Byl jsem rozhodnutý, že Fae nepovím o tom, co jsem se dozvěděl. Možná když bude starší.

Stačilo, když jsem ji vzal poprvé zpátky do vesnice.

Zastavila se na jejím kraji a zírala na zborcené domy. "Tohle všechno jsem udělala já? Jak?"

"Já nevím, já tomu nerozumím," zatlačil jsem do prázdného vozíku, který jsem táhl před sebou. Ty cesty lesem mu dávají docela zabrat, není připravený na tak těžký terén.

Vydali jsme se sem k jejich starému domu. Sice je taky zborcený, ale doufal jsem, že by se nám mohlo podařit najít tam ještě něco užitečného. Třeba nějaké teplé oblečení na zimu a nějaké jídlo. Doufal jsem, že se mi podaří najít I nějaké kovářské náčiní.

"Já jsem zničila i náš dům," zalitovala Fae, když jsme k němu přišli.

"Nevyčítej si to. Nemůžeš za to."

Podívala se na mě s nakrčeným obočím. "Vždyť jsi říkal, že tomu nerozumíš."

"To ne, ale... Já nevím. Asi tipuju," pokrčil jsem rameny a začal odhazovat kameny. Bude tady na tom dost práce. Předpokládám, že někde pod nimi bude rozmlácený nábytek. Moc jsem nedoufal, že by něco z toho bylo opravitelné. Když už, aspoň z toho bude dobré dříví do kamen.

"Strexa," zvolala občas Fae a zvedala kameny pomocí magie.

"Nemusíš na všechno používat magii," rýpnul jsem si do ní. "Rukama se dá taky pracovat. Fyzická práce je taky fajn."

"To bych se u toho musela potit jako ty," ušklíbla se. "Já se spokojím se svojí magií."

"To je jen výmluva pro tvoji lenost."

"Strexa," zamumlala znovu a kámen, na kterém jsem stál se pohnul. Měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu. "Říkal jsi něco?"

"Jo, že jestli budeš používat magii proti mě, ten vozík si pak budeš táhnout sama."

Na to už jen vyplázla jazyk a pokračovala ve svém magickém přesouvání kamenů. Na druhou stranu jsem byl rád, že už zase do sebe takhle rýpáme. Dřív jsme se vždycky takhle popichovali.

Jak jsem se obával, nábytek byl opravdu. Snažil jsem se ho pak už jen rozmlátit na menší části a skládal jsem ho do vozu.

"Já si říkal, co je to tu za rány," ozval se Pellerman, když za námi přišel.

"Promiň, jen se snažím z tohohle rozmlácenýho nábytku získat nějaké dřevo na podpal."

"Jo, vypadá, že k ničemu jinému už dobrý nebude. A vidím, že sis sebou na to vzal pomocnici," podíval se na Fae.

"Dobrý den," pozdravila ho zdvořile.

"Jak se daří vám?" zajímalo mě. "Co ostatní?"

"Pomalu se vzpamatováváme. A většina se rozhoduje, co bude dál. Někteří, kteří mají příbuzné ještě někde jinde, odjedou za nimi."

"A ti zbylí?"

"No, neznám nic jiného a nemám moc rád změny. Tak bych tu chtěl zůstat a pomalu postavit vesnici od znovu. Bude to chvíli trvat, ale naštěstí na to nebudu sám. Pár lidí se rozhodlo stejně."

"Je mi líto, že jsem vám přidělala tolik práce. Omlouvám se," vložila se do toho Fae. Sakra, zapomněl jsem ji říct, ať si to nechá pro sebe.

"Ty za to přeci nemůžeš," vymlouval jí to Pellerman.

"Ale můžu!" namítla Fae. "Způsobila jsem ten výbuch, byla to moje magie, když jsme našli rodiče."

"Vážně?" pozvedl obočí a pohlédl na mě.

Kývnutím jsem mu to potvrdil.

"I tak se s tím netrap. Určitě si to nemohla nijak ovlivnit," snažil se jí uklidnit a pak se obrátil zase na mě. "Pojď, pomůžu ti naložit to do vozu."

Sebral nějaké kusy dřeva a poodešel dál na cestu k vozíku. Sám jsem udělal to samé.

