Nevím, co mám dělat.

Ještě před pár dny bylo všechno v pohodě. Normálně jsem se učil na kováře a odhodlával se pozvat farmářskou dceru Zinniu na tancovačku. Místo toho jsem našel její mrtvé tělo.

Ale to bylo ještě předtím, než se Fae zhroutila a nastal její výbuch magie. Byla to obrovská tlaková vlna, která odhodila mě, všechno, co bylo na návsi a polovinu domů ve vesnici. Skončil jsem potlučený, zavalený o kus dál. Pracně jsem se odtamtud vyhrabával skrz dřevo, kameny a mrtvoly. Hodněkrát se mi přitom zvedl žaludek, ale pozvracel jsem se jenom jednou.

Hodně jsem u toho pospíchal. Měl jsem strach o Fae. Co to s ní mohlo udělat? Je v pořádku?

Nakonec jsem ji tam našel ležet uprostřed menšího kráteru, který ten výbuch vytvořil. Byla v bezvědomí, ale jinak se zdála v pořádku. Doufal jsem, že se z toho probere. Vzal jsem ji do náruče a nesl jsem ji pryč. Vrátil jsem se do chalupy její táty a položil jí tam do postele. Pak jsem nevěděl, co dělat.

Je mi jasné, že musím počkat, než se probere. Ale co pak? Nastane další výbuch, až si uvědomí, že to celé je pravda a odteď je sirotek. Jako já. Ale já jsem tak na tom odjakživa, mě to je jedno, zvykl jsem si. Ona se musí vyrovnat s tím, že ztratila rodiče. A jak ji s tím mám sakra pomoct? Co jí mám říct, až se probere?

Ale víc mě trápilo, co s námi bude. Musím se o ní postarat, slíbil jsem to jejímu tátovi. Jenže tady toho teď moc nezbylo. Až se Fae probere, budu se muset vrátit do vesnice a všechno projít. Všechny pohřbít. Snad přežil i někdo další, nějací lidé včera utíkali z vesnice. Taky musím zjistit, jestli kovárna ještě stojí. Obávám se že ne, protože byla dost blízko návsi. Ale mohl bych tam najít ještě nějaké naše věci.

Zatímco jsem čekal, než se Fae probere, prošel jsem chalupu její tety. Bylo tam hodně čarodějnických věcí, kterým jsem nerozuměl. Ale našel jsem zásoby jídla. Pár týdnů si s tím vystačíme. Dřeva bylo málo, ale to není problém, dojdu nějaké naštípat.

Fae se probrala až druhého dne. Nemluvila, jen se posadila a podívala se na mě.

"Jsi v pořádku?" zajímal jsem se o ní hned. "Prospala jsi celý den. Měl jsem o tebe strach."

"Jsem v pohodě," ujistila mě. "Nejspíš velký výdej magické energie. Musela jsem ji dočerpat."

"Máš hlad? Opekl jsem nějaké brambory. Jinak toho moc neumím."

Zavrtěla hlavou. "Až za chvíli."

"A potřebuješ něco jiného?"

Znovu zavrtěla hlavou.

Vážně netuším, co s ní dělat. Kdybych jí tak mohl vrátit rodiče, udělal bych to. Hlavně bych jí teď chtěl vidět do hlavy, abych tu šil, co si myslí. Co pro ni můžu udělat.

"Chceš nechat o samotě?"

Tentokrát přikývla.

"Dobře, tak já se vydám do vesnice víc prozkoumat, jak to tam vypadá. Počkáš tady?"

Přikývla.

Snad to zvládne. Bál jsem se o ni. Myslel jsem se na ni skoro celou cestu do vesnice, jak bych ji mohl pomoct. Ale pak jsem začala přemýšlet nad tím, co budu dělat ve vesnici. Budu muset začít pohřbíváním. Na místní hřbitov se všichni nevejdou. Asi budu muset vykopat nějakou obrovskou jámu na všechny. Ale rodinu Fae tam nedám. Bude chtít být u jejich pohřbení a já nechci, aby bylo u toho hromadného pohřbívání. Přivezu je do lesa. Tím začnu, najdu je a... Budu potřebovat nějaké bílé prostěradlo, do kterých je zabalím.

