zvykneš si na to," ujistila mě.

"Vypadáš báječně," užasla nad tím Yarra. Na ní se Kateřina taky trochu vyřádila, ale mírněji. Neměla být takovým středem pozornosti jako já. I když to pro ni bude taky velký den, ale to ještě neví. Vlasy měla vyčesané v drdolu a vyčuhovalo z něj podél obličeje několik natočených pramenů. Oči měla oproti mě namalované o něco mírněji a laděné do zelena. Yarra ji narozdíl ode mě hned na začátku řekla, že nechce moc výrazné.

"Nemyslíš, že je to moc přehnané?" ujišťovala jsem se ještě cestou na ples.

"Sluší ti to. A zasloužíš si aspoň jeden den v životě shodit tu svou masku šedé myšky a trochu si užít."

"Užít? Já si nemůžu užívat."

"Nemyslím užívat jako užívat, ale užívat jako... Prostě můžeš jeden večer ukázat, jak jsi krásná, a trochu si zatancovat. Tanec nikdy nikomu neuškodil."

"Ale pít nebudu. Neumím pít, takže nemůžu pít," byla jsem rozhodnutá. Vlastně jsem nikdy nebyla na žádné párty, pokud nebudu počítat ty dětské narozeninové. Nechodila jsem se spolužáky do hospody a jejich pozvání na oslavy jsem odmítala. Stačilo by, aby mě někdo opilý zkusil políbit a já byla moc pomalá, abych uhnula, a všechno by bylo zkažené. Radši jsem zůstávala doma a sledovala seriály nebo si četla. Ale téhle maturitnímu plesu se nevyhnu.

"Zvládneme to," chápala moje obavy. "Jestli ti to pomůže, tak budu celou dobu s tebou."

Uvědomila jsem si, že tohle není možné. Nemůžu jim křenit při žádosti o ruku. "Ne, to bude dobrý. Já to zvládnu sama. Ty si užij večer s Anduinem. S tím, jak pořád pracujete, si zasloužíte trochu slavit."

*********************

Jak jsem se obávala, když jsem dorazila na plese do naší šatny maturantů, můj nový vzhled neunikl pozornosti. Všichni byli překvapeni a chválili mi to. Prý že bych to měla nosit častěji. Jasně, jako kdybych tolik pozornosti každý den potřebovala. Spíš jsem litovala, že jsem si nezvolila nějaké šedé jednoduché šaty a nenalíčila se prostě sama. Byla bych mnohem víc klidnější. Takhle mám místo toho tmavomodré dlouhé šaty se třpytkami na sukni a s krajkou na zádech. Připomínali mi noční oblohu, kterou jsem pozorovala v dědově věže, a proto se mi tak líbily. Kromě toho jsem na nich byla spokojená I s tím, že neměli žádný výstřih, protože byly až ke krku. Ale zase byly naopak dost obepnuté, aspoň kolem hrudi, a záda odhalená anebo krajková, že jsem nemohla mít podprsenku.

Je to jenom jeden večer. To nějak přežijeme. Škoda, že jsem se rozhodla nepít, teď by se mi hodil panák na kuráž.

Uklidňovalo mě ještě to, že nás je tu hodně. Tři třídy maturantů, všichni něco tancujeme a pak si tam jenom chvíli postojíme, než dostaneme šerpu. Mezi těmi všemi lidmi se ztratím. Je nás tu hodně pěkných holek, všechny máme krásné šaty, nebo aspoň většina. Nechápu, proč má Magda krátké šaty, které vypadají tak hrozně obyčejně. Připomínají mi šaty roztleskávaček. Ale to je možná tím, že pocházím z jiného světa a mám pocit, že bychom dneska měli vypadat všechny jako princezny. Kdybych se jako malá holka dostala sem a viděla nás všechny, byla bych přesvědčená o tom, že tu jsou samé princezny. Teda kromě Magdy.

Nebyla jsem naštěstí jediná nervózní. Na některých holek to bylo jasně poznat. Jen byly nervózní spíš z toho, že se něco pokazí, že zakopnou a že se prostě něco na plese nepovede. Já jsem se bála, že se něco stane a já přijdu o možnost spojit světy a zastavit válku, která by už měla probíhat, a přitom žádná není.

