Překonat hory nám trvalo několik týdnů. Během nich jsme blíže poznávali nesnáze počasí. Ke svojí nelibosti jsem musel uznat, že mít s sebou věštkyni se nám u tohohle hodilo. Dokázala dobře předpovědět počasí, a hlavně kde je vhodné nocovat, abychom se ráno neprobudili promočení. Na noc jsme se snažili najít jeskyni nebo nějaký větší skalní převis, pod který bychom se ukryly a byly chráněni před případným deštěm. Jednou se dokonce stalo, že jsme se museli ukrývat před sněhem. To bylo až ke konci, když jsme hory skoro překonali, ale stále jsme se ještě nacházeli dost vysoko.

I bez sněhu byla v noci zima. Vzít kožešiny byl dost rozumný nápad. Taky jsme museli vždycky před spaním najít dost dřeva, abychom se zahřáli. To bylo místy problematické, když kolem byli spíš skály a ne stromy. Někdy jsem se proto musel trochu vrátit, abych nasbíral nějaké dřevo. Aspoň s rozděláváním ohně jsme neměli problém, Fae to zvládala pomocí kouzla levou zadní. I tak jsem ale pro jistotu s sebou sbalil nějaké křesadlo.

Týden po překonání hor nás v údolí dostihla zima. Děkoval jsem bohyni, že nás nezastihla v horách. V prvním větším městě jsem nám koupil stan. Nechal jsem za to dost peněz, i když to byl jen obyčejný stan pro dva. V podstatě jen plachta a pár tyčí. Ale ve sněhu už bychom pod širákem spát nevydrželi. I Arithea si jeden stan koupila pro sebe a Wiga. Byl jsem za to rád, aspoň náš stan byl jenom pro nás.

Mezitím Fae po večerech cvičila, aby zvládla kouzlo na odpuzování vody. Začala na něm pracovat už v horách, ale až v údolí ho zvládla. Problém byl, že tou dobou se už voda změnila v sníh a na něj ten nefungovalo. Fungovat začalo, až když na nás sníh začal roztávat. Fae proto ihned začala pracovat na modifikaci kouzla na sníh.

Sníh nás i bez toho značně zpomalovat. Brodit se sněhem bylo těžké, I když jsme chodili po cestách, ale jenom ty často používané, měli rozbrázděný sníh a šlo se po nich snáz. Kromě toho bylo už nemožné najít nějaké suché dřevo. Napřed jsme museli nasbírat hromadu malého chroští, které rychle a snadno hoří, a co nejblíž ohni vyskládat větší dřeva, aby rychle vyschlo a mohlo se přiložit. Celé to prostě trvalo déle, než jsme se vůbec mohli dostat k tomu, něco si ohřát.

Hned po jídle Fae zalézala do stanu, zatímco já jsem ještě chvíli dohlížel na oheň.

"Ty mi nevěříš, že ne?" zeptala se mě jednoho večera Arithea.

Její otázka mě zarazila. "Proč myslíte?"

"Protože pokaždé, když zalezu do stanu, začneš studovat mapu, kde jsme a kudy vás vedu."

Nezapíral jsem. Nemělo to smysl. Pochybuju, že bych věštkyni ošálil. Jen mě zajímalo, jestli jí to odhalila nějaká vize. "Jak jste mě odhalila?"

"Moc s ní šustíš. A věděla jsem, že si ji koupíš ještě dřív, než si to skutečně udělal," vysvětlila mi. "Jen mi vysvětli proč mi nevěříš."

"Najednou jste se tu objevila, my vás neznáme a stejně vás následujeme, kam nás vedete. Tak chci vědět kam," odpověděl jsem jí upřímně.

"To dává smysl," kývla. "Je dobře, že si dáváš pozor. Musíš být opatrný. Obzvlášť když chráníš Fae."

Při té poznámce jsem zpozorněl. "Proč? Vy o ní něco víte?"

Pozvedla obočí. "Já jsem tím jenom myslela, že má potenciál stát se mocnou čarodějkou. Toho by někdo mohl zneužít."