Zastavil jsem se uprostřed cesty. Proklatě proč musím přemýšlet nad tím, jak nejlépe pohřbít hromadu lidí? Jak pohřbít svého mistra? To není fér. Naštvaně jsem kopl do nejbližšího stromu. Nechci nad tímhle přemýšlet. Chci se vrátit do kovárny. Znovu mě padla sklíčenost. Zády jsem se opřel o strom a zavřel oči. Nedokázal jsem zastavit ten příval slz. Brečel jsem za každého, koho jsem znal a kdo zemřel.

Trvalo skoro půl hodinu, než jsem se dostatečně uklidnil a otřel si slzy. Musel jsem být silný, už kvůli Fae. Proto jsem se vydal cestou dál, dokud jsem nedošel až do vesnice. Od včerejška se nic nezměnilo, jen už nebyl viděl žádný kouř z návsi. Všechno, co doutnalo, dohořelo. Většina domů byla ale zničená, jen ty okrajní stáli. Zamířil jsem přímo do centra vesnice. K mému překvapení tam bylo několik lidí.

Sotva mě spatřili, jak k nim jdu, hned si každý z nich vzal do ruky nějakou zbraň. To bylo ale jen do doby, než někdo z nich zvolal: "To je jen Anduin." Nedivím se jim. Sám mám pocit, že meč už pro jistotu nikdy neodložím.

Rozpoznal jsem mezi nimi farmáře Albegrase, knihkupce Pellemana a Elvu, ženu hospodského a ještě pár dalších žen, které jsem neznal. Většina z nich měla zarudlé oči. Nejspíš přišli o své muže.

"Aspoň někdo z mladých přežil," poznamenal Pelleman.

"Nikdo jiný nepřežil?" Bál jsem se, co mi odpoví.

"Pár jo. Děti. Jsou schované tady u Albegrase na farmě," kývl k němu hlavou. Uvědomil jsem si, že jeho farma stojí skoro až za vesnicí, proto se nezbortila.

"Fae taky přežila," přiznal jsem. "Je schovaná v lesní chalupě."

"Ta čarodějnická holka?" odfrkl si Albegras.

Zamračil jsem se na něj. "Vadí ti to snad?"

"Klid, určitě to nemyslel špatně," uklidňoval mě Pelleman.

"Však je jasný, že za to, co se nám stálo, můžou ony, ne?" kývl hlavou k tělům Miny a Avery. Tyčily se nad ostatními, jako by je tam zanechaly pro výstrahu. Snažil jsem se tím směrem nedívat.

"Nevíme, co se tu stalo," připomněl mu Pelleman.

"Nikdo z vás u toho nebyl?" zeptal jsem se.

Zavrtěli hlavou.

"Aspoň my někteří jsme tomu zvládli utéct," ozvala se Elva.

"Přesně. Je to těžké, ale když se spojíme, překonáme to. Pomůžeš nám?" podal mi Pelleman lopatu.

S kývnutím jsem ji od něj převzal. Společně jsme začali kopat několik jam. Nikdo z nás to nechtěl dělat, ale museli jsme. Nemluvili jsme u toho, jen kopali. Jindy bychom si zpívali při práci, ale dnes na to neměl nikdo náladu. Spíš občas někdo odběhl zvracet, když jsme dostali k přesouvání mrtvol.

Trvalo to několik hodin a ještě zdaleka nebylo hotovo. Jenže já už jsem neměl tolik času jim pomoci. Musím ještě nějak zabalit těla Faeiny rodiny a odvézt je odsud. S tím se nabídla, že mi pomůže Elva, když jim prozradil svůj plán pohřbít je v lese. Albegrase to s jeho záští vůči čarodějkám uvítal.

"Jak to zvládá?" zajímalo Elvu.

Měl jsem chuť jí říct o tom prvotním výbuchu, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Albegras byl nedaleko. "Celý včerejšek prospala."