Když jsem k němu přišel, znovu na mě promluvil, ale tentokrát tišeji, aby to Fae neslyšela. "Neřekl jsi jí o tom, co všechno ten výbuch způsobil?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Fajn, nech to tak. Bude lepší, když se to nedozví. Ať si užije co nejvíc z toho bezstarostného dětství, které ji ještě zbylo," pohlédl na ní. "Taky se snaž, ať to už nikomu nevykládá. Já to nikomu dalšímu nepovím, jen by to přililo olej do ohně."

"Myslíš, kdyby se to dozvěděl Albegrass?"

"Tak nějak. Ale ještě pár lidí má podobný názor," pohlédl opět na mě. "Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, co plánujete dál?"

"Nemám ponětí," zavrtěl jsem hlavou. "Nemáme kam jít, tady nemáme co dělat... Jen doufám, že máme dost jídla, abychom přežili zimu."

"Nechci ti do toho moc kecat, ale s tím jak to tu teď je a že Fae je čarodějka, na tvém místě bych zvážil odsud odejít."

"Jenže nemáme kam jít," namítl jsem.

"Jsi šikovný, Aodh si tě pochvaloval, určitě se uchytíš někde jinde u kovářského mistra," povzbudil mě.

"A Fae?"

"Vezmi ji s sebou. Říkej, že je tvoje mladší sestra," pozorně si nás prohlédl. "I když na to nevypadáte."

"A ona má čarodějné schopnosti a já ne. To by mohlo být taky podezřelý."

"Genetika funguje záhadně. A kromě toho, nemusí každý hned vědět, že je čarodějka," poplácal mě po rameni. "Každopádně když budete potřebovat, neboj se mě požádat o pomoc."

Po zbytek práce jsem přemýšlel nad jeho slovy. Kam jít? Když odcestujeme o pár vesnic dál, tam už nás nikdo nebude znát a nebudou vědět, že Fae je čarodějka. Jenže kdo si bude chtít uvízat na zimu na krk dva hladové krky? Museli bychom sebou odvézt všechny zásoby jídla a to je dost nepraktické. Možná bychom zkusit zimu přečkat ještě tady a odcestovat až na jaře.

I Fae si musela všimnout, že jsem nějak zamyšlený. Párkrát se mě na to zeptala, ale odbyl jsem ji. Až když jsme se vrátili zpátky do chalupy a složili dříví do přístřešku, udeřila znovu.

"Co ti Pellerman řekl a nechtěl, abych to slyšela?"

"Co?" pozvedl jsem obočí. "O čem mluvíš?"

"Nejsem blbá, nešel ti tam jen tak pomoct. Takže co jsem neměla slyšet?"

"Na osmiletou holku jsi až moc všímavá," poznamenal jsem. "Fajn, mluvil se mnou o tom, co bude dál. A doporučil mi, abychom odtud odešli."

"Proč?" vyptávala se dál.

Nechtěl jsem jí to povědět, ale nenechala by mě. "Kvůli tomu, že jsi čarodějka. Někteří z těch, co přežili, si myslí, že tohle všechno celou vesnici postihlo kvůli tvojí mámě a tetě. Prostě, že se to stalo kvůli čarodějkám."

"To je nesmysl. Vojáci sem přišli něco hledat a určitě ne čarodějky. Zas tak vzácné nejsme," zavrtěla hlavou. "Ony tam šly jenom bránit vesnici."

"Já to vím. Ale oni to nechápou," pokrčil jsem rameny. "Ten odchod zvažuju."

Pozvedla obočí vyděšeně. "Jako ty sám, že bys odešel?"

"Ne, jak tě to jenom napadlo?" zavrtěl jsem hlavou. "Jasně, že tě tady nenechám."

Viditelně se jí ulevilo.

"Chtěl bych odejít, protože tady toho moc nemáme. Sám nejsem schopnej postavit znovu celou kovárnu a vést ji pak, abych nás uživil. Zas tak moc toho neumím," zpochybnil jsem své schopnosti. "Ale kdybychom odešli někam jinam, mohl bych se dát do učení k jinému mistrovi. Podle toho tvůj táta o mě prý říkal, si Pellerman myslí, že s tím nebudu mít problém."

"A já? Mě do učení nevezmou."

"Přemýšlím, že bych tě vydával za svoji mladší sestru."

Pozorně se na mě zadívala. "A mám si já přebarvit vlasy na blond anebo ty na tmavě hnědou? Nejsme si vůbec podobný."

"Jo, tady tohle jsem ještě nedomyslel," připustil jsem.