Uklidnil jsem se. Takže nic nevěděla. Šlo jenom o její moc. Ale třeba o tohle mohlo jít I těm vojákům. Nerozumím tomu, jestli je Fae nějak víc nadaná čarodějka než ostatní. Že by ji chtěli najít kvůli tomu?

"Ty něco víš. Znáš nějaké tajemství," konstatovala, zatímco zírala do prázdna. Možná měla vizi. Těžko se to rozlišuje, když pořád kouká do prázdna, protože nic nevidí. "Neřekl jsi to ani Fae."

"A vy si myslíte, že se vám s tím teď svěřím?" nakrčil jsem čelo. Přeci nebude tak naivní. Sama odhalila, že ji nevěřím, a chápe, proč ji nevěřím.

"To bys byl hlupák, kdybys to udělal," ušklíbla se. "Stejně to tajemství ani nechci znát. Je tvoje, a když někdy budeš chtít, sám mi to řekneš. Já ti jen radím, aby sis ho nenechával úplně pro sebe. Někým se s ním svěř. Fae nebo někomu jinýmu."

Fae nemůžu. Alespoň ne teď. Arithee ještě nevěřím. A pak už mě nikdo nenapadá. Tedy až na jednoho. "Říkala jste, že znáte dědu Fae. Jaký je?"

"On je..." zaváhala. "Dost tvrdohlavý. Když si něco umane, tak se toho drží. Dokáže se zlobit na někoho hodně dlouho, to mi věř. A taky si dost střeží svoje tajemství, jen tak někoho si k sobě nepustí."

"Jo, to jsem slyšel už v hostinci. Jsem rád, že v horách nezanechal nějaké nástrahy."

"Spíš jsme na ně nenarazili," zapochybovala Arithea. "Nešli jsme kolem jeho staré věže, ta byla víc na západě. A stejně je zborcená, takže to nemělo cenu."

"A když si tak chrání svoje tajemství, dovedl by ochránit i tajemství Fae?"

"Těžko říct. Pokud by ji chránil jako své dcery, tak ano. Ale záleží, jak ji přijme. Bude ještě naštvaný na to, že ho kdysi opustily a postavily si vlastní hlavu."

"Takže tam možná cestujeme zbytečně a vyhodí nás hned na prahu,"

"To zase ne. Jen ho budeme muset přesvědčit," pokrčila rameny.

Doufal jsem, že má pravdu, a že se nám to podaří. Musí tam Fae nechat, jinak nevím, co s ní. S těmihle obavami jsem si šel lehnout. Netušil jsem, že Fae vedle mě neklidně spí a že se jí zdá prapodivný sen.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Při usnutí jsem přemýšlela nad kouzlem, které jsem dnes našla v knize kouzel. Jmenovalo se volání krve a mělo se jedna o druh pokrevního kouzla. Bude na něj potřeba moje krev, ale s její pomocí pak ukáže mého žijícího příbuzného, který je nejblíž. Takže by mě měla nasměrovat k dědovi. Můžu si pak pomocí toho kouzla ověřit, jestli to je vážně můj děda.

Moje myšlenky se upnuly k Anduinovi. Kouzlo by mohlo ukázat I směr k jeho nejbližšímu příbuznému, i když vůbec netuší, kdo to je. Jen si nejsem jistá, jak by to vypadalo, kdyby se ukázalo, že už nemá žádného příbuzného. Nebo by to našlo nějakého bratrance, který je v rodokmenu hodně vzdálený, že třeba jejich praprapraprababičky byly sestry. Jaká je vůbec šance, že by někdo neměl ani nikoho takhle hodně vzdáleného?

S těmi myšlenkami jsem usínala. Kupodivu se mi nezdálo o Anduinovi nebo jeho rodině. Místo toho jsem se vrátila zase do hor. Všude byla mlha. Ale byla jsem tu sama, ani Arithea nebo Anduin se mnou nebyli. Snažila jsem se je najít. Volala jsem na ně. Ani Wig nikde nebyl. Kolem mě byly jenom skály. Samé kameny. Ani rostliny, tráva, keře nebo stromy v okolí moc nebyli. Kde to jsem?

Kousek ode mě se něco mihlo. Něco červeného. Podívala jsem se tím směrem. Mezi dvěma skálami vedla úzká cesta, která zahýbala za roh. Právě tam jsem asi něco zahlédla.

