Kovář nebyl vůbec nadšený z mého odmítnutí. Rozčílilo ho to, I když jsem se to snažil podat co nejlépe a pořád sem se mu omlouval. Vynadal mi, že věděl, proč nemá brát nikoho do učení, že mladí kluci jsou nespolehlivý a nevědí, co chtějí. Radši jsem ho proto nežádal, zda bych tam mohl přespat a rychle jsem vyrazil na cestu. Nechtěl jsem cestovat za tmy.

Přesto už slunce začínalo ubývat a schovávat za obzor, když jsem dorážel do vesnice. Jel jsem severní cestou, většinu cesty lesem a těsně před potokem, jsem opatrně přecházel malý most před potok. V tu chvíli jsem zpozorněl, protože přímo vedle cesty bylo několik obrovských kamenů a já si všiml, že na nich někdo sedí. Jen jsem neviděl kdo. Nebylo už tak dobré světlo, abych viděl dobře na dálku. Opatrně jsem pokračoval dál a nespouštěl pohled z té postavy.

"Yarro? Co tu děláš?"

"Čekám na tebe," odpověděla mi, jako by to byla naprostá samozřejmost.

"Chceš si být jistá, že vám toho koně vrátím?" zeptal jsem se jí, když seskakovala z kamene. Všiml jsem si přitom, že s sebou má nějaký vak.

"Ne," přehodila si vak přes rameno. "Chci, abys mě vzal s sebou."

"Teď?"

"Říkal jsi, že musíš odcestovat někam daleko. Vezmi mě prosím s sebou. Nemůžu tady zůstat," obrátila se na mě s naléhavostí oči.

"Ale... to nejde. Nemůžeš jen tak jít se mnou."

Tohle bylo poprvé, co se se mnou nebavila s úsměvem. Asi je to vážně důležité. "Otec už mi našel ženicha. Je o deset starší, tlustý a oslizlý... A otci se to hodí, protože má dost peněz. Ale já ho nechci, ani ho pořádně nezajímám. Nevydržím s ním. "

Taky se mi ta představa nelíbila. Nikdy jsem ho neviděl, ale podle jeho popisu bych nechtěl, aby získal Yarru a mohl si s ní dělat, co by chtěl. Nejspíš by s ní zacházel ještě hůř než její otec. Sevřel jsem pěst.

"Nebudu dělat žádné problémy. Umím rozdělat oheň, vařit, stahovat zvířata z kůže, trochu I rybařit a vytvořit nějaké jednoduché pasti třeba na králíky,"

Vybavil jsem si ten druhý svět, jak ho popisoval Arald a Draqu. Stahování zvířat z kůže mi k tomu moc nesedělo. "Pochybuju, že tohle ti tam nějak pomůže. Ale pochop, že já necestuju sám. Nemůžu o tom rozhodovat," snažil jsem se jí to vysvětlit.

Zaslechl jsem kroky a podíval jsem se tím směrem. Po cestě šlo několik chlapů, kteří byli dost hlasití,

"Prosím, udělám cokoliv," chytla mě Yarra za ruku. Byla zoufalá.

"Yarro, co tu děláš?" ozvalo se náhle.

Cukla s sebou a rychle ode mě odskočila. z dálky Cestou od vesnice k nám mířilo několik chlapů. Mezi nimi i její otec. Mířil k nám její otec. "Už se připozdívá, měla bys být doma."

"Tati, já... jsem jen šla na večerní procházku," snažila se vysvětlit, ale její nervozita nasvědčovala, že se něco děje. Všiml si toho. Proto se podívali hned po mě.

"Obtěžoval tě?" vyložil si to jeden z ostatních chlapů. Vypadal mladě, ale pořád vypadal o několik let starší než já. Podle jeho podoby s Yařiným otcem tipuju, že je nejspíš její bratr.

"Jen tudy projíždím," bránil jsem se.

"Na mém koni, jak vidím," rozpoznal její otec, který si mě podezřívavě měřil.

"Jedu ho vrátit," ujistil jsem ho. Moc to nepomohlo.

"Tebe si pamatuju. Ty jsi ten vykuk z trhu, který mě zkoušel poučovat. Neřek jsem ti snad už jednou, ať se od ní držíš dál?"

Nakrčil jsem čelo. Na nic takového jsem si nevzpomínal. "Ne, neřekl," připomněl jsem mu.