"A i kůži máš tmavší než já," připomněla mi.

"Copak můžu za to, že ty seš zavřená furt vevnitř a učíš se magii a nechytneš trochu slunce?"

"Já?" pozvedla obočí. "Maminka mě učila jenom dopoledne a odpoledne jsem byla vždycky někde venku. Ty jsi byl furt zavřený v kovárně."

"Věř mi, že v tom létě bych z ní někdy vážně rád utekl," přiznal jsem. Když slunce udeřilo a pařilo, mnohem radši jsem byl venku než v teple kovárny. Jenže když potřebuju nažhavit železo, tak jsem neměl na výběr a musel jsem být vevnitř.

Měla ale pravdu s tím, že tmavší pleť chytnu mnohem snáz než ostatní. Všichni ve vesnici měli vždycky světlou pleť, jen já jsem mezi nimi troch vynikal. Když jsem byl o něco mladší, ostatní kluci se mi kvůli tomu posmívali. Trápilo mě to. Teď už mi na tom tak nezáleží, tak s tím přestali. Jen někdo občas utrousil nějakou narážku. Prý asi moji rodiče pocházeli z jihu. Vždycky jsem doufal, že se když se vydám na jih, tak je najdu. Teď bych vlastně mohl. Ale to musíme obejít hory.

"Mohli bysme jít na jih," navrhl jsem.

"Jako do hor?"

"Spíš za ně. Jako přejít je nebo obejít."

"Nebo když to vezmeme přes hory, mohla by tam být dědova věž."

"Ty máš dědu?" vykulil jsem oči.

"Prý jo," pokrčila rameny.

"A proč jsi to nezmínila dřív? Můžeme se vydat za ním."

"Nevím ani jak se jmenuje nebo kde žije. Maminka se s ním neviděla roky, možná už ani nežije."

"Jo, tak s ním to asi nepůjde," uznal jsem. Byla to škoda. Kdybychom ho mohli najít, odvedl bych k němu Fae. Mohl by se o ní postarat. Já bych se pak vydal do nejbližší vesnice nebo město a tam bych začal pracovat u nějakého kováře. Akorát bychom se asi s Fae málo vídali. Ale byla by v bezpečí a zaopatřená.

"Takže zkusíme jih," přijala Fae moji myšlenku a rozhodla. "Teď je otázka přes hory nebo okolo. Vyznáš se v horách?"

"Moc ne. A ještě je tu otázka vyrazit teď anebo až na jaře. Přes zimu cestování nebude moc dobrý. A nevíme, jak brzo přijde."

"Ale to by znamenalo vyrazit brzo. Jako vážně hodně brzo."

"Tak do týdne," kývl jsem. "Buď vyrazíme do týdne anebo tu zůstaneme přes zimu."

"Zítra musíme jít zpátky do našeho domu. Musíme se prohrabat k maminčiným čarodějným věcem. Mohlo by tam být něco užitečného."

"Celou čarodějnickou knihovnu si s sebou brát nebudeš," upozornil jsem ji.

"Ne? Ty mi ji nepotáhneš?"

"Maximálně tři knihy anebo si je poneseš sama," rozhodl jsem.

"Budu muset vybrat nejdůležitější. A přísady do lektvarů, aspoň ty sušené bylinky musím vzít s sebou," začínala přemýšlet, co všechno bude potřebovat.

Protočil jsem oči. Ach, ty čarodějky.

Na druhou stranu mě zajímalo zase kovářské náčiní. Kováři si vyráběly svoje vlastní nástroje. Ty pak byli dědictvím, které se dědilo z otce na syna nebo z mistra na tovaryše. Tohle si musel Faein táta vytvořit sám. Nevím, co by s ním pak dělal. Možná by mi ho dal, anebo by ho jednou podědil jeho syn, který se měl teprve narodit. Záleželo by na jeho rozhodnutí. Než by ten malý dostatečně vyrostl, aby se mohl učit nějakému řemeslu, já už bych byl tou dobou mistrem. Teda aspoň bych měl. 

°°°°°°°°°°°°°°°°

Jak jsem se dohodli, tak jsme taky pokračovali v prohledávání trosek domu. Následující dny jsme se tam vraceli a postupně odklízeli kameny. Převážně to byla práce hlavně pro Anduina, aspoň u těch obrovských balvanů. Abych s nimi pohnula já, potřebovala bych hodně magické energie. Raději jsem ji používala na ty menší. Těch sem mohla aspoň přenášet I víc najednou.