"Chudák malá," politovala jí. "Ale zvládne to. Jen to chce čas."

"Věřím, že ano."

"Kdyby chtěla, vezmi ji za námi. Třeba by jí společnost ostatních dětí nějak pomohla," navrhla.

"Ne!" zamítl to rázně Albegras. "Tu čarodějnickou holkou ve svém domě nechci."

"Albe!" okřikla ho Elva. "Ona právě přišla o celou rodinu. Buď na ní trochu mírný."

Něco si zamručel pod vousy a odešel.

"Já mu domluvím, netrap se tím," uklidňovala mě. "Má to teď taky těžký. V noci tady na návsi přišel o syna a ráno, když se zhroutily ty domy, zasypaly jeho ženu a na místě byla mrtvá."

Zarazil jsem se. Po tom výbuchu jsem se tolik obával o Fae, že mě vůbec nenapadlo starat se, jestli to neublížilo někomu jinému. Albegras se teď rozhodně nesmí dozvědět, co tenhle výbuch způsobilo. Ale ještě důležitější je, aby se o tomhle nedozvěděla Fae. Vždyť je jí jenom osm! Neměli by se k tomu všemu ještě počínat něco s vinou a výčitkami svědomí.

Elva mi ještě pomohla najít a vypůjčit si trakař, kterým všechny snáz odvezu. V tu chvíli jsem byl rád, že cestu můžu absolvovat v klidu sám. Zase jsem cítil smutek a sklíčenost. Měl jsem znovu chuť se zhroutit a rozbrečet. Bylo to hlavně ve chvíli, kdy jsem balil Aodhovo tělo do bílého prostěradla. Byl to můj mistr, vždycky byl tak silný a neohrožený. Choval se ke mě jako k synovi. Pokáral mě, když jsem něco pokazil, že mi pak bylo líto, když jsem ho zklamal. Jinak se ke mě choval laskavě, měl pro mě pochopení. Dokázal mě nadchnout pro kovářství a všechno mi s trpělivostí vysvětlovat, když jsem něco nechápal. Čím dál víc mi věřil, že to zvládám. Okovat koně pro mě teď už není žádný problém a když někdy někdo přijde, že potřebuje vykovat něco jednoduchého, mohl jsem to vyrobit už celé sám. Jen to pak po mě zkontroloval. Ale teď už tu není.

Ale k mému překvapení, když jsem se vrátil do chalupy, Fae jsem tam nenašel.

°~~~~~~~~~~~°

Sotva Anduin odešel, rozbrečela jsem se. Trvalo to asi několik hodin, než jsem přestala. To už mi moc brečet došlo. Možná mi došly slzy. Ale mizerně mi bylo pořád. Trvalo ještě další hodinu, než jsem vstala. I když jsem měla hlad. Neměla jsem moc chuť něco jíst. Našla jsem tam studené brambory od včerejška. Nejspíš Anduinův pokud opéct brambory. Nechutnaly nic moc, ale bylo mi to dost jedno.

Nazula jsem si boty a začala chodit po světnici. Dívala jsem se na tety věci. A na věci Kal. Doufala jsem, že přežila. Její tělo jsme nenašli. Jenže proč by se nevrátila domů? Mohla se někde ztratit. Ale cesta byla lehká, sem by určitě trefila. Ne, raději bychom se ji měli vydat hledat. A nemůžu s tím čekat na Anduina. Jenže když tu nebudu, bude mít starost. Raději mu napíšu vzkaz.

Našla jsem v šuplíku svitek papíru. Jsem v lese, napsala jsem na něj.

Venku dneska bylo pěkně. Počasí bylo jedno, že by mělo být smutné jako my. Mělo by taky brečet. Ale to bych si zase musela plášť a bylo by hůř vidět. Nemusela bych Kal vůbec najít.