"Fran, jdeš?" Trhla jsem sebou.

"Jo, už jsem hotová," odpověděla jsem. Prvních pár měsíců mi to trochu trvalo, ale teď už jsem na svoje české jméno Františka byla zvyklá. Jen Anduin a Yarra mi říkali mým pravým jménem.

Ples jsme začínali stužkováním prváků a primánů. To byly celkem tři třídy prváků a jedna třída primánů, a nás byli jen tři třídy maturantů, přičemž jedna je taky z osmiletého gymplu. Přibývají. Pořád se otvírají nové třídy, někdy i zakládají nové školy. Dětí přibývá. Proto nás teď bylo málo, byl z toho trochu zmatek a nakonec jsem ostužkovávala celkem tři prváky. Jsou hrozně malý. Nebo je to jenom těmi podpatky?

Po stužkování nastalo předtančení. Tam bylo něco, co připomínalo elfí hudbu, a my na to tančili. Snažili jsme se hlavně, aby to vypadalo elegantně. Pak jsme měli jenom chvíli, abychom se zase upravili, a nastávalo šerpování. Po našem dramatickém nástupu zase za elfí hudby, jsme tam nastoupení stáli a čekali, než nás všechny obejde naše třídní učitelka a ošerpuje nás. Každému přitom potřásla rukou a pak jsme si vzali z tácu skleničku šampaňského. Následoval společný přípitek a pak hazení drobných na plachty. Až poté konečně nastala volná zábava. Tedy pro ostatní ne, protože byl tanec s rodiči. To neplatilo pro mě a tak jsem se vydala ke svému stolu.

Byl docela prázdný, seděl tam jen Anduin a Yarra. Takže ani Draqua nedorazil.

"Zatancuješ si se mnou?" přišla jsem k Anduinovi. "Teda pokud mi tě Yarra na chvíli půjčí."

"Určitě," souhlasila. Přejela jsem jí při tom pohledem na ruku. Nic, ještě.

"Takže ještě jsi ji nepožádal?" zeptala jsem se Anduina, když už jsme byli na parketě. Dost daleko od Yarru a obklopeni staršími lidmi tancujícími se svými lidmi. Ale upřímně mi nakonec až tak nevadilo, že tu tancuju s Anduinem. On byl moje rodina. Částečně mě vychoval, ale přitom mě už dávno přestal brát jako malou holku a respektoval moje rozhodnutí.

"Ne, ještě nebyla příležitost. Z práce jsem to stihl až těsně před začátkem plesu a pak jsme sledovali tebe."

"Promiň, že kradu její pozornost," omluvila jsem se.

"Neomlouvej se za to. Mám ještě celý ples. Nějaká vhodná příležitost se najde."

"Zkus to tam nahoře na balkoně. Bude tam klid," doporučila jsem mu. "A za chvíli bude tanec s učiteli, pak volná zábava... Já se nějak zabavím. Možná si zatancuju s nějakým spolužákem," pokrčila jsem rameny.

"Fae, víš, že jsem na tebe pyšnej?" usmál se. "Z tý malý holky, co jsem znal, jsi to dotáhla daleko."

"Vždyť tenkrát, když jsem byla ta malá holka, jsi ani netušil, že nějaké maturity vůbec existujou," rýpla jsem si do něj.

"Ne, ale stejně jsem na tebe pyšný. A tvoji rodiče by byli určitě taky," objal mě.

"Však můj táta by byl na svýho učedníka určitě taky pyšnej. Jeho tenkrát taky určitě nenapadlo, že z tebe bude jednou stavbyvedoucí. A to jsi tu maturitu zvládl i při práci."

"Někdo nás živit musel, no," pokrčil rameny.

Po skončení písničky jsem se vydala za svými kamarádkami. Marcela, Anička a Sylva. S nimi jsem se ve škole bavila nejvíc.

"Hej, Fran, zrovna jsme se chtěla vydat pozdravit tvojí ségru," zavolala na mě Sylva, když si mě všimla. "Je tu, že jo?"