Anduin rozhodl, že bychom se měli dřív vrhnout na kovárnu. Prý to s ní bude lepší, protože je na kraji. A musíme napřed odklidit jí, abychom se dostali dál do domu.

V průběh naší práce občas kolem prošel někdo z vesničanů a pozdravil nás. Někdy se někdo zastavila a prohodil pár slov. Ale bylo to málo lidí. Hrozně málo lidí. Někdy prošlo okolo I nějaké dítě, nikdy ne samo, ale nikdo, s kým bych se někdy víc bavila nebo si hrála. Vlastně sem trávila čas hlavně s Addiem. Ani jsem nevěděla, jestli žije nebo ne. Bála sem se někoho zeptat, bála jsem se toho, co bych se dozvěděla. Raději to nechci vědět. Kdyby žil, tak by za mnou přišel. Takže nejspíš nežije. A já to nechci mít potvrzené. Takhle je aspoň mizivá šance, že žije.

Občas se zastavil I Pellerman. Anduin toho většinou využil, jestli mu pomůže pohnout s nějakým velkým balvanem. Společnými silami to obvykle zvládli.

"Jo, a abych nezapomněl, objevila se tu ve vesnici nějaká žena," vzpomněl si po jedné takové pomoci.

"Jaká?" zajímalo Anduina.

"Trochu zvláštní. Sice docela mladá, ale slepá. A prý s sebou měla i nějaké exotické zvíře, ale to jsem neviděl," popisoval jí.

"Ano, přesně tak. A docela roztomilý, musím uznat. Určitě by se ti líbilo. Děti na farmě z něj byly nadšené a prosili, jestli si ho mohli pohladit."

"Kde se tady vzala? Co chce?" ptal se Anduin.

"To je právě to," pozvedl ukazováček. "Prý nás přišla varovat. Ale když uviděla zničenou vesnici, tak ji došlo, že to nestihla."

"Jak varovat? Ona věděla, co se stane? Věděla, co chtěli?"

"Tolik nám toho zase neřekla," pokrčil rameny. "Zajímali ji hlavně přeživší. No, a někdo zmínil I vás, tak abyste se nedivili, kdyby vás našla taky."

"Děkujeme za varování," poděkoval mu Anduin, než odešel.

Trochu jsem čekala, jestli náhodou taky kolem neprojde jako ostatní. Ale už nikdo nepřišel. Ani žádné skákací zvíře. Anduin byl kvůli tomu taky trochu neklidný.

K večeru si odtamtud Anduin odnášel kovářské náčiní po tátovi. Byla jsem ráda, že si ho chce nechat. Aspoň nějaké dědictví po něm zůstane. Prý většina z nich je v pohodě, maximálně budou potřebovat trochu opravit. Ty velké s sebou stejně nebude moct brát, neutáhl by je. Proto i teď bral všechno v ruce a vozík pro tentokrát nechal ve vesnici.

"Hele, dveře jsme ráno zavírali, že jo?" všimla sem si, když jsme se vrátili k chalupě. Dveře byly pootevřené.

"Já myslím, že jo," zamračil se Anduin. Svoje kovářské náčiní odložil a vytáhl svůj meč. "Počkej, tady," řekl mi a špičkou nohy opatrně strčil do dveří.

Zůstala jsem stát venku, ale zvědavě jsem nakukovala dovnitř. Nikdo tam nebyl. Všechno bylo stejné, jako když jsme odcházeli. Anduin se tam ostražitě rozhlížel a otáčel. I do koupelny nakoukl, ale nic tam neobjevil a zase se vrátil. Víc místností už chalupa neměla. Byla malá.

"Nic tu není," prohlásil.

Vzápětí jsem vykulila oči, protože za ním na peci se něco pohnulo. Malé stvořeníčko seskočilo dolů. "T-to j-je," vykoktala jsem ze sebe ale nevěděla jsem, jak dokončit větu. Nikdy jsem to zvíře neviděla.

Ihned se otočil a zase vytáhl meč. Namířil ho proti zvířeti, ale tomu to žádný problém nedělalo.

"Nebojte, je neškodná," ozvalo se napravo ode mě z venku.

Trhla jsem sebou a spatřila jsem ženu. Vypadala hodně mladě. Mohla být jen o pár let starší než Anduin. Šla přímo ke mě, ale než ke mě stihla dojít, už byl přede mnou Anduin se stále připraveným mečem.