Znám místní lesy dobře. Maminka mě často nechávala chodit za tetou a mohli jsme si tu hrát. Jen jsme se nesměli moc vzdálit od vesnice. Hluboko v lese by to mohlo být nebezpečné. Tady to chránil hajný, staral se o les a aby tu nebyla divoká zvířata. Jen nevím, jestli I on přežil.

"Kal!" zavolala jsem občas. Nic se nedělo. Nikdo se neozýval. Jen se občas zvedlo hejno ptáků a jednou jsem vyplašila zajíce.

Pomalu jsem začínala ztrácet naději. Ale nenašli jsme ji ve vesnici. To jsem si pokaždé připomněla. Někde být určitě musí.

Až po několika hodinách, musela jsem se vrátit. Anduin se mezitím stihl vrátit. Byl nedaleko domu, u jednoho z největších stromů. Byl obrovský, nejspíš starší než celá vesnice. Anduin pod ním kopal do země malou jámu.

"Díky Bílé, jsi tady," ulevilo se mu, když mě viděl "Takhle už se neztrácej. Měl jsem o tebe strach."

"Nechala jsem ti vzkaz," připomněla jsem ho.

"Vím, četl jsem ho, ale... Nejsem si jistý, jestli tyhle okolní lesy budou pořád bezpečné. Teď už si nejsem jistý ničím, takže... Prostě prosímtě už nikam beze mě nechoď."

"Ale já jsem musela," namítla jsem. "Někde v lese může být ztracená Kal. Nevrátila se sem, takže se jí třeba něco mohlo stát. Může být někde zraněná a čeká, až ji najdeme."

"Fae," vydechl. "Kal je mrtvá."

"To nemůžeš vědět!" ohradila jsem se. "Nenašli jsme ji, takže není nic jistý. Pořád může být naživu!"

"Našel jsem ji. Dneska, ve vesnici. Je spolu s ostatními ve voze."

"Ale... ale... " Znovu se mi začaly hrnout slzy do očí. Ještě nějaké mi zbyly. Pohled se rozzostřil. "Byla ještě mladší než já!"

"Já vím," přistoupil ke mě Anduin objal mě. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi.

"Proč?" brečela jsem.

Neodpovídal mi. Stejně jako já neznal odpověď. Jen mě držel a nechával mě brečet.

Počkal, než jsem se uklidnila, a pak mě odnesl dovnitř. "Musím to jít ven dodělat."

Kývla jsem. Chápala jsem, že bychom je měli pohřbít co nejdříve. Zároveň mi bylo jasné, že budeme muset provést čarodějnický pohřeb. Jsou na to rituály, aby duše došly klidu a netrpěly po smrti. Maminka mi o nich vyprávěla, ale nikdy mi neřekla, jak přesně probíhají. Ale teta to určitě bude mít napsané v nějaké knize.

Přecupitala jsem k její knihovně. Vybavila jsem si, co mi vyprávěla o tom, že moc nevaří lektvary. Neměla tu o nich moc knížek, jen o pěstování bylin. Pak ještě knihy kouzel a až na konci police jsem objevila, co jsem hledala. Čarodějnické rituály. Vzala jsem knížku a prolistovala jsem jí. Bylo tam několik rituálů o narození dítětě, rituály svazující duše a i něco o sylvatických rituálech. Až v předposlední kapitole jsem našla to, co jsem hledala.

Čarodějnické rituály smrti

Pro čaroděje je důležité uctít odchod jejich milovaných. Je to důležité, jak pro pozůstalé, aby se vyrovnali se ztrátou, ale I pro mrtvé. Duše mrtvého čaroděje nebo čarodějky potřebuje pomoc s odchodem tohoto světa, jinak tu její magická energie zůstane a ona nebude moci odejít. Toto ovšem není nutné v případě, že mrtvý čaroděj nebo čarodějka zemřeli na přílišné vyčerpání své čarodějnické energie. V takovém případě jejich duše vyprchala sama a žádné rituály nejsou nutné. I když by alespoň přinesly úlevu pozůstalím. Rituál je možné provádět i hromadně pro více mrtvých. Nemělo by se s ním ale moc otálet, nejpozději třetí den od smrti.