"Proč by nebyla? Kdyby tu nebyla u mýho stolu, tak by tu byla určitě kvůli tobě se zbytkem vašeho týmu."

"Celý tým jsem nezvala, tolik lístků jsme neměli. Jsou tu jenom tři, před chvílí jsem za nimi byla."

"Schválně jsi prošvihávala tanec s rodiči?" pozvedla jsem obočí.

"Bylo mi blbý tancovat s mámou," pokrčila rameny. "A právě jenom Jáju jsem ještě nepozdravila."

"Tak za ní teď radši ještě nechoď," upozornila jsem ji.

"Proč? Něco se děje?"

Zaváhala jsem, ale pak jsem se naklonila o troch blíž a ztišila hlas. "Hele, zatím je to tajemství, ale Tonda ji chce dneska požádat o ruku. Přímo tady na plese."

"Pro Boha, to je tak sladký," rozplynula se Anička.

"Ti dva se k sobě tak hodí a jsou spolu už... jak dlouho?" ptala se nadšená Sylva.

"Víceméně, co jsme se stěhovali a oni se poznali," pokrčila jsem rameny. "Skoro deset let."

"Láska na první pohled," rozplývala se dál Anička.

"Skoro," ušklíbla jsem se, když jsem si vzpomněla, jak děda kdysi nachytal Anduina s Lisou. "Ze začátku v tom byla ještě jedna další holka."

"Já myslím, že je to škoda. Vždyť je tak sexy," komentovala to Marcela.

"Co?" pozvedla jsem překvapeně obočí.

"Když si ho představím, jak maká na stavbě..."

"Tam už nepracuje rukama. Teď tam spíš šéfuje," opravila sem jí.

"Ale stejně. Nemyslíš si, že mu to v tom obleku sluší?" podívala se na mě.

Nakrčila jsem čelo. Nikdy jsem o něm nějak romanticky nepřemýšlela. Vždycky jsem ho brala jako staršího brách. Vypadá dobře, to je pravda. Svalů měl vždycky dost, už od dob práce v kovárně. A s tou jeho lehce tmavší pletí měl i takový lehký exotický nádech.

"Je pěknej," uznala i Sylva. "Ale chodí s Jájou a chce si ji vzít."

"Ale jeden tanec s ním bych urvat mohla," zadoufala Marcela.

"Celý večer bude spíš chtít strávit s Jájou. Je to prakticky jejich zásnubní večer," upozornila jsem ji. "Nestačíme ti my?"

"Jo, ale stejně. Doufat v jeden tanec můžu," trvala si na svém.

"No, tak holky, tuhle písničku zbožňuju. Nepůjdeme tančit?" ukončila naši debatu Anička a táhla nás na parket. Cestou při tom sebrala i pár našich spolužáků.

"Konečně jsi to po letech dokázala rozbalit," okomentoval Zedňa moji přítomnost tam někdy mezi písničkami. Jmenuje se příjmením Zedník, ale takhle mu říkáme. "My mysleli, že budeš někde v koutě s knížkou."

"Je tu na to málo světla," ušklíbla jsem se a tancovala dál.

Protančili jsme několik písniček, než jsem dostala žízeň a usoudila jsem, že je čas dát si pauzu. Anduinovi a Yaře jsem chtěla nechat klid, a tak jsem sama zamířila jenom k baru.

"Jednu colu, prosím," objednala jsem si, když mi konečně barman začal věnovat pozornost. Bylo tam dost narváno a oni tu měli co dělat.

"Proč ne něco ostřejšího?" okomentoval to někdo vedle mě. Nějaký starší kluk, ale jen o pár let. Nemohl být starší než Anduin. Myslím, že jsemho nikdy neviděla. Asi od někoho z maturantů. Možná kamarád nebo starší bratr.

"Nepiju," vzala jsem si svoji láhev coly, brčko a mířila jsem pryč.

"Proč ne?" následoval mě. "Na něco bych tě pozval."

"Prostě nepiju," zopakovala jsem znova. Brčko jsem si strčila do pití.

"Tak na zdraví," přiťukl si se mnou. Teda spíš s mojí lahví, protože já jsem s ní ani nepohnula. "Já jsem Kamil."