"K vám patří ta divná kočka?"

Zasmála se jeho označení. "Ty jsi si, hochu, nikdy moc neudržoval všeobecný přehled, že ne? To je opice."

"Opice?" zopakovala jsem po ní. "To mi něco říká...." Snažila jsem se vybavit si, co jsem o tom zvířeti věděla. Myslím, že někdy jsem ji viděla v nějakých knížkách. Ne v našich, ale v těch, které byly v kostelní studovně. Ta patří ke kostelu, je to místnost plná knihoven a knih. Může tam přijít kdokoliv a číst si. Většinou jsem tam ale chodily my děti s rodiči a učili nás pomocí nich. Ale Anduina tam asi nikdo nikdy nebral.

"Ano, opice," přikývla. Ta opice mezitím vyběhla z chalupy a vyšplhala se mu "Jmenuje se Wig. A já jsem Arithea."

"Vy jste ta, co nás přišla varovat," usoudil Anduin. Stále ji nevěřil, stále byl ostražitý, I když na ní už nemířil mečem. Bylo to zbytečné, stejně to nevidí. Pellerman říkal, že je slepá a měl pravdu. Má takový prázdný pohled. Sice na nás mluví, ale nedívá se na nás.

"Bohužel jsem přišla pozdě. Za to se omlouvám... Cesta to byla daleká a ne jednoduchá."

"Ale jak jste se to dozvěděla? Vy jste znala ty vojáky?"

"Ne, to v žádném případě," bránila se ihned. "Já jsem věštkyně. Vidím, co se stane."

"Ale věštkyně jsou vzácné. Hrozně vzácné." Maminka mi o nich někdy vyprávěla. Nikdy žádnou nepotkala, ale slyšela o nich nějaká vyprávění. Prý toho hodně ví a jsou vypočítavé. Není radno jim věřit.

"To je pravda. Taky nás je jenom... no, za svůj život jsem potkala jenom jednu další věštkyni."

"A co tu chcete teď?" vyptával se dál Anduin. "Už jste nás nestihla varovat, tak můžete jít zase o dům dál."

"Ty mi nevěříš, že ne?" pozvedla obočí. "No, tak hochu, jsem slepá, co bych vám mohla udělat?"

"Nevíme, komu můžeme věřit. Obzvlášť po tom, co se stalo."

"To chápu," připustila. "Ale mě můžete věřit. Nechci vám ublížit, chci vám jen pomoct."

"Jak nám můžete pomoct? Bez urážky, ale jste slepá."

"Hodláte se vydat na cestu, ne? Do hor?" hádala. "Nebo spíš přes hory."

"Jak to víte?"

"Viděla jsem to," pokrčila rameny. "Celá moje vize byla o tom, že sem přišli... podle jejich uniforem hádám, že to byli vojáci. Viděla jsem, tu hromadu mrtvol a viděla jsem tvůj výbuch magie, děvče. A pak jsem viděla, jak jste se vydali na cestu."

"A proto jste sem za námi přišla?" zajímalo mě.

"Už dávno mě moje vize naučili, že když něco vidím, je lepší se jich držet a vydat se tam. Ráda pak vidím, co se děje na vlastní oči."

"Jste slepá," připomněla jí.

"Bylo to obrazně řečeno," dovysvětlila.

"Proč vás máme vzít s sebou?"

"Byli jste někdy v horách? Vyznáte se tam?"

Zavrtěla jsem hlavou. Pak mi došlo, že to nemůže vidět. "Ne."

"Já se v nich vyznám. A věřte, že když nevíte kam jít, můžete se snadno ztratit."

"Můžeme je taky obejít," namítl Anduin.

"A ztratíte tím spoustu času. Zima letos přijde brzo. Když budete hory obcházet, chytne vás po cestě."

"Když půjdeme přes hory, mohli bychom zkusit najít i dědovu starou věž," obrátila jsem se na Anduina. "Mohlo by tam být něco, co nám pomůže. Třeba ho pomocí toho najdeme."

"To pochybuju," ozvala se Arithea. "Jestli mluvíte o tom čarodějovi, který žil kdysi v těchto horách, tak ten nechce být nalezitelný. Nenechal by za sebou žádné vodítko."

"Vy ho znáte?" obrátila jsem se na ní překvapeně.