Správný rituál se provádí za rozbřesku nebo při stmívání. Nikdy ale ne dřív nebo později, než se objeví či zmizí slunce za obzorem. I v případě, že je moc oblačno a vy slunce nevidíte. Je potřeba vytvořit oltář, který bude umístěn u hlavy těla. Může být dřevěný, ozdobný vyřezávaný, ale postačí i dostatečně velký kus kamene. Na něj se musí namalovat nepřekřižený hexagram, na jehož každý vrchol se rozmístí svíčka a doprostřed malá mistička. V okolí mohou být dary, jídlo, jejich oblíbené věci, cokoliv co si myslíte, že by si chtěli odnést sebou na věčnost.

Je důležitý správný výběr bylinek. Musí se vytvořit správná směs bylinek, která je sdílná pro všechny. Ta se rozdrcená umístí doprostřed hexagramu. Dále bude mít každý mrtvý svoji vlastní směn, která se určuje podle věku, pohlaví, ročního období, období narození, magické síly a způsobu smrti. Je k nim možné přidat I jednu květinu (která není nikterak jedovatá a svými magickými účinky je kategorizována do nulté nebo první kategorie), kterou měl mrtvý/á rád/a. Tyto osobní byliny jsou umístěny na hlavu každého mrtvého.

Samotný rituál se začíná zažehnutím svíček hexagramu.

V Prvním jazyce pak požádejte mrtvého/mrtvou/mrtvé, zda tam s vámi na chvilinku nyní pobudou. Začněte jejich jmény. Nabídněte jim dary, které jste jim přinesli. Mluvte k nim. Řekněte jim cokoliv, co jste jim nestihli říct. Naslouchejte jim, když se vám budou snažit něco říct.

Na konec jim poděkujte, že s vámi byli na tomto světě jako živí a že se s vámi nyní přišli rozloučit. Řekněte jim, že pouto mezi vámi se nikdy nezlomí, I když budou od vás daleko, a že jednou budete zase spolu. Na závěr zapalte rozdrcené bylinky a ustupte stranou. Pokud jste rituál provedli správně, měl by vzplanout celý oltář. (V případě, že jste ho zvolili dřevěný, nebojte, hořet by měli jen dary, které jste jim přinesli). Během něho by pozůstalí měli pocítit smíření a klid a mohou zahrabat těla mrtvých. Jen oltář nechte být. Alespoň týden byste s ním neměli hýbat.

Zvedla jsem hlavu od knížky a pohlédla jsem z okna. Slunce už mizelo. Bylo mi jasné, že dnes to už nestihneme. Sklonila jsem proto opět hlavu a začala studovat soupisku vhodných bylin. Když jsem měla jasno v tom, které musíme použít, začala jsem je hledat mezi tetinými natrhanými bylinkami. Bohužel je měla většinu sušených. Nic tam nepsali o tom, že by nemohli být sušené, ale jí si moc dobře pamatovala, co mě maminka učila. Čerstvé jsou vždycky lepší, sušené se používají jen v případě nutnosti nebo že nejde o něco až tak důležitého. Tohle nebyl ten případ. Na tohle musí být čerstvé.

Sebrala jsem košík a vydala jsem se zahrádku. Byly tu některé bylinky, které jsem potřebovala, například levandule. Ale pár mi jich ještě chybělo.

"Budeme muset do lesa," řekla jsem Anduinovi, když se vracel s lopatou zpátky.

"Teď?" pozvedl obočí.

"Ano. Do rozbřesku musíme připravit rituál mrtvých. Do tý doby musíme najít heřmánek a měsíček. A nějaký kámen vhodný pro oltář."

Nic nenamítal. Jen vzal zevnitř lucernu a zásobu svíček, až padne tma. Šla bych sama, ale nenechal by mě, tak musí jít se mnou. A ten kámen bych stejně sama těžko tahala.