Znejistěla jsem. Nechtělo se mi tam jít. Pokud se tam vydám, budu v pasti. Stačilo by pak nějak mi zahradit cestu zpátky a nebudu moct utéct.

Podívala jsem se nahoru na skálu. Nezdála se až tak strmá. Bylo tam hodně výstupků. Dokonce i nějaká římsa, jenom pár metrů nad zemí.Tamtudy bych se mohla vydat. Ať je za rohem cokoliv, budu si to moct prohlédnou napřed shora.

Pevně jsem sevřela rty a začala šplhat nahoru. Nebylo to až tak obtížné. Těch výstupků tam bylo opravdu hodně, stačilo se jen pevně držet. Nohu jsem dala do jedné prolákliny, rukou se chytila menšího výstupku a vyhoupla se na římsu. Byla úzká, jenom pro nohy a otáčet se mi bude špatně. Ale hlavně vedla přímo nad tou cestou. Postupovala jsem po ní, přilepená ke skále a šmátrala jsem pořád po výstupcích, kterých jsem se přidržovala.

Za rohem jsem se vyklonila. Pevně jsem se držela skály a malinko jsem se vyklonila, abych pohlédla dolů. Překvapením jsem otevřela pusu.

Pode mnou bylo jakési ohnivé stvoření. V první chvíli mě napadl dracon, ale vzápětí jsem to zamítla. Draconi jsou bytosti, které se umí měnit v lidi i v draky. Tohle pode mnou bylo stvoření stvořené jenom z ohně. Nenapadalo mě správné označení. Možná ohnivý démon? I když démoni jsou jenom v pohádkách, ve skutečnosti neexistují.

Byla jsem ráda, že jsem se rozhodla jít přes skálu a ne po cestě. Nechtěla bych se s ním potkat. Vypadal nebezpečně. Mohutně dupal a každou chvílí vyslal nějakým směrem ohnivou kouli. Naštěstí ho nenapadlo podívat se nahoru.

Raději jsem se přitiskla znovu ke skále a schovala se. Po maličkých krůčkách jsem pomalu a hlavně potichoučku pokračovala. Zdálo se, že římsa vede dál. Byla jsem za to ráda. Nevím, jak jinak bych toho tvora pod sebou obešla. Až za zatáčkou jsem si oddechla.

Brzy jsem slyšela další dupání. Že by další ohnivý tvor? To snad ne. Měla jsem dost štěstí, že se mi povedlo potají obejít jednoho. U dalšího by se mi to nemuselo podařit. Opět jsem se chytila skály a opatrně nakoukla dolů.

Něco tam bylo, ale tentokrát to nebylo ani červené a ani ohnivé. Spíš bílé nebo světle modré. Místy se mi to zdálo I malinko průhledné. Připomínalo mi to led. Jo, tohle bude určitě ledové stvoření. Ale proč je tu napřed ohnivé a pak ledové? Nedávalo to smysl. Kdo je sem dal?

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a pokračovala dál po římse. Modlila jsem se, ať neskončí. Nebo ať nenarazím na dalšího tvora.

Měla jsem smůlu, narazila. Hned za rohem jsem znovu slyšela dupání. Napřed oheň, potom led, co přijde teď? Nějaký větrný démon nebo chodící strom? Znovu jsem se pevněji chytila a opatrně se podívala dolů. Moje odhady byly špatné. Tenhle tvor mi připomínal hroudu kamení. Kdo je sem jenom dává?

Vrtěla jsem nad tím hlavou a znovu jsem se přitiskla ke skále. Chtěla jsem pokračovat dál, ale zjistila jsem, že římsa tady končí. Co mám dělat dál? Opatrně jsem se podívala opět dolů, jestli není způsob, jak ho nenápadně obejít. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se ten kamenný tvor dívá nahoru. Přímo na mě.

Viděla jsem, že v ruce drží kámen velký asi jako moje hlava. Rozpřáhl se a hodil ho po mě. Byla to přesná rána. Chtěla jsem uhnout a tak jsem se pustila. Jinak by mě trefil přímo do hlavy. Ale zároveň jsem padala přímo na něj. To jsem si moc nepomohla. Snažila jsem se ještě zachytit skály. Marně. Jen jsem si odřela loket.