"Trochu. Je to pár desítek let, co jsme se viděli naposled. Ale vím, v kterých horách se teď nachází. I když on by byl nejraději, kdybych to nevěděla.

Anduin se na mě podíval. Vydat se za mým dědou by nám hodně pomohlo. "V kterých horách bydlí?"

"V jiných než v těchto. Můžu vás tam zavést, když mě vezmete s sebou," nabídla nám.

Anduin váhal. Podíval se na ní, pak na mě a ještě chvíli takhle mezi námi přejížděl pohledem. Přemýšlel. Stejně jako já si nebyl jistý, jestli jí věřit. Byla cizí. Ale potřebovali jsme se dostat za mým dědou. Proto jsem kývla. "Dobře, můžete jít s námi."

°°°°°°°°°°°°°

Trvalo nám ještě pár dnů, než jsme byli schopni vyrazit. Během nich jsme se vraceli do vesnice a postupně se dostávali k dalším věcem v našem zborceném domě. Dostali jsme se až k čarodějným věcem, které chtěla Fae. Bylo pak na ní, co si vezme s sebou. Řekl jsem jí jasně, že je to na ní, ale bude to muset nést sama. A taky aby ideálně vzala i nějaké jídlo. Sám budu nést nějaké přikrývky a kožešiny, které budeme potřebovat hlavně v noci. K tomu ponesu zásoby jídla pro nás. Budeme ho potřebovat dost, abychom vydrželi, než přejdeme celé hory. To by mohlo trvat I pár týdnů, aspoň tak to odhadla Arithea.

Ta nám s tím nepomáhala, zůstávala celý den v chalupě v lese a čekala, než se vrátíme. První den mě překvapilo, když nás čekala s připravenou polévkou k večeři.

"Jak jste to dokázala?" divil jsem se. Nevěřil jsem jí, a teď jsem měl pochybnosti, jestli se tu neobjevil ještě někdo, kdo ji pomohl.

"Mám Wiga," odpověděla prostě. "Není obyčejná opice, je očarovaný, aby mi pomáhal. Nahrazuje mi zrak."

"Jak to funguje?" zajímalo Fae. Byla důvěřivější než já, zajímalo ji hlavně to chlupaté stvoření. Včera sis ním hrála celý večer. "Jak bylo to kouzlo seslaný? To by muselo být nějaké propojení myslí."

"Zaprvé, když něco potřebuju, podá mi to. Zadruhé když mi něco překáží v cestě, odstraní to. Zatřetí upozorní mě před nějakým nebezpečím. A začtvrté se na to zeptej svýho dědy, protože on ho před lety vytvořil."

"Říkala jste, že jste se s ním dlouho neviděla," chytil jsem se toho. Bylo mi to divné, vždyť ta opice vypadá mladě. Tipuju, že nebudou žít dlouho, stejně jako psi a kočky.

"To je pravda," souhlasila.

"Ale opice se určitě nedožívají tolika let," namítl. jsem "Takže jste se s ním musela vidět aspoň v posledních deseti letech."

"Na to, že jsi ho ještě nedávno označoval za divnou kočku, toho najednou víš hodně o opicích," ušklíbla se. "Ale pleteš se. Říkala jsem, že není obyčejná opice. Je taky požehnaný Bílou krví."

"Jakože umřel a byl oživený Bílou krví?" vykulila Fae oči.

"Přesně tak.

"Když něco potřebuju, podá mi to. Když mi něco překáží v cestě, odstraní to. Anebo mě upozorní na nějaké nebezpečí."

"Páni," fascinovala ji to. Natáhla k němu ruku a jeho pak bavilo snažit se jí chytit. "Jak dlouho už ho máte?"

"Vidíš, to vlastně ani nevím. Mám ho už tak dlouho, že si nemůžu vzpomenout. Jak čas běží, některé věci se snadno zapomínají. Ale myslím, že to bude tak sedmdesát let."

"To se dožívají opice tolika let?" divila se Fae.

"Ne, to v žádném případě. Wig je v tomhle vážně vyjímečný, byl požehnaný Bílou krví?"

Tohle zaujalo i mě, že jsem zvedl hlavu od polévky. "Copak někde ještě existuje Bílá krev?"

"Někde určitě. Povídá se dokonce, že je možná někde naživu."

"To je jenom historka," nevěřil jsem tomu. Legendy o Bílé krvi jsou oblíbené, rád jsem jim jako malý naslouchal.