Trochu jsem tušila, kam bychom měli jít. Byla jsem s tetou a Kal občas trhat přísady do lektvarů. Nebylo to moc často, teta se snažila toho co nejvíce pěstovat sama. Častěji jsem chodila s maminkou a pak jsme se zastavili u tety na čaj. Nechodili jsme přitom jenom pro rostliny. Někdy jsme sbírali i kameny. Proto mě je maminka učila poznávat. S těmi to ale bylo těžší než s rostlinami, protože mi všechny připadají stejné. Přesto jsem zkusila zajít k potoku a najít tam pár kamínků. Mohla bych je přiložit na oltář mamince jako dar.

V lese jsme strávili pár hodin. Znesnadňovala nám to tma. Měli jsme sebou tu lucernu, ale tu si tahal s sebou hlavně Anduin, aby viděl. Já jsem nám vyčarovala magické světlo. Bylo to několik svetělných koulí, které kolem mě poletovaly a kroužily. Kdykoliv jsem se sehnula k nějaké rostlině, přesunuly se blíž ke mě a posvítily mi. Kvůli tomu zastavování a sklánění to trvalo. Magické světlo nebylo dost silné a vždycky jsem se musela podíval blíž, jestli to ta správná. Někdy byla, někdy ne.

Párkrát jsem přemýšlela o tom, že bych světlo posílila a urychlila to, ale chtěla jsem mít dost magické energie na ráno. Nikdy jsem rituál nezkoušela provádět a maminka mě kdysi varovala, že některé rituály můžou brát víc energie, než se zdá. V knížce o tom žádné detaily nepsali, a tak jsem si vůbec nebyla jistá. Snad to zvládnu.

°~~~~~~~~~~°

Do chalupy jsme se vrátili až uprostřed noci. Nemělo smysl jít už spát, potřebovali jsme vstát ještě před rozbřeskem. Místo toho jsem pomohl Fae připravit oltář. Našli jsme velký kámen ve tvaru kvádru se zaoblenými hranami, který jsem přinesl k vykopané jámě. Sledoval jsem, jak tam na něj Fae maluje nějaký čarodějnický symbol a připravuje svíčky. Svítil jsem jí při tom lucernou, svoje magické světlo se rozhodla už dávno stáhnout. Na oplátku mi pak ona svítila, když jsem přinášel těla a ukládal je do vykopané díry. Občas se světlo zatřáslo a zaslechl jsem, jak vzlykla.

"Můžeš světlo položit na zem a jít dovnitř," nabídl jsem jí. "Nemusíš sledovat."

"Ne, musíme to všechno připravit na ráno," zamítla plačtivě a držela světlo dál. Až pak jsem pochopil, že na těla musela dát ještě nějaké rostliny. Až poté jsme se vrátili čekat dovnitř. Slunce vyjde co nevidět. Fae se do té doby rozhodla procházet si znovu a znovu popis rituálu: Občas přitom nakukovala I do čarodějnického slovníku Prvního jazyka. Co jsem pochopil, tak to bude muset celé říkat v tom. Sám jsem tomu nerozuměl, tenhle jazyk používají hlavně čarodějové pro kouzla. My obyčejní lidi pro něj stejně nemáme využití.

Zatopil jsem zatím v kamnech, abychom se na chvíli ohřáli. Venku bylo v noci chladno, však už začínalo chladnější období. Za pár týdnů bychom začínali vyhlížet první sníh. Farmáři by touhle dobou sklízeli zbytky úrody a přebytky začaly prodávat zbytku lidem. Všichni by si dělali zásoby na zimu, připravovali dřevo. I já bych na chvíli opustil kovárnu. Všichni chlapi z vesnice by se vydali do lesů pomoct dřevorubcům. Místo toho je pohřbíváme.

"Je čas," prohlásila, když se v jednu chvíli podívala z okna. Obloha se už nějakou dobu projasňovala, ale až teď bylo vidět v dáli trochu slunce. Bylo ještě hrozně nízko nad obzorem.

Postavili jsme se k vykopané jámě. Lopatu jsem měl připravenou nedaleko.