Dopadla jsem kamennému tvorovi na ramena. Teda jestli se tomu dá říkat ramena. Naštěstí je trochu pomalejší. Chvíli mu trvalo, než se ohnal, a já jsem odletěla.

Zády jsem narazila do skály a svezla se na zem. Au, to bolelo.Nestihla jsem se ale ani pořádně vzpamatovat a už se po mě snažil hodit další kámen. Jen těsně jsem stihla uhnout. Rozbil se o skálu přesně v  místech, kde jsem měla před chvílí hlavu. Hned jsem se odkutálela stranou a co nejrychleji vyskočila na nohy. Kamenec se napřahoval znovu, aby po mě hodil další. Uhnula jsem a běžela pryč. Utíkala jsem dál po cestě a podle hlasitého dupání mě Kamenec pronásledoval. V  jednu chvíli těsně kolem mojí hlavy proletěl další balvan.

Doběhla jsem k nějaké věži. Brána byla dokořán. Chtěla jsem vběhnout dovnitř a schovat. Vzápětí mi škrtl o ruku další hozený kámen. Musela jsem změnit směr. Prudce jsem zahnula. Jenže nebylo kam dál utíkat. Bylo tam jenom obrovské jezero. Neměla jsem moc na výběr, tak jsem se nadechla a skočila do něj. Rozplácla jsem se na hladině a vzápětí jsem se potopila. Začala jsem mávat rukama. Neumím moc dobře plavat, ale nějak se mi dařilo se posouvat kupředu. Dost mi pomáhal i proud. Sám mě vedl dál od břehu.

Po chvíli mi docházel vzduch, tak jsem vystrčila hlavu nad hladinu. Zprudka jsem se nadechla. Rozhlížela jsem se pak kolem sebe. Začínal tu být opravdu silný proud. Ohlédla jsem se. Kamenec se už obracel a odcházel od vody. Asi neumí plavat. Ale i mě bude plavání k ničemu, jestli mě ten proud někam odnese. Obrátila jsem se ke břehu a začala jsem zběsile máchat rukama ve snaze udělat nějaká tempa. Šlo to těžce. Mohla jsem udělat svých deset temp a pohnout se tak o půl metru, ale jakmile jsem si jen na pár vteřin odpočinula, tak mě hned proud odtáhl znovu o metr dál od břehu. Zdálo se to zbytečné.

Nevzdávala jsem to. Skrz hladinu jsem zahlédla zezdola trčet ze dna jakousi kládu. Nadechla jsem se a rychle jsem se k ní potopila. Jen těsně jsem se jí stihla zachytit, aby mě proud neodtáhl dál. Přitáhla jsem se k ní a nohy jsem zabořila do bahnitého dna. Stála jsem aspoň chvíli na dně. Teď jsem viděla, že kmen pod vodou sahá skoro až ke břehu. Pevně jsem se ho držela a s nohami zabořenými v bahně jsem postupovala podél kmenu dál. Postupovala jsem rychle, dokud jsme měla ještě v plicích vzduch a nepotřebovala jsem jít nad hladinu.

Ale nedokázala jsem zadržet moc dlouho dech, takže po půl minutě už jsem se musela kmenu pustit. Vystrčila jsem hlavu nad hladinu a prudce jsem se nadechla. Naštěstí to byli už jen dva metry ke břehu, kde už nebyl tak silný proud a snadno jsem mu odolala. Doplazila jsem se na břeh. Kamenec už nikde nebyl. Mohla jsem si lehnout a trochu si oddechnout.

Co to tady mají za tvory? Co je tohle vůbec za hory? A odkdy mají jezera proudy? Pohlédla jsem na vodu. Možná to má nějakou podzemní řeku.

Po těch několika minutách oddechu jsem znovu vstala. Pohlédla jsem na věž před sebou. Ať je to kdokoliv, nejspíš mu nevadí mít kolem sebe podivné tvory. Nemá je místo hlídacího psa? Jestli jo, tak nejsou moc dobří, protože jsem skrz ně pronikla a teď jsem tu stála před branami. Zvědavost mi nedala a pokračovala jsem dovnitř.