Jsou to už tisíce let, kdy zemi byli sjednocené pod jednou jedinou vládkyní. Jmenovala se Lilith. Bývala první, kterou Bůh stvořil, jeho první dcerou, ale pak padla na zem. Stala se prvním Padlým a pak ji následovali i další. I když přišla o svá původní křídla, měla na zemi neobyčejnou moc. Pod svou moc sjednotila všechny země a bránila lidé před ostatními Padlími. Ti raději uprchli. Všemu pak vládla sama, aspoň do doby než se zamilovala do jednoho člověka a vzala si ho za muže. Měla s ním dvě dcery. Tou dobou se začalo projevovat prokletí, které na ní při pádu uvalil její otec. S mocí přicházela I o rozum, chtěla stále víc a začínala být šílená.

Mezitím její muž zjistil, že jejich starší dcera má Bílou krev, což je něco ohromně mocného. V rukách jeho ženy by to nedělalo nic dobrého, a proto I s dcerou uprchl. Roky se s ní schovával, dokonce I padl při její ochraně a Bílá krev zůstala bez ochrany. Sama ještě nevěděla, co všechno dokáže. Roky byla ztracená, nevěděla nic o svém původu, a až jako dospělá našla cestu zpět k matce. Netušila tou dobou ještě o její Kletbě, ale brzo si začal všímat, že je něco v nepořádku. Nakonec se musela spojit se svou sestrou, až nakonec společně svrhly svou matku.

Tohle byla základní legenda o Bílé krve a Kletbě, kterou jsme slýchávali už od mala. Byly pak ještě další o tom, co následovalo. Kletba pronásledovala Bílou krev a její sestru, celý jejich rod. Až když sestra Bílé krve přišla kvůli tomu o syna, rozhodla se neriskovat nic dalšího, a raději se vzdala své lidskosti. Stala se něčím vyšším, stala se novou Bohyní. To bylo něco, co Bílá krev nedokázala, podle některých legend to ani nechtěla. Staletí zůstávala mezi lidmi a obávala se, že i ji Kletba někdy dostihne. To se nakonec stalo, ale jinak než čekala. Lidé, čarodějové a další bytosti, kterým celý život pomáhala, kvůli kterým tu s námi zůstala, se proti ní spikli. Nechali si našeptávat od Kletby, viděli v Bílé krvi jen to zlé a nebezpečné. Proto ji upálili. Až poté si uvědomili, jakou udělali chybu.

Před lety se pak začalo povídat, že Bílá krev ožila, vrátila se a žije v daleké zemi na západě. Prý si vzala tamějšího krále za muže, chvíli s ním vládla, ale teď už tam nejsou. Tam už se historky odlišovaly, někdo vykládal, že spolu uprchli, že padli v bitvě anebo že byla znovu upálena. Tohle se ale povídala už od doby, co jsem na světě a existuje tolik různých verzí, že nikdo neví, co je pravda.

"Možná. Cestovala jsem tam, ale nikdy jsem jí nepotkala. Jen někteří lidé mi přísahali na svůj život, že se s ní setkali. Těžko říct, jestli mluvili pravdu," pokrčila rameny. "Wiga jsem oživila ale mnohem dřív, než se začalo povídat. Tehdy se objevovali pověsti, že se někde dochovala lahvička s její krví. Chtěla jsem jí získat, protože by mohla uzdravit můj zrak. Víte vůbec, co všechno ta krev dokáže?"

"Prý dokáže uzdravovat," podotkla Fae.

"Ano a mnohem víc. Obyčejný kov promění ve zlato, obyčejný plášť v neviditelný plášť, sklo ve zlato, a dokonce dokáže vracet i mrtvé k životu."

"Vážně? Mrtvé?" nadchla se Fae. "Takže by třeba mohla oživit i moje rodiče?"

"Teoreticky ano, ale obávám se, že by na to bylo potřeba velké množství Bílé krve," vysvětlila jí Arithea. Na Fae jsem viděl, jak ji to zklamalo, jak přišla o svoji malou krátkou naději. "Čím déle jsou mrtví mrtvými, tím více krve je potřeba. Třeba tady Wiga jsem mohla oživit jenom proto, že se to stalo teprve chvíli předtím:"

"On umřel?" zalitovala Fae a pohladila ho po hlavě. "Chudáček."