"Ty na mě budeš ještě drzej?" zavrčel na mě a pohrozil mi pěstí. "Okamžitě slez z mého koně, nebo tě z něj shodím."

"Tati, nech ho na pokoji. Toho koně si poctivě pronajal a zaplatil za něj," bránila mě Yarra.

"A ty se do toho taky nepleť," okřikl jí. "Počkej, až se vdáš. Ten tvůj nový manžel tě naučí, jak se máš chovat. Ten na tebe nebude tak mírný jako já."

"Tomuhle říkáte mírný? Když hodláte svoji dceru provdat za peníze a její štěstí vás nezajímá?" nevydržel jsem to už.

"Co si to dovoluješ..." vykročil ke mě. Možná mě chtěl z koně shodit.

Yarra byla rychlejší, postavila se přede mě. "Nech ho na pokoji," bránila mě.

"Ty mi uhni," odstrčil jí hrubě stranou a mířil dál ke mě. Ani si nevšiml, že upadla na několik nebezpečně vypadajících kamenů. Ale já jsem to viděl a to už pro mě byla poslední kapka. Vytasil jsem meč a namířil ho na něj.

"Vy už jí víc neublížíte," zavrčel jsem. Koutkem oka jsem jí sledoval. Zvedala se, zdála se v pořádku. "Yarro, naskoč."

Naštěstí rychle zareagovala a proklouzla kolem otce, než si stihl uvědomit, co se děje. Vylezla na koně a chytla se mě kolem pasu. Pobídl jsem koně a rychle jsme se dali na útěk. Několik z těch chlapů nám muselo rychle uhnout z cesty, aby je kůň neporazil.

"Rychle, rychle všichni pro koně, ať nám neutečou!" slyšel jsem za námi. Pobídl jsem koně ještě víc. Tohle bude zběsilý útěk k horám.

Naštěstí jsme měli náskok, takže jsem za vesnicí mohl zpomalit, aby si kůň trochu oddechl a nemusel pořád běžet tryskem. Zastavit nebo zpomalit na klus jsem si netroufal.

"Děkuju, děkuju za všechno," využila toho Yarra. "A promiň za všechny problémy, co způsobuju."

Vzápětí jsem zaslechl v dálce dupot koní. "Možná se radši ještě neraduj," pobídl jsem koně, aby zrychlil.

Nejsem moc dobrý jezdec. Umím koně spíš okovat, jízdu jsem na nich ale nikdy moc netrénoval. Udržím se na koni, zvládnu na něm jezdit, ale na takové rychlé jízdy a závodění moc nejsem. Proto jsme je brzo nejenom slyšeli, ale i viděli.

"Pomalu nás dohánějí," zavolala Yarra zoufale, když se po nich ohlížela.

"Brzo tam budeme," snažil jsem se ji uklidnit.

Opravdu jsme už vjížděli do hor. Proto jsem musel být opatrnější a už jsem nemohl je tak rychle. Snad tohle zpomalí i naše pronásledovatele.

"Yarro, vrať se!" ozývali se výkřiky. Občas I nějaké výhružky adresované na mě. Trochu mírnější výhružky, nebo spíš tresty pro Yarru, křičeli i na ní. Naštěstí jsme už byli u provazu, pomocí kterého jsem lezl dnes ráno dolů.

"Dál musíme pěšky," zastavil jsem koně a slezl z něj.

"Ale tady jsme v horách. A tady je to nebezpečný, prokletý," varovala mě Yarra a s obavami se dívala nahorů.

"Tak to doufám, že tvůj otec a ostatní se budou bát stejně," ušklíbl jsem se. "Lez první."

Sledoval jsem, jak se chytla provazu a nejistě se vydala nahoru. "Neboj se, jen se přidržuj pevně provazu a jdi nahoru," povzbuzoval jsem ji. Dával jsem ji trochu náskok a přitom se netrpělivě ohlížel za sebe. S koňmi museli taky zpomalit, ale taky byly už dost blízko. Vydal jsem se rychle za Yarrou.

"Nedívej se dolů, jen pokračuj nahoru," povzbuzoval jsem jí. Nevěděl jsem, jestli je vystrašená z toho nebezpečeného lezení nahoru anebo z hor. Šel jsem jen několik kroků za ní. Podíval jsem se dolů. Byli od nás tak deset metrů, už slezli z koňů. Nikdo z nich se nehrnul hned k provazu za námi,

"Vraťte se, něco se vám v horách stane!"