Ocitla jsem se v místnosti s vysokým stropem. Sem by se možná vešel i náš dům. Možná ne na šířku a délku, ale na výšku určitě. Užasle jsem si prohlížela strop, dokud mi nedošlo, že tam nejsem sama. Pár metrů přede mnou se vznášel další podivný tvor. Tenhle nepřipomínal žádný přírodní živel . Byl černý, šupinatý a měl blanitá křídla, kterými neustále mával, aby se vznášel. Neměla jsem pro něj další pojmenování. Jeho planoucí červené oči hleděly přímo na mě.

"Kdo se vkrádá do domu mého pána?" optal se hromovým hlasem.

"Tvého pána?" zopakovala jsem po něm.

"Pána hor a mocného čaroděje Aralda," dodal. "Předlož důkazy, že jsi prošla nebo prošel ohněm, ledem i kamenem."

"Jsem holka," upozornila jsem ho. Jeho nejisté označování pohlaví mě trochu urazilo. Sice občas nosím kalhoty, protože jsou praktičtější, ale snad i podle dlouhých vlasů je jasné, co jsem."Vypadám snad jako kluk?"

"Netuším, jakou podobu na sebe bereš v tomto snu a jak se liší od té skutečné."

"Tohle je sen?" vykulila jsem oči. Až doteď jsem si to neuvědomila. Proto jsem nemohla nikoho najít. Proto tu jsou ti divní tvorové. "Tak proto jsem nezmzrla!" Vzpomněla jsem si, že je zima a že jsem v horách. Je tu mnohem tepleji než ve skutečnosti. Jinak bych nemohla skočit do rybníka a klidně z něj vylézt.

"Předlož důkazy, že jsi prošla ohněm, ledem i kamenem."

"Jestli myslíte ty divné tvory, tak kolem nich už jsem prošla. Jinak bych tu teď nestála," vysvětlila jsem mu.

"Musíš mít důkazy, že jsi je porazila. Jinak neprojdeš dál!" trval na svém.

"Ale já nechci jít dál!" namítla jsem. "Já jsem se tu jenom ocitla u těch divných tvorů, a tak jsem pokračovala v cestě."

Hadovitý létací tvor přede mnou přimhouřil oči. Pak si odfrkl. "Pff, čarodějka. Vy si vždycky myslíte, že jste něco víc. A vždycky stejně ztroskotáte u kamene, protože vás nenapadne použít obyčejnou zbraň," zavrtěl nesouhlasně hlavou.

"Cože?" nechápala jsem ho.

„Nic, co by tě mělo zajímat," odsekl. „Přesně kvůli takovým, jako jsi ty, pán vytvořil tyto ochrany. K  mému pánovi se nikdy nedostanete, abyste mohli získat jeho moc. A ty teď zmiz!" křikl. Vzápětí natáhl svůj hadovitý ocas a udeřil s ním do podlahy.

V  místě, kde se jí dotkl, se rozevřela a objevila se tam černá díra. Ta se začala postupně zvětšovat. Jemu to nevadilo, mával si dál křídly, ale já začala urychleně couvat. Jenže ta podlaha byla najednou až moc kluzká a já začala sklouzávat do černé díly uprostřed. Natáhla jsem ruce, abych se urychleně něco zachytila jako předtím na skále, ale teď tu nebylo nic, čeho bych se mohla zachytit. Žádný výstupek, žádná římsa. Sklouzla jsem dolů a padala jsem černočernou tmou. 

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Probudil mě úder do tváře.

"Au, co je?" zamumlal jsem rozespale a promnul si oko. Mnul jsem si oko.

"Promiň," omluvila se mi Fae, když se na mě podívala. Začala vylézat ze stanu. Zdála se mi trochu divná.

Vylezl jsem proto rychle za ní. Venku mě udeřila zima. Tohle dokáže dobře probrat. I když o to už se postarala Fae.

"Co se stalo?" chtěl jsem vědět.

"Nic, jen jsem měla trochu šílený sen," odbyla mě a protáhla se.