"Nešťastnou náhodou," podrbala ho po hlavičce. Původně jen natáhla ruku a Wig sám ji nastavil hlavičku. Vážně věděl, co chce udělat, aniž by to řekla. "Nebyla jsem tehdy jediná, kdo po lahvičce pátral. Cestoval se mnou i můj bratr, který potřeboval Bílou krev pro svojí ženu. Byla nemocná a umírala. Stejně to měl marné a i kdyby Bílou krev získal, nikdy by to nezískal zpátky včas. Zemřela by."

"A nemohl by jí pak oživit?" zapochyboval jsem.

"Na to jí bylo moc málo," zavrtěla hlavou. "Ale nikdy jsem mu neřekla, co vím. Potřebovala jsem pomoc. To se mi právě vymstilo. Vždycky jsem měla pocit, že proto umřel Wig. Jako trest, který na mě Bohyně seslala."

"Takže je pravda, co maminka říkala. Věštkyně jsou vypočítavé," vyhrkla Fae.

"To bude platit spíš jenom na mě," nenechala se tím rozhodit Arithea. "Můžeš mě považovat za takovou černou ovci. Ale tehdy jsem měla vážně velké dilema. Měla jsem štěstí a k Bílé krvi jsem se dostala jako první. Měla jsem na výběr, dát ji zbytečně svému bratrovi, vyléčit svůj zrak anebo přivést zpátky Wiga. Myslím, že je očividné, co jsem si vybrala."

Podíval jsem se po Wigovi, který právě chňapl po ruce svojí společnice. "Proto může žít tak dlouho."

"Bílá krev tohle někdy dělá. Nikdo nikdy neví, jak to přesně zareaguje. Většinou posílí schopnosti, ale někdy může udělat I z obyčejného člověka čaroděje. Nebo mu dát velkou sílu. Nebo mu dát hodně dlouhý život. Nebo mu dát tak velkou schopnost sebeléčení, že pak nemůže zemřít."

"Kdy, že se tohle stalo?" zajímalo mě. Něco mi ještě na tom příběhu nesedělo.

"Před padesáti..." zamyslela. "Ne, počkat, to nevychází. Něco mezi třiceti až čtyřiceti lety."

"To není možné," zamítl jsem to. Vypadala tak na třicet let. "Vám může být tak maximálně pětatřicet let."

"Och, ty mi lichotíš," zasmála se. "Copak jste nikdy neslyšeli o tom, že věštkyně nestárnou?"

"Jakože vůbec?" vykulila Fae oči.

"No, není to vůbec. Začneme stárnout, jakmile... " Zaváhala. "No, jakmile se sblížím s nějakým mužem nebo ženou."

"Jak sblížíte? Jako skamarádíte?" zajímalo dál Fae.

"Ne, trochu víc. Anduine, nechceš jí to vysvětlit ty?" obrátila se na mě.

Věděl jsem, na co naráží, ale vážně jsem nestál o to, abych to vysvětloval Fae. Tohle ji měla vysvětlit její matka za pár let. "Prostě když se bude až moc s někým líbat."

"Aha, jakože romanticky se sblížit," pochopila to Fae. Já a Arithea jsme si oddechli, že se spokojila s tímhle vysvětlením. Doufám, že tohle ji jednou bude vysvětlovat její děda a ne já.

Po zbytek večera jsem poslal Fae, ať si prochází svoje čarodějnické věci. Musela se rozhodnout mezi matčinými knihami a tetinými a vybrat si z nich ty tři, které si vezme s sebou. Kromě toho si ještě vybírala přísady, které si vezme, a s velkým přimhouřením očí jsem nakonec souhlasil I s tím, že si vezme kotlík. Dají se do něj aspoň zabalit další věci, třeba jídlo.

Brzy se nám takhle začínaly ve světnici tvořit dvě hromady. Jedna byla moje a druhá její. Moje byla větší, skládala se hlavně z kovářského náčiní, jídla, přikrývek a kožešin. Hromada Fae obsahovala tři kouzelnické knihy, kotlík, několik přísad, trochu zásob jídla. Doufal jsem, že se nám zítra podaří vrátit se do vesnice a prohrávat se skrz trosky ještě k nějakému oblečení. Budeme potřebovat to zimní. Nějaké svetry, kulichy, rukavice, jinak zmrzneme. Hlavně v těch horách. Obával jsem se toho, jaké tam bude počasí.