"Jsou tam démoni!" volali na nás.

"Neposlouchej je," uklidňoval jsem dál Yarru. "V horách jsem už od zimy a je to v pohodě. Vyznám se tu."

Tohle bylo asi to, co potřebovala slyšet, protože zrychlila. Když si dole uvědomili, že se nevrátíme, někteří neochotně vzali provaz a pokračovali za námi. Ale bylo jim to k ničemu, protože my už byli na konci.

"Tak a teď jsme v bezpečí," oddechl jsem si, když už jsem stál oběma nohama na pevné a rovné zemi a nemusel jsem se ničeho přidržet. Za rohem bylo slyšet hlasité dupání.

"Co to je?" vyjekla vystrašeně Yarra a přitiskla se ke mě.

"Neboj se, vím, jak na démony," vytáhl jsem talisman na krku a dal jsem si ho dopředu.

"D-démoni?" zopakovala po mě.

"Neublíží nám," pronesl jsem rozhodně.

"A jim?" kývla hlavou k provazu a mužům lezoucím po nich za námi.

"Těm už možná jo," připustil jsem.

"Musím je varovat," pustila se mě a přešla k římse. "Jsou tu nahoře démoni! Nám neublíží, ale vám by mohli. Radši se vraťte!" zavolala na ně dolů a pak se zase narovnala. "Teď je to na nich."

Dal jsem jí ruku ochranářsky kolem ramena. "Drž se mě."

Docela jsem si už zvykl procházet kolem těch démonů a už mi nevadili. Ale Yarru ten první ohnivý značně vyděsil. Ujišťoval jsem ji, že nám nic neudělá, přesto celá zbledla. Mám pocit, že kdybych ji nevedl, tak by nebyla schopná udělat ani krok. Možná by I omdlela. S těmi dalšími to nebylo o nic lepší.

"Kde to jsme?" ptala se zvědavě, když jsme vešli do věže.

"V domě Aralda, jednoho z nejmocnějších čarodějů," odpověděl jí černý lítací démon. Chodím kolem něj pořád, vždycky mu ukazuju svůj průchozí amulet, on vždy odhalí schody nahoru, ale ještě nikdy jsem nepřišel na to, jak jeho druh pojmenovat.

"Ono to mluví," vyjekla Yarra.

"Jo, tenhle jo. Tady už jsme v bezpečí."

"Už se nemusím bát svého otce?" ujišťovala se.

"Když se mi podaří vysvětlit, proč tě vzít s sebou do druhého světa, tak jo. V nejhorším mě zase promění v hlemýždě."

*************************

"Já věděl, že se ti nedá věřit!" rozčiloval se Arald. Vůbec se mu nelíbilo, když zjistil, že jsem Yarru přivedl. "Co si vůbec myslíš, že to tady je? Hodinový motel?"

"Já ji neberu do postele!" ohradil jsem se. Co si o mě myslí? Vždyť tu je Lisa, probohyni. "Utíkala před otcem."

"A ty si musíš hrát na zachránce. Copak nechápeš, jak je důležité, o co se tu snažíme?"

"Chápu to, proto tam jdu s Fae, abych ji ochránil," připomněl jsem mu.

"Jo, a musíš si s sebou vzít holku," zamumlal si pro sebe pod vousy. Nenechal si vymluvit, že není moje holka.

"Krvácíš," upozornila najednou Fae, když si prohlížela Yarru. Čistě preventivně se už na začátku hádky postavila před nás oba. Doufala, že tím zabrání svému dědovi, aby nás v něco proměnil.

Pohlédl jsem na Yarru a až teď jsem si všiml krvavého fleku na její ruce a rameni a rozedřeného rukávu. "Jo, to jsem si musela udělat, když jsem spadla na kameny," vysvětlila Yarra.

"Pojď, ukaž mi to. Uvidíme, jestli to potřebuje vyčistit," přivolala ji k sobě Lisa. U ní jsem byl nejvíc nesvůj, jak zareaguje na Yarru. Musí tu teď poslouchat od Aralda, jak neustále mluví o tom, že je Yarra moje holka. Co si o mě teď pomyslí? Naštěstí to brala docela klidně a racionálně. Prostě vůbec na to nereagovala, moc ji to nezajímalo. Až teď, když viděla to zranění.