"O čem byl?" zajímalo mě. Pořád se mi zdála trochu neklidná. Nechtěl jsem na ni ale moc vyzvídat. Proto jsem začínal sbírat zbytky dřeva z večera a připravovat k ohništi, Fae jsem ale pořád pozoroval. Snad ji uklidní, až si dá k snídani teplý čaj. Jeho zbytek si vezmeme na cestu. Pár hodin nás ještě bude zahřívat.

"Byla jsem v něm zase v horách," začala Fae a sehnula se přitom taky k ohništi. "Nëregis," zamumlala a zažehla oheň. Pak si všimla něčeho na své ruce a zamračila se. Vyhrnula si rukáv. Zahlídl jsem, že má trochu odřenou ruku.

"Co se děje?" ptal jsem se. Nechápal jsem, co je na odřenině tak znepokojivého.

"Asi to nebyl obyčejný sen," podívala se na mě.

Začala mi pak podrobně vyprávět svůj sen. Podrobně od začátku, s každým podivným tvorem. Někde v průběhu toho vylezla i Arithea ze stanu a začala poslouchat mé vyprávění. Možná tomu snu rozuměla o něco víc než já. Jednoho jsem si ale v tom všiml. Jména toho čaroděje ze snu.

"Jak se jmenuje čaroděj, ke kterému nás vedete?" obrátil jsem se na Aritheu.

"Arald," odpověděla mi.

Sedělo to. Limby tipoval, že jeho jméno začíná na A. Pochyboval přitom o tom, že by se jmenoval stejně jako hory, kde dřív žil. V tom se asi spletl. Vrchy Araldathu a Arald zní dost podobně.

"Myslíš, že to byl můj děda?" zajímalo Fae.

"Vypadá to tak," kývl jsem.

"Sedí to na něj i v těch ochranách. Tohle je definitivně něco, co by si vymyslel," souhlasila Arithea.

"Nemohl to být věštecký sen? Jakože jsem viděla něco, co se teprve stane," obrátila se na ní Fae.

"To by jsi musela být věštkyně a to nejsi," vysvětlovala jí.

"A co když, jo?" držela se pořád svého Fae.

"Protože to by jsi nemohla být čarodějka."

"Ale Kal byla taky čarodějka a měla sny, které se pak naplnily," namítla.

"Kal byla ta tvoje sestřenka, že ano?" ujištovala se Arithea.

"Ano, a zdálo se jí o tom, že bude celá vesnice zničená. A pak se to vážně stalo."

"Když říkáš, že byla čarodějka, tak opravdu někdy čarovala? Projevila se u ní magie nebo dokázala použít I nějaké úplně jednoduché kouzlo?"

"Ne, to ne," zavrtěla Fae hlavou. "Bylo jí teprve šest. Čekalo se, než se u ní kouzla projeví a to mohlo být každou chvílí."

"Možná by se u ní ta kouzla nikdy neprojevila," zauvažovala Arithea.

"Jakože by nebyla čarodějka?" nechápala Fae.

"Mohla být věštkyní."

"To se vylučuje s tím být čarodějkou?" zajímalo Fae.

"Ano I ne," pokývala hlavou. "Podle legend jsme my, věštci a věštkyně, nějakým odvětvím čarodějů. Neumíme čarovat, neovládáme magii, ale díky ní vidíme budoucnost. A sedí to I na to, že se věštec nebo věštkyně se vždycky narodí v nějaké čarodějné rodině."

"Nedědí se to?" ozval jsem se.

"Málokterý věštec nebo věštkyně mají děti. Ale I kdybych se pro to někdy rozhodla, tak moje děti budou čarodějové. Nebo lidi nebo... No, to záleží, s kým bych je měla. Ale měli bychom se raději vrátit k tomuhle konkrétnímu snu. Ten rozhodně nebyl věštecký. Mohlo to být nějaké Araldovo kouzlo. Možná varování. A hlavně to znamená, že už budeme blízko."

Pohlédl jsem nahoru k horám. Včera jsme se utábořili na jejich úpatí. Usoudili jsme, že už bylo moc pozdě na to, abychom začali výstup do hor. Nechtěli jsme za tmy lézt po skalách. To nás čeká až dnes.