"Já Františka," představila jsem se taky.

"Já vím," usmál se.

"Jak?" pozvedla jsem obočí. Zná mě snad?

S úsměvem jenom ukázal na moji šerpu. Podívala jsem se na ní a všimla jsem si, že mám svoje jméno vepředu. Přitom by mělo být vzadu a vepředu nápis Maturant 2049.

"U B... sakra, Vávrová mi to musela dát obráceně," zaklela jsem a málem mi přitom ujela I špatná nadávka. To se mi v minulosti párkrát stalo, že jsem řekla "u Bílé" anebo "u Bohyně" a holky pak na mě divně koukali.

"Já ti s tím pomůžu," nabídl se Kamil. Odložil svoji sklenici piva a taky moji sklenici coly. Přistoupil přitom o něco blíž a vlezl do mého osobního prostoru. Na jednu stranu to bylo příjemné, ale zároveň jsem z toho byla trochu nesvá. Stál až moc blízko mě. A dotýkal se mě. Ne moc, jenom na rameni, když mi urovnával šerpu. Nic jsem nenamítala. "Tak a je to."

Ustoupila jsem od něj o jeden krok a zase jsem sáhla po svojí colu. "Děkuju."

"Všiml jsem si tě tam dole na parketu," natáhl se i on pro svoje pivo.

"Ale já tebe ne," opáčila jsem. "S kým tu jsi?"

"Sám," odvětil.

"Jakože jen tak si chodíš na cizí plesy, kde nikoho neznáš?" pozvedla jsem obočí.

Zasmál se. "Jsem bratranec Rozárie Novotné. Ze druhé C. Ale jinak jsem tu sám jakože tu nejsem s žádnou holkou."

Nakrčila jsem čelo a začala vzpomínat. "Myslím, že s ní mám společnou angličtinu," zavzpomínala jsem.

"To je možný," pokrčil rameny. "Ona si tě ale pamatuje. Prý jsi ji někdy pomohla s nějakým úkolem."

"Jo, to je docela možný," uznala jsem. "Takže jsi se na mě vyptával?"

"Proč? Odrazuje tě to ode mě?" pousmál se. "Musel jsem vědět, co jsi zač."

"Proč jsi to musel vědět?"

"Protože jsem si chtěl být jistý, jestli jsi to vážně ty, Fae," podíval se mi přímo do očí a z obličeje mu zmizel i všechen úsměv a náznak flirtování. Slyšet svoje jméno z jeho úst mě vylekalo natolik, že mi vyklouzla cola z ruky a roztřískla se po zemi. Možná mi i trochu cákla na šaty, ale ignorovala jsem to.

"Jak... jak jsi mi to řekl?" zeptala jsem se ho vyděšeně.

"Slyšela jsi mě dobře, Fae," zopakoval už v mém rodném jazyce. Překročil rozbitou flašku a blížil se ke mě. Já jsem před ním couvala.

"Nepřibližuj se ke mě," varovala jsem ho.

"Proč? V něco mě proměníš, čarodějko?" ušklíbnul se. Užíval si tuhle situaci. Věděl, že mu nemůžu nic udělat. "No, tak, zkus na mě něco."

"Nech mě být," vyjela jsem na něj. Museli jsme vzbudit pozornost i ostatních lidí, možná tomu dost pomohla ta rozbitá flaška, protože ke mě přišel jeden muž.

"Děje se něco? Obtěžuje vás?"

"Ano," využila jsem jeho přítomnosti a trochu zoufale se na něj obrátila.

"Hele, nech ji pokoji," postavil se mezi mě a Kamila. Využila jsem toho a rozběhla jsem se pryč.

Bylo mi jasné, že tímhle pro mě ples skončil. Všechno pro mě skončilo. Všechna zástěrka, všechen můj falešný obyčejný život je pryč. Teď musím najít rychle Anduina a Yarru a zmizet odsud. Mohla bych utéct i bez nich, ale nevěděla jsem kam a oni by mě pak už nenašli. Musí utéct se mnou. Tohle bude konec i jejich falešného života.