Yarra si vyvlékla ruku z rukávu a odhalila rameno. Celou ruku měla nepěkně sedřenou. "To nevypadá dobře. Snad ti tam nezůstali kousky kamenů a půjde to vyčistit jenom vodou."

"Vidíte? Tohle jí udělal její otec. A ani si toho nevšiml, že jí takhle ublížil. To jsem jí měl tam s ním nechat?"

"Dej jí na to tu léčivou zelenou mast z avokáda," sykl Arald směrem k Lise a pak se zase obrátil na mě.

"A jak si to jako představuješ? Že ji jen tak vezmeš s sebou? Copak jsi nepostřehl, jak pracně se na to připravujeme? Vždyť nebude znát ani jejich jazyk."

"Naučím jí to," slíbil jsem. "Všechno jí to doučím."

"Jako bys ty byl nějaký zázrak přes jazyky," protočil oči.

"Slibuju, že se budu co nejvíc snažit... au... zapadnout a všechno se... au... naučím," slibovala Yarra s občasným přerušováním, protože Lisa ji právě omývala mokrým hadrem ránu.

"Já jí s tím taky pomůžu," přislíbila Fae také. "A bude se víc hodit k naší krycí historce. Může být moje sestra. Vždyť si s ní jsem víc podobná než s Anduinem."

Když jsem se na ní podíval, musel jsem jí dát za pravdu. Měli stejně tmavě hnědé vlasy, takže na první pohled vypadaly podobně. V obličeji už tak moc ne, jiné oči, a navíc byla Yarra opálenější.

"To je spíš tím, že Anduin je tu ten cizí, který sem nezapadá," podotkla Lisa a pohlédla na mě. Teď když seděla vedle Yarru a obě se na mě dívali, jsem viděl, jak si jsou nápadně podobné. Skoro jako dvojčata. Rozdíl byl opravdu jenom v té barvě vlasů a kůže.

"Jak že se jmenuješ děvče?" ozvala se Arithea, která všechno pobaveně sledovala z rohu místnosti.

"Yarra, paní," odpověděla jí.

"Jakpak se jmenuje tvůj otec?" vyptávala se dál.

"Orist. Má tady největší statek," vysvětlovala jí svoji situaci. "Teď mě chce provdat za řezníka Milburyho. Tomu je už přes třicet a je tlustý, ošklivý a navíc hrozně hrubý a nepříjemný."

"Ten statek podědil po svém otci? Vzpomeneš si, jak se tvůj děda jmenoval?"

"Stolimon, ale ten umřel, ještě než jsem se narodila."

"Stolimon, povídáš... Zajímavá náhoda, Aralde, nemyslíš?" obrátila se na něj.

Ten se každým slovem víc a víc mračil. "No, a co, na tom stejně nezáleží." zamručel.

"Takže tě vůbec nevadí, jak je podobná svojí pratetě?" rýpala do něj dál Arithea.

Probodl jí pohledem. "Pitomý vnitřní zrak," zamumlal si pro sebe. "Fajn, může tu zůstat a jít s nimi. Ale ty už se z téhle věže nehneš ani na krok," zavrčel na mě a vydal se po schodech nahoru.

"O čem jste to tu právě mluvili?" zajímalo Fae.

"Jenom o tom, co genetika dokáže. Kdyby tady Yarra nevypadala celá jako její prateta, tak bychom ho jen tak nepřesvědčili," radovala se Arithea.

"Po tom, co jsme odešli z Araldathu, jsme se přesunuli sem z konkrétního důvodu. Připomínalo mu to tu jeho zesnulou ženu, protože z těchto krajin pocházela."

"A to byla moje prateta," došlo Yaře, když si opět navlékala ruku do rukávu. "Někde doma na půdě byl její starý obraz. A slýchávala jsem o ní pár historek. Vždycky jsem ji obdivovala, že byla jediná od nás, kdo se dokázal odpoutat od naší rodné vesnice a jít si za svým do světa."

"Jsi po ní nejen vzhledem, ale i povahou. Jedno putování tě teď taky čeká."

"A kam se půjde?"

"Kdyby si se náhodou dostala do Araldovi pracovny, tak bys ho tam našla taky. Ale bylo to opravdu tvoje jediné štěstí, jinak by sis teď mohla jít vybírat svatební šaty."

"Děkuju vám moc, že mě tu necháte. Už bych to tam doma nemohla vydržet a omlouvám se za všechny problémy, které způsobuju." Byla nám vděčná. "A vlastně... Kam se půjde?"