"Nëregis," zamumlala a svíčky vzplály. Pohlédla pak na zabalená těla v bílém plátně. "Aodh, Mina, Avery, Kal, übsiqere, ventul at mën. Me colxist voen krieges."

Chvíli vyčkala. Nevím, jestli to je náhoda nebo ne, ale zvedl se vítr. Ochladilo se tu.

"Mami, tati, chybíte mi. Nevím, jak to bez vás zvládnu. Nevím, co mám dělat."

Nerozuměl jsem ani slovo z toho, co říkala. Častokrát sem slyšel jak ona nebo její máma mluvili tímhle jazykem, ale nikdy jsem jim nerozuměl. Faein táta byl na tom stejně. Vždycky mi říkal, ať se ani nesnažím to chápat. Jsou to jejich čarodějnické záležitosti a pro nás obyčejné lidi nemá smysl se tím zabývat. Ale jednou jsem ho neposlechl a ze zvědavosti jsem se zeptal Faeiny mámy odkud tenhle jazyk pochází. Prý se mu říká První jazyk proto, že kdysi ráno to byl jediný jazyk, kterým všechny bytosti mluvili. To bylo na jejich počátcích, kdy ještě nebyla celá planeta osídlená. Podle nějakých historických pramenů snad tehdy ani naše planeta neměla takovou podobu jako dnes, že se od té doby mohli hýbat světadíly, sféry nebo tak něco. Aspoň tak mi to tehdy vysvětlila a tak jsem to pochopil. Prý jenom slova Prvního jazyka dokáží nejlépe uchopit a usměrnit jejich magii. Víc jsem se nedozvěděl.

"Anduine," zašeptal někdo hrozně slabě. Měl jsem pocit, že to je hlas Faeiny mámy. Ale možná se mi to zdálo. Třeba je to tím, že jsem zrovna teď vzpomínal na to, co mi tehdy říkala.

Při tom jsem si uvědomil, že už ani neslyším Fae. Měla zavřené oči. "Co se teď má dít?" zeptal jsem se jí nejistě.

"Pšt. Teď k nám můžou mluvit. Prostě poslouchej, co se ti snaží říct." Usmála se. "Myslím, že je slyším."

Takže se mi to nezdálo. Dobré, vědět, aspoň neblázním.

"Anduine," slyšel jsem znovu, tentokrát silněji. Vítr ke mě nesl jejich slova.

Měl jsem chuť ozvat se: "Ano?", ale měl jsem strach, že je tím vyplaším. Třeba bych je pak přeslechl.

"Hochu, chraň mou dceru," slyšel jsem svého mistra.

"Potřebuje tě. To ji sem přišli hledat," slyšel jsem jeho ženu. "Nesmí ji najít. Je pro ně důležitá."

"Chraň ji."

Měl jsem hroznou chuť říct mu na to automaticky: "Ano, mistře."

Víc už mi toho neřekl. Vítr jejich hlasy odnesl pryč a Fae pokračovala v rituálu. "Děkuju, že jste tu se mnou byli. Děkuju, že jste se s námi rozloučili. Navždy budeme spojení a jednou se zase setkáme. Nëregis." Miska s rozdrcenými bylinkami vzplála. Vteřinu na to, hned poté, co Fae ustoupila, vzplál I oltář. Dala mi pak pokyn, že můžu zahrabávat.

"V té knížce měli pravdu," pousmála se. "Vážně jsou tyhle rituály trochu uklidňující. Docela se mi ulevilo. Máš to taky tak?"

"Trochu," pokrčil jsem rameny a dál jsem pracoval. Cítil jsem úlevu, to byla pravda. Netížil mě už ten smutek. Za to mě teď trápilo, že sem přišli hledat Fae. Co je na ní tak důležitého? Vrátí se pro ní, když ji nenašli? Ublíží jí?

Věděl jsem, že jí před tímhle vším musím uchránit. I před tou nepěknou pravdou. Před tím, co způsobila svým výbuchem, i tím, že je důvod, proč sem přišli.

TO DO list pro mě: přeložit zbytky vět do Prvního jazyka